Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Budu asi částečně opakovat již řečené, takže to snad zestručním.

Dark Souls (a potažmo i Demons Souls, o kterých víc za chvíli) jsou v dnešní době vyjímečné hlavně tím, že stojí na tom, co jinde tvoří de facto vatu mezi animačkama a dialogama: Na lokacích a bojích v nich. Lokace nejsou jen blbé kulisy, kde jsou náhodně rozesetí nepřátelé k pobití, právě naopak. Lokace, jejich design a každý jeden nepřítel v nich a jeho umístění, to všechno má svůj význam a přináší zase trochu jinou potyčku, nový problém, jen těžko se dá říct, že by se nějaký souboj nebo situace opakovaly. (Ehm, pomineme respawn při smrti, že.) Každý druh nepřítele vyžaduje a uplatňuje trochu jinou taktiku boje a protože s trochou nepozornosti vás dokáže zabít i chcípak, který je jinak otázkou jednoho mávnutí mizerným mečem, není radno nedržet se ve střehu. Jako by promyšlenost jendotlivých detailů lokací nebyla sama o sobě obdivuhodná, jejich vzájemné propojení právě tak bere dech.

Toliko asi ke hře jako takové. Na PC za posledních x let nic podobného nehrozilo, je to špičková záležitost, kandidát na RPG roku. Alespoň na PC bych to snad i viděl jednoznačně, jinak bych se nebál na podobnou úroveň postavit i (snad jen zatím) konzolové Dragons Dogma. No a taky je to důvod koupit si k počítači x360 gamepad, pokud ho v dnešní době portů z nějakého důvodu ještě nemáte.

Teď pro změnu trošku srovnání s Demons Souls. Mechanismy, celkové pojetí hry, jsou téměř identické. Dark Souls jsem dohrál na lvl99 za 68 hodin. Demons Souls kolem lvl75 ale za cca 80 hodin. Dark Souls má na jednu stranu větší, promyšlenější svět a vůbec víc všeho, od druhů výbavy, přes typy nepřátel, designy a množství lokací, mechanismy (humanity, warp, bonifres...), prostě je nabitý obsahem. Demons Souls nemá tak provázané všechny lokace, je to 5 oddělených světů + nexus.

Demons Souls ale lépe funguje jako celek. Není tu tolik relativně snadno dostupných overpowered zbraní, takže má smysl zkoušet různé typy na různé nepřátele, i lučištnictví a magie vypadají použitelnější proti Dark Souls. (I když je pravda, že magie byla šíleně silná v jedničce - kde já se těžce probíjel přes každého silnějšího nepřítele, bratr jako mág vesele odstřeloval z dálky a i když hraje už o dost míň než já a začal později, dokončil hru o dost dřív.) Nepřátelé jsou i díky nižší dostupnosti silnějších zbraní všeobecně tužší, dokonce bych řekl, že bossové bývali v Demons Souls agresivnější a bylo méně příležitostí je nečím jebnout. Rozhodně jsem je nezabíjel tak často na první pokus, jak tomu bylo v Dark Souls. Co taky dost zjednodušuje Dark Souls, je vypuštění nosnosti - v Demons Souls nebyl jen equip, ale i celková nosnost, takže člověk s sebou mohl do nepřátelských řad nosit jen pár věci navíc vedle výbavy a občas prostě něco zahodil. (Stejně to nebylo kde prodat.)

Člověk u Demons Souls narozdíl od Dark Souls asi neujde trošce grindování, ale nebylo to díky koloběhu umírání a sbírání svých mastných fleků v podstatě o moc horší, než tady. Jo a taky Demons Souls imho o něco líp vypadá, i když spíš jen po technické stránce. Takže abych to nějak uzavřel, Demons Souls bych hodnotil o chlup líp, než Dark Souls, hlavně kvůli celkové vyváženosti.

Tak trochu doufám, že PC verze Dark Souls bude mít dost velký úspěch na to, aby se dočkal portu i předchozí díl, ale vzhledem k tomu, že šlo o PS3 exkluzivitu a Dark Souls je portovaný z X360 verze... a že se asi Dark Souls na PC moc dobře prodávat nebude.... no nic. Jestli se vám tohle líbilo, kupte si PS3. I když mám pocit, že online srevery už jsou vypnuté(?), takže to bude zážitek o něco mrtvější, než obvykle.

Pro: je to velké, dlouhé, výzva, do detailu promyšlené, nejspíš jste ještě nic takového nehráli, nebo aspoň ne v posledních.. 10 letech?

Proti: nevyvážené zbraně -> snadní bossové, optimalizace

+17 +19 −2
  • PC 100
Ach, preťažko aj vysloviť, jak desný
a drsný les ma obkolesil vtedy,
bo pri spomienke znovu strach ma tiesni.
Len smrť ak vrhá do trpkejšej biedy!
No, pre dobro, čo tiež som tam bol zhliadol,
rozpoviem všetko ako pri spovedi.


Ak začnete hrať Dark Souls, naozaj len Boh vie či hru aj dokončíte, čo nakoniec nie je dôležité, pretože hra útočí na niečo vo Vás, je to vzácny prípad hry, ktorá niečo očakáva od Vás, Vy musíte v sebe nájsť silu vojsť cez ďalšiu hmlu, či bránu, poraziť ďalšieho bosa a z Predpeklia sa dostať. /ale absolútne vyslobodenie to nebude, ste predsa v predpeklí/

hnev a vzlyk sa spolu hmýri

Ocitnúť sa v Limbuse na hrane pekelnej priepasti, je už samo osebe frustrujúce, Predpeklie sa nepýta či ste šťastný, ale hovorí Vám, že budete trpieť a umierať, pretože v Predpeklí neskončia len zlí, ale aj tí, čo sa nevedia rozhodnúť komu budú slúžiť, či dobru, alebo zlu.

Keď počul som tie duše bez nádeje,
tvár sklonená mi zbelela sťa krieda,


A najšťastnejšie nie sú ani NPC, ktoré stretnete, väčšinou sú už z pochmúrnej a deprimujúcej večnosti pološialené, niektoré na svoj osud rezignovali, iné umierajú a zase iné sa utiekajú k práci, len na nemŕtvych obchodníkoch badať škodoradostný cynizmus.

Kým jedna z duší hovorila o tom,
tak skvílila tá druhá duša mladá,
že od úzkosti zalievaný potom
padol som, ako mŕtve telo padá.


Pamätáte si Quake? Páčil sa Vám a nostalgicky spomínate? Atmosférou má Dark Souls k nemu blízko. Zaručujem Vám, že Dark Souls Vás vráti v čase, znova budete poznať každý level/krajinu/mapu či ako to nazvať a znova si spomeniete, prečo sme začali hrať hry.

Červené oči, z brady brud si stiera;
široké brucho pazúrmi si čechrá
a zviera duše, zdiera ich a zžiera.


A jedna technická:
Ja som bijec a hrám klávesnica a myš
Mouse Fix
http://darksouls.nexusmods.com/mods/28//?
DSfix
http://darksouls.nexusmods.com/mods/19/?
Keyboard Buttons
http://darksouls.nexusmods.com/mods/99/?
A je z toho normálna PC hra.
Tu je to ako 1 patch, všetko je prepísané ako treba, nakopčiť tam, kde je .exe, rozlíšenie je 1280x1024, ak chcete vyššie, musíte to preštudovať.
3in1- stará verzia 3in1- verzia 1.0.2.0

Pro: atmosféra, hudba/nehudba, zvuk, lokácie

Proti: dobre, tak teda ten port

+17 +19 −2
  • PC 90
Je zvláštní jak ve vás hra dokáže vyvolat takové pocity, až se vaše plánované hodnocení začínající na červených číslech plynule vyšvihne do čísel zelených. Dark Souls je klenot. Klenot, který pod vrstvou špíny, prachu a pavučin působí jako hnusná cetka. V životě by vás nenapadlo si ji vzít. Ale nejprve oprášíte špínu na povrchu, to jak se popasujete s ovládáním a zmrveným portem, pak v klenotu uvidíte vybroušenou dokonalost, to jak si přivyknete na nekompromisní a drsný styl hry. A nakonec si ho hrdě připnete na oblek, protože z žádné jiné hry nebudete mít po dohrání takovou radost.

