Vezmu to stručně. Moje očekávání byla laděna v podstatě jako Assasins Creed ve Hvězdných válkách, to hra rozhodně není. Jde o poměrně jednoduchou akční hru z pohledu třetí osoby, která neobsahuje inventář (vše, co nacházíte vás vylepšuje - skilly, životy, síla nebo kosmeticky upravuje vizuální stránku Vaší postavy a světelného meče). Akční momenty střídají hádanky, ke kterým využíváte sílu, což je velmi elegantní a občas i nápadité. Zásadní problém hry vidím v tom, že často hráče nutí opakovaně chodit do stejných lokací. Příběh se totiž odvíjí tak, že na začátku umíte základní pohyby a sílu používáte omezeně. V rámci plnění hlavního úkolu otevíráte svůj příběh a schopnosti. Mezi tím však poletujete mezi planetami a lokacemi, takže se stane, že někde jste ve chvíli, kdy nemáte např. force jump a tak nedoskočíte na tajná místa atd. Chápu tento princip, ale bohužel si autoři neuvědomili, kam to povede. Lokace jsou totiž poměrně veliké a pohyb v rámci lokací není úplně jednoduchý a díky mapě ani přijatelný. Dostáváte se tak často do stavu, že dohrajete mapu a chcete se vrátit na loď a strávíte tím docela nepříjemnou čtvrthodinku (po odpočinku - doplnění síly a životů - dojde k respawnu nepřátel). A v tomhle si hledejte ty "lokace", o kterých víte, že teď už tam doskočíte, ale kde to bylo... (navíc tady je zásadní věc, kterou jsem objevil v podstatě až díky youtube a to jsou boxy, které vám dovolí rozšířit vaší zásobu "lékárniček" vašeho malého robota, tohle vnímám jako zásadní problém a chybu designu hry, často hráč ani neví, že něco takového lze a některé souboje podle mě nejdou ani bez adekvátního počtu lékárniček dohrát -> beru nejnižší obtížnost jako nepoužitelnou :-)). Druhá obtížnost je už občas pekelná (např. souboj s padlým jediem na Dathomiru je šílená...) a občas jsem opakoval boj i 20x (ano, nevyžívám se úplně v taktickém boji, který zde je, kdy musíte časovat pohyby, úskoky, rychlé údery apod., radši bych si pořádně zamlátil :)). Na druhou stranu hra otevírá úchvatný svět, umí s ním pracovat a příběh vypráví velice pěkně. Lokace jsou často úchvatné, hudba, zvuky a vše okolo bere dech. Hra je zážitek, některé hádanky jsou velice originální, některé momenty jsou pekelně přepálené a nepřívětivé pro hráče. Pokud SW není Vaše krevní skupina, jsou lepší hry. PS: to, že je hra pouze singleplayer a pracuje s uložením skrz meditace a jednoho uložení dochází k tomu, že když se hráči líbí nějaká lokace/souboj/cokoliv, musí se k němu vždy vracet a probojovávat, což mi nepřijde vůbec herně smysluplné... princip waypointů by byl často užitečný.

Pro začátek, adventury příliš nehraji, ale díky konceptu a vizuální stránce Machinaria jsem neváhal a také nelitoval. Vizuálně podmanivý svět, kterým vám doprovází nejen skvělá hudba Tomáše Dvořáka a komiksové bubliny Jaromíra Plachého, ale také přímočarý děj a nadhled autorů. Jejich příjemný humor totiž dodává celému strojovému a špinavému vzhledu Machinaria natolik potřebný nadhled a kus roztomilosti, který vychází z hlavní postavy (i jeho družky).

