Po kolizi s asteroidem se hlavní hrdina, vesmírný pilot přezdívaný Xeodrifter, ocitá bez funkčního warpovacího jádra. Vypravuje se proto do blízké soustavy čtyř planet, aby porouchaný přístroj nahradil novým. Domorodá fauna a flóra se ho však neplánuje vzdát lacino…
Xeodrifter je indie hra s retro pixelovou grafikou a ambientním hudebním doprovodem odkazujícím na časy prvního Nintenda. Spadá do podžánru metroidvania. Protagonista prozkoumává jednotlivé úrovně a získává speciální schopnosti, které mu umožňují překonávat dříve nezdolatelné překážky. V hlavních bitvách čelí typově stále stejnému bossovi, jenž však v průběhu hry sílí úměrně s ním a disponuje stále nebezpečnějšími druhy útoků.
Saruman
Pokud bych měl Xeodriftera vystihnout jediným přívlastkem, bylo by to jednoznačně slůvko poctivý. Projevuje se tak v každém potenciálně problematickém aspektu. Ano, inspirace starým Metroidem je maximální, ale hra ji nijak neskrývá, naopak se zde hrdě staví na odiv. Herní doba je velice krátká, nicméně hráč si o ní může udělat představu hned na začátku a rychlost konce tak nemůže nikoho překvapit. Ta upřímnost je úžasně roztomilá. Už kvůli ní jsem si Xeodriftera nemohl než oblíbit.
Důvodů je však více. Atmosféra opuštěnosti v neznámém, nepřátelském světě, podmínka každé lepší metroid(vanie), je zde přítomna ve vrchovaté míře. Stejně tak explorace, která si až do finále udrží správné tempo. Minimalistické pojetí speciálních schopností jistě neohromí, ale ke Xeodrifterovi padne dobře, ba časem přiroste k srdci (především fázování je prostě stylové). Schopnosti nabízí vhodný protitah ke každému útoku nepřátel, což funguje zvláště u bossů. Tito tvoří kapitolu sami pro sebe. Skutečnost, že je každý z nich typově stejný (a možná, velice možná jde celou dobu o tu samou bytost), má své zápory i klady. Jasně, je to hodně lenivé rozhodnutí. Zároveň však zajímavý prvek a na krátké herní ploše vlastně ani nestihne otravovat. Tudíž jsem ochotný se k němu stavět pozitivně.
Grafické zpracování je povedené, i když hra postrádá byť jediný výjev, který by se vryl do paměti. Hudba v hlavě uvízne spíše, ale především pro svou repetetivnost. Nicméně v rámci přijatelnosti. Hratelnost je příjemná a přímočará, možná až příliš. Nedokážu si vybavit, že bych měl byť s jedinou herní situací významnější problém. Občasná přítomnost podnětnější výzvy by rozhodně neuškodila.
Speciální zmínku musím věnovat samotnému závěru, který je prostě a jednoduše znepokojivý. Netuším, zda autoři tímto způsobem pronášeli nějaké vesmírné enviromentální poselství, zda jsou cyničtí bastardi anebo jim to prostě nedošlo. V každém případě jsem měl velký morální problém hru dokončit, což se mi upřímně ještě nestalo. Nepovažuji to nutně za zápor, ale s tvůrci bych si o tom konci jednou velmi rád pohovořil. Snad budu mít příležitost.
V celku je Xeodrifter milá a příjemná hra. Bohužel už nic dalšího, zároveň však také žádnou velkou inovativnost uměle nepředstírá a zbytečně se nepředvádí. A to občas úplně stačí. Pro fanoušky metroidí série jednoznačná povinnost.
Důvodů je však více. Atmosféra opuštěnosti v neznámém, nepřátelském světě, podmínka každé lepší metroid(vanie), je zde přítomna ve vrchovaté míře. Stejně tak explorace, která si až do finále udrží správné tempo. Minimalistické pojetí speciálních schopností jistě neohromí, ale ke Xeodrifterovi padne dobře, ba časem přiroste k srdci (především fázování je prostě stylové). Schopnosti nabízí vhodný protitah ke každému útoku nepřátel, což funguje zvláště u bossů. Tito tvoří kapitolu sami pro sebe. Skutečnost, že je každý z nich typově stejný (a možná, velice možná jde celou dobu o tu samou bytost), má své zápory i klady. Jasně, je to hodně lenivé rozhodnutí. Zároveň však zajímavý prvek a na krátké herní ploše vlastně ani nestihne otravovat. Tudíž jsem ochotný se k němu stavět pozitivně.
Grafické zpracování je povedené, i když hra postrádá byť jediný výjev, který by se vryl do paměti. Hudba v hlavě uvízne spíše, ale především pro svou repetetivnost. Nicméně v rámci přijatelnosti. Hratelnost je příjemná a přímočará, možná až příliš. Nedokážu si vybavit, že bych měl byť s jedinou herní situací významnější problém. Občasná přítomnost podnětnější výzvy by rozhodně neuškodila.
Speciální zmínku musím věnovat samotnému závěru, který je prostě a jednoduše znepokojivý. Netuším, zda autoři tímto způsobem pronášeli nějaké vesmírné enviromentální poselství, zda jsou cyničtí bastardi anebo jim to prostě nedošlo. V každém případě jsem měl velký morální problém hru dokončit, což se mi upřímně ještě nestalo. Nepovažuji to nutně za zápor, ale s tvůrci bych si o tom konci jednou velmi rád pohovořil. Snad budu mít příležitost.
V celku je Xeodrifter milá a příjemná hra. Bohužel už nic dalšího, zároveň však také žádnou velkou inovativnost uměle nepředstírá a zbytečně se nepředvádí. A to občas úplně stačí. Pro fanoušky metroidí série jednoznačná povinnost.
Phoenix
Ronik
Daemon
