Stellaris

Dlouho jsem nehrál hru, jako je stará Ascendancy. Z nějakého důvodu mi přišla nejzábavnější ze všech 4X strategií, i když všechny pádné argumenty moje přesvědčení válcují jako Ferarri trabanta. Sympatie jsou holt sympatie. Po dlouhé, předlouhé době jsem každopádně dostal chuť něco podobného vyzkoušet. Můj laserový zrak spočinul na Stellaris. Spočinul a zůstal tam často do pozdního rána, což způsobilo následný celodenní stav, který jsem si zvyknul charakterizovat jako "rozjeté h*vno".

Dopředu varuji: Stellaris je návyková jako heroin, který jsem nikdy nezkoušel, takže vlastně vůbec nevím, o čem mluvím. Čest této hře, která dokáže k židli přikovat pouze svými vybroušenými mechanikami. Ačkoliv jsou reálné a víceméně náhodně se objevující úkoly nádherně napsané a často velmi originální a tajemné (spolupracují na nich i věhlasní autoři sci-fi literatury, z Horizon Signal jsem měl husí kůži dva dny), nejsou tím hlavním tahákem.

Do začátku hráče určitě příběhy zaujmou, ale pravé kouzlo Stellaris začíná ve chvíli, kdy v obrovské galaxii začne ten malý nárůdek, vypadající jako opička štrejchnutá mrtvičkou, získávat místo na výsluní. Pak je jasné, že když ty chodící kytky s chobotem vletí do mého sektoru, udělám z nich žrádlo pro ryby...teda pro tu primitivní civilizaci, co jí místo povznášení vehementně unáším a aplikuju za nepatrný bonus k výzkumu anální sondy.

Audiovizuální stránka hry je vyvedena na výbornou. Planety, mimozemské rasy, lodě, všechno má nápad a nic nepůsobí vyloženě výstředně. Všudypřítomné obrázky u úkolů jsou většinou atmosferické a vůbec nevadí, že nemají formu animace. Soundtrack bych charakterizoval jako objevitelský a vesmírný. Perfektně ladí s atmosférou, kterou má hra vyvolávat, neruší, a přitom je stále dostatečně výrazný.

Výzkum, design lodí, tvorba vlastního živočišného druhu, výstavba planetární infrastruktury, průzkum galaxie...to všechno jsem si moc užil. Rozhodně ale musím vyzvednout provedení vesmírných bitev, které na mě narozdíl od Sins of a Solar Empire působí dostatečně dynamicky a koukatelně. Když potom hráč narazí na padlé impérium, které žije na jediném obřím planetárním prstenci, a které se z dlouhé chvíle rozhodne vyhladit ho, je o zábavu postaráno. To pak nastává čas, kdy se snažíte uplatit i vlastní matku, aby zapomněla na vaše pubertální hříchy a nastoupila do první řady bitvy o osud celé civilizace třeba i s válečkem na těsto.

Diplomacie mi tu celkově vyloženě vyhovuje. Když jsem se kdysi pokoušel třeba o založení aliance v Galactic Civilizations II: Twilight of the Arnor, dostalo se mi arogantního výsmechu, popřípadě blahosklonného vysvětlení "Netahej kudlu tam, kde se bude střílet" nebo "Jsi slepičák hyzdící podrážku mého topánku". Tohle je pryč. Tady lze nastartovat obchody i s rasami, které vás zrovna dvakrát v lásce nemají, nebo naopak s těmi, které by vás rozlouskly jako ořech.

Je tu spousta mechanik, které stojí za popis, ale já nechci psát třístránkovou práci. Proto teď pojďme proprat negativa. Aaaa...nooo...třebááá... no dobře, je tu jedno negativum, které nelze přehlédnout. Hra se od raketového startu postupně zpomaluje a stereotypizuje. Bohužel existují chvíle, kdy si to uvědomí i vesmírný imperátor; to když si chce podrobit i toho nejposlednějšího červa v galaxii a hra se stává jen kolotočem zabij-obsaď-nasekej do hamburgeru. Náhodně generované příběhy samozřejmě mají tendenci tento stereotyp rozbít, ale ne vždy se to povede.

Globálně se ale jedná o nejlepší 4X strategii, kterou jsem kdy hrál (jako jo, moc jich nebylo) a musím ji doporučit každému sci-fi nadšenci, který si rád podrobuje civilizace, staví vesmírné megastruktury nebo zotročuje slabé, aby pro něj makali v dolech. Zkuste Stellaris a nebudete litovat.