Méně známá, avšak i z dnešního pohledu výborná adventura, která zaujme především dobře ztvárněným a rozmanitým prostředím, povedenou atmosférou, uživatelskou přívětivostí a nevtíravým humorem. Její obsah je, podobně jako u jiných her tehdejší doby, úlitbou světu mladých nerdů: od neohroženého teenagera v hlavní roli, který se nikdy nebere moc vážně, přes sci-fi tématiku a vtipné narážky na Hvězdné války, až po používání rozmanité techniky, včetně počítače s primitivním softwarem z 80. let na ovládání výtahu ukrytého v šatní skříni. Dům bláznivého vědce, v němž se odehrává úvodní část, vzdává hold klasice žánru Day of The Tentacle.

Hra je skoro celá postavena na prozkoumávání a použivání věcí jedním tlačítkem, obsahuje pramálo dialogů. Je poměrně snadnou a oddychovou záležitostí, kde nenarazíte na nelogické kombinace a záludné špeky. K dokonalosti chybí kvalitnější grafické zpracování, které bylo zastaralé už v roce vydání (rozlišení 320x200), dabing a delší hrací doba - obzvlášť závěrečnou částí na vesmírné lodi lze projít až moc rychle a jednoduše, o odfláklé finální animované sekvenci nemluvě.

Vzdor těmto nedostatkům lze hru vřele doporučit jak adventuristům, tak obecně hledačům ztraceného času 90. let. Je nenuceně zábavná, nápaditá a dokáže hráče silně vtáhnout do děje.

Tři lebky Toltéků nabízejí takřka vše, co očekáváme od dobrých adventur lucasovsko-sierrácké tradice - atraktivní prostředí silně inspirované filmovými westerny, zajímavý příběh, rozmanité dialogy, obtížné rébusy, absurdní situace a především typického antihrdinu her z let devadesátých - nezkušeného cucáka nazírajícího s humorem a nadhledem na svět dospělých (srov. Guybrush Threepwood nebo agent Mlíčňák).

Obtížnost mi přišla poměrně vysoká, a to nejen kvůli několika nepříjemným špekům, ale především díky konceptu hry, kdy se Vám poměrně záhy otevře značný počet lokací a pak kombinujete na velkém prostoru. Hra nabízí na svou dobu výbornou kreslenou grafiku (její absolutně plynulý horizontální scrolling i na pomalé 486 mi před 15 lety učaroval) a výtečně nadabované postavy. Zato hudba se bohužel moc nepovedla a celkově je jí málo. Ticho v hrách většinou nevytváří dobrou atmosféru.

Vadil mi také systém dialogů, kdy za účelem vyčerpání všech možností musíte neustále začínat rozhovor znovu a znovu a mnohonásobně mechanicky opakovat stejné fráze, než se dopracujete k nějakému novému sdělení. Je to otravné, působí to nepřirozeně, přičemž mnohé ještě starší adventury mají dialogové rozcestníky vyřešeny nesrovnatelně elegantněji. Interakce hlavní postavy s prostředím by též mohla být propracovanější. Na cokoliv, co právě není správnou kombinací, reaguje hrdina jen suchým konstatováním "To nefunguje."

Sečteno a podtrženo, zájemcům o klasické adventury hru bez obav doporučuji, ale neřadil bych ji mezi takové pařanské povinnosti, jakými jsou Day of the Tentacle nebo Broken Sword.

Nepsané pravidlo zábavy říká, že pravděpodobnost vzniku dobré počítačové hry podle filmu je mnohem vyšší než pravděpodobnost vzniku dobrého filmu podle počítačové hry. Hra "Město ztracených dětí" vytvořená podle filmu Jean-Pierre Jeuneta a Marca Caro nepředstavuje výjimku - jde o výbornou, i když málo známou 3D adventuru, která může dodnes zaujmout i hráče bez znalosti filmové předlohy.

Kvalita této hry nespočívá v jednoduchém a přímočarém příběhu založeném na útěku děvčátka na svobodu, avšak v sugestivní atmosféře polomrtvého ostrovního města a jeho obyvatel. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem v PC hře spatřil tolik tajemných uliček (něco mezi Stínadly a Bruggami), spoře osvětlených zákoutí, omšelých budov, zdegenerovaných lidských trosek - zkrátka tak nádherně depresivní výjevy zoufalství, rozkladu a zkázy. Na celkovém dojmu se podílí především grafické provedení, které je na svou dobu excelentní. Velmi přirozeně animované, i když z dnešního pohledu poněkud surrealisticky tvarované postavy se pohybují v trojrozměrném prostředí mezi postupně přepínanými, téměř fotorealistickými statickými obrazovkami. To je občas doplněno solidními animovanými filmečky. Přestože hra vyšla v období vzestupu 3Dfx modulů, nepodporuje jakoukoliv 3D akceleraci. Obraz však působí jemně, na hony vzdálen zrnitým nectnostem starých 3D her. Povedená zvuková stránka jen podtrhuje temné ladění děje a pocity zdánlivé bezvýchodnosti.

