Miluju technologie a prožít si příběh ve světě, kde je technologie součástí člověka je pro mě povinnost. Na Cyberpunk jsem se těšila a doufala, že už budu mít v době vydání nový herní PC i s grafikou nové generace. Ale víme, jak to v 1Q 2021 vypadá. Vzala jsem za povděk Google Stadia, se kterým jsem spokojená a za mě přišlo v pravý čas.
Ale k samotné Cyberpunk. Ze začátku jsem byla strašně zahlcená informacema: seznamování s ovládáním, tréninky boje, hackování, implantáty, zbraně, do toho pořád někdo volal, psal zprávy a k tomu přehršel dialogů. No, co si budem, vzdycky jsem vydržela tak hodinu, než jsem hru úplně vyčerpaná vypla. Postupem času se to ale začalo zlepšovat: zprávy a cally jsem ignorovala a vracela se k nim až jako k vedlejším kšeftům. A právě ty mi pomohly se do hry více vžít, craftit, vyzkoušet si hackování, střelbu, plížení, boj z blízka. Byla u mě chyba, že jsem šla tolik po hlavním příběhu, kde je přece jen těch dialogů víc.
Město je nádherné, jen po čase jsem si začala všímat, že během pár metrů potkávám 3x stejnou holčičku. Většina obyvatel si s váma nepopovídá, spousta dveří je zamčených a ani se superhacky se tam nedá dostat. Vedlejší kšefty jsou dost repetitivní. Po čase jsem se snažila je plnit s co nejméně mrtvolama, tak jsem jela po plížení, zpacifikování zezadu, hackování. Což pro mě činilo hru zase pestřejší, ale po uzavření hlavních příběhů, ani toto brzy nestačilo a já se po uzavření pěti alternativních konců rozhodla Cyberpunk nechat a posunout se dál.
Ke koncům mám taky jednu výtku. Hlavní příběh jsem dokončila 5x. Hra vás po uzavření každého vrátí zpět do bodu před rozhodovací misi, bohužel i s vývojem postavy, který se ztratí. Hlavní kšeft je neuzavřen a pořád na vás skáče, a nedá se na delší čas ztlumit. Já asi chápu proč to vývojáři takhle udělali, ale já jsem kompletovač a fakt, že mám pořád nedokonečnou hlavní linku (i kdyz jsem ji dokončila 5x), mě rozčiloval.
Postavy jsou skvělé, každá jedná mě bavila, bohužel, po tom, co uzavřete jejich příběh, vám zmizí ze života (podle vašich voleb se některé z nich objeví až na konci). Brala bych ještě nějaké vedlejší kšeftíky s oblíbenci. Oceňuji i jakýsi rozvoj v osobní rovině hlavní postavy...i když ten sex byl fakt divný :-D
Poslední moje výtka míří k balastu. Ve hře se objevuje strašně ale strašně moc zbraní a informací o nich. Ve skutečnosti mě zajímala hlavně síla a zbytek jsem ani nechápala, jaký má vliv. Používala jsem všudy všechno dokola 3-4 zbraně a zbývající rozebírala. A perky? Nepřišlo mi, že by měl na hru nějak velký vliv.
Oproti tomu možností hacků nebo cyberimplantátů podle mě zase tolik nebylo. 2-3 pro každou část těla. Jestli jich bylo možné získat někde víc, asi jsem to přehlídla.
Cyberpunk je skvělá hra, ale trpí všemi neduhami her s otevřeným světem: po uzavření hlavních i vedlejších linek, jsem jela na automat, a proto se rozhodla všechny ty opakující se minor službičky od kšeftařů a přepadení nechat být.
Můžete jít kamkoliv, ale ve skutečnosti jsou pohyb a možnosti ve měste dost omezené. Mnoho postav si nepamatuje, že jste jim pomohli a ony vám byly vděčné, a při setkání s vámi vás div jako cizince nezastřelí. Vozový park jsem úplně ignorovala řízení čehokoliv pro mě bylo utrpení. Měla jsem 5 aut a nemohla se jich zbavit ani prodejem.
