Fary Cry. Ve své době vychvalovaná hra srovnávaná s Half-Life 2. Jak si ale vede dnes?

Prvně - grafika moc dobře nezestárla, nicméně kvůli tomu hodnocení srážet nebudu; v té době byla dobrá. Co ale Far Cry nabízí kromě ní? Docela slušnou fyziku, ze začátku dobrou atmosféru a... a... a to je všechno. Vážně, po opadnutí prvotního nadšení z atmosféry (což se stane v podstatě hned v prvním interiéru) je to naprosto tuctová střílečka s pitomým příběhem, nesympatickým hrdinou, nulovou inovací a ztracenou atmosférou.

Ano, pár bodů můžu dát za slušné zpracování, dobrou AI, která se nenechá jen tak z dálky odstřelovat a vyrazí proti vám, a v exteriérech možnost jít různými cestami. Proč ale sakra skoro celou hru strávíte v interiérech nebo silně ohraničených exteriérech, kde nic z toho nemá váhu?! Proč většinu času bojujete s mutanty, kteří mají oči i vzadu a nesmyslně vydrží, proti kterým nemá valný význam používat nějakou stealth taktiku?!

O příběhu už se pozitivně mluvit nedá vůbec. Hlavní hrdina je klišovitý drsňák, který se mi od začátku nelíbil a celý příběh je tak plný klišé, že si až říkám, jestli to tvůrci nemysleli jako parodii. V jednu chvíli jsem si dokonce pomyslela, že k dokonalosti chybí snad už jen scéna, kde se Valerie sprchuje ve vodopádu - a ona ta scéna nakonec skutečně přišla!

Když k tomu všemu navíc přidáme mimořádně pitomě rozmístěné savepointy, nudné ale těžké bosse a obtížnost kolísající od "pro děti" (žoldáci) po "tohle je můj šedesátý pokus" (kráter), vychází mi Fary Cry jako hodně špatná hra.

Je to zvláštní, ale za celou mou dlouholetou hráčskou kariéru se mi rallye nějak pořád vyhýbalo a to i přes to, že závodní hry hraju celkem často. Změna přišla až v podání Colin McRae: DiRT.

A to ve velmi dobrém podání! DiRT má přesně ten správný poměr mezi realističností a arkádou, jaký se mi v závodních hrách líbí. Připadala jsem si jako opravdová závodnice, ale zároveň hra nebyla přehnaně těžká. Rallye tratě jsou výborné a občas vás nutí bojovat nejen se soupeři, ale i s tratí samotnou. A když už tento boj prohrajete, ukáže se skvělý systém poškození a to nejen kosmeticky, ale i co se výkonu auta týče.

DiRT ale není jen o rallye, ale i o off-roadovém závodění obecně. Najdete tu i rallycross (rallye speciály na okruzích), rally raid (závody na dlouhých drahách v poušti), hill climb (závody do vrchu), CORR (krátké off-road tratě) a crossover (speciální 1vs1 dráhy, kde soupeř je o půl kola posunut). Zatímco rallye tratí je hodně, o ostatních disciplínách už to moc neplatí. Třeba rallycross má pouhé tři dráhy, takže docela brzy omrzí. DiRT je přecejen stále zaměřeno především na rallye.
Na výběr je z široké škály vozů několika kategorií, které si navíc můžete různě nastavovat (i když já se v tom radši moc nehrabala :)).

Bohužel ne všechno je ale úplně růžové. Dojem z jízdy docela silně kazí naprosto šíleně silné brzdy všech aut (poprvé se budete hodně divit) a ne vždy úplně předvídatelná fyzika, kdy někdy najedete na velký kámen a sotva si toho všimnete a někdy na malý kamínek a kvůli tomu se převrátíte (v tom je expert Mitsubishi Montero).

Graficky je DiRT na velmi dobré úrovni, i když optimalizace trošku pokulhává (o čemž svědčí i fakt, že DiRT mi na maximální detaily nejde, zatímco DiRT 2 ano :)) Zvuky aut jsou trošku divné, ale jinak je i zvuková stránka dobrá (zvlášť hudba).

Celkově je DiRT skvělou hrou, díky které jsem objevila lásku k rallye.

Trine je krásným důkazem toho, že aby byla hra dobrá, nemusí být originální. Stačí vzít něco, co už tu bylo a dovést to k dokonalosti.

Pohádková atmosféra Trine vás vtáhne do hry hned na začátku a nepustí vás až do konce. Celý poněkud pohádkově klišovitý příběh vypráví perfektně nadabovaný vypravěč, který atmosféru ještě umocňuje. Doplňuje ho při tom nádherná hudba, která vás provází i během samotné hry.

Už dlouho se mi žádná hra tak dobře nehrála. Ovládání je příjemné, vždy se mi podařilo udělat přesně to, co jsem chtěla. Puzzly, které musíte překonávat nejsou přehnaně složité a vždy se dají řešit více způsoby (většinou buď kouzelníkem nebo zlodějkou), jsou nápadité a rozličné. Pořád přichází nové a ani na konci se mi nezdálo, že by tvůrcům docházel dech a už nevěděli, jaké další tam dát. Fyzika funguje skvěle, díky čemuž každé řešení, které by mělo fungovat opravdu funguje.

S nepřáteli už je to trošku horší. Boje s nimi se ke konci stávají trochu rutinou, jsou stále stejní (kostlivec, kostlivec lučištník, kostlivec se štítem... no asi víte kam tím mířím) a je jich zbytečně mnoho. Jaký má smysl házet mi pod nohy další a další nepřátele, když rytíř je stejně zabíjí jednou ranou? S větší variabilitou nepřátel by mohla být i hra delší, což je moje další hlavní výtka. Dohrání mi trvalo jen něco málo přes 6 hodin a to je zoufale málo.

