Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Herní výzva 2022: Svaz spokojeného hraní (hardcore) 

Každý hráč by měl mít alespoň jednou objevit svojí zenovou hru, která mu natolik promluví do duše, že si zaslouží plné hodnocení. Hodnocení, při kterém se natolik projeví kladné stránky hry, že případné mínusy zaniknou a mohou být opomenuty. Toto místo nyní zaplnilo "HARDCORE!!!" Disco Elysium.

Disco jakoby nezapadalo do moderního merchandisingu her. Hra se nesnaží zalíbit každému. Lidé, co nejsou ochotní číst ani tutoriál ve hře, se neprokoušou ani první hodinou hry. Proč by měl někdo číst vnitřní dialogy pocitů hlavní postavy, které zdánlivě nikam nevedou? Moment... říkal někdo dialogy pocitů? Ano, hlavní premisou hry jsou vnitřní dialogy různých částí těla (či řekněme impulzů) hlavní postavy mezi sebou, na základě čehož postava jedná. Může se tak stát, že vám nezvratná logika radí něco, od čehož vás odrazuje empatie.

Začínáte jako polda, který si prochlastal svou zlatou a nějakým záhadným způsobem to přežil. Ano, amnésie není zrovna originální start hry, zde to však nastiňuje budoucí depkařsko-sarkasticko-černohumornou atmosféru. Další střela proti širokému publiku. Jelikož autor je sám vyléčený alkoholik, moc dobře dokáže nastínit tísnivou atmosféru, což právě systém vnitřních dialogů a rozepří krásně podpoří. Já se ale většinu hraní smál a atmosféru si užíval. Možná jsem divný tvor, ale některé situace mi přiapadaly tak absurdní, že jsem se musel nahlas smát.

Hlavním hřebíčkem do rakve proti většinové společnosti je svoboda. Nemyslím tím zdánlivou svobodu pohybu či řešení "questů", jak slibuje většina AAA her. Zde myslím svobodu myšlení. Jelikož se vyskytujete ve světě po neúspěšné komunistické revoluci, kde se nastolila tvrdá "demokracie", můžete si oproti demokracii reálné "internalizovat" jakékoliv, i sebeextrémističtější teorie o fungování světa. Můžete být komouš, feminista, trvrdofašoun, hustler, středopolař, šovinista... Nebo taky vůbec nic. Nemusíte mít žádný politický názor. Hra vás tedy do ničeho netlačí (oproti přesvědčení novosocialistické Austrálie, kde byla hra zakázána prozobrazení drog, politické názory apod.).

Jo a jen tak mimochodem vyšetřujete prapodivnou vraždu týpka, který už týden hnije za místní putykou. Ano, týden. Moc lidí tu totiž policii zrovna neuznává, jsou zde jiné mocenské vrstvy. A když už vás zavolali, tak vaše postava dva dny prochlastala. Tak to prostě je.

Krom výše zmíněního nabízí hra spousty popkulturních narážek či přímo insirací. Lidé, co znají dílo německé skupiny Scooter, si doopravdu užijí místní partičku vyfetovaných technařů :) Drogy jsou tu také zcela běžné a slouží jako posilovač či uzdravovač jednoho ze dvou vašich ukazatelů zdraví: fyzického a mentálního. A přesto, že zde není soubojový systém, máte opravdu hodně způsobů, jak umřít. A věřte, že hodně věcí byste nečekali.

Kdybych musel něco hře vyčíst, tak je to práce s inventářem. Vaše staty jsou povětšinou ovlivněny oblečením, co nosíte. To se vám ale kupí v inventáři jen na základě toho, kdy ho seberete. Nemáte žádnou možnost, jak si ho lépe poskládat či jak si vyhledat kousek, co zrovna potřebujete na úspěšné splnění hodů kostkou. Hody kostkou rozhodují, zda zvládnete projít checky na potřebné schopnosti. Některé jsou červené a nejdou tudíž zopakovat, což může být také nepříjemné.

Krom toho, že byl autor alkoholik, je to také umělec. A to je na hře vidět velmi. Můžete být sami vyznavačem umění, dokonce můžete mít diplom! (Což autor také vtipně okomentuje, že je vám k ničemu) Hlavně je však hra velkým uměleckým dílem. Většinou neočkáváme, že hra bude i vyšší poslání či smysl. Zde však po dohrání máte načteno více textu než v průměrné beletrii a pokud jste otevření lidé, jistě ve vás zanechá vysoký umělecký dojem. Za to si určitě sto procent zaslouží.