Paralelu s Alone in the Dark lze najít ve způsobu zobrazení a hororovém nádechu, jinak jde o dosti odlišné hry. Město ztracených dětí se hraje jako tradiční adventura, v níž dosáhnete cíle poklidným sbíráním a používáním předmětů či s pomocí chytře vedených dialogů, nikoliv odstřelem nepohodlných figurek:-) Vaše hrdinka ale, jak časem zjistíte, není žádný andílek a zabíjení lidí jí jde poměrně slušně. Rozsáhlost hry se zdá v porovnání se známými adventurami té doby spíše menší, zatímco obtížnost mi připadala vysoká a v některých částech možná až přehnaná (což je koneckonců atribut většiny pokročilejších her druhé poloviny devadesátých let a zkušeného pařana by to nemělo odradit).

Závěrem nemůžu vyjádřit nic jiného než absolutní doporučení - tato adventura neprávem zapadla na smetišti herní historie a už jen kvůli své zvláštní atmosféře by ji měl každý "retro gamer", natož adventurista oprášit a alespoň vyzkoušet.

Bermuda Syndrome svým způsobem završuje tradici vynikajících akčních 2D adventur první poloviny devadesátých let. Těžko v ní přehlédnout odkazy na Another World (teleportace do jiného světa bizarních bytostí), Flashback (elegantní pohyb hlavního hrdiny), Blackthorne (ach ta brokovnice) nebo první dva díly Prince of Persia (záludné jeskyně a úžasné šermířské palácové finále). Hra bez debat převyšuje zmíněné klasiky na tehdejší dobu úžasnou grafikou v SVGA (640x480) rozlišení. Na některé pitoreskní scenérie (džungle či starobylé město) je i dnes radost se podívat. Ve srovnání s etalony žánru mi tady však poněkud chybí vtažení do děje, nechci říct hratelnost, spíš takový ten těžko popsatelný optimistický pocit radosti ze hry. Některé pasáže (hlavně podzemní) mi přišly tak nudné, že jsem postupoval dopředu jen "z povinnosti".

Obtížnost jest vysoká - i když, jak se to vezme. Smrt číhá skoro v každé obrazovce, ale díky tomu, že můžete kdykoliv ukládat, lze projít veškeré akční pasáže bez ztráty kytičky. Zbývají pak už jen logické špeky, kterých si zejména v katakombách užijete do sytosti. Abych pouze nekritizoval, líbilo se mi připojení druhé postavy (domorodé princezny) k vašemu hrdinovi. Hlavně to, jak se musíte naučit ji nepřímo vést, při řešení problémů počítat s jejími nedostatky (neschopnost plavat a přeskakovat překážky) a samozřejmě využívat její přednosti. Zvuky znějí spíše průměrně, hudba je slušná, za to úvodní a finalní video nic moc. Ke konci mě příjemně překvapila dávka suchého humoru.

Bermuda Syndrome je velmi dobrá hra těžící především z minuciózní grafiky. Řekl bych ale, že její forma lehce zvítězila nad obsahem. Ostatně, zkuste ji a posuďte sami.

Command & Conquer křížený s Šíleným Maxem - takto možná primitivně, ale docela výstižně charakterizoval hru dobový kritik. Už v roce 1997, kdy jsem zkusil demo a seznámil se s prvními recenzemi, jsem se nemohl zbavit dojmu, že hra nebyla doceněna a že se jí křivdilo, když byla odbyta nálepkou zbytečného C&C klonu. Čas plynul, záhy vyšel výborný druhý díl a na první KKND se téměř zapomnělo. Škoda, dle mého skromného názoru jde o špičku mezi klasickými real-time strategiemi.

Velkou předností hry je grafika. Jednotky a budovy vypadají na svou dobu nadstandardně a především terén - rozmanitá postapokalyptická krajina s trojrozměrnými prvky - znamenal v žánru krok kupředu. Na 19 palcovém monitoru působí grafika i dnes skvěle a ani na 24 palcovém neztrácí moc glanc, což třeba o prvním Red Alertu nebo Duně2000 říct s klidným svědomím nemohu. Ve srovnání s KKND2 mě potěšil naprosto plynulý scrolling.