Grafika Trine je na špičkové úrovni, tvůrci měli opravdu smysl pro detail. Určitě se párkrát za hru neubráníte nutkání se na chvíli zastavit a kochat se nádherně zpracovanými levely. Jak už jsem psala, hudba je perfektní a skvěle doplňuje atmosféru hry. I teď během psaní tohoto komentáře ji musím poslouchat :)

Pokračování mého milovaného MechCommandera mě těžce zklamalo. A to skoro po všech stránkách

Ano, dá se říct, že velká část původního konceptu zůstala zachována, ale to zpracování je děsivé. Začneme už samotnou přípravou na misi: Na rozdíl od prvního dílu jsou od sebe všechny složky přípravy (mapa mise/úkoly, vybavování mechů a přidělování pilotů) výrazně odděleny, takže se nedá tak lehce přecházet od jednoho k druhému. Samotný interface, především vybavování, je navíc šíleně nepřehledný - například nevidíte výbavu mechu, dokud na něj nekliknete a nemůžete ji měnit, dokud se nepřepnete do speciálního menu. Navíc ani nejsou oddělené mechy, které používáte a ty v záloze.

Na druhou stranu abych jenom nehanila, vybavování mechů je tu o něco lepší než v prvním díle. Především je založeno na zabíraném místu a vydávaném teplu, místo na váze (kdy některé mechy nesmyslně mohly nést víc než samy vážily). Navíc díky vydávanému teplu je tu dobrý rozdíl mezi projektilovými (které zabírají víc místa, ale vydávají míň tepla) a energetickými zbraněmi. Škoda jen, že zbraní máte nekonečno a tudíž zmizelo pečlivé přerozdělování těch vzácnejších a strach, abyste o ně během mise nepřišli. Jakmile zde nějakou zbraň získáte, můžete ji používat do aleluja.

Spustíme tedy misi. Jaké jsou úkoly? Z 24 misí tu máme 15x variaci na "znič tohle, tohle a tohle", přičemž vám nic nebrání prostě neohroženě postupovat od jednoho cíle ke druhému. Žádná taktika, nebo pečlivé plánování před misí nejsou potřeba. Zbylé zajímavější mise jsou kopiemi misí z prvního MechCommandera, akorát ochuzené o zajímavé prvky. Například mise zničení konvoje - zde jde konvoj přímo proti vám ve čtyřech vlnách. Nuda. V prvním MechCommanderu byla podobná mise ozvláštněna tím, že konvoj byl na druhé straně řeky, kam dostřelily jen zbraně s dlouhým dosahem, most byl až na konci mapy a mezi vámi a mostem bylo minové pole. Takhle se dělají zajímavé mise! Navíc s možností ukládat hru během mise nebo si kdykoliv přivolat opravářský vůz je obtížnost opravu minimální. Pokud si dobře vzpomínám, jen asi dvě mise jsem musela opakovat.

Co se technické stránky týče, ani zde MechCommander 2 zrovna nezazářil. Modely mechů jsou sice krásně detailní, ale na rozplizlé textuře terénu moc dobře nevypadají. Netvrďte mi, že je to stářím hry - už o rok starší Earth 2150 měl hezčí terén. Navíc všechno se zdá být osvětleno ambientnímm světlem a chybí tomu hloubka. Jediné, co grafiku zachraňuje, jsou hezké efekty zbraní. A taky aspoň ta hudba za něco stojí.

Je těžké napsat komentář k Torchlight, aniž bych při tom opisovala ze svého komentáře k Diablu. Obě hry jsou si až příliš podobné.

Torchlight už se ani nesnaží navozovat dojem realistického světa - celý se točí jen kolem hráče a řada věcí je tu jen pro usnadnění hry. Například takové waygate, které vedou do dungeonu. Jaký je důvod jejich existence v herním světě? Takhle to ale hráč brát nemůže, jinak by se z toho zbláznil. Je to prostě jen hra a to vám bude Torchlight neustále připomínat. Když ho budu brát jen jako rubačku na odreagování, když nechcete myslet, je na tom co se hodnocení týče podstatně lépe. To totiž zvládá skvěle.

Příběh hry je neskutečně klišovitý, až ani klišovitější být nemůže. Vůbec ničím mě nepřekvapil a mám až dojem, že si tvůrci uvědomili, že by tam nějaký měl být až když měli hru hotovou. "Questy" jsou repetivní a k jejich plnění není potřeba žádné zvláštní úsilí.

Technická a hratelnostní stránka je ale o dost lepší. Většina herního systému je sice převzata z Diabla, ale dovedena k dokonalosti. Díky tomu se Torchlight velmi dobře hraje. Je tu celá řada vymožeností, které hru zpříjemňují, jako třeba že váš zvířecí společník se může vrátit do města a prodat inventář (což ale zase moc na realističnosti nepřidává), nízká penalizace za smrt (zase), nebo automatické porovnání předmětu s tím, který máte vybavený. Skillů je mnoho a skoro každý má nějaké své využití. Je ale škoda, že ve hře jsou pouhé tři postavy (asi zase pozůstatek z Diabla).

Stejně jako v Diablu, ani zde se mi moc nelíbily náhodně generované úrovně. I tady se mi zdály nepřehledné a nesmyslné. Dost mě zarazilo, že se někdy znovu vygenerují i levely, ve kterých už jste byli (spolu s novými nepřáteli), tudíž se moc nevyplatí riskovat oživení ve městě (za které není žádná penalizace) s tím, že tu cestu dojdete, protože byste taky mohli ztratit část postupu. To se mi stalo u bitvy se závěrčným bosem, který je přehnaně silný a budete s ním bojovat půl hodiny. A nejednou při tom zemřete, což zrovna moc nepřidává na pocitu vítězství. Celý konec byl vůbec takový nemastný neslaný, asi protože se počítá s tím, že budete hrát dál.