Jinak jsem první run dohrál jako inteligentní hustler, který je však tak trochu fašista, superstar a umělec. U této hry však vím, že to není můj poslední průchod.

Pro: Daleký umělecký a filozofický přesah, svoboda myšlení, atmosféra

Proti: Práce s inventářem

+26
  • PC 90
Komentář píšu na verzi před "finálním řezem".

Čím jsem starší, tím větší mám problém vžít se do nové hry, do jejího světa, pravidel, „lore“. Možná proto mě nové hry lákají čím dál méně a spíš pořád dokola točím ty starší, dohrané, osvědčené, které dobře znám. Proto mě třeba Pillars of Eternity, Tyranny ani Torment moc nezaujaly – prostě mě do sebe a do svého světa nedokázaly pořádně vcucnout, takže si z nich teď už skoro vůbec nic nepamatuju (až na finální lokaci v Torment, ta byla super).

Tenhle problém jsem ale u DE vůbec neměl. Hra mě do sebe vtáhla od samého začátku už jen tím, jak krásně pracovala s všelijakými klišé (amnézii má postava po opravdu velkém flámu a jeden z prvních questů je najít svou druhou botu). Vnoření do světa mi přišlo hrozně snadné, přirozené a logické – hlavní postava o světě neví nic, stejně jako vy, takže otázky typu „Co je to realita?“ nejsou zas tak moc mimo, stejně jako herní popisy a komentáře dialogů a postav, které zajišťuje vaše roztříštěná psyché (případně vaše kravata).

Rozhovory a postavy jsou suprově napsané a když se někomu nechce řešit politika (jako mně), může si v nich vybírat neutrální odpovědi. Docela dost bych ale ocenil nějaký rejstřík postav, lokací a událostí (podobně jako je to třeba v Pathfinder: Kingmaker nebo Zaklínačovi). Hru jsem hrál vždy s týdenními rozestupy, takže jsem pak hodně věcí zapomněl a musel si je dohledávat na internetu, abych věděl, která bije.

RPG systém mi přišel fajn, i když chápu výtky, že se vlastně jedná jen o simulátor mluvení a skillchecků. Mně třeba přišlo, že druhé dvě části mé postavy (fyzická stránka a motorika) mi do hovorů vlastně skoro vůbec nezasahovaly a ani jinde jsem moc často neviděl možnost jejich využití, takže mi přišly trochu zbytečné. Možná by stálo za to jejich počet trochu zmenšit, ale třeba je to jenom můj dojem, protože jsem rval body hlavně do prvních dvou (intelekt a psyché). Třeba by hráči, kteří je naopak měli hodně vysoko, měli jiný pocit.

U skillchecků bych možná přidal minimální hodnotu skillu, kterou hráč musí mít, aby se o něj mohl pokusit. Přiznám se, že mě „save scumming“ taky často lákal, ale myslím, že jsem projevil docela obdivuhodnou sebekontrolu a „save scummoval“ jsem jen několikrát za hru. Taky to bylo asi tím, že mi většina těch skillcecků vyšlo napoprvé, i když jsem měl šanci třeba jen 27%.

Ono vůbec, když si člověk ten save nahrál a podruhé třeba uspěl, tak většinou zjistil, že stejně o nic tak zásadního nepřišel (a to i u několika červených skillchecků, které jsou zásadnější a nelze je opakovat). Hodně jsem ale ocenil, že si toho autoři jsou vědomi a nějak to i ve hře reflektují… Některé dveře prostě nejde otevřít :)

Souboje ve hře (až na pár výjimek, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného řezníka) nejsou, ale některé zásadnější rozhovory vás můžou dost vykolejit psychicky i fyzicky. Při svém prvním hraní jsem ale léky (tj. lékárničky) vlastně nemusel vůbec použít (snad jen 2x). Měl jsem za to, že klasické souboje nahradí některé zásadnější rozhovory a zčásti jsem měl pravdu – docela zabrat jsem dostal jen při rozhovoru s Evrartem. To ale bylo v době, kdy jsem ještě ani neznal své jméno, neměl jsem odznak, nic, takže si mě krásně povodil. Původně jsem si chtěl jenom skočit pro kabát, ale hra mě pak donutila jít si s ním promluvit, jinak jsem se z dané lokace pryč dostat nemohl. Při tom rozhovoru se mnou vlastně nebyl Kim, který ale druhý den o téhle události mluvil, jako by tam byl. Ale tak to by se dalo vysvětlit nějakým ranním brífinkem :)

Zkrátka bych ocenil víc takových zásadnějších rozhovorů, kdy člověk cítí, že opravdu o něco jde, že ho ten rozhovor může pak zabít. Na druhou stranu možná jsem jen prošel tou hrou hladce tím, že jsem si náhodou rozložil vhodné skilly a všechny zásadnější skillchecky jsem zvládnul, i když jsem měl malou šanci na úspěch.