Ve hře jsem strávila přes 90 hodin, užila si ji a jsem ráda, že něco takového vzniklo. Doufám, že v budoucnu se setkám s více hrami aspoň nejen na takové úrovni, ale s co nejméně neduhy send boxů.

Vetřelce miluju od mých sedmi let, kdy mi je otec pustil na tajňačku nahranou odkudsi na VHS s rychlodabingem.
Po zklamání z Aliens: Colonial Marines jsem si našla příběh s Amandou. Tetralogii vetřelců znám skoro zpaměti a nikdy by se mi nesnilo, že se mi podaří "na vlastní kůži" zažít strach, klaustrofobií a scény velmi podobné těm ikonickým. To všechno podporovala autentická hudba a vizuál. Navíc tranzity a výtahy, to je něco pro mě. Vždycky mě fascinovala představa, že vás jedním tlačítkem odlifrují do bezpečí, a nebo taky ne :-)
Hrozně mě bralo sestavovaní předmětů, ladička, celý ten retro špinavý styl. Zapínání, vypínání systémů, nahazování generátorů a tunely, wow. Jen si říkám, že přemosťování buď bylo tak nějak k ničemu, až na pár výjimek, nebo jsem to nepochopila. Protože, ač jsem všude vypínala kamery, androidi na mě pořád číhali.
Příběh byl taky skvělý.
Co mě ale trochu štvalo byl fakt, že jsem měla vetřelce pořád za zadkem. Obrovská vesmírná stanice a on byl pořád pár metrů ode mě. vycházím z toho, že v první části hry byl vetřelec jenom jeden. Aspoň tak to na mě působilo. I když v druhé jich už bylo dost. A pak ta jeho nezničitelnost -plamenomet ho zahnal jenom na chvilku. Trochu se to příčí faktům z druhého dílu od Camerona. Ale možná to tvůrci ignorovali úmyslně. Taky mě zarazilo něco, co se stalo těsně před koncem: Amanda je ve skafandru, podle mě ve vzduchoprázdnu a osvobozuje Torrens. A po konstrukci ve stejném vzduchoprázdnu se promenádují vetřelci. Nevím, jestli mi neutekl nějaký podstatný fakt, ale co si pamatuju, tak vetřelec je ve vesmírném prostoru nahraný.
Nakonec si ještě postěžuju na savepointy, podle mě mnohdy zbytečně daleko od sebe a opakovat pořád nějaký úsek bylo docela frustrující, i když to pořád bylo v únosné míře.
Na závěr ale musím říct, že Alien: Isolation splnila moje sny a předčila očekávání. Já miluju sérii, ale v kůži Amandy jsem pociťovala tu pravou hrůzu a strach ze všech stínů a temných zákoutí.
A třešnička na dortu byla Sigourney.

S hrami od Amanita design mám nulovou zkušenost. Myslím, že o hře jsem poprvé slyšela ve Score.
Nejdříve Ori, a teď Creaks. Plošinovky začínám brát vážně. Narozdíl od skákačky Oriho jsem se ale u Creaks více bavila. Hra mi trvala asi 5 večerů, dávkováno po chvilkách, celkem 11 hodin. Párkrát jsem se zasekla a musím přiznat, že jsem potřebovala nápovědu z Youtube. Mně to ale žíly netrhá :-)
Vyhovovalo mi, že hra byla krátká a nápady neotřelé. Využívání nepřátel, z nichž každý měl jiný druh chování, k tomu abych se dostala dál, bylo super. Nic mě nehonilo, neměla jsem stres, a to je to, co od dobré hry očekávám.
