Nenáročná hra z prostředí, jež evokuje letní prázdniny, na jedno delší odpoledne. Květiny k utrhnutí, vázy k rozkopnutí a truhly k otevření jsou jasně označeny, zhynout není kde a i „souboje“ vyžadují vynaložení mírné snahy jen v případě, snaží-li se hráč uspět na nejvyšší počet hvězdiček. Výzvu hledejte na jiné adrese.

Na druhé straně samotný systém boje (trhání vybraných květů ze zmítajícího se tvora) je zábavný a neobvyklý, hra nabízí vcelku vtipné dialogy a popisky duchů a předmětů, i sortiment pokrývek hlavy je pestrý, jak to my, kdo si postavy rádi strojíme, máme rádi (vede papírová koruna a purpurový klobouček). V neposlední řadě jde o jednu z mála her, v níž vás mohou pokálet ptáci a kde výkaly září barvami duhy.

„I just beat Dark Souls 1 with a pure mage build (i.e., OHKO versus 90% of the enemies) with the "Aggression Mod" on, but I can barely beat the tutorial in this game…“ [uživatel Sablicious na Steamu]

Cloudbuilt se řadí ke hrám, jejichž zábavnost stoupá spolu s dovedností hráče. Jelikož se úrovně vznášejí v oblacích, a chyba tudíž často končí smrtí (návratem k checkpointu), je zpočátku třeba vážit každý krok, před každým během po zdi se důkladně připravit a každého nepřítele odstřelit z bezpečné vzdálenosti. S tím, jak se hráč sžívá s ovládáním, chováním Demi a úrovněmi, může si dovolit volit cestu rychlejší, probíhat ji rychleji a nepřátele likvidovat v rychlosti či vůbec (většině se lze vyhnout). Jak vidno, rychlost pak závratně roste a stává se opojnou.

Kromě zvýšení požitku ze hry je opakování úrovní žádoucí i kvůli získání herní praxe, bez níž patrně záhy dopadne kosa na kámen (soudě dle ohlasů, které naříkají nad příliš rychlým růstem obtížnosti). Obtížnost se mimo to do značné míry odvíjí od zvolené cesty. Většina úrovní nabízí i trasu relativně bezpečnou, pochopitelně však pomalejší, a jen výjimečně se nelze vyhnout velmi náročné pasáži (nejvýraznějším příkladem je krásný vražedný Redeployment).

Jak je zmíněno v popisku, příběh se postupně dělí na čtyři větve, přičemž každá z nich představuje jeden ze způsobů, jímž se Demi vyrovnává s nastalou situací. Vyprávění je však poněkud nešikovné. Potíž je, že v každé větvi stoupá náročnost úrovní obdobně, tudíž je při prvním hraní nejpřirozenější přeskakovat mezi větvemi/příběhy, které pak kvůli tomu působí roztříštěně. Postupné odemykání větví by bylo vhodnější, na druhé straně chápu, že tvůrci chtěli dát hráči možnost zkusit jinou úroveň, pokud se mu v jedné nedaří, a též je fakt, že na příběhu hra nestojí.

Když Nobue vyčerpala jako obvykle své zásoby cigaret, jala se jako obvykle prohledávat všechna zákoutí svého psacího stolu; třeba se jedna někam zatoulala! Po kuřivu nebylo ani stopy, zato však objevila připomínku nepříliš dávné minulosti – tři roky starý rozpis postavy pro hru v systému AD&D. Díky němu si zavzpomínala, kterak se v roli zlodějky se specializací na sněhové koule a se třemi body ve stavění sněhuláků proháněla spolu s několika kamarády po Planině ledového větru. Namísto vypravěčem zamýšleného vymítání zlých sil se však věnovali zimním a hospodským radovánkám, a tak netrvalo dlouho a na hostinec, v němž zrovna přespávali, nešťastnou náhodou šlápl tarrasque.

Libé vzpomínky v Nobue zahnaly chuť na tabák a naopak probudily touhu znovu si zahrát. Třeba jako vypravěč.

Miu se pro onen nápad samozřejmě v mžiku nadchla – ona se ostatně chytí každé ptákoviny –, ovšem s povoláním nindžy útočícím ze zálohy měla smůlu. Nobue jasně prohlásila, že Anime d20 se hrát nebude, a přidělila jí nejpodobnější povolání: bojovnici/zlodějku. Ani z vrhače kompaktních disků nic nebylo, a Miu se tak musela spokojit s krátkým lukem.

Macuri se zalíbilo povolání barda. Zpívá ráda a prý také hezky, jak ji pan učitel jednou pochválil. Nobue zase dodala, že i v roli kočičky si Macurka vedla pěkně (Konničinja!), jistě má tedy i herecké nadání. Že půlčice dle pravidel bardkou být nemůže? To by Nobue Macurčiným rozzářeným očkům rozhodně říct nemohla.