Před „tribunálem“ jsem si třeba naprosto náhodou nasadil bojovou zbroj (aniž bych věděl, že mě vzápětí čeká střet s žoldáky), která mi pak pomohla při první střele do ramene, které jsem neuhnul. Na následný děj to ale mělo malý vliv, protože i když je Harry trefen a zraněn do ramene, nic to pak nemění a děj vás stejně zavede tam, kde vás chce mít a závěrečnému „soudu“ a následnému shrnutí vašich voleb se nevyhnete. Docela bych ale ocenil třeba jen nějaké krátké informace o tom, co se pak stalo s jednotlivými postavami, městy atd. Něco jako konec Falloutů. Takhle s Kimem vím, že se „pale“ šíří a začíná se tvořit i v kostele, ale nikoho to moc nevzrušuje.

Když jsem u té nicoty, tak jsem si taky myslel, že důvod Harryho sebedestruktivního jednání bude trochu… „originálnější“. Měl jsem za to, že se třeba v minulosti právě dozvěděl o tom, že „pale“ zničí celý svět, takže ho to uvrhlo do deprese a nezřízeného pití, nebo tak něco. Takhle jsem byl lehce zklamán, podle toho, jak byla hra a příběh kvalitně napsány, jsem prostě čekal něco trochu víc.

Tím nechci říct, že by hra byla o pohodě a chyběly tam silné momenty, to právě naopak. Celou hrou se line nostalgický tón (pun intended), snažíte se zjistit, co se vám to stalo, že jste z toho tak v hajzlu, vyšetřujete lynč, můžete najít mrtvolu muže a jít to oznámit jeho manželce, intenzivní je i setkání s The Pigs, Phasmidem

Taky se mi hodně líbilo, jak se spoléháte na vaše vnitřní monology, které vám radí a dávají důležité informace, ale u jedné postavy získáte podezření, že vámi manipuluje a ty informace, které vám části vaší osobnosti říkají, nemusí být pravdivé. To mě docela uzemnilo :)

A co se Kima týče, o jeho hláškách se asi ani nemusím zmiňovat :) Škoda že asi u nejlegračnějšího momentu ve hře nesmí být přítomen.

Sečteno a podtrženo, konečně RPG s pořádným světem, dialogy, postavami a příběhem. Za nějaký čas si to určitě dám znovu.

Herní výzva 2021 - Dětský svět (SC)
+25
  • PC 95
Moc her už v poslední době nedohrávám. Spousta CRPG nechávám bokem a u většiny her vydržím pouze nějakou určitou dobu. S Disco Elysium to bylo trochu jinak. Na první herní seanci jsem si k němu cestu nenašel. Byla to pro mě jen skvěle napsaná hra s utahaným dějem. Asi jsem si moc zvykl na současný akčnější tituly.

Disco Elysium totiž rozhodně nemá svojí sílu v gameplay samotném. Je v EXTRÉMNĚ dobře napsaných dialozích, postavách a hlavní herní mechanice ve formě "though cabinets". Klasický XP sice sbíráte, ale jejich využití bude z počátku celkem matoucí. Jednotlivý body totiž můžete hodit do ohromnýho množství "personalit", které jsou ve formě například logiky, rétoriky, encyklopedický znalosti, vnímání světa a podobně. Těžce se to popisuje. Prostě to musíte zažít. Zkuste si to představit tak, že vám při dialozích vyskakují různě personifikovaný "archetypy". Tyto archetypy vám nabízí svůj pohled na věc. Vy jich můžete využít nebo nemusíte. Tím se otvírá obrovský prostor pro spoustu vtipných a zatraceně cool situací (třeba visual calculus z vás udělá hodně top detektiva). Osobně jsem měl asi nejraději kecy electrochemistry a encyclopedia. Jedna strana vám říká často naprosto neužitečný informace a druhá se probudí, kdykoliv padne jen minimální zmínka o drogách. Vytváří to fantastickou atmosféru. Vaše investovaný body už nejsou pouhopouhým číslem, ale skutečnou myšlenkou. Tenhle nápad mi přijde perfektní.

Co se týče hlavního příběhu, tak se točí kolem vraždy. Hlavní hrdina si toho moc nepamatuje a...víte co? Já o ději neprozradím nic.

