Tentokrát chybí Belmontové, chybí Drákula a chybí zámek Castlevania, ale nenechte se zmást – až na jméno, Bloodstained JE Castlevania. Opět na vás čeká gotický zámek plný rostodivných monster, který formou plošinovky částečně nelineárně prozkoumáváte a během toho postupně nabíráte na úrovních, získáváte novou výbavu a nové schopnosti či kouzla. Tentokrát je ale zámek zase o něco větší, monster je zase o něco víc a RPG prvky jsou zase o něco propracovanější. Nic víc, nic míň.
Aby bylo jasno: Bloodstained je výborná hra, kterou jsem si stoprocentně užil, a ještě víc mě těší, že i když jsem projektu po většinu času od jeho oznámení příliš nevěřil a čekal, že skončí jako katastrofa, co z nostalgických fandů vytřískala nesmyslně moc peněz, tak se ho tvůrcům nakonec povedlo zázračně ukočírovat. Hlavně když hra z ukázek drahnou dobu vypadala děsně hnusně. Finální impuls k nákupu pro mě byl launch trailer, který ukázal, že tvůrcům na výsledku opravdu záleží a připomínky si vzali k srdci.
Na druhou stranu není třeba předstírat, že se jedná o něco víc než „jen“ další Castlevanii. Koji Igarashi a jeho tým v podstatě rezignovali na jakékoliv pokroky a naservírovali prostě další metroidvanii ve stylu, ve kterém je začali dělat dvacet let zpátky a až do roku 2008 vycházely jak na běžícím páse. Kdyby Konami metroidvania linii Castlevanií tehdy nezařízlo, vypadal by osmý přírůstek do řady z roku 2010 asi nějak takhle. Nevybočoval by z řady ani kvalitou, ani nápaditostí. Avšak od vydání posledního dílu nás nedělí dva roky, ale celých jedenáct let.
Zásadním rozdílem je herní svět a zasazení. Na tom je hned zřejmé, že tým se nemusel nechat omezit již existující lore a pustil svou fantazii ze řetězu. Výsledek je ještě o něco divočejší guláš než bývaly Castlevanie a v jednom zámku tak najdeme lávové, pouštní a ledové jeskyně vedle sebe a po boku ozbrojených rytířů pobíhají nindžové, playboy bunnies a metaloví kytaristé. Gameplayi to určitě prospívá a dodává variabilitu, ale příběhově se to už nedá popsat jinak než jako totální škvár. A to nevyjímaje postav a celkové zápletky.
Na tom ale Bloodstained nestojí a zásadní je samotná hratelnost, která je skoro na jedničku. Prozkoumávání hradu je stále návykové jako dřív, ovládání postavy bezproblémové a hra chvílemi překvapivě nabízí i slušnou výzvu. Asi nejblíž má k duologii Aria/Dawn of Sorrow, ze které přejímá i magický systém, kde kouzla získáváte zásadně zabíjením určitých typů nepřátel. Kouzel je několik desítek, jestli ne stovek a každé se navíc dá upgradovat až třemi separátními způsoby. Grindeři si tak užijí dosyta, naštěstí ale obtížnost na výchozí úrovni není nijak extra vysoká a pokud nechcete, nemusíte se magickým systémem nějak extra zabývat. Design světa a progrese je víceméně bez výtek, snad až na tři nesmyslné chytáky (lístek na vlak od upíra, duše na plavání náhodně dropující z jednoho typu nepřátel a až moc schovaná zbroj dávající imunitu proti bodákům), na aspoň jednom ze kterých se zasekne snad každý.
Jediné, co mi výrazně vadilo – za poněkud nesmyslné obohacení castlevaniovské formule považuju novinku v podobě sidequestů a craftingu. Craftovat můžete nejen nové zbroje a zbraně (to je ještě ok), ale dokonce i celou řadu jídel, které vám dávají permanentní bonusy ke statistikám. Suroviny jsou ovšem náhodné dropy z (pro mě) zcela náhodně vybraných nepřátel a bez pomoci nějaké chytré tabulky z internetu, která vám řekne, z jakého netopýra padají rajčata a z jakého kostlivce hrušky, se vaření stává extrémně zdlouhavou záležitostí. Sidequesty jsou pak jen nenápadité fetch/kill questy, které většinou splníte tak nějak mimochodem.
Kontroverzním prvkem hry bylo dlouhou dobu grafické zpracování, což nakonec kulminovalo v jeho kompletní překopání a zmiňovaný launch trailer. Ani po vydání není úplně dokonalé a občas je na něm hodně vidět, že na hře pracovalo více týmů a grafiků s rozdílnými styly. Nepřátelé tak občas zcela neladí s prostředím a některé typy (hlavně obří kočky a obří psí hlavy) působí vysloveně jako pěst na oko. Jednotlivé oblasti zámku se také kvalitativně diametrálně liší a většina těch slabších je bohužel na samotném začátku hry, což může vést k špatnému prvnímu dojmu. Postupem hrou se však dojem více a více zlepšuje a některé lokace vypadají vážně parádně.