Možná, že tenhle jedinečný vývoj (málokterá hra je na tom podobně) by se dal považovat za klad sám o sobě. To už je na každém hráči, zda raději najde cenný klenot nebo tu cenu klenotu časem objeví. Já patřím spíše do té první skupiny. Jsou věci, které hře zkrátka nemohu odpustit, ač vím, že nebýt jich, nebyl by pro mě DS takovým zážitkem.

Začneme na začátku, kde jinde taky. DS uvádí hráče do ponurého silně atmosférického světa. Už při shlédnutí úvodního intra mě skoro běhal mráz po zádech, jelikož ta epičnost (kamera, hudba, obraz, dabing a děsivá stvoření), vyvolávaly pocit, že tohle bude ďábelská jízda. A ano, atmosféra přímo ve hře skutečně je. Zhruba polovinu herní doby, kdy prozkoumáváte ponurý herní svět, máte pocit, že jste spíše v pekle, než v nějakém klasickém fantasy světě. Ta druhá polovina je... ale o tom až na konci.

Námět hry je originální a poutavý, vůbec systém fungování světa je vymyšlen tak úžasně, že ta neutěšenost a zoufalství z něj přímo sálá. Světy se prolínají, původ lidí je zahalen temnotou, oheň dochází a pravda se skrývá pod pavučinou lží. Avšak samotný příběh z toho slepený už nijak zvlášť zázračný není. V momentě, kdy vás týpek zaúkoluje zazvoněním na dva zvony bez udání nějakého důvodu, víte, že tohle vážně nebude kdovíjakým dějovým šperkem. A co teprve když zjistíte, že tento úkol zaobírá čtvrtinu hry. Ale DS není ani tak o příběhu, jako o skládání mozaiky zvané svět. Dílky mozaiky jsou pouze tři - to, co vidíte kolem sebe, to málo, co se dočtete z popisků předmětů a těch pár štěků postav. Všechno tohle utváří svět v němž se ocitnete a poznat svět znamená poznat příběh. Zapomeňte na Hollywoodské scenáře o vyvoleném šaškovi, co naplní proroctví a spasí svět. DS sice tento námět zdánlivě využívá, ale ve skutečnost jen proto, aby ho převrátil naruby.

Samotný svět dovede uchvátit v mnoha směrech. On je taky sám o sobě roztažený do všech směrů a zaobírá přes dvacítku jedinečných, od sebe tematicky oddělených, ale navzájem provázaných prostředí. Je libo hrad, les, knihovnu, stoky, katakomby, hrobku, dutinu obřího stromu nebo třeba sněhem přikrytou zříceninu pevnosti? Tolik rozličných prostředí ke zkoumání, přičemž mnohá z nich jsou smrtící i v případě, kdy pomineme monstra - bažina, láva, pasti, nebo třeba uzoučké plošinky a útesy z nichž hrozí pád a smrt. Svět Dark Souls je přesně takový jaká je celá hra – drsný i krásný zároveň.

DS je RPG a to takové RPG v němž má každá nová úroveň postavy cenu zlata. Na počátku si vytvoříte charakter – vzhled, pohlaví a především specializaci. Já začal jako asiatka s povoláním ubohého burana. DS ale není RPG, kde by se mezi pohlavími vyskytovaly rozdíly (škoda), není to ani RPG, kde by záleželo na zvolené rase (ale neměnil bych), a ani výběr specializace nic zásadního neovlivní (ačkoli nuzák má nejvyšší staty). Po půlhodině hraní budete zkrátka hozeni do průšvihu a je celkem jedno, jak moc jste si s tvorbou hrdiny vyhráli. Otevře se svět, představí se desítky druhů monster a nastane čas se naučit bojovat. Bojovat lze jednak klasicky zblízka, což obnáší různé druhy útoků (výpady, seky, kopy, bodání do zad, útok s výskokem...). Rovněž lze bojovat na dálku (lukem, kuší...) nebo používáním jednoho ze tří odvětví nadpřirozena (magie, zázraky, či pyromancie). Když k tomu přičteme ještě možnost využívat v boji některé předměty (bomby, vrhací nože...) máme ve výsledku sakra hodně způsobů jak se postavit monstrům. Bojový systém je natolik poutavý, že mě do konce hry neomrzel, což se o většině RPG říci nedá.

Samotné EXpení závisí na pobitých monstrech, která se však návštěvou u ohniště (jakési útočiště) respawnují. Přestože respawn ve hrách nesnáším, DS by bez něj nemohl fungovat. Ta hra potřebuje, aby se monstra znovuobjevovala z minimálně z jednoho prostého důvodu – jsou jediným (téměř) zdrojem XP. Mluvím tu o XP, ve skutečnosti se jedná o tzv. Duše. Duše slouží jako platidlo, jako body zkušeností, jako suroviny pro vylepšení předmětů, zkrátka jako všechno. Ale když zemřete, přijdete o všechny nashromážděné duše. Můžete se vrátit na místo, kde jste zemřeli a ztracené duše si vzít, ale pokud do té doby zemřete znovu, vaše původní skládka duší bude nenávratně fuč. Asi chápete, že hru nelze ukládat, tudíž umírat a ztrácet Duše budete, na tom hra stojí. DS je zkrátka hra, která každou vaši chybu tvrdě ale spravedlivě potrestá.

Pojďme na zápory. Jsou vlastně jen tři, ale dost významné.

1. Rozhodování a tedy ovlivnitelnost světa dle vaší volby je u podobného RPG s absencí ukládacích bodů dost krutým prvkem. Pokud byť třeba omylem zabijete NPC, je nenávratně pryč. Vinou vašich činů se ale někdy NPC povraždí mezi sebou. Dá se říci, že během první hry pouze sbíráte zkušenosti a učíte se, jak je svět provázaný. Zjistíte, jak se jednotlivé minipříběhy postav navzájem propojují, kdo je hajzl zasluhujíc si nůž v zádech, kdo je naopak dobrák a jak mu pomoct. Teprve při druhém hraní budete schopni vyvarovat se ze svých chyb z minula a předcházet jim. Podněcování znovuhratelnosti touto metodou mi však přijde silně nevhodné. Absence ukládacích bodů je samozřejmě důležitá pro výsledný zážitek (a taky pro ty nervy), jenže založit RPG hru na jediném profilu je podle mě přehnané. Naštěstí se to dá obejít zálohováním profilu. Je otázkou, nakolik je to vůči hře fér. Ale ta možnost tu je a myslím, že občas je dobré jí využít (minimálně kvůli zálohování dat, případně i pro vyzkoušení různých voleb, chcete-li si hru projít opravdu důkladně a nemáte čas ji hrát znovu).

