Číselné hodnocení se sice ve druhém odstavci pokusím obhájit, ale přesto jej berte s rezervou. Jednak už je to nějaký ten pátek, kdy jsem se s touto hrou setkal, a jednak jsem ji ani nehrál já. Indiana Jones and the Infernal Machine je totiž zřejmě jediná videohra, kterou kdy dohrála (a hned několikrát) moje sestra. Pomáhal jsem jí jen s pár problémy, kupříkladu jak „naskočit“ do důlního vozíku. (Tuto událost si později zvolila jako námět pro slohovou práci na téma „Deus ex machina“, ehm:-))

Samotná hra ve mně zanechala dva rozpouruplné dojmy. Ten pozitivní je z úrovní, které jsou různorodé prostředím (Egypt, Střední Amerika, Střední Asie...), což je vzhledem k námětu očekávatelné, poměrně různorodé náplní a především velmi dobře navržené, takže hádanky (malé i komplexní, „celolevelové“) je radost řešit. Naopak výrazně negativní dojem mám z ovládání; nejotravnější je Indyho (Imbiho, jak by řekla sestra) pomalé otáčení a neohrabané míření. Běžně to lze snést, ovšem ve chvíli, kdy dojde na souboj s větším počtem nepřátel či s bossy, stává se ze hry počítačové hra o nervy. Vůbec se sestře nedivím, že sáhla po cheatu nesmrtelnosti. (Jeho použití občas vedlo k veselým situacím, kdy Indyho rozválcoval balvan či jiný podobný objekt a hlavní hrdina se pak pohyboval i skákal v poloze ležmo.)