Londýn mám rád a jeho Viktoriánskou podobu a dobu nejvíce. Vylézt v kůži novodobého hašašína (nebo ještě lépe hašašínky, ale o tom až později) na střechy všech známých památek a historicky významných míst jsem si dlouho přál a vzhledem k pověsti nevydařeného a do série nedobře zapadajícího přírůstku jsem takový zážitek stejně dlouho odkládal. A byla to škoda. Vždyť do děje mě hra hodí po hlavě, do Evie se nejde zamilovat a všechny příběhové mise jsou až filmového rázu. Památek, které se člověku vryly při návštěvě anglické chlouby do hlavy, je nespočet a jak už je v sérii dobrým zvykem, působí autentickým a až hmatatelným dojmem. I když to nebylo zdaleka moje první rodeo s cechem zabijáků, pokaždé je úvod stejný. Chci odhalit všechny aktivity, chci vyšplhat na každý bod, ze kterého se dá velkolepě seskočit do slámy nebo vody, chci se podívat za nejbližší zatáčku. Syndikát v tomhle není výjimkou a dokonce v tomhle ohledu překonává předchozí dva díly, Rogue a Unity. Je zkrátka fotogeničtější, i když ne nutně životnější. A má Evie. Jak já se do vychytralé, mrštné a přitom nenápadné hrdinky zakoukal, to bych nečekal. Každá sekvence s ní tak byla za odměnu. Ne snad že by ty s jejím bratrem byly za trest, ale s jeho tvrdohlavostí a mírnou zabedněností jsem si je užil o poznání méně.
Takže jakmile jsem se mohl po Londýně rozběhnout svobodně, bylo to v dívčí kůži a pár desítek hodin jsem před ústředním příběhem dával přednost příjemně neokoukanému RPG systému, zlepšoval se v nenápadném skrývání i efektivním zabíjení, sbíral peníze na vylepšení gangu, ostřil zbraně, potkával hromadu známých osobností, pomáhal jim s tím či oním – až jsem se celého Syndikátu přehrál. Podobný zlom mě posledně potkal i v Paříži, tady to bolelo ještě o něco víc. Tady jsem byl totiž ještě spokojenější, abych dohrával o to víc na sílu. Ne snad že by mi bylo nepříjemné být hodně overpowered ve chvíli, kdy procházím příběhovými misemi, ten pocit zdánlivé nezranitelnosti jsem si naopak užíval. To spíš totožné vyznění některých misí a do omrzení stejná vizáž nepřátel (kteří jsou fakt jeden jako druhý a v každé partě proto je ranař, šermíř a odstřelovačka) shodí imerzi do záporných hodnot. Přesto jsem s výjimkou milované Black Flag žádný díl nevybral takhle důkladně. Fakt bych tu totiž býval chtěl žít, se všemi klady i zápory.
Mrzí mě, že tady končí klasická éra Assassin’s Creed. Alespoň ještě jeden podobný díl vyjít mohl. Uvědomuji si, že do dvacátého století už se podobný druh příběhu nehodí, ale třeba někam do desátých let a dob hroutícího se Rakouska-Uherska bych se podíval rád. Nevadí.
Pro: Překrásný Londýn, nápadité detektivní mise, Evie
Proti: Okatě podobní nepřátelé, stereotyp