Následující text je víceméně scénář k mé videorecenci, takže na to berte ohled, ale určitě by se to mělo dát číst i tak. :D

Na Gears Tactics jsem se neskutečně těšil, po zklamání v podobě Phoenix Pointu jsem opravdu doufal, že konečně přijde ta pravá tahová strategie pro mě. Byla to tak rozhodně jedna z mých nejočekávanějších her tohoto roku a v posledních týdnech už jsem jen počítal dny do vydání. Dokud nepřišel vyloženě blesk z čistého nebe v podobě XCOMu: Chimera Squad, na který jsem dělal recenzi minule a vedl si velmi dobře. Moje pozornost se přesměrovala na spin-off mé milované série, ale i tak jsem se ihned po jeho dohrání pustil do Gears Tactics. A takhle zpětně si teď říkám, proč já je nehrál v opačném pořadí…

Gears Tactics se odehrává několik let před prvním dílem této známé série. Příběh vlastně není příliš složitý, zkrátka musíme bojovat proti Locustům a hlavně porazit Ukkona, který všechny tyto potvory tvoří. Hlavním hrdinou je Gabe Diaz, otec Kait Diaz ze 4 a 5. Ten se tak spolu s několika dalšími hrdiny vydává na cestu za zabitím Ukkona.

Příběh je doslova průměrný, ale jde o strategii, takže to není až tak závažný zápor. Navíc je příběh aspoň doplněn o velmi pěkné cutscény, které jsou skoro na úrovni Gears 5. Obecně grafika v této hře je skvělá a jde o jedno z největších pozitiv. Vypadá poměrně realisticky a i při bližším pohledu nezklame, navíc má hra také perfektní sound design, hlavně co se týče zbraní. Pokud si tedy užíváte brutální scény z této série (nejsem zrovna člověk, který by je potřeboval), tak vám hra nabídne slušnou podívanou.

Co vás asi zajímá nejvíc, je hratelnost. Nutno na začátek říct, že ta hra je trochu něco jiného, než jsem od ní čekal. Nejde ani tak o XCOM zasazený do univerza Gears, ale spíš Gears s nádechem XCOMu. Ano, jde o tahovou strategii, ale i přes to v tom Gears vidíte opravdu hodně. Střelba, prostředí, nepřátelé, již zmiňované brutální scény, zkrátka všechno. Co je tedy jinak oproti XCOMu? No, je toho hodně. První je potřeba říct, že jde o klasickou tahovou strategii, která nevyužívá žádnou timeline, jakou jsme mohli vidět v Chimera Squad. Ten hlavní rozdíl je ale v tom, že Gears k boji přistupuje mnohem agresivněji. Zatímco v XCOMu je často lepší zvolit defenzivnější způsob, tady na vás hra hází nepřátele ze všech stran, proto taky máte 3 akční body namísto 2 a střelba neukončuje tah. Můžete tedy střílet klidně třikrát. Vývojáři se zbavili gridu a pohyb je tak víceméně volný, což je zajímavá změna a musím říct, že se u takové hry hodí. Asi nejzajímavější prvek je ale poprava, kterou můžete provést, pokud nepřítele knocknete. Po provedení dostanou všichni ostatní vojáci jeden akční bod navíc, což do hry přidává spoustu taktizace a už jenom s touto akcí si jde velmi vyhrát a může vám klidně pomoct otočit bitvu ve váš prospěch. Také zde najdete mířený overwatch podobný tomu ve Phoenix Pointu nebo i novém XCOMu. S ním se však pojí jedna nepěkná věc, je totiž až příliš silný. Vzhledem k tomu, že ho aktivuje prakticky jakákoli akce a obecně mi přišel mnohem přesnější, bylo většinou mnohem lepší aktivovat overwatch než klasicky střílet. A to by se asi dít nemělo.

Jak už jsem zmínil, nepřátele občas knocknete a ne zabijete, jiní nepřátelé je mezitím mohou oživit. A to platí také pro vás. Právě tato mechanika ale podle mě až příliš ulehčuje některé bitvy. Občas je prostě lepší se záměrně nechat knocknout, pak totiž po vás nepřátelé nepůjdou, vy se můžete oživit a dostat se do bezpečí. Na druhou stranu jsem to na několika misích ocenil, protože už šlo opravdu do tuhého. O tom ještě později.