A nakonec jako vždy audiovizuální stránka. Tento grafický styl zrovna moc nemusím, ale přispívá k nízké hardwarové náročnosti, přestože nevypadá zas tak špatně. Hudba i zvukové efekty ničím nevynikají, jsou ale na slušné úrovni.

Tak tu máme pokračování mého oblíbeného Earth 2150. Musím říct, že moje pocity z něj jsou ale dost smíšené.

Příběh začíná tam, kde se po předchozím díle dalo očekávat, že bude začínat. Lidé ani po zničení Země nepřekonali své rozdíli a stále spolu válčí. Na začátku jsou k dispozici jen kampaně za ED a LC, doporučuji začít ED. Příběh celkem hezky plyne, mise dávají smysl (a časem se ukáže, že byly významnější, než se zdálo). Akorát mi nepřijde, že by se hra odehrávala pouhých deset let po předchozím díle - vždyť přežila jen hrstka lidí, jak můžou být tak roztahaní po celé sluneční soustavě? Ale budiž. Až po kampaň za mimozemšťany se mi příběh docela líbit, bohužel ho ale kazily naprosto tragické animace a režie v příběhových sekvencích (dokonce některé postavy pohybovaly ústy, i když nemluvily a naopak). K těm se pak jako zápor přidala divná kampaň za mimozemšťany a ještě divnější konec nekonec.

Po hratelnostní stránce je na tom Earth 2160 celkem dobře, bohužel ale nepřidává moc nového (i když attack-move při dvojkliku jsem si docela oblíbila, jen nevím, jestli to už někde nebylo). Jednotlivé strany jsou dobře odlišené a hraje se za ně dost odlišně. Technologické stromy jsou dobře rozvinuté a poskytují řadu upgradů, bohužel v kampani si jich moc neužijete - kampaně mají jen po 7 misích a tak vůbec nestihnete využít všechny zbraně a vybavení, které vynaleznete. Vlastně jich nevyužijete většinu. Třeba za ED se vůbec nesetkáte s UCS a proto není třeba využívat klasický pancíř. Čímž se dostáváme k systému různých typů zbraní a pancířů, který je docela zajímavý, ale podle mě nedostatečně využitý. Bohužel jednotilvé strany taky nejsou moc vyvážené a tak třeba mimozemské letectvo je ve větších množstvích naprosto neporazitelné (paradoxně nejlepší obranu proti letectvu mají taky mimozemšťani).

Graficky je hra velmi povedená, především výbuchy a osvětlení jsou špičkové. Hudba je také dobrá, i když, nevím jestli to byl bug nebo záměr, ale nějak často nehrála. Ano, hudba nemusí hrát celou dobu, ale aspoň při bitvách by měla vždycky.

Red Alert 2 mi dlouho unikal a byl jediným dílem série C&C, který jsem nehrála. To se ale nedávno změnilo. O hodně jsem přicházela.

Red Alert 2 se od ostatních her série dost odlišuje svým nepříliš vážným zpracováním, které se odráží i ve stylu hry, jednotkách obou stran, misích, ale i filmečcích mezi misemi. Nejednou jsem se taky pousmála nad hláškami některých jednotek. Je to zajímavá stylizace, která se u strategií moc nevidí.

Hra je to velmi svižná, ale pohodová. Zbytečně se ničím nezdržujete a ani není potřeba nic moc opakovat. Příběh je zajímavý a zábavný (i když poněkud nerealistický - invaze do USA nejde naplánovat moc skrytě...), filmy jsou mnohem líp zpracované, než v Tiberian Sun a objevují se i během misí, což dává misím dynamiku, když se změní cíle. Engine z Tiberian Sun tvůrci upravili skvěle - grafika vypadá mnohem líp, terén je rozmanitější a interaktivnější a hlavně nepůsobí tak strašně prázdně a nově přidané obsazování budov pěchotou přidává hodně k hratelnosti. Skvělý je i pathfinding, se kterým jsem neměla skoro žádné problémy (což se nedá říct o předchozím díle), jen je škoda, že jednotky někdy nereagují moc inteligentně a třeba se nechají ostřelovat nepřítelem těsně za jejich dostřelem. Jednotky obou stran, i když někdy trochu šílené (obří oliheň?) jsou zajímavé a u obou stran dost odlišné - za každou stranu se musí hrát úplně jinak.

Je jen škoda, že je kampaň tak krátká. Mise jsou ale naštěstí dost rozmanité a v každé se objeví něco nového, takže po celou (i když krátkou) dobu jsem se bavila.
Skvělá 2D grafika a hudba na slušné úrovni (škoda že není tak výrazná a zapomatovatelná jako v prvním Red Alertu) hru dobře doplňují.

Ne, Diablo opravdu není RPG. Jedno město, postav co byste spočítali na prstech, questy typu "přines tohle"... Když od toho ale odhlédnu a budu Diablo považovat za akční hru s RPG prvky, vychází už o dost líp.

Atmosféra hry je opravdu dobrá, všude je temno, nemrtví a démoni čekají na každém kroku. A to opravdu hordy nemrtvých a démonů. Většinu hry strávíte právě jejich sekáním/střílením/sežeháváním kouzly a podobně, dokud vám nedojde místo v inventáři, nebo léčivé lektvary s musíte se vrátit do města. A pak zase zpátky. Je to taková rutina, při které se nemusí moc přemýšlet. Kupodivu i přesto je to zábava. Na odreagování, kdy zrovna nechcete moc zapojovat mozek, je to skvělé. Bohužel ale každé rutina nakonec omrzí. Asi ve třech čtvrtinách hry už jsem byla docela ráda, že už se blíží konec, protože už mě přestávalo bavit zabíjet další a další monstra, výbavu už jsem měla tak dobrou, jak to jen šlo a peněz, že mi zabíraly půl inventáře.

