Tales of Berseria

Hodnotím remasterovanou verzi pro Nintendo Switch (hráno na Switchi 2).
Jakkoliv jsem se na Berserii těšil zejména kvůli mnoha kladným ohlasům, tak po jejím dohrání už mohu s klidným svědomím prohlásit, že ze série Tales of můj prozatím spíše průměrný pocit nedokázala Berseria nijak moc pozvednout. Toto byla moje v pořadí pátá hra v sérii, takže jsem stále na jejím začátku, nicméně nelámu nad ní hůl a mám v plánu si zahrát ještě aspoň pár dalších. Berseria má skutečně slušný potenciál a dokázala mě zaujmout na několika místech, ale většinou to bylo střídavě nahoru a dolů, přičemž dole dokázala zůstat i celkem dlouho.  

Takže co s tím. Graficky je to na dnešní poměry těžký průměr, ale to mi nijak nevadilo. Hra oplývá úžasnými kreslenými anime scénkami, kterých je i s pěkným intrem 11 (většina z nich se ale spustí až někdy v druhé půlce, kdy se něco zajímavějšího děje). Samozřejmě nesmí chybět konverzační scény mluvících hlav po vzoru vizuálních novel (skity), jejichž celkový počet tu vylezl na 457, ale je rozdělen na tři kategorie: hlavní příběhové, vedlejší a ostatní. A že se toho řeší fakt požehnaně, opět jsem strávil fůru času jenom jejich čtením (hráno se skvělým japonským dabingem) a většinou mě to i bavilo, protože jako hráč jsem se z nich dozvěděl celkem zajímavé informace o reáliích světa, byl jsem pobaven vzájemným hašteřením postav i zaujat temnějším tónem v jistých situacích. Snažil jsem se je vyzobat všechny, ale i tak mi asi 16 skitů uteklo (drtivá většina se týká vaření, které jsem trestuhodně zanedbával).  

Hrál jsem na normální obtížnost, nicméně akční souboje mě tu stejně jako jindy nebavily. Zase tu je nějaký systém nabíjení speciálních útoků, řetězení komb, levelování titulů a uhýbání, ale protože je útočení závislé na počtu aktivních bodíků, které mi nepřítel dokázal často odebrat, tak jsem obecně nebyl dostatečně efektivní pro boj, nechal jsem těžkou práci většinou na ostatních členech týmu a jen jsem drtil dvě-tři tlačítka s normálními útoky, které se mi zdály nejlepší. Souboje pro mě nebyly nijak výrazně těžké, ale bylo jich hodně a v podstatě přituhlo jen s nějakými dobrovolnými minibossy. A potom taky v postgame dungeonu.  

Nejzajímavější je tedy příběh a jeho postavy. Svět je plný lidí měnících se záhadně v monstra. Nikdo neví, kdy to na koho přijde. Jako jediná ochrana před monstry se jeví organizace plná exorcistů – cvičených bojovníků a kouzelníků proti temnotě. Jedním z nich je i elitní exorcista Artur, strýček holčiny Velvet a jejího malého bratra Laphiceta. Artur se dokonce stal i mužem jejich dospělé sestry a o všechny se stará v zapadlé vesničce. Po krátké úvodní idylce ve hře se však změní kompletně všechno. Holčina Velvet, za níž hrajeme, je semleta nejhoršími možnými událostmi a prochází i zásadní fyzickou proměnou. Stává se tím, čeho se svět bojí nejvíc, a proto je na dlouhou dobu odklizena pryč, aby se nakonec vydala na cestu za pomstou.  