Nutno dodat, že to není ani tak CRPG, jako spíš point and click adventura. S radostí hru doporučím komukoliv, kdo rád čte. Proč se sakra o tý hře víc nemluví?

I tak mě ale sralo pár věcí. Skill checky a jednotlivý situace, kdy se prostě přes určitou stěžejní pasáž hry nemáte šanci dostat, pokud nemáte nabušených dost bodů v určitý "osobnosti". Autoři se to sice snažili nejspíš zachránit jednotlivým vybavením, který vám dává bonusy (a strhává většinou body v jiným odvětví), ale podle mě je to nedostatečný. Taková hra by zasloužila prostě vícero řešení. Nepřišel jsem si, že mám naprosto volnou ruku a svobodu volby. Do určitých osobností jsem totiž nechtěl investovat tolik ( například shivers). Pokud tedy nechcete na něco takovýho přistoupit, tak jste odsouzený v klasickým "cheat savu". Prostě quicksave / quickload dokud ten skill check nedáte. Přijde mi to jako hloupá věc u takový hry. Škoda.

Já každopádně doufám, že bude nějaký příště. Autoři mají totiž očividně obrovský talent. Velmi bych uvítal pokračování nebo klidně i naprosto novou hru od stejných autorů.

To je asi vše. Ostatní věci už byly zmíněný u ostatních uživatelů. Vlastně jsem jich několik sám zopakoval. Prostě si to zahrajte, pokud o hře jen trochu přemýšlíte.

Pro: dialogy, příběh, atmosféra, postavy, soundtrack, RPG systémy, voice acting, The Smallest Church in Saint-Saens

Proti: nutné skill checky, možná jazyková bariéra

+21
  • PS4 90
Hra, kterou jsem odkládal roky, přestože jsem tušil, že mě bude bavit. Neotřelá mechanika, příběh s pátrací zápletkou, uštvaný hlavní charakter a spousta cen a chvály, které se na titul sypou ze všech stran. Když jsem viděl první náhledy, byl jsem fascinovaný spoustou textu a nezvyklou "malovanou" grafickou stránkou. První jmenované mě ale odradilo. V době, kdy jsem se na hru chystal, jsem seznal, že se současným počtem dioptrií a tehdy nedostatečnými brýlemi bych se z celého Elysia asi rozšilhal, takže stačilo počkat, zainvestovat do nového cvikru a mohl jsem se do Revacholu vesele vydat.

Často jsem četl, že je hra hodně náročná na pozornost a nedá se hrát souvisle několik hodin v kuse. Dá, ale hodně záleží, jak člověku padají kostky a na koho zrovna ve hře narazí. Právě mechanika "zkoušek", kdy hráč musí natvrdo risknout, zda jeho autorita / odolnost / koordinace / empatie / cokoli obstojí, může být nejlepším pomocníkem i nejhorším nepřítelem. Není nic marnějšího, než se snažit v příběhu posunout, pobíhat odnikud nikam a při klíčovém okamžiku hodit dvě jedničky. A pak jeden v zoufalství pobíhá od hotelu k pobřeží, od kostela na balkón a ne a ne rozlousknout dialog nebo jakkoli nasbírat zkušenostní body. Naopak když se zadaří a nějaký zapeklitý, řádku dní svítící úkol se zčistajasna splní, po chvíli další a body a tím pádem vylepšené vlastnosti (a tím pádem splněné zkoušky atd.) se hrnou, je to čistá závislost, u které jsem bez problémů zůstal pět šest hodin, ani jsem nemrknul.

A hrozně mě baví fakt, že ani nevím, jak a komu ji doporučit. Je totiž originální, svá a neopakovatelná. Nemá v sobě akci, nemá efekty, příběh není šokující, ale příjemně podvratný a překvapuje jen tím, že v mnoha ohledech vykládá karty na stůl velmi brzy a zdánlivě jasná fakta zcela přirozeně převrátí naruby a v nové situaci mě nechá se pěkně potrápit. A to všechno jen v hávu klasické adventury, kde když chci něco zjistit, musím často běžet do jiné lokace, tam se poptat nebo někde zakoupit, jinde vyřídit, jinde poprosit a pak se v opačném směru vracet a doufat, že mě nikdo nevyruší, nepošle jinam a že ten či onen úkol dopadne alespoň přibližně tak, jak bych si přál. Všechno to ale trvá a je potřeba jít Discu hodně (HODNĚ) naproti.