Moc se mi ale nelíbilo použití náhodně generovaných úrovní. Každý level byl pak strašně zmatený, nepřehledný a vůbec nedával smysl. Raději ať si tvůrci dají tu práci a udělají levely ručně, bude to vypadat přirozeněji.

Musím ale přiznat, že mě docela překvapilo, že i po skoro 13 letech se na grafiku pořád dá dívat. Na rok 96 bych čekala o dost horší zpracování. Stejně tak hudba je velmi dobrá a skvěle doplňuje atmosféru.

Knights of Honor mě na první pohled uchvátilo. Tolik možností, jak můžu spravovat svoje království. A navíc jednoduše ovladatelné a v pěkné grafice i hudbě.

Na druhý pohled už to tak idilické nebylo. Stačilo, když jsem začala hrát za Země Koruny České a všimla si dobné nesrovnalosti: Kde jsou sakra pohraniční hory? Co dělají neprostupné hory mezi Čechami a Moravou? Proč je Praha východněji než Vídeň? A když jsem nahlédla do politické mapy (protože žádnou možnost oddálení jsem nenašla, což je další velká výtka - nemáte přehled nad více než jednou provincií), zhrozila jsem se ještě víc - ta neodpovídá nejen realitě, ale dokonce ani hře! Chybí většina Alp, zato jsou v ní hory mezi Německem a Polskem. No dál radši ani nebudu mluvit.

To vše by se snad ale ještě dalo odpustit, kdyby hra nebyla tak neskutečně průměrná. Ano, snaží se nacpat do jedné hry všechny aspekty kralování - diplomacii, ekonomiku, náboženství a samozřejmě válku. Nic z toho ale nedělá nějak výjmečně dobře. Diplomacie je jen lehce nadprůměrná, ekonomika je ve stylu většiny strategií a bitvy jsou asi tak na úrovni Age of Empires II. Dneska (ale i v roce 2004, kdy hra vyšla) už bych očekávala něco víc.

Ale abych jen nehanila, ve svém prvním pohledu jsem se nemýlila ohledně jednoduchosti ovládání, což je u takové rozsáhlé strategie nevídané, ani ohledně krásné 2D grafiky (to už se moc nevidí) a skvělé hudby. Jen to hru vyzvedává ze šedého průměru.

The Longest Journey je určitě adventurou, kterou by měl hrát každý. Velmi silný příběh vás pořád nutí jít dál a dál a dozvídat se víc o Starku, Arcadii, Rovnováze a historii obou světů.

Hlavní hrdinku, April Ryan, jsem si hned oblíbila, především díky jejímu humoru. Ač je TLJ spíš vážná hra, Apriliny poznámky o okolním světě, dění, předmětech v inventáři, nebo některé možnosti v rozhovorech vás rozhodně rozesmějí.
Když překonáte úvodní nepříliš záživné pasáže, čeká na vás opravdu zajímavý příběh, který vás vtáhne do hry. Některé momenty na mě opravdu silně zapůsobily, zvláště loučení s Brianem, nebo smrt Tobiase, což adventury umí asi nejlíp a je to jejich hlavní účel. S některými postavami se lehce spřátelíte a bude vám na nich záležet. Na druhou stranu jsou tu bohužel taky nepříliš rozvinuté postavy "na jedno použití", které jednou využijete a pak už se s nimi nesetkáte/nebudete s nimi moct nic dělat. Některé pasáže, hlavně kapitola 7, se taky zdají trochu odfláklé a nepříliš promyšlené do hloubky.

Co bych ale určitě vyzdvihla, jsou puzzly, které dávají opravdu smysl. Nejen, že dobře zapadají do příběhu, ale také nejsou nesmyslné, jako v jiných adventurách, takže se vám nestane, že po tom, až zkusíte použít všechno na všechno a povede se vám puzzle vyřešit, si řeknete: "To by mě teda nikdy nenapadlo!"

Audiovizuální zpracování je také dobré, i na tak starou hru. Hudba skvěle navozuje atmosféru a pozadí jsou nádherná. Bohužel dojem trošku kazí některé animace postav, které bývají docela kostrbaté.

Docela dobré arkádové závody letadýlek.
Závodů letadel moc není, což dělá Plane Crazy o něco výjimečnější. Docela jsem si je i užívala, na hratelnosti také přidává možnost částečné interakce s prostředím (ustřelení kamene, aby spadl na protivníky).
Bohužel "drah" je velmi málo a letadýlek ještě míň a rychle se ohrají. Championship se svou možností vylepšování letadla, hru sice o něco prodlužuje, i tak ale rychle omrzí.

Hraní Massive Assault by se dalo přirovnat k hraní šachu - nezáleží na náhodě, ani na výhodách strany, za kterou hrajete, vše je čistě o vašich schopnostech takticky uvažovat.
Je to jedna z mála her, kde správné taktizování opravdu dokáže rozhodnout. Navíc díky tomu, že obě strany mají stejné jednotky a v boji nehrají roli žádná náhodná čísla, mají také stejné podmínky (je tu sice ještě terén, ale ten není souměrný ani v reálu). Proto kdykoliv vyhrajete, můžete si říct, že to bylo jen díky vašim schopnostem.
Musím také pochválit AI, která je na velmi vysoké úrovni a nezkušeného hráče může porazit i na nízké obtížnosti. Vysoká obtížnost je pak už opravdovou výzvou. AI nedělá stále ty samé chyby a může vás lehce překvapit.
Bohužel chybí nějaká příběhová kampaň, která by hráče trochu zasvětila do světa MA, autoři to zdá se vůbec nezamýšleli a chtěli udělat hru, kde se především bojuje a je jedno proč. Dalším neduhem je dost nízký počet map, které se brzy ohrají.
Grafická stránka je na svou dobu slušná, bohužel ale ta zvuková (z části i hudba) poněkud pokulhává, ale taky není tak hrozná.