Ve hře jen marně budete hledat nějaké spravování základny, vlastně mi to ale moc nechybělo. Můžete akorát najímat nové vojáky a upravovat výbavu těm, které už máte. Vojáci jsou rozděleni na dva druhy: Hrdiny, kteří vám nesmí zemřít, jinak musíte restartovat misi a pak klasické vojáky, kteří vám klidně zemřít mohou. Tady ale přichází první zásadní problém této hry, vojáci jsou totiž něco jako otroci. Cena je nízká, v tomto případě dokonce nulová, tak s nimi zacházíte špatně. Prakticky po každé misi totiž dostanete možnost naverbovat hned několik vojáků, kteří jsou často lepší než ti, které už máte. A jak už jsem řekl, je to kompletně zadarmo. Jakékoli levelování tak absolutně ztrácí smysl, protože i kdybyste brali nějakého vojáka na všechny mise, což mimochodem ani nejde, stejně by neměl takový level, jako ten, který je momentálně v nabídce. Tahle část mi tak přijde absolutně nevybalancovaná, protože nějaké obětování vojáka tady na rozdíl od XCOMu přejdete mávnutím ruky.

Když už je řeč o levelování, měl bych zmínit velmi rozmanitý strom schopností. Ve hře je celkem pět tříd vojáků, z nichž každá má své unikátní aktivní a pasivní schopnosti, které si levelováním odemykáte. Jak to tak bývá, některé jsou užitečné, některé méně, po nějaké době jsem v tom ale už měl takový zmatek, že jsem ani nevěděl, jaké všechny schopnosti moji vojáci vůbec mají. Nechci to brát vyloženě jako negativní věc, přece jenom, je skvělé, že můžete použít tolik různorodých schopností, ale jejich počet by opravdu nemusel být až tak vysoký.

Když se ještě vrátíme k bitvám, je nutné zmínit, že kromě klasických nepřátel, kteří jsou vždy představeni pomocí efektního intra, se ve hře nachází také bossové. A tady přichází na scénu pro tahové strategie v poslední době typická nevyvážená obtížnost. Za celou hru potkáte celkem tři bosse a zatímco ten první je tak trochu OP a zabralo mi možná i něco přes 10 pokusů, než jsem ho zabil, druhý boss je absolutně primitivní a třetí zase takový průměr. Tak nějak mi přijde, že vývojáři trochu popletli pořadí, protože tohle prostě není normální. Stále to ale není to hlavní, co se mi na hře nelíbilo. K tomu se dostaneme až teď.

Jsou to mise. Člověk by si možná řekl, co se na nich dá zkazit, vlastně ani já jsem nikdy v XCOMu neměl problém s tím, že by se mise nějak opakovali. Vývojáři ze Splash Damage ale ukázali, že to pokazit skutečně jde a slovo repetetivní dostávají na úplně jiný level. Ze začátku vás hra bude bavit, budete dostávat příběhové mise, pokaždé trochu jiného typu a vy budete spokojení. Problém přichází ve chvíli, kdy po vás hra začne chtít plnit vedlejší mise. Ano, vedlejší mise, které jsou ve všech ostatních hrách nepovinné. Ale vývojáři si zřejmě řekli, že je výborný nápad to zakomponovat do hry jako povinnou součást a jakési oddělení příběhových misí. Tak si řeknete dobře, splním tuhle vedlejší misi. První vás to možná bude bavit, ale pak přijde další a další a další… Hra po vás bude chtít plnit čím dál tím víc vedlejších misí, které jsou náplní do puntíku stejné jako ty předchozí a map je sice ve hře víc, ale za chvilku se také začnou opakovat. Vy si tak brzy uvědomíte, že jde jen o trapné natahování herní doby, která by se dala v klidu zkrátit na polovinu. Když už se konečně dostanete ke konci, čeká na vás to největší peklo. Možná jste si mysleli, že nejtěžší mise by měla být ta finální, ale Splash Damage asi chtělo být originální, protože vám před finální misi hodí ještě tři povinné vedlejší mise. Když jsem zapnul tu první, říkal jsem si, jestli jsem omylem nepřepnul obtížnost na tu nejvyšší, protože dokončit ji bylo naprosto nemožné a to doslova. Vážně nevím, jestli tuhle hru někdo testoval, ale misi jsem dělal asi 3 hodiny a dokončil jsem ji pouze tak, že jsem měl veliké štěstí na umístění nepřátel a ještě jsem musel obětovat jednoho vojáka, což mě ani moc netrápilo, jak už jsem říkal dříve. Finální misi jsem pak prošel na první pokus, takže já se ptám, kde je chyba? Protože si opravdu nemyslím, že když mám v druhém tahu všechny vojáky na zemi, tak je problém u mě.

Končíme na negativní vlně a bohužel mám z této hry opravdu hořkosladké pocity. Měla neskutečný potenciál v podobě skvělého zasazení, zábavných a originálních mechanik i pěkné grafiky s cutscénami. To vše ale velice kazí repetitivní mise (a to ne jenom zmiňované vedlejší, ale i ty příběhové), vojáci, jejichž levelování je naprosto zbytečné a nevyvážená obtížnost, která nekontrolovatelně lítá nahoru a dolů. Hrozně rád bych hře udělil nějakou lepší známku, ale prostě to nejde. Sice vás bude bavit, ale jen prvních pár hodin, pak nadšení rychle vyprchá. Pomyslný souboj XCOM: Chimera Squad a Gears Tactics tak za mě jasně vyhrává Chimera Squad.

