Commander Keen Episode 4: Secret of the Oracle

V rámci Herní výzvy 2018 jsem se rozhodl zopakovat si jednu z mých nejoblíbenějších plošinovek. Keena 4 jsem však vždy hrál jen na EASY obtížnost a jen zřídka jsem se odhodlal pustit se do hry na obtížnost NORMAL. Commander Keen Episode 4: Secret of the Oracle byla jedna z prvních her, kterou jsem měl na svém prvním počítači, proto se na ni váže spousta nostalgických vzpomínek, které však, zdá se, ani po těch letech hru nijak zvlášť nepřikreslují. Čtvrtý díl je zároveň jediným dílem, který jsem kdy dohrál, avšak počet dohrání atakuje hooodně vysoké číslo. Předem ještě upozorňuji, že nepoužívám přesnou terminologii, ale pojmenovávám věci tak, jak jsem si jako malý capart usmyslel. No... konec tlachání, je čas dokončit hru poprvé v životě na obtížnost HARD.

Procházím si prvními levely. Z počátku se sem tam objevuje trochu víc nepřátel. Tu modrý míč plivající oheň, támhle zase lítající žába, nebo co to vlastně je. "Jestli to takhle půjde dál, tak se ani moc nezapotím." říkám si a začínám přemýšlet o tom, jestli zvolení této hry pro kategorii "Nervy z oceli" byla správná volba. Odpověď však přichází poměrně záhy. Esc + Load a Esc + Save dává počítači docela zabrat. Ještě teď mám pocit, že klávesa Esc je poněkud promáčklejší než klávesa F1. No, snad se mi to jen zdá. Vracím se do starých známých levelů. "Jééé, to je moje oblíbená úroveň!" načež svůj výrok přehodnocuji: "Ne, tak tahle!", "Byla to tahle!", atd. Ani teď nedokážu určit, která je ta nej. Každá má něco do sebe. S některými úrovněmi se poměrně trápím a přemýšlím, že přeskočím ty, které nemusím. Nakonec mi to ale nedá. Snažím se nasbírat, co nejvíc nábojů do své zbraně a o body mi ani tak nejde (jakože vůbec jsem několikrát neumřel, když jsem se snažil dostat pro tu jednu pitomou zmrzlinku, nééé).

Jak se tak probíjím hrou, říkám si, že to byl skvělý nápad zkusit ji dohrát na těžkou obtížnost. Až se do hry zase za nějaký čas vrátím, asi to zkusím znovu! Zároveň se po celou dobu hraní rozplývám nad krásnou grafikou, pohybem postavy a ovládáním. Všechno to funguje na jedničku. Jednotlivé úrovně jsou dokonale zpracované. Ať už tématicky (les, poušť, pyramidy, jeskyně), nebo zakomponováním logických prvků, nad kterými se musíme trochu zapřemýšlet, abyste získali to, na co si zrovna brousíte zuby. Nemluvě o skrytých místech a jednom skrytém levelu, který jsem, přiznám se, vyzkoušel asi jenom jednou za všechna dohrání a to díky internetu. Tudíž i tentokrát ho vynechávám. Blíží se však konec hry a s velkým respektem mě čeká to nejobtížnější.

Oblékám neopren a vstupuji do jezera.

Přede mnou jsou tři možnosti. Jako první volím ohnivý ostrov. A výzva teprve začíná. Celkem se trápím a nemůžu obejít ohniváka. Zkouším různé varianty. Odbudu si spoustu pokusů a nakonec se se štěstím posouvám dál. Beru krystal. Kličkuji mezi kameny a přes toho samého ohniváka se s trochou dávky dalšího štěstí dostávám i napodruhé. To ještě jednou zopakuji a dokončuji level. Klika. Utírám si z čela pot a protahuji bolavé prsty. Kam dál. Nakonec vysrabím a vynechám můj nejneoblíbenější level s "ropou" (prý je to dehet). Shame on me! Shlukuji všechny sílu a odhodlání, které ve mně ještě zbyly, a nořím se do studny. Teď je to jen mezi mnou a Dopefish. Tou velkou blbou rybou. No, nakonec jich tam je asi 7, se kterými se musím vypořádat. Bohužel neustále umírám už na té první. Nechápu a beznadějně zírám na obrazovku. Zkouším všechno možné a nakonec.... "Ty vole, já jsem takovej debil!". Asi mi nikdo neuvěří, ale já do dnes netušil, že pomocí skoku můžete plavat rychleji/nebo si to prostě nepamatuji, ale to se mi nějak nezdá (mimochodem podobný objev jsem učinil, když se mi podařilo zastřelit kámen, o tom jsem taky nevěděl - jsem hotový kamenomil). Za několik pokusů se dostávám do poslední fáze, kde jednoho z "druidů" stráží dvě Dopefishe. Na první pokus naprosto neuvěřitelně kličkuji, jak Péťa Jiráček v zápase s Černou Horou, a proplouvám branou vstříc náruči poslednímu druidovi... No, jak možná někteří už tuší, číhá tam na mě stupidní kočka s klacíkem, která mě sice netrefí, ale já do ní zbrkle narazím. To si zaslouží facepalm. Po několika opakovaných pokusech však proplouvám znovu a vyhnu se i svému poslednímu nepříteli. Osvobozuji i posledního druida a dohrávám hru s ostudným skóre 212 600. Žádný zázrak to sice není a můžu vám slíbit, že příště už to bude lepší!

Čtvrtý díl Commander Keena je prostě skvělou hrou, kterou můžu doporučit každému milovníkovi plošinovek. I přes své stáří (26 let) natrhává gatě snad každé plošinovce ze současné doby. Nemůžu se ubránit pocitu, že je to vážně legendární a výborná hra, a proto zvyšuji své dosavadní hodnocení z 90% na 95%. Zaslouženě!

Jo, a abych nezapomněl, i po letech Paddle War 21:0 na první pokus. A teď možná zkusit dohrát pokračování, co říkáte?