Zase pro jednou si musím napsat komentář, ke hře, která mě celkem znechutila. Neberte to nijak špatně, jde pouze o můj osobní názor.

Sérii Medal of Honor, jsem příliš nehrál, ale měl jsem za sebou asi nejlepší díl Medal of Honor: Allied Assault. Na svém tehdy starém pc jsem už další díly nerozjel, a tak jsem se pokochal pouze obrázky z Medal of Honor: Pacific Assault. Poté přišlo na PS 2 celkem solidní Medal of Honor: Rising Sun, ale já a střílečky s ovladačem prostě nejdou k sobě (kdyby to bylo na kompu s klávesnicí a myší, celkem bych si to užil).

K vánocům jsem dostal Medal of Honor: Warfighter a ihned jsem musel vyzkoušet. Byla to ta nejhezčí hra, kterou jsem do té doby hrál.

Všechno to začalo, tak pěkně. První 3-4 mise byly opravdu bombové, především zajímavý byl výcvik teroristy v letadle. Jenomže potom se to celé zlomilo. Mise začaly být šedivé a nezáživné. Začal jsem se do hraní nutit, a to už je velice špatné.

Ke všemu tomu jsem začal objevovat nepříliš chytrou umělou inteligenci a bugy, kdy do mě nepřátele stříleli, i když jsem byl schovaný za nějakou překážkou. Tím se mi hra ještě více znelíbila.

Zajímavou věcí byly možnosti otevírání dveří, které jste získávali za počet headshotů, které jste udělili nepřátelům (nechápu, proč hra po každém headshotu ukazovala lebku, to mě celkem přišlo nerealistické, když se vývojáři snaží udělat hru, co nejvíce realistickou). Zpět k otevírání zamčených dveří. K tomu máte několik možností od použití tomahavku až po výbušninu. Celkový efekt je skvělý.

Nyní k příběhu. Zde se autoři nezaměřili pouze na život vojáka ve válce, ale i v rodině. To se jim příliš nepovedlo, a tak příběh zapadne do béčkových šedých průměrů.

Ještě jsou zde mise ve vozidlech, které se snaží o nějaké zpestření, což se jim celkem povedlo. Jízdní model sice není nijak skvělý, ale nejedná se o závodní hru a na těch pár misí vůbec neurazí.

Nehodnotím multiplayer, protože jsem ho nehrál, a většinou ho ani nehraji. Pro mě je prostě důležitý singleplayer, s příběhem.