2. Druhý průšvih se vztahuje k MP prvkům. Ty by samy o sobě nebyly nijak špatné, nakonec možností MP hry je tu celá řada a vztahují se především k frakcím, k nimž se můžete přidat. Můžete třebas chránit les před nešťastnými návštěvníky, kteří se budou děsit toho, jaký modrý přízrak se k nim zpoza stromů blíží. Pak narazíte na veterána, který však na lesní ochránce přímo čeká a dostanete na budku. Můžete napadat jiné světy jako rudý přízrak a pozorovat jak vaše jméno stoupá v seznamu hříšníků. Můžete i lovit hráče nesoucí dračí šupiny v podobě ‚drakočlověka‘ nebo provádět invaze do cizích světů a roznášet prokletí. Anebo nechcete nikomu ztrpčovat život a naopak budete druhým pomáhat proti bossům, případně budete pokládat nápisy pro ostatní hráče, přičemž je jen na vás zda chcete druhým rozdávat rady nebo je budete zákeřně vodit za nos. Možností je plno, jenže ta základní možnost – chci online / offline hru, tu zkrátka chybí. I když pokud opět překonáte hranici hry, řešení se najde. Jen je pěkně pitomé muset při každém nájezdu pitomců vypínat internet. :)

3. Třetí a nejzávažnější průšvih je ovládání. Mluvím tu samozřejmě o nechvalném klávesnicovém způsobu. Kamera je trhaná, přesně zamířit lukem nejde, neustále vám přes obrazovku jezdí kurzor a samotné ovládání využívá moc málo tlačítek na to, abyste dokázali v daný moment udělat přesně to, co chcete. Rytíř před vámi se napřahuje kladivem. Máte zlomek sekundy na to, abyste ho dorazili, jinak vás rozmázne a vaše půlhodinová řezničina padne vniveč. Víte, co potřebujete udělat, víte i jak to udělat, ale nervozita prostě tepe a vy se proviníte tím, že místo abyste stiskli jednu klávesu a vzápětí druhou, stisknete obě současně. A tak neuděláte výpad, ale kopnete do prázdna, načež vás kladivo zarazí do země. Obtížnost DS je tvořena dvěma prvky – jednak náročností samotné hry a poté zbytečně a opakuji zbytečně problematickým ovládáním. Samozřejmě dá se na to zvyknout. Nakonec se naučíte i mistrně skákat (fakt těžkej manévr), ale vůbec by to nemuselo být tak hrozné, kdyby si tvůrci dali na portu záležet. Úplně chápu všechny ty, kteří hru vzdají právě kvůli ovládání. Ani nechci pomýšlet na to, kolik hodin herního času a kolik nervů bych si ušetřil být to ovládání lepší.

Nakonec jsem si nechal to nejlepší a nejhorší zároveň. Dobré je, že TO je nejprve nejhorší a až poté nejlepší. A tím jsou bezpochyby bossové! Japonci prostě mají fantazii a ansábl bossů v DS nemá obdoby. Zamiloval jsem si každou mrtvolku všech těch gigantických mrch. Fakticky rád bych po dohrání hry viděl v menu možnost prostřednictvím nějakého bonusového obsahu vybírat bossfighty a zkoušet si je znovu a znovu (třeba s nastavitelným inventářem). Bohužel to možné není, tak alespoň doporučuji si vaše bossfighty zálohovat, případně natočit. Uvidíte, že se na ně za čas rádi podíváte, pokud už si tedy nedáte repete celé hry.
Ale zpět k bossům. Vizáž, útoky, schopnosti, arény, epická hudba... bossfighty jsou výtečnou součástí DS. Ale bossfighty jsou také extrémně náročnou součástí DS a hlavně – musíte si za nimi vždycky dojít až od ohniště, což rychle přejde v otravnou nudu. Některá ohniště jsou od bossů na můj vkus až moc vzdálená. A jak takový bossfight vypadá?
Překročíte bílý portál a před vámi se objeví monstrum velké jak stodola. Řeknete si jen: „co to kua je?!“ A než to stihnete doříct „You are dead.“
Tak se vypravíte za bossem podruhé... Cestou se utkáte s řadovými zmetky a vstoupíte do arény. Teď už se stihnete trochu rozkoukat, možná bosse i praštíte a vzápětí „You are dead.“
Tak tam jdete potřetí... Cestou rychle zmastíte řadové zmetky a vběhnete do arény. Zkusíte trochu kroužit a uhýbat. Poznáte arénu a zjistíte, že není kam se schovat. A pak „You are dead.“
Tak tam jdete počtvrté... Cestou proběhnete okolo řadových zmetků a vběhnete do arény. Začnete studovat útoky bosse, pár z nich se vyhnete, potom vás praští, tak se zkusíte vyléčit, ale nestihnete to a „You are dead.“
Tak tam jdete popáté... Řadové zmetky už ani nevnímáte a vřítíte se do arény. Tentokrát se daří – dáváte bossovi jednu ránu za druhou. Jenže pak přijde útok, který ještě neznáte a „You are dead.“
Tak tam jdete pošesté...
-
-
-
Tak tam jdete podvacáté... Dokonale znáte bosse i prostředí. Máte vymyšlenou taktiku, víte, co potřebujete udělat. Boj se daří, máte štěstí, hrdě bojujete s ovládáním a nakonec se to stane – bestie v agónii skoná, vy si setřete pot z čela, vdechnete do plic vůni vítězství a počkáte, až se vám uklidní tep, jelikož v momentě, kdy bossovi i vám zbývala poslední rána, jste málem prodělali infarkt. A teprve tehdy si řeknete: "tahle hra je geniální!"

Pro: Svět jako takový, rozličná prostředí, soubojový systém, desítky druhů jedinečných monster a kusů výbavy, nekompromisní styl hry, náročnost, bossové!

Proti: Jen jeden profil (ukládací pozice), nemožnost výběru online/offline hry, katastrofální port - hlavně ovládání, některá ohniště jsou opravdu moc daleko od bosse

+17
  • PC 100
Dark Souls je jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Není však pro každého a pro mě bylo potřeba se k ní dopracovat. Pro někoho je to bez gamepadu nehratelné, já jsem měl zase velké problémy s ovládáním na mým starším gamepadu, které nakonec vedly i k dočasnému rage quitu. Naštěstí jsem se ke hře po čase vrátil a zkusil hrát na klávesnici a myši (po aplikování pomocného patche). Ovládání je vážně hodně krkolomné, ale dá se na to zvyknout. Výsledný zážitek za to rozhodně stojí.

Plusy/Mínusy:
+ Neskutečná atmosféra
+ Vysoká obtížnost - po čase se na to dá zvyknout a takový problém to není
+ Vynikající bossové (pánové Ornstein a Smough a později na NG+ Four Kings a Gwyn mi dali hooodně zabrat)
+ Hra je obvykle fér (i když se občas stane, že protivník zasáhne přes zeď)
+ Neskutečný pocit, když dostanete nějakého fakt těžkého bosse
- Grafika a optimalizace - jedná se o port z konzolí, kde si vývojáři moc s PC verzí nepohráli (vtipné jsou i hinty na ovládání čistě pro gamepady)
- Ovládání - naprosto neintuitivní, na začátku jsem systémem pokus omyl zjišťoval, jak se pracuje s inventářem !!!
- Občasná frustrace, když nemůžete dát nějakého bosse a musíte projít dlouhou cestu pro další pokus jen proto, aby vás boss sejmul na jednu ránu. :-)

Čas u této hry stál opravdu za to.

Pro: Atmosféra

Proti: Grafika, optimalizace pro PC, ovládání

+17
  • PC 85
Herní výzva 2023: kategorie 4. Země vycházejícího slunce 

První hra, která se mnohým lidem vybaví, když se mluví o obtížných hrách. Hra, u které jsem prožil každou emoci, které je člověk vůbec schopný, včetně těch pro které ani neexistuje jméno. Hra, která mi vzala celých 100 hodin mého života, ale nakonec jsem za to byl i rád. Hra, která dala výrazu "Herní výzva" zcela nový rozměr. To všechno pro mě bylo Dark Souls.