Zatímco efektní zvuky patří k silným stránkám hry, s hudbou si mohli autoři více pohrát. Pouze dvě skladby za každou stranu, byť celkem povedené, začnou svou repetitivností časem vadit. Jednoduchá doprovodná videa mezi misemi nesnesou srovnání s C&C, avšak na nich hra nestojí.

Hráč musí překonat za každou stranu 15 misí, jež jsou vesměs založeny na klasickém scénáři "postav základnu a anihiluj nepřátele". Obtížnost mi nepřišla vysoká s výjimkou 13. mise za SURVIVORS a 14. a 15. mise za EVOLVED, které vyžadují hlubší zamyšlení a tuny trpělivosti. Jednotek máme k dispozici mnoho, pěších snad až zbytečně mnoho. Jsou mezi stranami vcelku rovnoměrně a férově rozděleny. Výjimku tvoří vrcholná zbraň SURVIVORS - obří pojízdný kulomet. Proti němu nemají EVOLVED odpovídající protizbraň - jejich raketomet v podobě gigantického kraba vám kvůli své mizerné ovladatelnosti nezřídka způsobí více škody než užitku. Síla kulometu dává vzniknout určité nerovnováze sil, díky které jsou poslední dvě kola za SURVIVORS poměrně snadná, avšak za EVOLVED pekelná.

KKND má velmi rychlý spád, k čemuž přispívá moderně a efektivně vyřešené ovládání tvorby jednotek a budov. Vývojáři se pokusili do hry včlenit ve své době nový prvek - rostoucí zkušenost jednotek, jež zvyšuje jejich sílu a odolnost v boji. Vzhledem k tempu hry, kdy při útocích nepřítele neustále ztrácíte a ihned doplňujete desítky jednotek, však uvedená funkcionalita hodně ztrácí na svém praktickém významu.

Mezi zápory hry řadím mizerný pathfinding a časté zasekávání jednotek uprostřed základny v místech, kde byste to na pohled nečekali. Stavění budov a především rafinérií dále od sebe se tak stává strategickou nutností:-)

První KKND se oproti druhému dílu vyznačuje temnější atmosférou, vážnějším, ne tolik nadsazeným a svým způsobem realističtějším pojetím. Byť nepřináší do žánru nic převratného, překonává své současníky živelností bojů, dynamikou akce a frenetickou zvukovou stránkou, která vtahuje do děje. Suma sumárum - starosvětsky výživná pařba:-)

Komentovat tuto skvělou real-time strategii by bylo nošením sov do Athén, uvedu jen pár zkušeností:

Obtížnost hry nespočívá v inteligenci počítače, která je víceméně průměrná. Těžkosti jsou důsledkem lepšího výchozího postavení soupěře na počátku každého kola. Hráč musí vždy nejprve elimininovat svůj početní, resp. poziční handicap a poté získat převahu. Po dosažení rovnováhy je již dohrání kola poměrně snadné. V některých kolech je ale výchozí pozice soupeře tak silná, že jej nelze porazit, pokud se nedopustí chyby. Úkolem hráče pak není zkoušet lepší taktiku (po pár pokusech stejně zjistíte, že správná taktika je jen jedna), nýbrž neochvějně opakovat stejnou taktiku a čekat na chybu soupeře. Takovou rozhodující chybu může představovat např. vyslání těžkého tanku nesprávným směrem. Proti vám také hraje nízká inteligence vlastních jednotek, kterým kupříkladu někdy činí problém objet továrnu, z níž před chvílí vyjely. Na chvíli zaseknutý tank je přesně tím momentem, který vám zaručeně prohraje celou bitvu.

Spíš než hra je Z očistec, který otestuje sílu vaší vůle a který i dnes vřele doporučuji:-)

Jeden z nejlepších, ne-li nejlepší "klasický" pinball z první poloviny 90. let. Oproti předchůdci s názvem Pinball Dreams přinesl Pinball Fantasies především mnohem propracovanější grafiku v tehdy luxusním SVGA (640x480) rozlišení. Všechny stoly se vyznačují vhodně rozvrženými komponenty, velikou hratelností a atmosférou založenou na výborné hudbě. Mým favoritem vždy byl ponurý Stones ´N Bones se záhrobními skřeky a varhanním preludováním.

Výtku si zaslouží snad pouze ne zcela realistický pohyb kuličky, která se v rozporu s gravitací poněkud vznáší. Výrazné zlepšení v tomto směru přinesl následující Pinball Illusions.

Pinball Fantasies má v sobě onu těžko popsatelnou kombinaci jednoduché zábavy, elegance a uživatelské přívětivosti, která je typická pro hry této éry a která často chybí dnes.