Diskuze

@SíDžej (03.02.2017 20:46): Tak jsem ten odkaz proletěl a došel jsem k tomu, že to, co se dá chápat jako přínos, já beru naopak jako velký zápor, na který jsem poukazoval o pár příspěvků níže. A sice že voleb je v této hře spoustu, ale jednak v konečném důsledku neovlivní závěr hry a průběh hry změní pouze tak, že máš následky svého rozhodnutí po celý zbytek hry na talíři. Jen si vezmi, kolikrát ti Victorie předhodí, že sis jí vyfotil politou od barvy, David, když řekneš, že joint byl tvůj, nebo již zmíněná fyzikářka, když nepodepíšeš petici. A mně fakt strašně štvalo, když jsem zmínku o některém ze svých rozhodnutí musel poslouchat třeba už počtvrté. Tu hru to nijak podstatně nezmění, jen je ti to stále dokola předhazováno.

@SíDžej (03.02.2017 17:41): Tohle prosím neber jako navážení se, ale jako zvědavost. Kam a jak podle tebe tahle hra posunula adventurní žánr?

Jen mě tak napadlo, že co do gameplaye bych Life is Strange rozhodně nezařadil mezi adventury. Co jí takhle s ohledem na vzhled Max, Chloe, Kate, Victorie a vlastně všech studentek přeřadit mezi plošinovky?

Já ještě doplním něco málo k volbám a k problematice vrácení času. Když srovnám hru s prvním sérií Walking Dead, kde volby v konečném důsledku také neměly zásadnější význam, tak pro mě byla obrovská chyba i v tom, že jsem si mohl obě volby prohlídnout a pak se teprve rozhodnout. Při prvním hraní Walking Dead, kdy jsem ještě nevěděl, že nezáleží, co si vyberu, jsem se v časovém presu rozhodoval instinktivně tak, jak bych se doopravdy rozhodl já na místě Leeho. A byl to opravdu intenzivní prožitek. Tady tlak na hráče odstranili a prožitek byl v tahu.

A když šlo o menší rozhodnutí, u kterých mi pouze hra Walking Dead oznámila, že si to postava bude pamatovat, mi pak tato volba byla připomenuta třeba krátkou zmínkou o dvě kapitoly později. Ale když jsem se v Life je Strange například rozhodl podepsat petici o neinstalování kamer, měl jsem to na talíři pokaždé, když jsem se s tou učitelkou potkal, takže jsem se jí nakonec začal úplně vyhýbat. A takhle to bylo se všemi postavami, takže od čtvrté kapitole jsem už raději nemluvil s nikým, s kým jsem vyloženě nemusel.

Nemůžu si pomoct, ale tahle série je neskutečně nadhodnocená. Asi se že mě stál cynik, ale já jsem v ní viděl jen do nebe volající blábol a ne hru s nějakým psychologickým či ještě hůř filozofickým přesahem.