Než rozeberu samotnou hru, dodám ještě pár věcí. Hrál jsem verzi Dark Souls: Remastered, která zahrnuje i DLC. O DLC však mluvit nebudu a nechám jej na samostatnou recenzi. Nejsem navíc příliš talentovaný hráč her, takže hra není ve skutečnosti tak těžká jak to může z této recenze vyznít (100 hodin je i na tuto hru opravdu příliš). Tahle recenze bude zároveň hodně dlouhá, takže za to se předem omlouvám.

GAMEPLAY

Gameplay této hry je poměrně komplexní záležitost, takže to zkusím zkrátit. Hra obsahuje řadu různých zbraní na dálku a na blízko, lehčí a těžší zbraně, magii a v neposlední řadě velkou škálu brnění, které mají velký vliv na rychlost hráče. Rychlost hráče je pro většinu hráčů tím nejklíčovějším statem, jelikož je téměř nemožné hru dohrát pokud se hráč neumí efektivně vyhýbat útokům nepřátel.
Útoky některých nepřátel je možné i vykrývat, což vyžaduje velmi přesné načasování. Ve chvíli kdy se to však hráč naučí jde o velmi zábavný způsob boje. Hra obsahuje pochopitelně i štíty, které můžou být v mnohých situacích velmi užitečné (obzvlášť Grass Crest Shield). Nejlepší na tom však je, že neexistuje žádný jeden dobrý způsob jak hru hrát a hráč se ve skutečnosti dohrát celou hru bez štítu (případně i bez brnění).
Samotní nepřátelé jsou velmi dobře navržení a nutí hráče už od první hodiny hry přemýšlet nad svými útoky a nespamovat levé tlačítko myši (pokud hraje hru s myší). Každý nepřítel má zároveň trochu jiný moveset, takže se na něj vztahuje trochu jiná strategie, což způsobuje, že je hra zábavná i po desítkách hodin hraní. V malém množství obsahuje hra i silnější nepřátele, kteří se však již znovu neobjeví potom, co je hráč zabije. To přidává výzvu do různých částí hry, ale zároveň eliminuje frustraci, kterou by hráč zažíval, kdyby musel tyto části dělat opakovaně.
Bossfighty je něco co se v této hře opravdu povedlo. Většina z nich je opravdu zábavná, několik z nich je okay, vyloženě špatný jsem ve hře viděl jen jeden (Bed of Chaos). Ke hře samozřejmě patří i to, že po smrti musí hráč projít znovu celou oblast než se vrátí k bossovi, což pro nové hráče může být frustrující, nicméně dá se na to zvyknout a nutí to hráče méně riskovat při samotném souboji.
Jediná věc, kterou bych hře mohl vytknout v rámci gameplaye je horší fyzika. Skákání mi přišlo extrémně nepříjemné a obtížné na ovládání, nicméně nebylo naštěstí moc často vyžadováno. Trochu zvláštní pak byla fyzika hráče na šikmých površích, kde jsem nikdy nevěděl jestli postava zklouzne nebo ne.

LEVEL DESIGN A OBLASTI HRY

Další věc, kterou jsou Dark Souls známé je jak skvěle je navržená jejich mapa a jak geniálně jsou některé oblasti propojeny. I ve chvíli kdy se ve hře objeví možnost se teleportovat mezi bonfiry je stále zábava si několik oblastí po sobě projít a sledovat návaznost jednotlivých oblastí na sebe.
V některých oblastech se nacházejí zkratky, které hráč aktivuje a zůstanou aktivovány už do konce hry. Jsou ale i oblasti, ve kterých něco takového chybí i když by se to tam hodilo (například Blighttown).
Nepřátelé bývají v rámci některých oblastí rozmístěni opravdu nepříjemně a hra balancuje na hraně těžkého a frustrujícího.
Pár oblastí, které mě zaujaly:
 - Sen's Fortress - AKA Sen's Funhouse. Poměrně frustrující místo, kde člověk většinou umře na to, že někam spadne. Jinak ale velmi pěkně navržená část hry. 
 - Anor Londo - Pravděpodobně nejkrásnější část hry. V některých místech může zdát nefér (hlavně římsy s rytířema), ale jde o schod v obtížnosti, který hráče opravdu donutí si vybrat (či dokonce přehodnotit) svůj build a naučit se ho hrát. 
 - Tomb of Giants - Toto místo pro změnu fakt nesnáším. Všude tma + nepřátelé, kteří hravě zabijí hráče jen na jednu ránu ve chvíli, kdy to nejmíň čeká. Lucerna, která se v oblasti nachází to pak moc nevylepší. 
 - Blighttown - Místo na kterém je frustrující snad všechno od úzkých platform, přes toxické šípy až po komáry (kteří jsou nějakým zázrakem ještě otravnější než IRL). Přesto je toto místo jedno z těch zajímavějších co do vzhledu i level designu. 

DALŠÍ POZNÁMKY

Příběh hry není úplně přímočarý a není hráči nikdy úplně napřímo sdělen. Nějaký hrubý obrys získá hráč z dialogů a cutscén, nicméně detaily bývají většinou k nalezení jenom v popisech různých předmětů. Díky tomuto způsobu vyprávění také působí svět daleko uvěřitelněji. Dialogy, které hra obsahuje jsou pak doprovázeny kvalitním dabingem.
Po vizuální stránce je hra stále nádherná a grafika stačí na to, aby zachytila velkolepost některých oblastí. Občas to kazí jenom nižší rozlišení textur v pozadí.
Soundtrack hry se až na výjimky používá hlavně u Bossfightů. Většina z nich není něco co si hráči vyloženě zapamatují (pokud jim teda nezabere nějaký souboj 20+ pokusů), ale jinak se tam hodí skvěle a hráče nijak neruší.

VERDIKT

Osobně šlo asi o nejtěžší hru, kteoru jsem kdy dohrál, ale svého času nelituju. Komplexní soubojový systém se dá naučit a hra je pak o poznání zábavnější. I přes občasné chyby ve fyzice a místy neférovou obtížnost jsem se velmi bavil a pravděpodobně to není naposledy co jsem tento skvost hrál. 85%.

Pro: Skvěle zvládnutý gameplay, variabilita nepřátel, propojenost světa

Proti: Občas zvláštní fyzika hry, některé části hry vyloženě frustrující

+15
  • PS4 85
„YOU DIED“ jsem na své obrazovce viděl tolikrát, že to snad ani není normální, ale hru jsem nakonec s odřenýma ušima a pocením krve dokončil.

Herní výzva 2022 – 2. Cesta do středu země  
Odůvodnění: Ve hře se nachází podzemní katakomby a další různé lokace v podzemí.

FromSoftware studio je známé svou vybroušenou hratelností, která je velice náročná, ale férová. Já osobně nejsem velkým RPG hráčem a většinou se setkávám maximálně s akčními adventurami s prvky RPG, jako je třeba jednoduchý crafting systém, vylepšování dovedností nebo nějaké ty statistiky u předmětů. Některé RPG jsem už dohrál (viz. Bloodborne), ale až tady u Dark Souls jsem si připadal, že skutečně hraji RPG. Nikdy jsem nevystřídal tolikrát oděv a zbraně. Hra mě k tomu neustále nutila, abych měl větší šance na přežití a postup dále. U Bloodborne jsem oděv nebo zbraně skoro vůbec neměnil a pouze si neustále vylepšoval ty samé dokola.