Vždyť leckdy zabere hromadu času už jen to, že si s někým mám popovídat. U klíčových dějových zlomů to samozřejmě chápu, ale když jsem klábosil v (a to je co říct) nejbizarnější dějové lince s partou nafrčených mladíků o tom, že v nedalekém nesloužícím kostele by se měl založit hard dance klub (Hard Core to the Mega!), řešil s nimi jejich minulost a sny a během toho uplynula snad hodina, říkal jsem si, kde končí tvůrčí odvaha a nespoutanost a začíná hráčův trolling. Ale i to k tomu patří a beru to jako součást upřímnosti vymodleného autorského díla.

Dokážu si představit, že jsem zatím někoho nalákal, někoho odradil a někdo pořád netuší, o čem to plácám. A když o Elysiu přemýšlím, jako první se mi vybaví to, proč jsem se na hru tak těšil a co z ní sálá nejvíc. Je to detektivka, je to graficky originální hra, ale zároveň je to snad nejvíc melancholická, náladová, smutná, ironická i s odpuštěním přinasraná věc, co jsem kdy hrál. A je v ní politologie. A sociologie. A historie, která sice patří fiktivním státům a městům, ale dá se aplikovat na Evropu. A je tu hromada filozofie. A je tu stesk po lidech, co tu už nejsou a kteří tu možná ani nikdy nebyli. Je to střela naslepo bez předchozí zkušenosti, tak si zkuste hodit kostkami, jestli se takhle na první pokus trefíte. Nikdy nevíte, jestli se dvě šestky nepřikutálí právě vám.

Pro: Minimalistický soundtrack způsobující husinu, parťák Kim Katsuragi, následky odvážných rozhodnutí, nekonečnost dialogů o ničem

Proti: Nemožnost uhodnout, co bude dál, nekonečnost dialogů o ničem

+21
  • PS4 80
„Robert Kurvitz si vytyčil nesmělý cíl vytvořit skutečné RPG“... a tak vytvořil "pouze" skutečnou adventuru s rpg prvky. :) S čímž však nemám, jako někdo kdo měl za mladších let na PC v oblibě click&point adventury, žádný problém. Problém nastává v laksním převedení na konzole. Optimalizace hrůza - od propadů fps po nadměrné množství a délka nahrávacích obrazovek, které člověk musí přetrpět téměř při každém vejití do dveří, do/ze schodů. Tak velká a náročná hra, kterou by obstarožní PS4 nemohla zvládat lépe, nad čímž by se s pochopením dalo mávnout rukou, to rozhodně není. Ovládání na gamepadu působí, jakoby vývojáři drželi gamepad v ruce prvně. Pohyb ok, ale výběr interaktivních bodů hrůza. Dalo se na to po chvíli cviku samozřejmě zvyknout, ale proč tam nenechali kurzor, který by se ovládal páčkou, nepochopím. Jinak se jedná o skvělou, nezapomenutelnou, humornou adventurní jízdu. Těším se, co dalšího předvede parta ZA/UM, a taky jsem zvědavý, co vyleze z připravovaného seriálu, jestli se dostane vůbec do produkce.
+10 +11 −1
  • PC 100
Jestli milujete deketivky, izometrické RPG a new weird, tak vám vynadám, jestli jste tuhle hru ještě nehráli.

Tohle příběhové mistrovské dílo, s geniálními dialogy, které vás buďto rozsápou svým humorem nebo totálně rozkopnou, až z nich dostanete úzkost a depresy, je NUTNOSTÍ pro každého, který rád přemýšlí, má rád příběhové hry a nevadí mu číst - a nebo díky verzi The Final Cut s plným dabingem poslouchat.

Sice na začátku začínáte s největším herním klišé - amnézií - ale božínku, jakou! A co budete prožívat! A kolik toho budete dedukovat a ohledávat... a... a...

Zahrejte si to prosím

Pro: všechno

Proti: nic

+8 +9 −1
  • PC 30
Nechal jsem se zlákat pár recenzemi a hodnoceními, které hru vychválili a zařadili mezi RPG. Tak prosím pěkně, o žádné RPG se nejedná ani náhodou. Je to adventura s pár prvky RPG. Na základě recenzí a hodnocení jsem se na to těšil, vyplázl za to skoro litr, nainstaloval a během cca 3 hodiny zjistil, že je to utahaná adventura, která mě ani trošku nebaví.

Ano, moje chyba, asi jsem si těch recenzí měl přečíst víc. Konec konců, proto píšu tento komentář, aby se nějaký jiný fanda RPG nemusel zbytečně spálit.
-4 +18 −22