Herní výzva 2019 č. 8 - Hrátky s časem (hardcore)

Lucas Pope je prostě skvělý vývojář. Už to ukázal u jeho minulé hry Papers, Please. Obra Dinn je ale ještě lepší. Ať už se jedná o samotný nápad na hru, ale také velice originální stylizaci, za kterou taky loni na TGA zaslouženě dostal ocenění. Samotná hratelnost je zábavná, musíte ale zapojit svůj mozek na 100% a mnohdy ani to nepomůže, protože hra je opravdu těžká. Ale vlastně mi to nevadilo, protože mi to nekazilo celkový dojem a na všechno jde nakonec nějakým způsobem přijít. Ještě pak musím vypíchnout hudbu, která je taky povedená. Ve hře sice jsou i menší nedostatky, ty ale vysoce převyšují klady a taky skutečnost, že hru dělal jediný člověk.
Zkrátka originální a naprosto geniální hra.

Herní výzva 2019 č. 6 - Severní vítr (hardcore)

Tohle je první Hitman, kterého jsem kdy hrál, a po dohrání se mi už asi ani další díl nebude chtít hrát. Stealth hry mám docela rád, ale tohle mi prostě nesedlo. Grafika mi přišla docela fajn a taky se mi líbí, jak jde všechno splnit různými způsoby. Člověk si tak opravdu může vyhrát a klidně si zahrát nějakou misi víckrát. Bohužel mi to dost kazila vyloženě hloupá AI, která se často chovala opravdu podivně. A hlavně pak repetitivnost. Základ je u každé mise stejný - mátze cíl, musíte ho eliminovat. A přestože to můžete udělat různými způsoby, i tak mě hra po pár hodinách přestala bavit. Jedná se ale o můj názor a naprosto chápu lidi, které Hitman baví, já už si ale asi další díl nezahraju.

Herní výzva 2019 č. 10 - Barevný svět (hardcore)

Pokémoni. Tahle série mi postupem času přirostla k srdci a rád jsem si díky výzvě zahrál Pokémon LeafGreen, tedy úplně první generaci (teoreticky je to generace 3., protože je to už verze s vylepšenou grafikou a hudbou, ale to dejme stranou).

Dojmy shrnu jenom stručně, protože Pokémony stejně všichni znají. Zážitek je samozřejmě velmi podobný jako všechny ostatní pokémoní hry. Soubojový systém je zábavný, což je asi to hlavní. Pokémonů je dost i v první generaci, takže rozhodně máte z čeho vybírat. Samozřejmě taky můžete chytit všechny (což se mi úplně nechce...). Co ještě musím vypíchnout je hudba, která byla skvělá snad u všech pokémoních her. A je hodně návyková. :D Také je tu poměrně vysoká obtížnost, což jsem uvítal, protože nejnovější pokémoní hry jsou až příliš jednoduché.

Musím ale zmínit i negativa, která také platí pro prakticky všechny díly. Je to samozřejmě otravné chytání pokémonů v trávě. Někdy na svého oblíbeného pokémona narazíte hned, ale někdy musíte takhle chodit třeba 10 minut, což se asi nikomu úplně nechce. Dále pak někdy až nesmyslně velký počet trenéru na jedné cestě, zvláště vás to naštvě, když máte téměř všechny pokémony vyřazené z boje a město je v nedohlednu. Někdy to opravdu působí jako umělé natahování hry. Nakonec pak ještě zmíním občas nefunkční AI, která proti vám třeba útočí několikrát po sobě útoky, které na vašeho pokémona nemají efekt.

Jak to shrnout? No, jsou to prostě Pokémony, tak jak je máte či nemáte rádi. Myslím, že na tuto sérii už každý nějaký názor má. A já, byť to vzhledem k počtu negativ na první pohled nemusí vypadat, mám tuhle sérii prostě rád.

Herní výzva 2019 č. 5 - Adaptace (hardcore)

Stejně jako u GreedFallu je následující text recenze, kterou jsem psal do školního časopisu, takže omluvte trochu větší délku. :D

Star Wars Jedi: Fallen Order byla jednou z nejočekávanějších her letošního roku. Ostatně není divu, nejenom, že se jedná po dlouhé době o singleplayerovou hru ze Star Wars univerza, ale hlavně za ní stojí zkušení vývojáři ze studia Respawn. Ti mají na kontě sérii Titanfall a také battle royale akci Apex Legends, která byla nečekaně vydána letos v únoru a sklidila velký úspěch. Zatímco se však jeden tým stará o Apex, druhý několik let pracoval právě na Fallen Order. Ještě před vydáním byl údajně na hru tak pozitivní ohlas, že se společnost EA (která od roku 2017 studio Respawn vlastní) zalekla a nevěděla, co dělat. Dlouhodobě mají totiž svou politiku nastavenou tak, že singleplayer hry už nikdo nechce hrát, a zaměřují se tak na hry multiplayerové. Není divu, že to pak u hráčů docela schytává a jedná se o jednu z nejnenáviděnějších herních společností vůbec. Tato hra však dokazuje, že i pod hlavičkou takovéto společnosti dokáže Respawn dělat kvalitní hry.