Nepřátelé všeho druhu a různých designů, si zde každý vyžadují jinačí přístup k taktice. Všichni fungují na klasické bází správného načasování útoku, obrany a úhybu. Do toho, je taky důležitý dostatečně silný arzenál a statistiky dovedností, které se vylepšují získáváním duší (bodů) z padlých nepřátel. Když se hráč někde zasekne, například u Bosse, může si zvýšit šance na úspěch tím, že se pořádně vylepší.

Zde přichází aktivita typická pro RPG hry, kterou ale z hloubi duše nenávidím. Je to grind. Když jsem se k němu uchýlil, málokdy jsem u něho vydržel, protože mě silně nebaví. Když jsem se k němu nehodlal uchýlit, strávil jsem spousty zbytečného času u Bossů. Tohle mi kolikrát přivodilo akorát tak nechuť ke hraní. Je to takový začarovaný kruh, ale nakonec jsem se dostal k závěrečným titulkům, takže i bez většího grindu, lze hru dohrát. Jednou se mi grind navíc vyplatil i mimo pouhé vylepšení postavy. Objevil jsem totiž novou lokaci, kterou jsem na začátku hry přehlídnul, a byla dost zajímavá.

Přejdu k další typické věci pro RPG a tím je skvěle napsaný příběh. Ten je zde podávaný minimálním způsobem (pár cutscén a dialogy), a je pouze na hráči, jak moc ho bude vnímat. Já se ho snažil vnímat, ale u mě je problém, že když mezi dvěma klíčovými příběhovými momenty uplyne až několik hodin, tak já mezitím stihnu ten dosavadní příběh zapomenout, a potom už moc nechápu, co to vlastně mám udělat a za jakým účelem. Naštěstí se mi v delším průběhu hry, povedlo zase se vrátit do centra dění.

Jednou jsem četl, že si Pan Miyazaki rád domýšlí sám příběhy, když je někde něco nevyjasněné. Proto zde hra tolik netlačí na tu klasickou příběhovost, jako jinačí hry. Osobně bych ocenil trochu větší tlak na klasické vyprávění, ale respektuji tvůrčí vizi. Navíc, tenhle přístup má taky něco do sebe.

Jak jsem napsal výše…příběh je zde podávaný minimálním způsobem, vedený je však neustále, všude na každém kroku, po celou dobu hraní, aniž by byl jasněji vysvětlen. To je to kouzelné na Dark Souls. Je to ten svět, který hráči prozkoumávají, jeho spletitý design a propojenost. Každá lokace, každá architektura, nepřátelé, předměty, to vše napovídá. Příběh není podáván hráči na stříbrném podnose, je mu však neustále ukazován. Samozřejmě, že hlavní zápletka je v podstatě daná a hráče navádí tím správným směrem, ale svět kolem, to už je o něčem jiném, a hráč musí zapojit svoji fantazii, aby si to všechno poskládal.

Bez pořádného hudebního doprovodu, by to ale všechno byl jen poloviční zážitek. Krásný mix fantasy a středověké hudby, který je skvělý i na samostatný poslech. Je taky důležité, aby to všechno hezky vypadalo. Grafika mi přišla velice obstojná, hrál jsem taky koneckonců Remasterovanou verzi. Spíše než grafika, to ale táhne umělecké zpracování, které je velice kvalitní. FromSoftware tohle zvládají na jedničku všude, co se týče her od Miyazakiho.

Na konec ještě zmíním pár věcí, a začnu tím samotným herním světem. Pokaždé, když jsem si myslel, že jsem viděl všechno, tak mě hra překvapila zbrusu novou lokací. Všechny jsou tématicky jiné a rozeznatelné, a je zábava je všechny prozkoumávat. Tady nemám asi co vytknout. Další na řadě, jsou Bossové. Všichni měli originální design a ten pocit, který se dostaví, při jejich porážce, byl hodně fajn. Mám rád výzvy, avšak, někteří Bossové mi přišli přehnaně nároční. Mám takové dva, u kterých jsem strávil až příliš mnoho času, že jsem se nejednou rozmýšlel, jestli se hrou nakonec neskončím, protože mě to přestávalo bavit a spíše nehorázně frustrovat. Vím, že je to můj osobní problém, a proto to neberu na vědomí, co se týče výsledného hodnocení. Do mínusek dolů to ale hodím. A nakonec zmíním ještě ovládání. S ovládáním jsem neměl moc velký problém, ale nelíbilo se mi, když jsem zmáčknul tlačítko pro útok, ten útok mi následně překazil úder od nepřítele, ale moje postava potom dodatečně ještě zaútočila, i když jsem to už nechtěl.

To bude ode mě vše. Jsem rád, že jsem si hru zařadil do herní výzvy a že jsem jí nakonec dohrál (pouze jeden z konců a to „To Link the Fire“), i když jsem měl nutkání od ní odejít. Hra mě (až na ty frustrace) dost bavila a rozhodně bych jí doporučil vyzkoušet i lidem, kteří s podobnými hrami nemají zkušenosti, a lidem, kterým hra nejde, tak u ní zkusit trochu déle vydržet, třeba se to nakonec poddá, jako u mě.

Pro: Hratelnost, svět, obecně řečeno „podpis FromSoftware“

Proti: Někteří Bossové jsou přehnaně nároční, občasná nutnost grindu

+13
  • PC 75
Zklamání. Z her, které mě kdy zklamaly asi nejlepší, ale stále ji nemohu popsat jinak. Proč?

Ano ano Dark Souls má skvěle pojatý příběh, který si vystačí s minimem dialogů, skvělou atmosféru, nijak vás nevodí za ručičku a tak dále a tak dále a proto jí taky nehodnotím nijak nízko. To s čím jsem měl skutečně problém je ten hype, který z DS dělá must play hru pro každého hardcore hráče. Když si napíšete do googlu "Hardcore games", tak si můžete být jistí, že se vám hned na první stránce ukáže právě DS. Nechápejte mě špatně, chápu, že pro každého může být nějaká hra hardcore a pro jiného zase superlehká pětiminutovka. Ani bych se nedivil, kdybych narazil na někoho, kdo prošel například kampaň v Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia jako nůž máslem. Pro mě je však DS stejně tak hardcore záležitost, jako je Call of Duty nejlepší fps série ...

Možná jsem očekával až příliš. Přeci jen jsem si na začátku představoval bojovku, kde dostat se o pár metrů dál bude zkouška ohněm. Ve skutečnosti jsem ale dostal hru, kde díky velice špatné AI stačí jen proběhnout mezi nepřáteli a koukat jak za ně dostávám duše, protože při pokusu mě pronásledovat popadali z útesu. Celá ta HC fáma šla u mě do kytek skoro na začátku, kdy jsem omylem šel na místo, kam se chodí až na vyšších levelech a bojoval s kostlivci, kteří mi skutečně dávali zabrat. Říkal jsem si jak je tahle hra skutečně HC. Ochlazení ale přišlo, když jsem si díky rozhovoru s kamarádem uvědomil, že jsem hru započal na místě určeném pro vyšší levely. Jakmile jsem se vydal po cestě určené pro začátek hry, tak se celá hra brutálně zvrhla v dlouhou linii vykrytí úderu a sejmutí nepřítele na ránu. Místy špatnou AI nepřátel vyvažuje sice platforming, ale už v momentně, kdy procházíte stejnou lokací podruhé, se vám jen těžko stane, že znovu spadnete do té samé propasti.