Jedna z těch zajímavějších real-time strategií konce 90. let. KKnD2: Krossfire staví na klasických základech RTS typu Command & Conquer. Přesto ale přineslo pár zajímavých herních prvků.

Ve hře jsou přítomny 3 strany - Survivors, Evolved a Series 9 (jak už jsem napsala v popisku). Tyto strany jsou na první pohled velmi odlišné a originální, ale po nějaké době zjistíte, že se vlastně ani tolik neliší a za všechny se hraje dost podobně. Všechny jednotky, ať vypadají sebepodivněji, mají své ekvivalenty u dalších dvou stran. Vojáci jsou skoro stejní (akorát vojáci Series 9 nejdou přejet). Pak je tu i možnost si vytvořit vlastní jednotky z několika komponent, v té době možnost celkem nevídaná.
Stejně tak jsou přítomny i 3 typy terénu - poušť, zeleň a město. Tam už jsou rozdíly větší - zatímco ve městě vám neustále budou překážet budovy, na poušti budete hojně využívat vyvýšených míst na útesech a rozsáhlých prostor.

Tím se dostáváme k prvnímu zajímavému prvku hry - viditelnosti, omezené terénem. Ve městě nemůžete vidět za roh ulice a stejně tak nemůžete vidět, co se děje na vrcholu útesu. Toho se dá dost využít, protože zatímco jednotky na horní straně útesu mohou střílet dolů, jednotky, co jsou dolu už nahoru střílet nemohou. Toho se ve hře hojně využívá - často má nepřítel rozmístěnou obranu právě na útesech a vaším úkolem je, se přes ni dostat nějakým jiným způsobem. Úkolem většiny misí je postavit základnu a následně zničit tu nepřátelskou. Různý zajímavý terén tomu trochu dodává na rozmanitosti, sám na to ale nestačí.
Dalším zajímavým prvkem je samotné vylepšování základny až o 5 technologických stupňů (často jste ale omezeni jen na 2, 3, nebo 4), což umožňuje stavět nové budovy a jednotky.

AI je bohužel na dost nízké úrovni a nikdy vás nepřekvapí. Jsou to vlastně jen počáteční podmínky, které dělají mise zajímavé. Pathfinding je také dost nedokonalý, poslat jednotky na druhou stranu mapy znamená je rozeslat po celé mapě.

Graficky a hudebním doprovodem ale KKnD2 docela vyniká, jednotky jsou hezky nakreslené, stejně tak terén, i když ne vždy je úplně přehledný.
Co bych ale ještě vyzdvihla, je nevážné pojetí hry. Takových her (a obzvlášť RTS) se dneska dělá málo. Nejednou mě komentář k briefingu, napsaný v pravé části obrazovky, hlasitě rozesmál :)

HoMaM III je rozhodně jednou z nejlepších her ve svém žánru. Nepřipadá mi ale tak dokonalá, jak tu někteří líčí. Je na čase, aby někdo popsal i ty negativní postřehy :)
Herní svět (strategická mapa) je opravdu nádherně zpracovaný - všude je plno míst, která můžete navštívit (zdroje surovin, různé kobky, učitelé), příšer, se kterými musíte bojovat a také artefaktů, které můžete získat. Nejen že to všechno skvěle vypadá, ale díky tomu svět také vypadá velmi živě a realisticky. Tedy na první pohled. Brzy si ale uvědomíte, že je to vše připravené pro hráče (nebo počítačového hráče), aby měl co objevovat a nebojoval jen s ostatními hráči. Ano, je to sice zábava, ale dojem ze hry poněkud kazí ta okatost toho, že vše jen čeká na hráče - všude plno artefaktů (neměly by artefakty náhodou být vzácné?), aby bylo co sbírat a všelijakých bonusů pro hrdiny. Jakmile to všechno posbíráte a vybijete všechny příšery, už to tak živě a realisticky nevypadá. Abych ale nebyla jen negativní, atmosféra toho objevování je opravdu skvělá :)
Za vytěžené suroviny a peníze, nasbírané daněmi, si můžete stavět budovy ve městě. Moc se mi líbí, jak jsou jednotlivé typy měst odlišné, nejen vzhledově, ale i co se týče některých speciálních budov. Každý typ města má také svých 7 druhů jednotek, které jsou opravdu unikátní a dají se ještě vylepšit na svou silnější verzi (takže celkem 14). Jednotlivá města jsou docela dobře vyvážená a za každé se musí hrát trochu jinak. Někdy je také dobré spojit jednotky z více druhů měst (ale když to přeženete, kazí to morálku).
A tím se dostáváme k boji. Ten je řešen dost zjednodušeným, ale zábavným způsobem. Bohužel v něm není možné nějak výrazněji taktizovat. Ano, můžete rozhodovat, které jednotky pošlete na které jednotky nepřítele, z které strany a také jim pomáhat v boji kouzly, ale jak se dá taktizovat s pouhými 7 jednotkami? Navíc po těch desítkách až stovkách bitev, které svedete s potulujícími se příšerami, začne být boj dost repetivní. Osobně bych preferovala menší počet, ale komplexnějších a delších bitev.
Na závěr bych ale ještě chtěla vyzvednout skvělou grafiku (2D grafika nezastarává!) a naprosto úžasnou hudbu, která vás provází celou hrou. Každé město a každý terén má svou vlastní hudbu. V boji se sice střídají pouze 4 skladby, všechny jsou ale tak skvělé, že se dají poslouchat do nekonečna :)

Nepříliš povedený datadisk, který kromě misí přidává jen několik nových lodí (a zbraní? Už si nevzpomínám). Příběh však zdaleka nedosahuje kvalit původní hry a nevelké množství obsahu hru taky nezachraňuje.
Přesto ale bylo příjemné se ponořit na dalších pár chvil do světa Freespace.