Hra je zasazena do období mezi Epizodami 3 a 4, konkrétně pět let po Rozkazu 66. Většina Jediů byla zabita a jedním z posledních přeživších je hlavní postava této hry Cal Kestis. Ten se několik let schovává na planetě Bracca a během té doby ztratí většinu svých schopností. Po nějaké době je ale Impériem odhalen a na poslední chvíli ho zachrání pilot Greez a Cere, jejíž minulost bych tady nerad vyzradil. Společně se vydávají na cestu za nalezením seznamu dětí, které by se mohly stát rytíři Jedi, a obnovit tak zaniklý Řád.

Příběh je lineární a poměrně průměrný. Ačkoli se dočkáte pár zvratů, nejedná se o nic drastického. Hlavním problémem je však pomalé tempo, kterým je příběh vyprávěn. Pořádně se totiž rozjede až ke konci hry, což je příliš pozdě. Postavy jsou sice dobře napsané a vyloženě skvěle nadabované, příběh ale rozhodně není to nejlepší na této hře. Zkrátka nepřekvapí, neurazí.

Zato grafika zaujme hned na první pohled a je jednou z nejsilnějších stránek hry. Všechny planety jsou odlišné a každá z nich vypadá naprosto úchvatně. Stejně tak modely postav, zejména samotný hlavní hrdina, jsou zpracovány skvěle. Povedly se i cutscény, u kterých bych ještě vypíchnul plynulost, se kterou se do nich přechází. Plynulé jsou i animace skoku či světelného meče, které ve hře často uvidíte. Ač na úkor vyšších hardwarových nároků, po grafické stránce je Fallen Order na absolutní špičce.

Po zvukové stránce je na tom hra také velmi dobře. Ať už se jedná o dabing, který už jsem zmínil, sound design, a hlavně soundtrack. Ten je přesně takový, jaký si představíte, když se řekne Star Wars, a to je samozřejmě jedině dobře. Dodává to hře atmosféru, která vás ještě utvrzuje v dojmu, že jste Jediem.

Největším tahákem je ale hratelnost, o kterou jsem se původně trochu obával. Fallen Order je totiž jakýmsi mixem žánrů. Základní mechaniky si bere ze série Dark Souls, také zde ale najdete parkour podobný sérii Assassin‘s Creed a v neposlední řadě je ve hře několik prvků z žánru Metroidvania. Tento mix však zafungoval skvěle. Na začátku máte jen schopnost zpomalování času, protože, jak už jsem zmínil, Cal většinu svých schopností zapomněl. Postupně si ale odemykáte další, jako je například wall run či double jump. A přestože parkouru je ve hře poměrně dost, nesmíme opomenout ani souboj. Ten je zpracován velmi dobře, je zábavný, ale také občas může potrápit. Jakožto správný Jedi máte svůj světelný meč, který je vaší jedinou zbraní, pokud se tedy bavíme o zbrani v pravém slova smyslu. Budou vám totiž pomáhat i vaše schopnosti a také roztomilý robůtek BD-1, ale to už odbíhám.

V soubojích je důležité správně načasovat blokování či úskok, a tak bude chvilku trvat, než se tyto věci naučíte. Souboje jeden na jednoho jsou poměrně jednoduché, při souboji s několika protivníky najednou se však obtížnost poměrně výrazně zvyšuje, obzvlášť pak, když kromě jednotek na blízko do vás ještě střílí Stormtroopeři. Jejich střely však můžete odrážet svým světelným mečem, což je nejenom velice efektní, ale také efektivní, protože je to většinou zabije. Samozřejmě zde také najdete bossy, které musíte či můžete porazit. Jejich obtížnost je často poměrně vysoká a rozhodně vám poražení bosse vždy několik pokusů zabere.

Hra je tedy relativně obtížná, avšak skvěle vyvážená. Až na jednu věc, a to je rozmístění míst pro meditaci, které pro vás znamenají checkpoint, na němž je možné doplnit zdraví za cenu toho, že se všichni nepřátelé respawnují. Zároveň zde můžete utratit své nasbírané skill pointy a osvojit si tak nějakou novou dovednost. Ale zpět k problému. Někdy je totiž vzdálenost mezi dvěma takovými místy až nesmyslně velká a může kazit zážitek ze hry, protože nejste schopni se přes určitou pasáž dostat. Jinak jsem byl však s obtížností spokojen a byť mi hra na těžkou obtížnost dala zabrat, bylo to přesně tak akorát, abych si ji stále užíval. Když tedy přihlédnete k tomu, jak je hratelnost povedená, budete nedostatky, jako menší technické chyby, občas zlobící kameru, či nepřátele, kteří se někde zaseknou, spíše ignorovat.