Co se týče bossů tak v mnoha ohledech souhlasím se zdejšími komenty. Jak už zde bylo řečeno, jsou skvěle zpracováni a až na výjimky i celkem originální a já osobně s nimi jako takovými žádný problém neměl, jelikož ti si častokrát svojí hardcore reputaci skutečně zasloužili narozdíl od zbytku hry. Především Ornstein a Smough mi ukázali, že sejmutí některých bossů je skutečný oříšek. Bohužel právě tihle dva bossové zároveň u mě zvýraznili další slabinu hry. Mezitím co v jiných hrách pokud si nepřítele nedáváte, tak nemáte moc na výběr, než najít způsob jak je porazit, zde si klidně můžete od nich odejít, nabrat si hromadu xp na potvorách s nulovou AI a pak se vrátit a dát je jak nic. Nevím jestli jsem měl jen štěstí, ale když se mi je nějak nedařilo dát, tak jsem si řekl, že dost možná jsem zase někde, kam nepatřím a prošel jsem si jinou část světa. Po návratu pak oba dva lehli bez větších problémů. Dost mi to připomíná poslední dobou velice oblíbený žánr tzv. Rogue-Lite her, které sice jsou celkem těžké, ale díky opakovanému hraní máte možnost téměř každého nepřítele natolik přeexpit, že celá hra jde projít bez problémů, pokud dostatečnou dobu strávíte grindováním a to v DS jde velice dobře, díky možnosti si po smrti dojít pro své "xp". Ve výsledku je tedy DS jednodušší, než kdejaká jiná bojovka založená na checkpointech, kde každá smrt znamená ztrátu určité části postupu.

Za další problém považuji nutnost při neúspěšném pokusu o sejmutí bosse absolvovat celou cestu k němu znovu. Nepřijde mi to moc jako HC prvek, když jsou všichni nepřátelé stále na stejných místech, ale spíše jako velice otravný princip, který vás nutí procházet tyto fillerové souboje.



Co by podle mě Dark Souls mohlo pomoci tyto problémy vyřešit?

Náhodné generování pozic a výběru nepřátel – zabránilo by se velice nudnému stále stejnému rozložení nepřátel a přineslo by to daleko větší výzvu v případě, že vás boss porazí, protože si nebudete moci být jistí, že se k němu zase bez problémů dostanete a souboje by rázem nebyly pouze mechanismem pro prodloužení herní doby.

Nemožnost si sebrat ztracené duše - tohle mi ani tak nevadilo, ale byl by to určitě zajímavý mechanismus, který by přidal na obtížnost.

Skupinová AI, která nedovolí odlákávat nepřátele po kouskách.

Zrušení respawnu nepřátel - tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Bez respawnu se z DS rázem stává hra, kde si skutečně musíte dát pozor kam dáte své body a co koupíte, protože duše nejsou nevyčerpatelným zdrojem.



Nakonec bych si ještě rád zafilozofoval nad tím, proč mi vlastně DS nepřišlo až tak těžké.

Skoro na začátku jsem se dostal ke zbrani, která je mnohými hráči DS považována za jednu z nejlepších, když jsem omylem sejmul nemrtvého obchodníka, který má u sebe katanu, která kosí nepřátele jako zralé obilí.

Hrál jsem s klávesnicí a myší (s použitím mouse fix módu). Možná i proto mi hra přišla poněkud jednodušší, jelikož z toho co jsem si všiml, většina Pcčkářů hraje DS s gamepadem, na který PC hráči nejsou příliš zvyklí a konzoloví hráči zase nejsou zvyklí na těžké hry a hráli to pouze s 30fps, takže oběma stranám rázem připadá celá hra těžší, než ve skutečnosti je. (Dobře v tomhle bodě pouze troluju :D :D pc master race!).

Nejpravděpodobnějším důvodem podle mě bude skutečnost, že žádná hra s pevnými pravidly nemůže být Hardcore, pokud máte dostatek tréninku s danými mechanismy. Osobně jsem vyrostl na rpgčkách s block/attack mechanismy a většina nebossových charakterů v DS jde sejmout velice rychle, pokud ve správný čas jejich úder vykryjete a protiútokem jim zasadíte kritický zásah.



Doufám, že si tenhle koment někdo nevezme příliš osobně, protože chápu, že je pro některé lidi DS přeci jen celkem srdcová záležitost. Rozhodně považuji DS za kvalitní a dost těžkou hru, ale minimálně co se mě týče, si nezaslouží až takovou pověst, jakou si vybudovala. Jsem si vědom toho, že DS jde hrál třeba i bez zbroje jen s palicí v ruce. Podle téhle logiky můžu ale hrát třeba Half life s vypnutým monitorem a pak se tvářit, že Half life je největší hardcore záležitost pod sluncem ...

Pro: Herní svět, bossové

Proti: Respawn stále stejných tupých nepřátel, nevysvětlené některé herní mechanismy, špatná optimalizace na pc - nutnost modifikovat hru pro použití myši a 60 fps

+12
  • PC 95
  • PS3 95
  • X360 95
Dark Souls je pro mě hra, která mě vrátila k hraní. Pocit objevování, jako je tady, jsem jinde moc nezažil a ten design úrovní mě prostě nepřestává bavit. Letos jsem ji taky nedohrál poprvé, nýbrž jsme si ji dali s kamarádem v coopu ve dvou. A hraje se to prostě tak dobře, soubojový systém je přesný, ve většině případů selhání člověk ví, co udělal za chybu a jakkoliv je hra těžká, působí férově. Design bossů a světa je perfektní a na některé bossy budu mít krásné vzpomínky už napořád. Příběh mě baví svojí tajemností a některé postavy jsou tak krásně napsané, i když toho vlastně moc neřeknou. Na dnešní poměry už samozřejmě hra není kdovíjak krásná po vizuální stránce, ale i přesto jsou některé scenérie moc pěkné a prostředí působí tak, jak má.

Pro: objevování, soubojový systém, úžasná atmosféra, vedlejší postavy, tajemný a nejasný příběh

Proti: Starší grafický kabátek

+12 +14 −2
  • PC 90
Dneska už fenomén Dark Souls byl vydán v roce 2011. I přes to, že má tenhle kousek už 11* let a v herním průmyslu je zkrátka starý, stále patří mezi špičky v žánru ARPG. Inspiraci a funkční mechaniky převzali vývojáři z původního Demon’s Souls, který vyšel na PS3 v roce 2009, a po každé stránce je vylepšili. PC verze na byla vydána v roce 2012, kdy vyšla jako Dark Souls: Prepare to Die Edition a to hlavně kvůli obrovské fanouškovské základně a petici s 93 000. podpisi. Bohužel až do dnes není oficiálně optimalizována na rozhraní myš+klávesnice, takže je pro klasického PC hráče nehratelná. Naštěstí jsou mezi fanoušky i perfektní programátoři, kteří se chopili příležitosti a vytvořili mody, které tyto nedostatky prakticky eliminují. Klávesnice s myší jsou tedy po menších úpravách velice dobře použitelné a hra se díky tomu dá projít skoro bez obtíží (pokud se nepočítá obtížnost samotné hry).

