Stranded Deep

Tato survival hra, kterou zdarma rozdával Epic, mě na první pohled zaujala. Patřím mezi lidi, kteří v dětství viděli Čelisti, což je významně poznamenalo. Strach z moře mám značný. Není nic děsivějšího, než plavání ve vodě s hlavou nad hladinou, kdy voda odráží světlo tak, že pod hladinou vůbec nic nevidíte. Situace, kdy plavete pod vodou, ale voda vám neumožňuje vidět na více, než pár metrů okolo, je na tom podobně. Těď samozřejmě mluvím o hře, v realitě mě do moře nikdo nedostane. I když jsem postupně získala sebejistotu, že do vody můžu jít relativně bezpečně a žraloci mě pravděpodobně nezabijí ani v případě, že si jich nevšimnu a zaútočí na mě, tak jsem se často lekala ničeho (myslela jsem si, že jsem zahlídla žraloka, který tam nebyl) a při špatné viditelnosti jsem do vody nechodila vůbec. Měla jsem tedy na prozkoumávání podvodního světa jen pár hodin denně.

Streanded deep na začátku formou úkolů ukáže základní fungování, ale jinak moc neporadí. Vzhledem k tomu, že mám v angličtině určité mezery, bych ocenila u jednotlivých věcí, které lze vyrobit, alespoň kraťoučký popisek k čemu jsou. Mnoho informací jsem musela vyhledávat. Také není jasné, zda hra má nějaký konec, nebo se jedná o snahu o nekonečné přežití. Až po nalezení letadla je evidentní, že cílem je odletět.

Na první pohled vypadá hra krásně, když se ale zadíváte pozorněji, zjistíte, že se v ní ještě nachází spousta chybek. Létající stromy a další zelený porost, žraloci proplouvající zemí, nebo spamnující se ve vodě
přímo před vámi. Keře, na které lze skákat jako na skály, a mnoho dalšícho. Velryby, které jsem párkrát potkala, jsou na tom opravdu zle, ten pomalý pohyb, jak se vrací ploutev do vody je divný.

Ze začátku to byla pro mě hodně návyková hra. Touze po tom získat víc a víc zdrojů a vyrobit víc a víc věcí, postavit si větší a větší obydlí, bylo těžké odolat. Já konkrétně při hraní velmi trpěla na to ovládnout se a ukončit hraní v rozumnou dobu. Ale na druhou stranu mě to po cca 50 hodinách hraní přestalo bavit a už jsem jen chtěla hru dohrát a ukončit. Už jsem nechtěla nic stavět, ani hromadit zásoby. Jen zabít bosse, zachránit se a ukončit hru. Při zběsilém hledání bossů jsem se ztratila, zpanikařila a začala v panice hledat můj domovský ostrov, kde jsem měla záhonky s bramborami, o které jsem nechtěla přijít. Naštěstí se podařilo a brambory mi neuschly. Člověk by řekl, že se po jednom takovémto ztracení poučím, ale to se
nestalo. Když jsem zabila bosse a opravila letadlo, chtěla jsem ještě podívat se po ostrovech, kde jsem nebyla. Ve videích na internetu měli docela zajímavé ostrovy s ukrytými místy a Wislona z Trosečníka. Také jsem chtěla objevit všechny tajemství hry. Postavila jsem si tedy gyrocopter a s myšlenkou, že takto rychle prohledám ostrovy a odletím za záchranou, jsem se vydala na cestu. Konec byl opravdu tragický. Nejen, že jsem se ztratila, ale došel mi benzín a vypadalo to, že je cesta za záchranou pro mě ztracená. Neměla jsem vor a plavat mezi ostrovy nedává smysl. Opravdu to bylo jen štěstí, že na ostrově, na který jsem se dostala s poslední kapkou benzínu, jsem nechala kladivo a další věci a byla jsem schopná postavit ten úplně nejzákladnější vor a dostat se na domovský ostrov. Na tento ostrov jsem se dostala tak na 8. pokus, kdy jsem předtím raději hru restartovala. K obojímu ztracení samozřejmě došlo hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla ušetřit čas a cestovala jsem v noci.

O konci hry se raději vyjadřovat nebudu, byl opravdu zklamáním. Jedná se však stále o hru s předběžným přístupem, tak snad po dokončení hry bude lepší. Konec mě vlastně moc nepřekvapil. Nečekala jsem, že se probudím v letadle na začátku hry, ale že spadnu i s tím opraveným letadlem. To, že se nedostanu domu, jsem očekávala. Bohužel to tak i bylo.