Ani Fallen Order není open world hra, a nakonec jsem za to rád. Koridorovější hratelnost ke hře docela sedí. Ovšem nenechte se zmást, průzkum jednotlivých planet je nedílnou součástí hry. Často totiž budete nacházet vedlejší odbočky, po kterých se můžete vydat. Nastává však otázka, jestli to má smysl, protože zde nějaké vedlejší mise budete hledat jen marně. V tomhle ohledu je hra až příliš lineární, protože pokud se vydáte někam jinam, než vám určí příběh, většinou se moc daleko nedostanete. Po dohrání však musím říct, že mi to ani příliš nevadilo.

Hlavní problém prozkoumávání planet je ale odměna. V bednách sice naleznete i vylepšení typu zvýšení maximálního zdraví či velice užitečné navýšení maximálního počtu lékárniček, většina beden ale obsahuje jen kosmetické úpravy pro oblek Cala, světelný meč a jiné zbarvení pro BD-1 a vesmírnou loď Mantis, se kterou cestujete. Osobně mě prozkoumávání světa bavilo i tak, ale naprosto chápu lidi, které od toho odrazuje právě nedostatečná odměna. Je tedy jen na vás, jestli se rozhodnete svět prozkoumávat či nikoli, poměrně značně to však ovlivňuje herní dobu. Sám jsem hru dohrál za 24 hodin. Pokud se rozhodnete jít pouze po hlavní lince, jste schopni hru dohrát i za méně než 20 hodin. Naopak budete-li chtít prozkoumat úplně všechno, je možné herní dobu natáhnout na 30 hodin a více. Rozmezí 20-30 hodin se mi ale na takovou hru zdá ideální, v tomto ohledu jsem tak naprosto spokojen.

Takže abych to shrnul. Star Wars Jedi: Fallen Order sice nepřichází s velkým množstvím inovací, ale kombinuje prvky již zavedených žánrů. A přesně tohle dělá skvěle. I přes horší příběh a některé menší chyby si hru užijete díky skvělé grafice, soundtracku a hlavně velice zábavné hratelnosti. Pokud jste fanouškem Star Wars, tohle je povinnost. Respawn si může tuto hru zapsat jako další úspěch a snad poslouží také jako ukázka EA, že o singleplayer hry skutečně zájem je. Tento titul je totiž jedna z nejlepších her letošního roku. Ať už bude další projekt Respawnu Titanfall 3, pokračování Fallen Order, nebo něco úplně jiného, přeju jim hodně štěstí, a snad i ta další hra bude aspoň tak dobrá jako Fallen Order.

Herní výzva 2019 č. 1 - Lovec trofejí

Následující text je recenze, kterou jsem napsal do školního časopisu, takže je asi trochu delší, než byste tady čekali. Holt se mi nechce psát nějaký výtah, tak to tu hodím celé. :D

Jeden titul od vydavatele Focus Home Interactive jsem již minule recenzoval, letos ale vydali ještě jednu hru, která rozhodně stojí za pozornost, a tou je právě Greedfall. Vývojáři ze studia Spiders nejsou žádnými nováčky, ale jejich předchozí hry Technomancer nebo Bound by Flame dostaly od kritiků i hráčů pouze průměrné hodnocení. A tak jsme všichni doufali, že právě Greedfall bude ten titul, který se konečně povede. Trailery vypadaly zajímavě a hráči se těšili, že si konečně zahrají RPG ve stylu, jaký dělalo kdysi studio Bioware, jehož poslední titul Anthem byl slušně řečeno propadák. Splnil tedy Greedfall všechna očekávání a využil chytře díru na trhu po Bioware, nebo pokračuje ve stopách svých předchůdců?

Hra se odehrává ve velice zajímavém světě, který je sice inspirovaný 17. stoletím, ale nachází se v něm i monstra, kouzla a jiné fantasy prvky. Na první pohled krásný svět však ohrožuje smrtelná nemoc zvaná Malichor, na kterou ještě nikdo nenašel lék. Vžijete se do role mladého diplomata (či diplomatky, postavu si můžete vytvořit sami) jménem De Sardet. Ten se má vypravit na ostrov Teer Fradee jako doprovod svého bratrance Constantina, který na něm má působit jako guvernér. Má se za to, že na tomto ostrově by se mohl nacházet lék na onu smrtelnou nemoc. Cestu za nalezením léku vám však ztěžují domorodci, kteří kolonisty pochopitelně nemají příliš v lásce, a také další frakce, které se na první pohled jeví jako spojenci, ale postupem času začnete vnímat jejich přešlapy či dokonce zrady. Nebudete na to ale sami, po vašem boku můžou stát až dva společníci z celkových pěti (během hry je můžete a měli byste je měnit). Tyto a všechny ostatní postavy jsou skvěle napsané, dialogy jsou nápadité a obecně příběh je asi nejsilnější stránka celé hry. Nemá žádná hluchá místa a o zvraty rozhodně není nouze. Navíc má sice svou základní strukturu, ale na vašich volbách opravdu záleží a konec se tak může vždy výrazně lišit.