Hratelnost se téměř nemění v celé sérii už od tohoto dílu. Herní postava dokáže běhat, rollovat, blokovat, odrážet rány, útok, protiútok a s takovými základy vyslán do světa Dark Souls snažit se a umírat. Začátky určitě budou pro spoustu hráčů odstrašující, ale po likvidaci prvního bosse je celá hra jako procházka. Celá vlastně ne. První díl série je výjimečný v tom, že se před hráčem po odchodu z Undead Asylum, otevře svět a svobodné rozhodnutí je sakra špatná volba. Kdo zabloudí do lokací, ve kterých by neměl o dělat, umře a problém je o to větší, čím hloub se dotyčný odváží. Podobné případy zkrátka odradí útlocitnější hráče, kteří po několika neúspěšných pokusech s brekem utíkají a po návratu Dark Souls smažou. Monstra jsou holt ze začátku vysoko nad vašimi schopnostmi a po zjištění, že po skolení pár kostlivců, kteří jsou sakra tuzí, na vás čekají ještě desítky a stovky dalších, nesmíte ztrácet hlavu. Člověk musí zkoušet, objevovat a nenechat se odradit, na rozdíl od dalších dílů, kde je cesta vytyčena docela jasně. Po nabrání správného kurzu, jde už jen o to osvojit si schopnosti postavy, najít a vylepšit vybavení, kterého je opět široký výběr, a nakonec rozsekat všechny bosse… po zvládnutí jednotlivých taktik samozřejmě. Navíc je ve hře spousta zbraní a dalších věcí, které lze získat, pouze pokud o nich víte. Splnění úkolu nebo rozhovor v určité části hry, useknutí ocasu bossovi, abyste získali silnou zbraň a další věci, které jsou na první pohled skryty. Tento aspekt je pro nováčka zcela nepodstatný, ale při průchodu na NG+ opravdu pomůže.

Jednou z mála milých překvapení, kdy si hráč muže vydechnout a doplnit prázdné Estus Flasky, je nalezení bonfiru, který označuje (relativně) bezpečnou zónu a postupem hry taky možnost rychlého cestování. Většina bezpečných zón má svého ochránce, který hráče během návštěvy ochrání a bez jeho přítomnosti není možné bonfire využít.

Celý svět je protkaný tísnivou atmosférou, kdy se každou chvíli bojíte, co na vás vyskočí za dalším rohem. Strach je to oprávněný, protože umírání a ztráty duší si užijete do sytosti. Jednoduchá myšlenka a zdrcující průběh. Množství adrenalinu, endorfinu a všech dalších –inů vyplavených během téhle hry, udrží každého trpělivého hráče, který miluje výzvy (nebo trpí duševní poruchou, kdo ví), zaraženého hluboko ve své židli na několik dní i týdnů.

Co se týče děje prvního Dark Souls, tak se točí kolem naplnění proroctví, které praví, že jednou přijde prokletý nemrtvý. Šampion, který získá Lord Soul, navrátí oheň a nastolí Období Ohně. Hráč přebírá roli nemrtvého, který je po všech stránkách jen kost a kůže. Zamčený v cele, bez zkušeností, výbavy a po kapsách ani duše. Naštěstí se mu jednou naskytne možnost úniku a tím začínají desítky hodin naplňování proroctví. Během putování hrdina potká desítky smrtících nepřátel, na které platí různé taktiky, desítky hlavních a vedlejších bossů a samozřejmě i nemrtvé kolegy, kteří občas poradí, potěší nějakou nepotřebnou věcí nebo možností obchodovat a vyrábět. Někteří jsou sympatičtí, jiní méně, ale žádné setkání si nenecháte ujít, protože z něj vyplyne další střípek příběhu nebo profit.

Ač mi trvalo velice dlouho, než jsem se k tomuto dílu dostal (hlavně kvůli neschopnosti najít vhodný mode, který napraví optimalizaci), tak musím říci, že je to jedna z nejlepších herních sérií jaké jsem kdy hrál. Pro člověka, který má rád výzvy a nechybí mu trpělivost, je to povinnost. Pro ostatní něco co nikdy ani nevyzkouší, což je dáno tím, že tato série má celosvětové jméno náročné, drsné a neodpouštějící hry a každý hráč ví, o co jde, když se řekne Dark Souls.
+12
  • PC 50
Na základě krátké exkurze do PC verze DS jsem si k ní vytvořil velice zvláštní "love-hate" vztah, který považuji spíše za první dojem, než za objektivně-subjektivní zhodnocení celé hry. Přesto si ho kvůli kontrastu s ostatními komentáři nenechám jen pro sebe :)

Na Dark Souls se nejde dívat jako na moderní RPG s detailním editorem postav, (skutečnými) možnostmi volby a s velikým rozmanitým funkčním světem, kde je vše zaobaleno poutavým, nejlépe originálním příběhem. Zbožňuji takové hry, když se povedou, ale DS mezi ně nepatří, protože je hlavně akční hrou. Schválně si představte, kdyby soubojový systém nahradili tím z AC série. No právě, nic zajímavého už by nejspíše nezbylo. Takže, jelikož jsem Dark Souls vyzval na souboj, který je středobodem mého hodnocení a ignoroval vše ostatní, hra mě dokázala zklamat už na začátku, když jsem nevěděl jak přeskočit úvodní něco jako diablo filmeček a šel si raději na kafe.

Začnu nejprve "hejtem" a ten z velké části pochází právě díky konverzi. Duo K+M funguje jen z poloviny (ovladač mám, ale nepoužívám, trvalo by dlouho, než bych se s ním sžil). Klávesnici si dokážu inteligentněji přenastavit, ale trhaně divný pohyb myši je v soubojích problém. Kamera tomu také příliš nepomáhá. Několikrát se mi stalo, když sem ji zamířil a ta se stokrát během sekundy rozhodovala mezi dvěma nepřáteli. Když jsem takhle ztratil kontrolu nad postavou, nedokázal jsem se účinně bránit a schytal několik ran. No a když se takhle zblázní u bossů...a pak povídejte, co je nefér. Dalším problémem je optimalizace. Částečně viním svoji low end grafiku, částečně právě port. Sakra, ta hra vypadá příšerně, tak proč mám tak malý fps ?!!!!?

Samotná koncepce soubojového systému je skvělá. Bez autohealu si nemůžu dovolit dostat laciné rány mečem, střely lukem nebo bombou po hlavě. Díky atmosféře opatrnosti funguje i ponuré prostředí opuštěné tvrze (hradu?, kobek? hmm, to je jedno) a po nezdaru je studium vzorce chování nepřítele i zapamatování si prostředí celkem příjemnou výzvou. Zamiloval bych si to, kdyby....

Už výše zmiňované problémy dost srážejí dobrý pocit z bojů. Dalším, který mě štval je absence respektu k mému času. Ok, chci si zabít bosse, ale jak na něj. Buď se podívám na YT a ... to je pak o ničem, nebo zapojím vlastní mozek a přijdu na to sám. Nevadí, když budu umírat, ale než k bossovi dojdu, musím po sté projít ten samý úsek, zabít ty samé moby. Žádná výzva, jen pruda a NUDA! Boss...nejdřív zkouším kolem něj tancovat a vyhýbat se s taktikou "hit and run", nefunguje. Zkusím ho z dálky odstřelovat ("kitovat") bombami, skoro to vyjde, ale dokupovat si je při dalším pokusu je taky pruda. Kouknu na YT, kurva ono jde na něj skočit z výšky a nezabít se při tom?! První pokus, je mrtvý, easy.

Zvláště nesnáším, když je hra do sebe zahleděná a pořádně nevysvětlí herní mechaniky, procesy a úkony a celkově interakci s herním světem. I DS je v tomhle ohledu tak trochu ignorant. Fakt mě nebaví vyhledávat si na internetu, co přesně dělá nějaký tool box, nebo humanity (ok, spotřebovávají se pravým tlačítkem myši, ale co pak, to fakt nevím :D). Na druhou stranu absence mapy nebo quest logu je velice pozitivní věc, za to palec nahoru.