Strašně se mi líbila hudba a samozřejmě ručně kreslená grafika. Svým surrealistickým pojetím mi připomínala Švankmajera. A musím říct, že staré půdy, harampádí a zvuky tvořící v zemi "pod žebříky" nový magický svět, to je koktejl přímo pro mě.
Jediné, bez čeho bych se obešla byly Interaktivní obrazy. I když jsem se účastnila všech, co jsem našla, achievmenty hlásí 17% :-D, tak jsem asi koukala blbě, ale ani mi to nevadí. Vyrušovaly mě od hraní a moc nebavily, navíc já se chtěla soustředit na puzzly, které nebyly díkybohu extrémně těžké a zmiňované záseky spíše způsobovaly moje zarezlé mozkové spoje :-)
Další, co kvituju byly chytře rozmístěně savepointy. Když jsem umřela, hra mě vrátila jen o kousek zpět i doprostřed puzzlů. Ani tady nebyl žádný důvod si zanadávat.
V neposlední řadě mě chytl i příběh, já monstra miluju.
A pak ty výtahy...na ty jsem úchyl a tady jsem si jich užila dost.
Perfektní záležitost i pro méně výkonné mašiny.

To jsem si dala. Hopsačku jsem nehrála od základky a teď tahle nádherná hardcore šílenost.
Odehraný čas 45 hodin na klávesnici a myši. Největší zásek byl u konce, kdy jsem se přes jednu pasáž dostávala 6 hodin.
Ani nevím, jak jsem se k Orimu dostala, možná mi blikla akce na Steamu. A rozhodně nelituju. Hra na maximum vytěžila každou moji korunu. Nádherná grafika japonských animovaných pohádek. Pořád jsem u hraní vzpomínala na Princeznu Mononoke, Zámek v oblacích a další, ta atmosféra z hry tryskala jako gejzír. Vše podtrhovala nádherná grafika, hudba, příběh. To jsem nečekala, že mě osudy postaviček tak strhnou. Dokonce mi v některých částech vytryskly slzy, to je moc na starého cynika :-D
Líbilo se mi získávání schopností, vracení se do starých lokací, různé biomy, spousta skvělých nápadů.
Hra byla obtížná, často na hranici zábava/úmornost. Mívala jsem dojem, že si nedokážu užít nových kulis, protože jsem měla nervy s prsty na klávesnici a těch zkratek s přibývajícími Oriho schopnostmi a mnoha mnoha pokusy se dostat dál. Myslím, že vývojáři nemuseli jít tak na dřeň a mohli nechat hráče vydechnout. Je škoda, že jsem si mnohdy nejvíce užívala chvil, kdy jsem se vracela do míst svých začátků, ale už s novými schopnostmi, a to nevím, jestli je dobře.
Díky Orimu jsem si ale uvědomila, co od hry čekám. Je to plynulost hraní. Jasně, že nemůže být všechno lážo plážo, ale pokud se zaseknu na každém třetím úseku na desítky pokusů, tak zábavnost klesá. Což všechno stěžovala omezená možnost uložení pozice. Takže opravdu těžký a dlouhý úsek se musel dát najednou.
Každopádně Ori je nádherná atmosférická dojemná hra, která prověřila moji obratnost i emoce. Jsem ráda, že jsem do ní šla, pokračování si ale pořádně rozmyslím... i když teď jsem viděla ukázku a až si pořídím lepší herní PC, tak asi neodolám :-)

Hrála jsem se všemi DLC pohromadě.
