Píše se rok 2030 a uplynulo již šestnáct let od doby, kdy vědci oficiálně schválili nový druh komunikace. Beyond Communication (BC), jak byl pojmenován, umožňuje lidem používat telepatii (komunikace pomocí myšlenek) a mnohem vzácnější empatii (čtení myšlenek). Předním městem studujícím BC je Rokumei, kde je zároveň umístěna jaderná a biologická výzkumná laboratoř LABO, v níž 16. září dochází k vážné nehodě.
Hra je rozdělena na dvě cesty. V té nazvané After se hráč ujímá role kapitána Watase Kasasagiho ze speciální záchranné jednotky Sirius, která je vyslána do LABO v den nehody. Watase má ale jiný cíl, než zachraňovat životy. S ledovým klidem míří k jadernému reaktoru splnit svou misi. Jenže do cesty se mu postaví zrůda, která mu vymaže paměť. Po probuzení s amnézií má tak už jiný úkol: přežít a společně s devíti dalšími lidmi uniknout z výzkumného centra, do kterého uniká smrtící množství radiace.
Ve druhé cestě, jménem Before, je protagonistou středoškolák Natsuhiko studující v Rokumei na akademii určené pro studenty s vrozeným talentem pro BC. Jeho každodenní život je ale narušen, když jeho spolužačka náhodou přečte myšlenky neznámého muže spřádajícího teroristický plán. Na vlastní pěst tak začnou pátrat po pravdě. Jejich snaha je nakonec zavede do LABO, kam 16. září potají vniknou. Náhlý výbuch a střet s teroristy ale zásadně mění jejich situaci.
Oproti ostatním vizuálním novelám nenabízí Root Double klasické volby, ale představuje tzv. Senses Symptahy System. Hráč v určitých momentech hry dostane možnost upravovat důvěru v ostatní postavy i v sebe sama. Podle nastavení této důvěry se protagonisté rozhodují v klíčových situacích.
Solidor
Od tvůrců Ever 17. První věta Kickstarterové kampaně na podpoření anglického vydání Root Double. Jenže už se samozřejmě jaksi zapomnělo napsat, že ten nejdůležitější člověk při tvorbě vizuální novely, tedy hlavní scénárista, se na ní nepodílel. A je to hodně znát.
Perfektně poskládaný příběh ve stylu E17 a Remember 11 se v Root Double nekoná. Ne snad, že by byl v RD špatný, jenom postrádá momenty překvapení. Ty chvíle, kde si člověk řekl: „No jo! Že mně to nenapadlo! Vždyť to dává smysl!“ jednoduše tahle hra nenabízí. Většinu zvratů lze bohužel vytušit předem.
Problém má hlavně v tempu vyprávění. Odhadem 70% hry se odehrává retrospektivně. Nesmyslně se tak děj kouskuje a někdy úplně zbytečně zazdí napětí v jinak dobrých částech. Je sice hezké, že se podrobně dozvíme minulost a pohnutky všech devíti postav, ovšem často vyznívají tak nějak naprázdno. Výjimku tvoří dvojice protagonistů, kteří, ač jsou povahově a ideologicky naprosto odlišní, v pozdějších fázích tvoří skvělou dvojici.
Ony celkově jsou charaktery povedené a jejich chování dostatečně vysvětleno. Bohužel, některé konflikty působí uměle a dokonce tvůrci použijí berličku v podobě manipulace vzpomínek, aby rozpoutali krize, které by jistě šli vyvolat přirozeněji působícím způsobem. Docela mi vadilo, že Root Double je až příliš fikcí a o nějaké skutečné teze se (oproti Ever17 a třeba Steins;Gate) opírá zřídkakdy. Nelíbila se mi ani hudba. V paměti mi zůstala jen jedna melodie a zbytek nestojí za řeč. Navíc mi vzhledem k délce (cca 35 hodin) přijde i jejich počet docela nízký.
Rozhodování pomocí přidělování bodů v Senses Sympathy (jednoduše si v daných situacích vyberete, ke kterým postav cítíte jak velké sympatie) je zajímavý nápad, avšak nedomyšlený. Nikdy nemůžete přesně vědět, jak hrdina zareaguje a bez návodu tak dochází k osvědčenému systému pokus-omyl. Za jediný povedený prvek Senses Sympathy bych tak označil možnost nastavení důvěry i v protagonistu, tedy jak důvěřuje svým vlastním instinktům a je popř. schopen uznat svou chybu.
Může se zdát, že Root Double pouze kritizuji, ale v jádru se o špatnou hru určitě nejedná. Má určitě i několik světlých stránek a v zásadě nic špatně nedělá. Problém má pouze v tom, že už v době vydání byla dávno překonaná.
Perfektně poskládaný příběh ve stylu E17 a Remember 11 se v Root Double nekoná. Ne snad, že by byl v RD špatný, jenom postrádá momenty překvapení. Ty chvíle, kde si člověk řekl: „No jo! Že mně to nenapadlo! Vždyť to dává smysl!“ jednoduše tahle hra nenabízí. Většinu zvratů lze bohužel vytušit předem.
Problém má hlavně v tempu vyprávění. Odhadem 70% hry se odehrává retrospektivně. Nesmyslně se tak děj kouskuje a někdy úplně zbytečně zazdí napětí v jinak dobrých částech. Je sice hezké, že se podrobně dozvíme minulost a pohnutky všech devíti postav, ovšem často vyznívají tak nějak naprázdno. Výjimku tvoří dvojice protagonistů, kteří, ač jsou povahově a ideologicky naprosto odlišní, v pozdějších fázích tvoří skvělou dvojici.
Ony celkově jsou charaktery povedené a jejich chování dostatečně vysvětleno. Bohužel, některé konflikty působí uměle a dokonce tvůrci použijí berličku v podobě manipulace vzpomínek, aby rozpoutali krize, které by jistě šli vyvolat přirozeněji působícím způsobem. Docela mi vadilo, že Root Double je až příliš fikcí a o nějaké skutečné teze se (oproti Ever17 a třeba Steins;Gate) opírá zřídkakdy. Nelíbila se mi ani hudba. V paměti mi zůstala jen jedna melodie a zbytek nestojí za řeč. Navíc mi vzhledem k délce (cca 35 hodin) přijde i jejich počet docela nízký.
Rozhodování pomocí přidělování bodů v Senses Sympathy (jednoduše si v daných situacích vyberete, ke kterým postav cítíte jak velké sympatie) je zajímavý nápad, avšak nedomyšlený. Nikdy nemůžete přesně vědět, jak hrdina zareaguje a bez návodu tak dochází k osvědčenému systému pokus-omyl. Za jediný povedený prvek Senses Sympathy bych tak označil možnost nastavení důvěry i v protagonistu, tedy jak důvěřuje svým vlastním instinktům a je popř. schopen uznat svou chybu.
Může se zdát, že Root Double pouze kritizuji, ale v jádru se o špatnou hru určitě nejedná. Má určitě i několik světlých stránek a v zásadě nic špatně nedělá. Problém má pouze v tom, že už v době vydání byla dávno překonaná.