Momentálně hru pro mě nevidím jako hratelnou. Teda dokázal bych ji dohrát, ale problémy pramenící z herního designu a zpackaného portu berou ze hry zábavu. No a nutit se do toho nebudu. Hodnotím na stupnici 0-100.

Pro: Love it ♥♥♥♥

Proti: Hate it ヽ(ಠ_ಠ)ノ

+10 +13 −3
  • X360 100
Dohráno 2014. Můj první kontakt se souls žánrem. Byl jsem udiven jak mě baví hra, která vám nic neřekne. Nevíte kam jit, kam sice můžete jit, ale nic tam nedokážete (jedna cesta s firelink shrine za kostlivcema, druhá za duchama). Poprvé jsem objevil kouzlo zkratek, úlevy jak dlouho cestu si ušetřím, nadšení po poražení bosse na padesátej pokus. Od té doby hraju v podstatě všechny souls hry, nejen od fromu a je to jeden z mých top žánrů. Např. V době psaní tohoto komentu jsem na pokraji psychických sil u posledních dvou bossů v Sekiru. Hře není co vytknout kromě horšího technického stavu, který bolela v některých pasážích hry.

Pro: Skvělý systém levelovani postavy, zbraní, zbroje za jednu měnu (duše), soubojový systém, jako vždy u fromsoft super design světa.

Proti: Ke hře jsem se dostal až o několik let později, takže grafika už nebyla nic moc, propady framů, hlavně v legendárním blightownu.

+10
  • PC 100
Všichni jsou mrtví, Dave. A co Todhunter? Všichni jsou mrtví, Dave. Peterson ale ne, že jo? Gordon, Bennett, ano i Chen, všichni. Všichni jsou mrtví, Dave!

Inu i tak by se ve zkratce dala popsat tato legendární hra. Samozřejmě s tou smrtí to není až tak jednoduché . Probouzíte se tedy jako nemrtvý v podivném vězení, kde jsou všichni ostatní také nemrtvý a navíc šílení, prázdní, s jediným účelem a to vás zabít. A po několika smrtích a poražení prvního bosse se vydáte do dalšího divného místa, vše je tu takové polorozpadlé, opuštěné, ale zároveň klidné a tiché, s takovým melancholickým nádechem. I slunce sotva prosvitne skrze mraky. I přes to, že hra vyšla již v roce 2011 a i v době svého vydání to nebyl žádný graficky výstavní kousek, tak i nyní má co nabídnout. Je to hlavně atmosféra, to jak je ten svět vystavěn. Jak se na něj a jeho jednotlivé části pojí krypticky vyprávěný příběh. I teď dokážou některé výhledy vyrazit dech, za všechny například Anor Londo. Ostatně je úžasné sledovat, jak autoři dokázali propojit jednotlivé lokace. V podstatě z vaší základny Firelink shrine se dostanete do všech důležitých částí, bez toho, aniž byste museli používat teleport apod. Tohle se povedlo nejlíp ze všech Fromsoft her a myslím si, že nejlíp ze všech her vůbec. Hratelnost i v roce 2024 je stéle ta stejná zábava jako dřív a dokáže vás to neskutečně vtáhnou a ponořit se do ní. V Demon's souls položily základy a v Dark souls 1 je upevnily a definovaly samotný žánr souls-like her. Oproti jiným hrám se tady s vámi moc nemažou, po krátkém intru, kde nastíní pozadí světa, ve kterém se pohybujete a vytvoření postavy vlastně hned hrajete, žádné sáhodlouhé vysvětlování toho co máte dělat, kam máte jít. Jen asi 5 vzkazů napsaných typicky ohnivým písmem na podlaze pro základní pokyny na ovládání vaší postavy a to je vše. Instatně hrajete a tak to je kromě kratičkých scén, kdy vám jen detailně ukáží bosse, až do závěrečných titulků. Hratelnost je zkrátka pro soul-like hry všechno a všechno je tomu uzpůsobeno, včetně objevování cest, zkratek, zabíjení nepřátel a učení se, jak je zabít, jak zabít bossy, jaký mají moveset. Pořád se učíte a posouváte nejen sklill vaší postavy jak v klasickém RPG, ale i váš samotný sklill a i když zemřete a několikrát zemřete, vždycky vás to o malý kousek posune. Ať už se zlepšíte vy, nebo získáte předmět, který se vám hodí, nebo si otevřete zkratku, všechno tohle vám zůstane i po vaší smrti. Takže smrt je absolutní součástí této hry a zároveň to nejde primárně brát jako prohru. Hratelnost je i samotné objevování příběhu, kdy skládáte jednotlivé popisy předmětů, co řeknou npc, co řekne prostředí, ve kterém se zrovna nacházíte, jaké tam jsou příšery atd., prostě na všechno na co ve hře narazíte, má nějaké vysvětlení a odůvodnění. Jestliže postup hrou je hardcore tak i samotné pochopení příběhu a asi nikdo není schopen odhalit všechno na první dohrání, ale je to na vás, můžete ho tam nechat ať si tam někde probleskuje vedle vás a vytvářet si vlastní a užívat si tu atmosféru kolem vás a příběh mít jen jako kulisu. Ale kdo by chtěl na youtube je spousta skvělých lore videí. Za mě například The brother's code dělají dobrou práci.
No a kdybych to měl srovnat třeba s dalšími novějším hrami od Fromsoftvare tak pořád má Dark souls 1 podle mě co nabídnout. Je to takové pomalejší a opravdu když to hrajete není kam spěchat. Raděj si nepřátele, když to jde, vylákat třeba lukem a postupně je pobít. Dívat se kolem sebe, zabít kvůli nepozornosti vás může i schodiště bez zábradlí. Bossové nejsou tak vymazlení, respektive moveset, animace apod., jsou lehčí, na druhou stranu třeba takový Artorias nebo Gwyn jsou super. I animace vaší postavy je omezenější, nemáte žádne ash of war(speciální útok zbraně) apod. Vzhled samotných příšer je prostě parádní, tohle umí jako Fromsoftvare málo kdo. A už tady některé vypadají jak z Bloodborne – třeba Pisaca. Jádro hratelnosti počínaje tím Demon's souls, kotoul, parry, backsteb se moc nemění. Ona ta obtížnost, pokud k tomu opravdu přistupujete s respektem k pravidlům soulsborne není tak těžká. Je od vás vyžadováno maximální soustředění, jak v autě na rušné křižovatce, to vás zároveň nutí se do té hry plně ponořit a jen hrát. Je to takový kolotoč nejprve neúspěchu, nevzdání se, učení se a následné sladké odměny v podobě poražení bosse, objevení cesty, objevení předmětu – spoustu věcí je i v jiných hrách řeknete si, ale tady je to daleko intenzivnější. Zároveň všechny hry včetně DS 1 od FS mají takový jedinečný feeling a zároveň jsou všechny tak trochu ujetý Kde jinde v západních RPG mluvíte s houbou, útočí na vás podivní mimozemšťani apod. a při tom si to uchovává takovou vážnou až majestatní estetiku, kdy bojujete proti velkolepým bytostem, bohům, lordům a při tom se snažíte zachránit svět, ať jste chosen undeath, aschen one, hunter nebo tarnished a nepůsobí to kýčovitě, ale spíš jako umělecké dílo.

Pro: Naprosté pohlcení hrou, férová obtížnost, atmosféra, replayabilita

Proti: Nic

+9
  • PC 85
A tady začala legenda! Hratelné i s klavesnicí a myší!! Stačí stáhnout neoficiální patch.. Nebo si pořídit remaster!!

Pro: vyšel remaster s ovladáním pro PC verze zcela OK

Proti: původní ovládání PC verze opravdu špatné

-2 +4 −6