Odallus: The Dark Call

Odallus se na první pohled tváří hodně nenápadně a schovává se za tunou jiných retro plošinovek, kterých je na Steamu cca milion a půl a jejich vývojáři retro grafický styl volí spíš z donucení svým neumětelstvím než z opravdového zájmu. Je ale zajímavější, než se zdá.

Asi první hra, kterou si při pohledu na screenshoty vybavíte, je Castlevania, a v tom případě jste trefili do černého. Kdyby hlavní hrdina měl bič a jmenoval se Belmont, tak ten rozdíl ani nepoznáme. Vypadá to jako vystřižené z NESu (z těch lepších her z NESu) a na rozdíl od většiny svých indie kolegů umí vývojáři Odallu používat osmibitovou barevnou paletu i jednoduché melodie v soundtracku ve svůj prospěch. Grafický styl je hodně řízlý mangou Berserk, hlavně co se týče designu příšer a bossů, na které vám někdy nezbývá než nevěřícně zírat. A na rozdíl od některých starých her, omezených tehdejším hardwarem, není hra ani trochu trhaná a všechno je v krásných 60FPS. Radost pohledět!

Ani hratelnost za stylovým zpracováním nepokulhává. Není to nic komplikovaného, ale v jednoduchosti je krása a jedno tlačítko pro útok, jedno na skok a šipky Odallu zcela postačuje. I přes to, že se ovládá daleko příjemněji než jeho vzory z NESu, není to úplně jednoduchá hra a pokud jste zvyklí na novější plošinovky, může vás hlavně u bossfightů nepříjemně zaskočit. Bossové ale mají jasné nenáhodné vzory chování, takže je to hlavně o memorizaci. Těžké, ale férové. Pochvalu si zaslouží i level design - levelů sice není moc, ale nabízí více různých cest plných secretů, které pro vás někdy nejsou dostupné při prvním hraní, ale musíte se pro ně vrátit po získání vylepšení z pozdějších levelů. Primárně ale Odallus není metroidvania, je spíš jako starší díly Castlevanie než jako Symphony of the Night a dál. Není to taky nijak zvlášť dlouhá hra, což je trochu škoda, na druhou stranu nezačne nudit častým vracení se do již projitých úrovní.

Dalo by se říct, že Odallus je pro sérii Castlevania něco jako byl Shovel Knight pro sérii Mega Man - je návratem ke kořenům značky z osmdesátých let, který na jednu stranu dává jejím fanouškům, co chtějí (a co jim původní vývojáři už dlouhou dobu nebyli schopní dát), ale na druhou stranu je zcela svébytnou hrou, která má i dnes co říct a i když hráčům připomíná doby dávno minulé, dělá to bez otravných a zastaralých mechanik. Nemusíte v ní bojovat s ovládáním a herní doba není zbytečně natažená nemožností ukládat nebo limitovanými životy, o které se vás hra snaží připravit lacinými triky. Je to spíš taková jednohubková pocta Castlevanii, než snaha o její napodobení. A to se Odallu daří skvěle.