S hrou jsem měla zvláštní vztah. Nejdříve jsem se nemohla do otevřeného světa Skyrimu ponořit, ale to byla moje chyba, protože jsem nepochopila questy. Potom to už byla regulérní závislost. Bohužel jsem během hraní měla počítač 2x v servisu a ponořit se do Skyrimu mi vždy dávalo zabrat. Podruhé jsem zjistila, že mi Steam nesynchronizoval stav hry a tak jsem ztratila 3 dny práce. Znovu už se mi do bývalého stavu hrát nechtělo a tak hru balím v polovině dohraného DLC Dragonborn. Je totiž pravda, že svět se pro mě stával repetitivním, několik typů dungeonů, nákupy apod. , představa, že se musím tím vším zase prodírat, do toho se mi fakt nechtělo. Nicméně příběh, prostředí, otevřený svět a objevování to všechno způsobilo, že jsem se do RPG s otevřeným světem zamilovala. Ale ne asi natolik, abych si questy chybou synchronizace opakovala znovu. K tomu je tady spousta jiných her, které si chci zahrát.
Mnoho věcí se taky opakovalo, jak už tady někdo psal níže: pavouci na cestě, vlci, vždy dva. Pořád na mě na cestě někdo útočil, nekromanti, upíři, bylo to pak pořád tak nějak dokola.

Někdy snad před 20 lety si pamatuju, jak jsem hrála M&M III. A líbilo se mi stavět hrady, sbírat suroviny a objevovat jednotky různých ras. Proto jsem si pro návrat ke hrám mimo jiné vybrala sedmý díl. Ty dva ale nesrovnávám, protože trojku jsem hrála tak dávno, že na detaily si nepamatuju.
Sedmička se mi líbila, a s podivem jsem ji rozjela i na výkonnějším notebooku. Potěšila čeština, nadchly mě příběhy i vývoj postav a moc hezký soundtrack. Grafika je krásná, plastické mapy impozantní, i když trochu nepřehledné. Ale zvykla jsem si. Doteď nedokážu říct, jestli bych je chtěla jednodušší.
Při začátku hry jsem byla docela zmatená, co je kde, co znamená jaké tlačítko a stavění karavany jsem objevila snad až na konci první kampaně, u hry za orcy.
Co mě štvalo bylo ale čekání na CPU, v některých mapách to byl až několikanásobek času mého tahu, takže jsem si stihla i vyčistit zuby. Vzpomněla jsem si, že mě to štvalo i před těmi pár desítkami let. Rovnost magie a síly byla samozřejmě na straně magie. Takže abych se vyrovnala kouzlům některých hrdinů, potřebovala jsem třeba až 2x silnější armádu, protože mi půlku seřízli hned, jak se spustil boj.
V některých mapách se nešlo ani nadechnout, natož prozkoumávat a objevovat, a šlo jen o to vypočítat cestu hrdiny tak, aby ho nedohonil nepřítel, nebo abych se mu vyhnula. Trocha vyváženosti by neuškodila. Takhle jsem musela často restartovat mapy v duchu ZNOVU A LÉPE, protože jsem prostě špatně začala, a bylo třeba zkoušet prokličkovat různými tahy.
Dohrála jsem hlavní příběh, ale do těch ztracených se mi už nechtělo.
Celkově mě ale hra potěšila a jsem ráda, že jsem si ji zahrála. Až vyjde další díl, určitě budu u toho.

Skvělá hra. Zabrala mi 114 hodin. Takže i s tím, jak jsem bloudila mi nevzala kus života, ale dala se dohrát. Musím se ale přiznat, že bez tutoriálů by mi asi trvalo dohrát ji déle.Skvělý příběh, hororová atmosféra se střídala s idylickými sluncem prozářenými mělčinami. A miluju ten soundtrack. Občas ale měla hra problém s renderováním prostředí. A nejvíc mě naštvalo, když jsem si uložila stav hry uvnitř Prawnu v lava castle a po načtení to byl horor. Prostředí nevykreslené, průhledné textury, Prawn se nedal ovládat. Nepomohly restarty, ani přeinstalování. Musela jsem se nechat zabít, Prawn postavit znovu, protože zamrzl někde ve zdech, a dostat se na místo podruhé. Zmařené hodiny.
Podmořské prostředí bylo nádherné, ale to ostrovní nic moc. Celkově ale hru doporučuju, skvělý zážitek.