Industry Giant II je tu především pro ty, kteří při hraní Transport Tycoon nebo Railroad Tycoon nechtěli zboží jen převážet, ale i vyrábět a prodávat.
Hra má kampaň i scénáře, ve kterých máte nějaký úkol. Ty mě však moc nebavily. Daleko větší potenciál je ve volné hře:
Začínáte s troškou peněz v roce 1900 a postupně budujete svoje průmyslové a obchodní impérium. Stavíte továrny, železnice, cesty, přístavy a později i letiště, abyste svoje výrobky dopravili do svých obchodů (které musíte taky postavit) v různých městech na mapě. Přičemž na tato města máte i nepřímý vliv - když je doře zásobujete, rychleji se rozrůstají. Na rozdíl od TT nebo RT vyděláváte peníze vždy až se zboží prodá, nestačí ho převézt. Musíte si proto vždy zajistit dostatečný odbyt buď rozšířením do dalších měst, nebo zlevněním zboží (což se ale pak moc nevyplatí)
Je velmi zajímavé sledovat, jak se postupně objevují nové dopravní prostředky a nové výrobky, které můžete vyrábět. Než se ale objeví všechny, tak si docela počkáte - čas v tomhle ohledu ubíhá *velmi* pomalu.
Je poněkud zvláštní, že Industry Giant II dokáže zabavit i když hrajete sami bez soupeřů (nebo aspoň mě zabavit dokázal). Ještě lepší zážitek ale přichází v multiplayeru. Ty hodiny a hodiny a hodiny strávené u přetlačování se o trhy ve městě s bráchou jsou opravdu nezapomenutelné. AI posedlost simulovat neumí :)

Datadisk, který kromě velmi krátké kampaně přidává řadu zajímavých jednotek a generálských schopností, ale taky herní mód challenge.
Musím říct, že nové jednotky se opravdu povedly. Těžká upravitelná helikoptéra Helix Číně opravdu chyběla a dobře pasuje do její strategie, stejně tak motorky a bitevní autobusy GLA, nebo Avenger a Microwave tank USA. V Zero Hour se navíc již známé tři strany rozdělují každá na tři různé generálské frakce, jejichž jednotky a generálské schopnosti jsou unikátní. Například za laserového generála USA jsou běžné tanky Crusader vybaveny místo klasického děla laserem, nebo letadla čínského nukleárního generála mohou být vybavena jadernými zbraněmi.
Bohužel kampaň je ještě kratší než v původních Generals - pohých 5 misí za každou stranu. Naštěstí obtížnost je už od první mise o něco vyšší, takže celkem mi kampaň trvala přibližně stejně dlouho. Zdá se mi ale, že v ní autoři nedostatečně využili nový obsah. Je docela škoda, že v kampani nejsou vůbec využity generálské frakce.
Na ty se zaměřuje především nový herní mód challenge. V něm si vyberete jednoho z generálů a bojujete postupně v několika speciálních mapách proti ostatním generálským frakcím. Bohužel challenge už po projití tak se třetím generálem začne být dost repetivní, protože každý generál, proti kterému bojujete, je pokaždé na své unikátní mapě, která se nemění.

Tenhle díl C&C ze série dost vybočuje. Dost se na něm podepsal vliv 11. září a "Války proti terorismu". I přesto se jedná o docela slušnou hru.
Na rozdíl od všech ostatních dílů C&C je stavění budov a výroba jednotek řešena tradičněji pomocí stavěcí jednotky a označování výrobních budov, místo obvyklého sidebaru. Mnoho fanoušků série to Generalům vyčítá, mně to však nevadilo. Generals také přišli s několika zajímavými nápady, jako jsou generálské schopnosti, kupované za vojenské úspěchy a jednoduše ovladatelné na straně obrazovky, nebo možnost obsazovat civilní budovy pěchotou. Jednotlivé strany jsou taky zajímavé a hlavně dobře odlišené, rozdílné a řekla bych i docela vyvážené (i když v multiplayeru jsem to moc nehrála).
Co však jako převážně singleplayerová hráčka musím vyčíst, je velmi krátká kampaň. Za každou stranu vám nezabere víc jak tři nebo čtyři hoďky, takže celá hra se dá dohrát i za jedinný den. Příběh kampaně nijak zvlášť zajímavý není, mise samotné však ano - rozmanitost jim nechybí. Ale ono není tak těžké udělat rozmanité mise, když jich je tak málo...

Dungeon Siege je typická rubačka, kde se vlastně většinu času jen díváte na to, jak vaše postavy likvidují nepřítele. Kupodivu je to i přesto zábava :) Nějaká ta taktika se ale při soubojích přecejen najde (pokud nehrajete osamoceni a přiberete si někoho do party) a samotné vybavování postav a hledání stále nového a lepšího vybavení mi přišlo taky celkem zábavné. Co bych rozhodně vyzdvihla, je systém vylepšování té schopnosti, kterou používáte (jak je asi tak realistické, když vyšlete tisíc fireballů a pak si zvýšíte sílu?) a velmi různorodá prostředí.
Na druhou stranu hra je příšerně lineární. Jdete chodbičkami dál a dál, jen čas od času je tu nějaká odbočka, kterou když půjdete, možná dostanete nějakou odměnu, ale jinak nikam nevede. Vůbec celý svět kvůli tomu vypadá dost nerealisticky (celkem brzy na začátku narazíte zničený most, vedoucí do města Stonebridge. Nakonec se do Stonebridge dostanete oklikou, ale nemělo by náhodou být možné se k tomu mostu dostat i z druhé strany? Podle tvůrců asi ne :)) Vše je prostě viditelně připravené jen pro vás, abyste měli co rubat.
Ale jako oddechovku, když nechcete moc přemýšlet, můžu Dungeon Siege doporučit.