Koji Igarashi dodal, co slíbil. Nic víc, nic míň. A pro jednou to byla velmi příjemná připomínka dlouho opomíjené série, kterou se žádné další indie metroidvanii i přes jejich kvalitu nepovedlo úplně nahradit. Až se ale dočkáme Bloodstained 2, doufám, že pokračování bude přece jen trochu odvážnější.
Aby bylo jasno: Bloodstained je výborná hra, kterou jsem si stoprocentně užil, a ještě víc mě těší, že i když jsem projektu po většinu času od jeho oznámení příliš nevěřil a čekal, že skončí jako katastrofa, co z nostalgických fandů vytřískala nesmyslně moc peněz, tak se ho tvůrcům nakonec povedlo zázračně ukočírovat. Hlavně když hra z ukázek drahnou dobu vypadala děsně hnusně. Finální impuls k nákupu pro mě byl launch trailer, který ukázal, že tvůrcům na výsledku opravdu záleží a připomínky si vzali k srdci.
Na druhou stranu není třeba předstírat, že se jedná o něco víc než „jen“ další Castlevanii. Koji Igarashi a jeho tým v podstatě rezignovali na jakékoliv pokroky a naservírovali prostě další metroidvanii ve stylu, ve kterém je začali dělat dvacet let zpátky a až do roku 2008 vycházely jak na běžícím páse. Kdyby Konami metroidvania linii Castlevanií tehdy nezařízlo, vypadal by osmý přírůstek do řady z roku 2010 asi nějak takhle. Nevybočoval by z řady ani kvalitou, ani nápaditostí. Avšak od vydání posledního dílu nás nedělí dva roky, ale celých jedenáct let.
Zásadním rozdílem je herní svět a zasazení. Na tom je hned zřejmé, že tým se nemusel nechat omezit již existující lore a pustil svou fantazii ze řetězu. Výsledek je ještě o něco divočejší guláš než bývaly Castlevanie a v jednom zámku tak najdeme lávové, pouštní a ledové jeskyně vedle sebe a po boku ozbrojených rytířů pobíhají nindžové, playboy bunnies a metaloví kytaristé. Gameplayi to určitě prospívá a dodává variabilitu, ale příběhově se to už nedá popsat jinak než jako totální škvár. A to nevyjímaje postav a celkové zápletky.
Na tom ale Bloodstained nestojí a zásadní je samotná hratelnost, která je skoro na jedničku. Prozkoumávání hradu je stále návykové jako dřív, ovládání postavy bezproblémové a hra chvílemi překvapivě nabízí i slušnou výzvu. Asi nejblíž má k duologii Aria/Dawn of Sorrow, ze které přejímá i magický systém, kde kouzla získáváte zásadně zabíjením určitých typů nepřátel. Kouzel je několik desítek, jestli ne stovek a každé se navíc dá upgradovat až třemi separátními způsoby. Grindeři si tak užijí dosyta, naštěstí ale obtížnost na výchozí úrovni není nijak extra vysoká a pokud nechcete, nemusíte se magickým systémem nějak extra zabývat. Design světa a progrese je víceméně bez výtek, snad až na tři nesmyslné chytáky (lístek na vlak od upíra, duše na plavání náhodně dropující z jednoho typu nepřátel a až moc schovaná zbroj dávající imunitu proti bodákům), na aspoň jednom ze kterých se zasekne snad každý.
Jediné, co mi výrazně vadilo – za poněkud nesmyslné obohacení castlevaniovské formule považuju novinku v podobě sidequestů a craftingu. Craftovat můžete nejen nové zbroje a zbraně (to je ještě ok), ale dokonce i celou řadu jídel, které vám dávají permanentní bonusy ke statistikám. Suroviny jsou ovšem náhodné dropy z (pro mě) zcela náhodně vybraných nepřátel a bez pomoci nějaké chytré tabulky z internetu, která vám řekne, z jakého netopýra padají rajčata a z jakého kostlivce hrušky, se vaření stává extrémně zdlouhavou záležitostí. Sidequesty jsou pak jen nenápadité fetch/kill questy, které většinou splníte tak nějak mimochodem.
Kontroverzním prvkem hry bylo dlouhou dobu grafické zpracování, což nakonec kulminovalo v jeho kompletní překopání a zmiňovaný launch trailer. Ani po vydání není úplně dokonalé a občas je na něm hodně vidět, že na hře pracovalo více týmů a grafiků s rozdílnými styly. Nepřátelé tak občas zcela neladí s prostředím a některé typy (hlavně obří kočky a obří psí hlavy) působí vysloveně jako pěst na oko. Jednotlivé oblasti zámku se také kvalitativně diametrálně liší a většina těch slabších je bohužel na samotném začátku hry, což může vést k špatnému prvnímu dojmu. Postupem hrou se však dojem více a více zlepšuje a některé lokace vypadají vážně parádně.
Koji Igarashi dodal, co slíbil. Nic víc, nic míň. A pro jednou to byla velmi příjemná připomínka dlouho opomíjené série, kterou se žádné další indie metroidvanii i přes jejich kvalitu nepovedlo úplně nahradit. Až se ale dočkáme Bloodstained 2, doufám, že pokračování bude přece jen trochu odvážnější.