K sobě do party postupně nabere další členy silných odpadlíků, ale dokonce i někoho z řad nepřítele. Poznámka pro sebe ohledně postav: therion Velvet, příšerný šermíř Rokurou, prokletý námořník malak Eizen, manipulantka Magilou, skřet Bienfu, exorcistka Eleanor a Laphicet. Spolu pak tvoří opravdu nesourodou skupinku členů, jejichž cíle se však celkem příhodně prolínají, takže je pro ně výhodnější držet spolu.
Samotná Velvet je většinu doby chladná a odtažitá, a když už mi tím archetypem později začala lézt na nervy, tak se naplno projevila její křehká lidskost v momentě, kdy už měla jen krůček od mentálního zhroucení, což byla asi zároveň chvíle, kdy mě hra dokázala po opravdu dlouhé době zaujmout, jinak to bylo pořád to samé ve stylu zdržování a odbočování od hlavního motivu a kolikrát jsem od hry odešel, protože mě prostě část hry včetně těch soubojů moc nebavila a musel jsem si dávat pauzy. Příběhově to pro mě začalo být zajímavé možná až v poslední třetině.  

Jinak se mi relativně vzato líbil průzkum prostředí (i když nic opravdu význačného jsem nezaznamenal). Všude se povalují ke sběru nějaké dušičky, takže jsem si připadal jako vodník při povodni. Je jich potřeba ohromné množství k otvírání truhliček s Katz. Na konci hry mi i přes veškerou snahu zbylo pár zavřených truhel, s tím už moc nenadělám. Kromě dušiček se sbírají nějaké lesklé flíčky, ale v zásadě to byla zbytečnost, protože 99% všeho jsou nějaké zbytečné artefakty, které se vždy po 99 kusech prodají v obchodě za nějakou minimální částku.  

Vedlejší úkoly by se daly považovat za zajímavé, protože je jich doslova jen několik a v zásadě se týkají hlavně rozšiřování nějakých vedlejších příběhů postav. A většina toho se najednou objeví hromadně až před závěrečným dungeonem, kdy to dokáže zahltit.
To mi připomíná, že se tu objevilo cameo z Tales of Xillia, což bude asi patrně ten důvod vydání Xillie na Switch jen chvilku před Berserií. Každopádně většina vedlejších aktivit spočívá v rozhovorech s místními NPC, které jsou rovněž bohaté na konverzace. A pak tedy mlácení dobrovolných minibossů nebo porážení vln nepřátel na speciálních ostrovech (pokud vím, tak mám komplet).

Abych taky zmínil prvky mobility, tak jen stručně; běhání po svých, loď, částečný fast travel a hoverboard (hodně pozdě).

Jo, a taky je tu spousta miniher, ale ze všech mě bavila akorát karetní minihra, jenže jsem rychle přišel na to, že je řízena prvkem náhody (záleží na tom, jaké karty lízá protivník vs. hráč). I přesto se mi dařilo asi v 80% případů vyhrát. Jiné minihry jsou už docela blbosti, třeba třikrát za sebou trefit škleb obličeje NPC v měnících se grimasách, to mi vůbec nešlo.  

Hru jsem dohrál cca za 70+ hodin na levelech 134. Je to temnější hra s bolestnými tématy, ale dokáže se pustit i humorným směrem (třeba vtipná post game scénka v horkých pramenech). Akorát ji dost sráží místy nezáživná vata, kdy se příběh nikam neposouvá a místo toho se kličkuje všude možně, jen ne přímým směrem k cíli. Postavy jsou v zásadě fajn, většinou tedy dané archetypy dobrosrdečných zloduchů, nicméně dokážou občas vyvolat i zajímavější reakci nebo emoci. Strašně moc mezi sebou kecají, jak je v sérii zřejmě zvykem.
Prostředí a průzkum je asi ok, ale mnohokrát je nějaká cesta zablokovaná, protože tam se ještě hráč nemá dostat, a to mě zlobilo. Hádanky jsou tady na rozdíl od Symphonie vskutku symbolické, třeba super silnou bariéru vztyčenou nepřítelem lze zrušit tlačítkem doslova pár kroků od bariéry, lol.
Inu, je to potenciálně dobrá hra, ale má své slabiny. Osobně se mi zatím více líbilo takové Tales of Graces, ale budu se časem poohlížet i dál.