Jak už jsem zmínil, jedná se o RPG, a tak vás nejspíš nepřekvapí možnost zvolit si na začátku jednu ze tří tříd (mág, bojovník, střelec). Poté klasicky odemykáte nové schopnosti a vlastnosti, které se vám během hry budou hodit. Nechybí ani možnost výběru zbraní a výstroje, která vám, mimo funkce kosmetické, především zlepšuje různé statistiky, jako je poškození, obrana atd. Budete plnit různorodé úkoly, které jsou další silnou stránkou hry. Jsou rozdělené na hlavní a vedlejší. Ty hlavní jsou samozřejmě nejpropracovanější, ale ani vedlejší mise vývojáři nezanedbali. Často se jedná o několik na sebe navazujících misí, které tak utvářejí vedlejší dějovou linii, a vždy se v nich dozvíte něco málo o světě, frakcích nebo i vašich společnících. Navíc si tím zlepšíte vztahy s tím, kdo vám úkol zadal, což se rozhodně může hodit. Naopak je ale možné, že si nějakým činem, který potěší jednu stranu, naštvete tu druhou, a vztahy s ní se tak logicky zhorší. Ale ještě bych se zastavil u světa. Je třeba zmínit, že se nejedná o open world hru. Nebo tedy, jak se to vezme. Rozhodně nejde o koridorovou záležitost, jako bylo minule recenzované Plague Tale, ovšem nemáte ani volný přístup k celému světu. Ostrov je rozdělen na několik lokací, mezi kterými můžete cestovat přes načítací obrazovku. Během ní si však můžete kupovat či vylepšovat svou zbroj a nebo měnit své společníky. Načítací doba navíc není nijak dlouhá. Stejně tak hra nepatří mezi ty nejdelší RPG, jako je například Zaklínač, a to je jedině dobře. Sám jsem hru dohrál za 30 hodin, což je podle mě na takovou hru ideální. Pokud byste se však rozhodli splnit všechny vedlejší questy, herní doba se může vyšplhat až někam k 50 hodinám.

Přestože jste diplomat, ani v tomto RPG nechybí souboj, který je samozřejmě nedílnou součástí hry. Souboj sám o sobě není zpracován vyloženě špatně, ovšem působí poměrně neohrabaně a postupem času se stane repetitivním. Obtížnost taky není úplně ideální. Některé souboje projdete s prstem v nose, zatímco jiné jsou téměř nemožné. Utkání s bossy tomu příliš nepomáhají, protože jsou spíš o používání taktiky neustálého mačkání tlačítka pro úhyb a jednou za čas zaútočit.
Bohužel ani po audiovizuální stránce titul nijak nevyčnívá. Hudba je sice pěkná, ale tak upozaděná, že si na ni po dohrání hry ani nevzpomenete. Za zmínku stojí povedený anglický dabing, který bohužel trochu sráží na dnešní dobu špatný lipsync a animace obecně. Grafika je pak opravdu průměrná, byť na první pohled vypadá poměrně hezky. Tři velká města, která se na ostrově nachází, navenek působí unikátně. Bohužel opravdu jen navenek, protože interiéry jsou zpracovány všude stejně. A když vejdete do budovy guvernéra z jiného města a uvidíte, že je téměř na chlup stejná jako ta v městě předchozím, asi nebudete zrovna nadšení. Navíc grafika trpí na kvalitu detailů, což se sice dá pochopit, ale i přesto to zamrzí.

Hodnotit tento titul bylo pro mě opravdu těžké. Je totiž nutné si uvědomit, že ve studiu Spiders pracuje jen něco okolo 50 lidí, a tak už samotná skutečnost, že vytvořili hru, kterou bychom mohli srovnávat s velkými AAA tituly, je skvělá. Greedfall tedy rozhodně není hrou bez chyb, avšak jeho nedostatky nejsou tak silné, jak se na první pohled může zdát. Na horší grafiku a animace jsem si po nějaké době zvykl a souboje jsem nevnímal jako hlavní náplň hry. Pokud vám záleží na moderní grafice a chtěli byste si hlavně pořádně zabojovat, Greedfall opravdu není pro vás. Pokud ale máte rádi poctivé RPG plné propracovaných questů, skvělého příběhu a oceníte promyšlený svět a dialogy, jděte do toho. A protože patřím do té druhé skupiny, hodnotím hru jako velmi nadprůměrnou a jako jedno z dalších příjemných překvapení letošního roku.