Čika z dalšího sestřina prdlého výmyslu nijak nadšená nebyla, ale když se přidaly Míča a Macurka, také se do pravidel začetla. S cílem vyhnout se čachrování s kouzly a počítání úspěchu ve zlodějských schopnostech si zvolila bojovnici. Nobue jí navrhla, aby byla vůdkyní družiny, jelikož s Miu bude dost problémů už takhle a Macurka a Anka jsou sice roztomilé, do čela se však naprosto nehodí. To Čika popřít nemohla.

Ana se stále nedokázala pro žádné povolání rozhodnout, až přišla Nobue s nápadem: Jednou přeci byla Anka pěknou zdravotní sestřičkou, co kdyby se tedy věnovala ozdravným a posilovacím kouzlům? Anka se začertila při vzpomínce na to, jak jí doktorka Miu nadzdvihla bílou sukýnku, ale role kleričky se chopila. (Ze strany Nobue v tom byla i snaha ulehčit trochu holčinám jejich putování, jelikož se to v jejím příběhu hemžilo nemrtvými.)

Družina je tedy kompletní. Hurá za dobrodružstvím!

(Postavy pocházejí z anime Ičigo mašimaro.)

pipboy dobře shrnul většinu pozitiv. Hra je obrazově i hudebně krásná, s vydařeným designem postav, ať už hlavních protagonistů (skrčená Xoda je nesmírně roztomilá), řadových robotů (darnů), kteří na sebe berou všeliké vtipné podoby, či bossů. Souboje s nimi jsou nápadité, obdobně jako průchod úrovněmi. Jak se to však má s tou délkou?

Dohrát Noitu Love 2 na normální (tj. lehkou) obtížnost věru není dovednostně či časově příliš náročné. Povedené závěrečné titulky na hráče vykouknou zhruba ve stejné době, jako je tomu u celovečerního filmu, a to se při ceně deseti dolarů (dříve dokonce dvojnásobné) nejeví jako odpovídající trvanlivost. Potenciál hry se však teprve poodhalil.

Po prvním zdolání hry se zpřístupní druhá postava a posléze i třetí, jejichž výzbroj a pohybové schopnosti přinášejí poněkud odlišný herní zážitek. Především však hra každou dokončenou úroveň na základě dosaženého času, množství sešrotovaných darnů a počtu utrpěných zranění ohodnotí jednou z pěti známek a tu zaznamená do tabulky nejlepších výsledků. Posměch pětice déček nebyl k vydržení, a tak jsem začal pracovat na jejich odstranění. Brzy se i C a B jeví jako hrubě nedostatečný výkon a vzhledem k tomu, že tabulka zaznamenává údaje pro každou obtížnost a postavu zvlášť, příslib dlouhé zábavy je na světě.

Za této situace je krátká herní doba spíše výhodou. Vezmu-li totiž v potaz, kolik peprných slov jsem vypustil kupříkladu na adresu pasáže s kyvadly ve třetí úrovni za Xodu a ve čtvrté úrovni za druhou postavu, průchod delší trasy by mě patrně stál život. (Na nejtěžší obtížnost si zatím nedovolím ani pohlédnout.)

Když jsem hru dohrál poprvé, udělil jsem jí 70 %. Nyní, kdy jsem s ní strávil přinejmenším desateronásobek času, ji řadím k těm nejlepším.

Číselné hodnocení se sice ve druhém odstavci pokusím obhájit, ale přesto jej berte s rezervou. Jednak už je to nějaký ten pátek, kdy jsem se s touto hrou setkal, a jednak jsem ji ani nehrál já. Indiana Jones and the Infernal Machine je totiž zřejmě jediná videohra, kterou kdy dohrála (a hned několikrát) moje sestra. Pomáhal jsem jí jen s pár problémy, kupříkladu jak „naskočit“ do důlního vozíku. (Tuto událost si později zvolila jako námět pro slohovou práci na téma „Deus ex machina“, ehm:-))

Samotná hra ve mně zanechala dva rozpouruplné dojmy. Ten pozitivní je z úrovní, které jsou různorodé prostředím (Egypt, Střední Amerika, Střední Asie...), což je vzhledem k námětu očekávatelné, poměrně různorodé náplní a především velmi dobře navržené, takže hádanky (malé i komplexní, „celolevelové“) je radost řešit. Naopak výrazně negativní dojem mám z ovládání; nejotravnější je Indyho (Imbiho, jak by řekla sestra) pomalé otáčení a neohrabané míření. Běžně to lze snést, ovšem ve chvíli, kdy dojde na souboj s větším počtem nepřátel či s bossy, stává se ze hry počítačové hra o nervy. Vůbec se sestře nedivím, že sáhla po cheatu nesmrtelnosti. (Jeho použití občas vedlo k veselým situacím, kdy Indyho rozválcoval balvan či jiný podobný objekt a hlavní hrdina se pak pohyboval i skákal v poloze ležmo.)