Spíš mission-pack, než datadisk. Lost Souls totiž kromě misí nenabízí naprosto nic nového. Tyto mise jsou navíc zabaleny do dost mizerného příběhového kabátku - dialogy (nebo spíš monology) briefingů jsou otřesně scénáristicky napsané a vůbec nejsou v souladu s předchozími hrami. Dokonce jsem v nich narazila na gramatické chyby! Vůbec celá atmosféra je pryč, mimo jiné i proto, že prakticky vůbec nejste omezeni surovinami ani časem, jako v původním Earth 2150.
Na druhou stranu samotné mise jsou celkem zajímavě pojaté a hlavně, pro ty, kterým se zdály předchozí díly příliš lehké, mise v Lost Souls jsou opravdovou výzvou.

Cílem Empire Earth bylo vzít to nejlepší z Age of Empires a Civilization. Dá se říct, že se to docela povedlo. Hratelností se AoE velmi podobá, ale můžete postupovat od pravěku až do budoucnosti. Nejlépe zpracované jsou však části od starověku po novověk. 20. století a obzvlášť budoucnost už do herního systému moc dobře nezapadá.

Jako modifikace pro Age of Empires II by tahle hra byla bomba. Samostatně však tvrdě selhává, od AoE2 se liší prakticky jen grafikou a přítomností leteckých jednotek.
Ale to by se dalo jěště odpustit, kdyby to aspoň byla zábava - kampaň je celkem průměrná, stejně jako celá hra.

POD je rozhodně zajímavou závodní hrou, především díky velmi zvláštním, někdy až šíleným závodním drahám. Vždy když jsem nevěděla kudy jet, zvolila jsem tu nejnepravděpodobnější cestu a ta většinou byla správná :)
Další dobrou možností byla možnost si modifikovat vlastnosti auta - jestli chcete větší akcelereaci, nebo rychlost... v té době to samozřejmost nebyla.

Přestože si Freespace 2 zachovalo všechno dobré z jedničky a přidávalo mnoho nového a dobrého (jako křižníky s paprskovými zbraněmi), už mě kupodivu tolik nenadchlo. Atmosféra neznámého a těžko porazitelného nepřítele byla tak nějak pryč, přestože si Shivané postavili flotilu neporazitelných lodí. I tak to ale byla skvělá zábava.

Civilization II byla první tahová strategie, kterou jsem hrála. A byla jsem ní nadšená! Bylo úžasné sledovat, jak se vaše civilizace vyvíjí od počátku dějin až do blízké budoucnosti. Technologický strom byl skvělý, náhled do měst byl zajímavý.
Co mě ale vždycky štvalo, byla neschopná AI. I v dobách, kdy už jste měli tanky, stále na vás napřátelé útočily kopiníky a legionáři. Prakticky nešlo prohrát a to přesto, že AI, jak jsem později zjistila, velmi často pováděla.

Mně osobně připadala atmosféra na srovnatelně vysoké úrovni, jako v prvním díle. Pravda, mise mi byly trochu moc povědomé, ale tomu už se v FPS z 2. světové války vyhonout nedá.
Druhý díl byl trochu arkádovější než ten první, hlavně nový systém obnovování zdraví je silně nerealistický, na druhou stranu pomáhá udržovat ve hře spád a atmosféru, takže je to odpustitelné.
Call of Duty 2 je celkem jednoduchá silně naskriptovaná střílečka, ale na odreagování a hraní bez složitého myšlení je perfektní.

Oproti srovnatelnému Medal of Honor: Allied Assault měl Call of Duty atmosféru na úplně jiné úrovni. Byla to jedna z prvních FPS, kde si nepřipadáte, že ve válce bojujete sami - vždy je kolem vás dost spolubojovníků, abyste si připadali jako v opravdové válce.
Také konečně nabídl možnost hrát i na jiných frontách, než jen za Američany v Africe a ve Francii - vylodění na druhý břeh Volhy ve Stalingradu je opravdu nezapomenutelné a řekla bych daleko zajímavější, než stokrát omílané vylodění v Normandii.

Homeworld člověka svou atmosférou ihned vtáhne do děje. Nikdy nezapomenu na moment vypuštění Mothership, doprovázený fantastickou hudbou. Na nadšení, když uskutečnila svůj první hyperprostorový skok a ten děs a smutek, když byl Kharak zničen . Další mise atmosféru osamocení a hledání cesty domů jen umocňují.
I po devíti letech, kdy jsem měla Homeworld u ledu, jsem se k němu zase vrátila a konečně ho dohrála. I po devíti letech mě stále bavil. Tak je to dobrá hra.

Už ani nedokážu spočítat kolikrát jsem MechCommander dohrála. Zajímavé a originální mise, přímo vyžadující pokročilé taktizování, možnost vybavit si Mechy podle libosti, péče o piloty, rozmanité zbraně i Mechy, to vše tvoří z MechCommandera výtečnou taktickou akci

Flashpoint byl ve své době vyjímečný především tím, že umožňoval řídit jakékoliv vozidlo, které jste mohli ve hře potkat. Dnes už je to samozřejmost, ale tehdy to bylo revoluční. Také rozsáhlé otevřené prostory, realističnost (i jedna kulka vás může zabít) a slušná grafika přispěli k jeho úspěchu.
Kampaň jsem bohužel nedohrála, zas tolik mě nezaujala, ale jednotlivé mise, editor, ale hlavně množství modů a addonů mě u Flashpointu dokázali udržet léta. Dokonce jsem sama vytvořila mod, který z Flashpointu dělá strategickou hru pro dva. Bohužel jsem ho nevydala a tak skončil v propadlišti dějin.

Na Fallout 2 nikdy nezapomenu. Právě tahle hra mi přiblížila žánr RPG a naučila mě ho milovat. Už od začátku na člověka působí atmosféra post-apokalyptična, když vidí, jak obyvatelé jeho vesnice zprimitivněli kvůli nedostatku civilizace.
Co bych ale na Fallout vyzdvihla nejvíc a zřejmě je to i hlavní příčina úspěchu je, jak se hráč může prodírat příběhem nejrůznějšími cestami nejen dobra a zla, ale i něčím mezi, nebo různými typy dobra i zla. Hráč si vždy může vybrat právě tu cestu, která mu nejvíc vyhovuje, ale hlavně - jeho činy mají na svět opravdu vliv. Svět tak působí velmi živě a realisticky.