Herní výzva 2019 č. 7 - Hra roku (hardcore)

Journey je asi první hra, o které jsem si nic nezjišťoval, a rovnou pořídil. A musím říct, že jsem udělal dobře. Není to totiž klasická hra. Jde hlavně o umělecký zážitek a ten byl vskutku skvělý.

Grafika, která vypadá krásně i dnes, společně s příběhem, který je vyprávěn pouze vizuálně, a skvělou hudbou, vytváří opravdu krásnou atmosféru, která podtrhuje můj dojem z této hry. Herní mechanismy jsou opravdu jednoduché, a jde vidět, že ty v této hře nejsou to hlavní.

Průchod hrou jsem si užil od začátku do konce a jediné, co bych mohl vytknout, je velice krátká herní doba, která ale asi k takovéto hře sedí.

Jsem velice rád, že jsem se k tomuto unikátnímu titulu díky herní výzvě dostal. Doporučuji všem lidem, kteří hru ještě nehráli.

Herní výzva 2019 č. 4 - S humorem jde všechno lépe (hardcore)

Když jsem hru poprvé zapnul, nečekal jsem něco užásného, ale byl jsem velmi mile překvapen. Pěkná grafika, k tomu skvělý soundtrack... Gameplay je ze začátku poměrně jednoduchý, ale postupně získáváte nové schopnosti (buť tím, že si vyrobíte nový klobouk, či koupíte nový odznak). Hra se skládá ze 4 světů, což není mnoho a možná by jich mohlo být o něco víc, ale vyloženě jako nedostatek bych to nepočítal. Potkáte se tak s mafií, podíváte se do filmových studií a také do strašidelného lesa (musím uznat, že kdybych ten jeden level hrál v noci, tak bych se fakt bál). V samotných levelech hledáte a snažíte se získat "Time pieces", ale najdete tam taky pár bossů, a souboje s nimi jsem si opravdu užil, nebyly vyloženě složité, ale taky ne úplně primitivní. Ještě bych chtěl zmínit vtipné dialogy. které se podle mě opravdu povedly. A nakonec musím zmínit jeden nedostatek, a to je kamera, která občas zlobila. Občas jsem se kvůli ní chvíli na nějaké místo nemohl dostat, protože se otáčela na špatnou stranu. Ale to je opravdu asi jediné velké mínus téhle hry.

A Hat in Time je opravdu velmi povedená indie hra, která asi spíš oddechová, ale přesto se ani na chvíli nudit nebudete. Myslím, že tuhle hru můžu s klidným srdcem doporučit naprosto všem.

Herní výzva 2019 č. 9 - Historie se opakuje (hardcore)

We. the Revolution byl jeden z mých nejočekávanějších titulů letošního roku. A hned na začátek můžu říct, že rozhodně nezklamal.

Vžijete se do role soudce v období francouzské revoluce. Potkáte v ní spoustu známých osobností, kdybych měl uvést ty nejznámější, tak to bude rozhodně Maximilien Robespierre a král Ludvík XVI.

Na první pohled hra rozhodně zaujme svým grafickým zpracováním. Obecně grafika v této hře je prostě zvládnuta na jedničku. Opravdu nemám co vytknout.

Ve hře tedy budete řešit případy a budete rozhodovat, zda bude obžalovaný propuštěn či poslán pod gilotinu. Kromě toho ale také budete dělat různé vedlejší aktivity, udržovat vztahy se svou rodinou, posílat agenty na různá místa v Paříži či dokonce bojovat v bitvách. Poměrně velké množství lidí si stěžovalo, že rozhodnutí ve hře vůbec nejsou morální a jde jen o to, abyste si udrželi dobré vztahy s prostým lidem, revolucionáři, i aristokraty. O tom ta hra opravdu je, ale ta hra taková být má a vývojáři to definitivně zamýšleli, pokud jste už hráli, pochopíte.

A teď bych se rád dostal k nejdůležitější části této hry - příběhu. Nebudu tady nic spoilerovat, ale můžu vím říct, že příběh je naprosto skvělý a hře se opravdu povedlo vtáhnout mě do děje. Už jen kvůli tomu bych hru určitě doporučil. Ke konci mi příběh trochu připomněl knihy od Orwella a Čapka, ale jak říkám, nebudu nic spoilerovat.

Nakonec si nemohu odpoustit pár výtek - Největší nedostatek je rozhodně malé množství hudby, mnohdy se tak stane, že při dialogu dvou postav je úplné ticho, což není úplně ideální. Hra je také velice lineární a vaše volby nemají tak velký dopad, jako by mít mohly. Ze začátku hra měla pár bugů, ale většinu z nich už vývojáři opravili, takže v tomhle odvedli dobrou práci.

A shrnutí: Úžasná hra s krásnou grafikou a skvělým příběhem, která ale nemusí zaujmout každého. Mně se však velice líbila a odnáší si ode mě 9/10.

