The Legend of Korra

Hra je extrémně věrná seriálu v tom smyslu, že i tady tvůrci seděli na obří hromadě neuvěřitelného potenciálu a nechali ho nevytěžený. Ale prvně z pozitivního soudku: animace samotné hry i cut-scén je opravdu vynikající, fluidní souboje podbarvované variacemi na původní hudbu mají kulervoucí tempo a neskutečně odsýpají, speciální pohyby u každého prvku vykazují vysokou míru kreativity, a vůbec na Kořřiny kousky je radost koukat. Pro-bending by byl prča, kdyby nebyl většinu hry zamčený, a gameplay založený na postupném osvojování ztracených schopností potěší, protože předchází zahlcení a umožňuje si každý bojový prvek hezky osahat. A to… je bohužel všechno.

Nad některými aspekty toho nejzákladnějšího ovládání zůstává rozum stát. Volbu přenastavit ovládací klávesy vám tvůrci jednoduše neposkytli, a tak po celou dobu zkysnete u setu kláves, který by teoreticky měl umožňovat stálou pozici prstů, v praxi ale kvůli neustálému bušení každou chvíli poodjedete a v tom lepším případě uděláte něco, co jste udělat nechtěli, v tom horším sami sebe rovnou sabotujete – kupříkladu uspět v (často omylem způsobených) QTE je v jistých fázích doslova nemožné, mimo jiné i proto, že výzva ke zmáčknutí příslušné klávesy zmizí po několika nanosekundách. Kromě toho nemáte k dispozici žádný snadno vyvolatelný, přehledný seznam kontrolek, takže pokud si kus od checkpointu potřebujete osvěžit paměť a připomenout si, jak že to vlastně nepříteli nasázíte do zadku plnou náruč ledových dýk či mu naplijete řádnou dávku ohně do ksichtu, můžete udělat papá jakémukoli pokroku, který jste učinili (a to ještě za předpokladu, že se vám ten pečlivě zahrabaný klíč speciálních pohybů podařilo rozluštit). A abyste přiměli fungovat tlačítka uhýbání a protiútoku, to už musíte před monitorem rovnou zřídit satanský oltář a z hloubi duše se modlit k temnému pánu všech developerů, aby to tentokrát po příslušných krvavých obětinách konečně vyšlo.

Na faktickou nepřítomnost příběhu si nestěžuju, protože k příběhovým kvalitám seriálu jsem jednak poměrně skeptická, a dále u her ho vyžaduju asi jako taneční číslo u Rembrandta, i já ale musím uznat, že celé je to pospojované poněkud provizorně. Úvodní situace působí spíš než jako premisa samostatné hry jako oficiální testovací návrh před schválením financování: Korra přijde o schopnosti a musí je získat zpět. Tečka. Děj se pak skládá výhradně z procházení (v rámci levelu) neměnnými prostředími, stereotypního, bolestně lineárního kuchání jednoho a toho samého typu zřídkakdy inovovaných či náročných nepřátel, roztřískávání truhel, které nemusíte ani nijak zvlášť hledat, a občasných projížděk na polárním medvědopsu.

Ale tak je to bojovka, o tu okolní omáčku nikomu nejde. Problém je v tom, že souboje lze v drtivé většině případů přestát pomocí divokého třískání do levého myšítka a příležitostného hazardování s tlačítkem protiútoku. Nějaká mozkem vypracovaná strategie nutná fakt není a šikovnější zmáknutí bojového systému je spíš pro potěšení z vlastní píle, než že by bylo nepostradatelnou součástí hraní, bez níž se nedá hnout dál. Zmíněné speciální pohyby sice fajně vypadají a některé napáchají slušné škody, většinou ale zdržují a potřeba nejsou – mnohem víc se vyplatí spoléhat na základní funkce a pravidelně střídat prvky, což už kvůli zmíněnému nechtěnému překlikávání stejně budete dělat automaticky.

Všechna tahle negativa ale blednou ve srovnání s kamerou, která tenhle titul chvílemi proměňuje v něco nehratelného a kvůli níž by zodpovědná osoba zasloužila vyměnit anální kolík za palcát. Není výjimkou, když oko kamery sjede do naprosto nepoužitelného úhlu, zaseknete se v rohu a nemůžete ven či najednou nevidíte to, co zoufale vidět potřebujete. Přestože kameru lze otočit, celý ten proces je natolik pomalý a nešikovný, že než jste opět připraveni k akci, máte v zadku našito dost elektřiny na kadění hvězdiček. Vyhledávání nepřátel, uhýbání jejich ranám a protiútoky se tím silně komplikují a obyčejná snaha přimět Korru pořádně zamířit nebo aspoň udělat pár kroků správným směrem se mění v neutuchající potlačování touhy prohodit komp oknem.

NICMÉNĚ! Pokud mám hodnotit tu nejsubjektivnější možnou rovinu, a sice jak moc se u toho člověk baví, musím trochu nechápavě konstatovat, že zde si hra i navzdory všem uvedeným záporům drží překvapivě vysokou úroveň. Ono když vychytáte tu nasráníhodnou kameru, smíříte se s nutností kompenzovat ne úplně ideální ovládání, jen tak pro srandu králíkům začnete na nepřátele vrhat všechny ty svým způsobem zbytečné specialitky, a pak vám k té báječné bojové podívané ještě zahraje onen úžasný hudební motiv, z nějž jde každý fanoušek Avatara do kolen, najednou se budete divit, proč jste si vlastně kdy stěžovali.