Dokonalá hra, jejíž podmanivá atmosféra si vás získá už při první misi. A když ne, postará se o to minimálně první mise proti Shivanům. K dokonalosti dovádí atmosféru skvělá hudba a v té době velmi dobré efekty.

Na rozdíl od Warlords tenhle datadisk přidává opravdu velkou spoustu věcí. Na novou špionáž jsem si sice nikdy nezvykla, ale korporace a nové jednotky to plně nahrazují.
Největším přínosem jsou podle mě ale mody. Především doporučuju Rhye's and Fall of Civilization, který velmi dobře simuluje reálnou historii a Final Frontier, který je v podstatě úplně jinou hrou

Asi nejlepší tahová strategie, co jsem kdy hrála. Jestli chcete tvořit historii a cítit u toho tu správnou atmosféru budování civilizace a řízení státu v průběhu historie, je Civilization IV tou nejlepší volbou.

Jednou z nejkrásnějších věcí na celé hře, je sledovat, jak se v průběhu hry celý svět mění a civilizuje. Tam, kde kdysi vaše průzkumníky napadli medvědi, je po pár hodinách (nebo desítkách hodin při nižší rychlosti hry) hraní průmyslové centrum vašeho národa.

Hra začíná 4000 let před naším letopočtem. Založíte svou první vesničku a můžete se začít rozvíjet a objevovat. Správa města je velmi přehledně zařízena. Města využívají nejdřív čtverec a pak když se rozrostou, tak kříž území kolem sebe. Krom toho ale také můžete umístit speciality přímo do města (v jejichž počtu jste ale omezeni speciálními budovami, které musíte postavit. Například knihovna vám dává možnost umístit dva vědce).

Rozvoj města je ale omezen nejen množstvím jídla, které pro něj dokážete obstarat, ale také spokojeností a nově v sérii také zdravím. Spokojenost a zdraví můžete ovlivnit mnoha faktory (například pitná voda a přítomnost lesů zvyšuje zdraví), především však jednou z hlavních devíz Civ 4 – surovinami. Ty se rozdělují na tři základní druhy: strategické (železo pro výrobu zbraní, ropa pro tanky a letadla, uran pro víte co), luxusní (přidávají spokojenost, např. zlato, kožešiny, hedvábí) a potravinové (přidávají zdraví – rýže, ovce, ryby). Potřebnost surovin pro ekonomický rozvoj a armádu jim dodává na důležitosti. Obchod s nimi je jednou z nejdůležitějších částí hry.

A tím se dostáváme k diplomacii. Ta je ve hře velmi dobře zpracovaná, kromě obchodu se surovinami a technologiemi (na což ale potřebujete patřičné technologie), můžete otevírat hranice obchodníkům a jednotkám jiných národů, nebo uzavírat aliance a obrané pakty. Velkou roli při tom hlavně v prostředních částech hry hraje novinka v sérii – náboženství. Obyvatelé každého města mohou vyznávat jedno, nebo i více náboženství. Každý stát podle své politiky může mít určené státní náboženství. Státy se stejným náboženstvím vás budou mít radši. Se státy s odlišným náboženstvím se ale moc nedohodnete.

Tím se zase dostáváme k jedné z nejlepších změn, které v tomto díle nastaly – nové možnosti domácí politiky. Po vynalezení určitých technologií můžete velmi různě nastavovat, jaká má být ve vašem státě politika: jestli se má uznávat kastovní systém nebo otroctví, teokracie nebo svoboda náboženství, volný obchod nebo centrální plánování atd. to vše nezávisle na sobě. Každý systém má svoje výhody i nevýhody.

Technologický strom je ten nejsmysluplnější, co jsem kdy v jakékoliv hře viděla. Každá technologie má zcela zřejmé požadavky na předchozí znalosti a tvůrci vás nenutí vymýšlet nic, co byste v reálu pro další technologický postup nepotřebovali – bez vynálezu kola můžete klidně vymyslet pokročilé kulturní technologie, jako filozofii, feudalismus nebo dokonce liberalismus, ale těžko bez něj vynaleznete jakékoliv stroje. Bez technologie jízdy na koni ale klidně můžete letět na Měsíc :)
Umělá inteligence počítačových hráčů je na docela vysoké úrovni a lehce vás mohou překvapit svou lstivostí. Na válku jsou vždy dobře připraveni a využijí jakéhokoliv vašeho oslabení. Tedy pokud jsou to vaši nepřátelé :)

Hra je skvěle uzpůsobena pro tvorbu modifikací – můžete buď upravit xml soubory se základními vlastnostmi budov, jednotek a technologií, což zvládne každý, vytvářet skripty v jazyce Python, nebo dokonce zajít ještě dál a upravovat celou hru pomocí stažitelného SDK. Ty nejlepší modifikace jsou obsaženy v datadisku Sid Meier's Civilization IV: Beyond the Sword.

A na závěr shrnutí audiovizuální stránky: Grafika sice není světová, ale pro účely hry stačí. Po delším hraní, kdy už je svět plný měst, farem, dolů a armád, začne být hra trochu náročnější na hardware, ale v dnešní době už to problém není. Hudba je naprosto perfektní, každé hostorické období je v jiném stylu, který se k němu hodí – domorodé bubny v dobách začátků historie, přes středověké chorály a složité novověké skladby slavných skladatelů, jako Mozart, Beethoven, nebo Dvořák až k moderním skladbám, o jejichž autorech teda nic nevím :)

Celkově prostě Civilization IV vlastně nemám co vytknout