Herní výzva 2019 č. 2 - Čapkův odkaz (hardcore)

Přestože metroidvania není žánr, který bych vyloženě vyhledával, Feudal Alloy mě zaujalo hned, co jsem hru objevil. Ano je to i z důvodu, že se jedná o českou hru od velmi sympatické dvojice vývojářů, co ale zaujme nejvíc, je vizuální stránka hry. Ta je opravdu velmi povedená a je to asi největší plus celé hry, přece jenom robota s akváriem místo hlavy jen tak neuvidíte.

Ve hře se nachází tři lokace. Ta první mě opravdu velmi bavila, hra byla poměrně obtížná, což ale rozhodně neberu jako mínus. Neměl jsem k dispozici žádné vylepšení, a tak jsem se musel spolehnout na máchání mečem a úhybné manévry v podobě skoků. Ovšem ke konci první lokace a v v lokaci druhé už jsem postupně dostával spoustu upgradů, které hraní dle mého až příliš ulehčily. V poslední lokaci už jsem se ani nebál, že bych umřel, protože jsem měl i spoustu lahviček s olejem neboli jednoduše "healy". Navíc nepřátel ve hře moc není, a tak se hra stává poměrně repetitivní.

Poslední dvě hodiny před dohráním hry jsem strávil prakticky jen hledáním nějaké místnosti, kde jsem ještě nebyl. Až potom jsem zjistil, že jsem v jedné z místností vynechal bednu s kartou do dveří, díky kterým jsem se dostal dál. A soudě dle videí jsem nebyl sám. Mapa je totiž poměrně nepřehledná a občas jsem se v ní opravdu ztrácel. Stejně tak inventář není moc povedený, protože člověk nevidí, jakou zbroj má zrovna na sobě. Dále bych ještě zmínil hudbu, která se mi velmi líbila. Někdo si stěžuje na její časté opakování, s tím jsem ale neměl problém.

Kromě základních místností se ve hře ještě nachází arény s nepřáteli (které jsou často velmi obtížné, ale taky zábavné) a také bossové. Ti jsou ale pouze dva a nedalo mi zrovna velkou práci je porazit. Rozhodně bych ocenil větší množství bossů namísto arén.

A nemohu si odpustit ještě jeden zápor a to je příběh. Tedy vlastně jeho absence. Na začátku hry je jedna cutscéna a na konci druhá. Toť vše. Tomuhle se opravdu ani příběh nedá říkat a je veliká škoda, že vývojáři nevěnovali příběhu větší pozornost, protože měl rozhodně dobrý potenciál.

Tak, teď abych to shrnul. Feudal Alloy je krásně vypadající hra, které ale velmi škodí zásadní designové chyby a malá variabilita nepřátel. Pokud byste si rádi zahráli nějakou metroidvanii, rozhodně tady máte na výběr lepší hry, jako například velmi populární Hollow Knight. Pokud ale chcete podpořit české vývojáře s velkým potenciálem a odpustíte hře její chyby, budete se velmi bavit a ještě díky vám bude tato dvojice vývojářů pokračovat v tom, co dělají a co je baví. A kdo ví, třeba za pár let přijdou s titulem, který tyto chyby mít nebude a já tak budu moct udělit ještě lepší známku. :)

Herní výzva 2019 - Herní kutil (Hardcore)

Settlers 7 mám už nějakých pár let, ale letos jsem se konečně rozhodl si ji zahrát od začátku do konce. Ne jenom kvůli herní výzvě, ale taky kvůli tomu, že letos vyjde nový díl.

Po nainstalovaní hry jsem měl problém s přenastavením rozlišení, což jsem nakonec musel řešit přepsáním souboru ve složce hry.

Co ale musím pochválit, je grafika. I po více než osmi letech vypadá pořád skvěle. Ve hře sice není nějaké velké množství budov, ale nepočítal bych to jako mínus, protože kdyby ve hře bylo budov víc, nejspíš by se v tom člověk ani nedokázal orientovat. Základní kampaň obsahuje 12 misí/map, přičemž každá byla nějakým způsobem unikátní, žádně problémy s repetitivností jsem neměl. Taktéž obtížnost (hrál jsem na normal) mi přišla vyvážená. V posledních misích se trochu potrápíte, ale není to nic nesplnitelného.

Když přejdu k mínusům hry, jako první čeho jsem si všiml, byla velmi zvláštní věc, kterou jsem snad u žádné hry ještě neviděl. Pokud člověk otevře menu během hraní, hra běží vesele dál, což mě dost iritovalo. Zkoušel jsem to vyřešit tím, že jsem první hru zapauzoval, ovšem pak nešlo otevřít menu... Příběh mi taky nepřišel zrovna originální, ale co mi vadilo víc, byl velmi špatný dabing, cutscény tak někdy působily až komicky.

Ve výsledku, když budu přihlížet k tomu, že je to starší titul, mi hra přijde poměrně povedená a doporučil bych ji nejenom fanouškům série Settlers, ale také obecně hráčům budovatelských strategií.