Málokdy se mi stane, že i na pouhé hlavní menu koukám pár minut a sleduji každý detail, každý pohyb, každou postavičku co přiletí, když se nic neděje. To samé během hry, kdy hlavní postava vzpomíná na děj předcházející samotné hře. Právě vyprávění příběhu je úžasnou stránkou hry, protože nepřítomnost textu ani na minutu nevadí. Na druhou stranu, občas se mi stalo, že jsem nevěděl co přesně jít udělat dál, resp. jsem věděl, ale nevěděl jsem jak. K tomu se váže malá stížnost na ostatními uživateli zmíněná aktivní místa, na které můžete klikat. Je škoda, že na některá zařízení lze klikat pouze (!) pokud jste u nich relativně blízko. Nějaké projíždění myší po vámi zajímavých předmětech a jejich proklikávání občas opravdu nefunguje. Ale postup ve hře není tak složitý, hlavolamy také ne.

Přesto nemůžu říct, že bych nepoužil návod. Použil jsem ho a občas se mi stalo, že chyba byla v mé orientaci (stál u dveří a nevšimnout si tlačítka, na které jsem měl cvaknout občas naštvalo:)). Hádanky samotné mě rozhodně bavily, jsou jednoduše řešené a v 95% je jejich smysl ihned jasný, občas je však nutné se trochu zamyslet (teď čtu, že tam byl nějaký návod za minihrou, tak to si ještě jdu najít:)). Právě nutnost myslet v poměrně širokých souvislostech neustále přístupného světa robůtků je zajímavý aspekt, na který se hráč musí rychle přizpůsobit. Je však skvělé, že autoři se nebáli vložit do hry i další minihry, ať automatovky jako Alien Invaders. Přesto všechno je finále hry trochu slabší a herní doba vcelku průměrná. Osobně bych tipoval, že jedno delší odpoledne na dohrání bude stačit. Určitě bych si ale ochutnal přídavek...

PS: cena hry začínala na nějakých 25 dolarech, dnes se dá sehnat za stovku (nejen v trafikách) a poměr cena/výkon tu asi nemusím příliš zmiňovat:)

První hra, která je opravdu hodna názvu Magic: The Gathering. Zachycuje dobře atmosféru i prostředí, v kterém se většina hráčů této hry chce pohybovat. Od volitelného prostředí menu i stolů (dle barevné příslušnosti:)) až po slušný počet balíčků všeho druhu. Bohužel jsou přednastavené a nemůžete s nimi prakticky hýbat (pouze odhalujete další karty v kampani). Je jasně cítit, že hra je cílená na nové potažmo začínají pole hráčů, kteří nepamatují Tempest ani Alphu. V tomto případě je hra zvládnutá naprosto skvěle, protože vysvětluje, dává hráči přehled o všem, co se děje a až na pár drobností nabízí dobrý opening pro budoucího hráče. Zkušený hráč tu nebude mít ani na nejvyšší obtížnost větší problém a maximálně si odzkouší různé balíčky (Relics of Doom :-P). Umělá inteligence není špatná, ale hraje poměrně při zemi, často špatně brání a netaktizuje (ani na ni nemá vliv, jestli máte zataplé landy nebo ne, v podstatě neřeší "co můžete držet v ruce").

Je hrozná škoda, že i přes počet karet v balíčcích neobsahuje hra databázi karet, která by mohla z této "rookie" ochutnávky skutečného potenciálu udělat hru, na kterou by člověk nezapomněl a vracel by se k ní velmi, opravdu velmi často. Znamená to čekání na pokračování nebo snad na datadisk? Nezlobil bych se, protože možnosti tu jsou, audio-vizuální ztvárnění hry nemá chybu a počítačové hry jsou pro značku M:TG stále zajímavým, ale neprozkoumaným místem.

První hra podle karetní legendy Magic: The Gathering byla spíše výstřelem do prázdna, než regulérní hrou. Nedostatečné vysvětlení hry ruku v ruce s nedodržování pravidel hry (balík 20 land, 40 Incinerací? Asi ne...). 2D grafické podání se ke karetní hře vkusně hodilo, ale rok 97 mluví sám za sebe. Pro fanoušky a hráče nostalgická slza, ale reálně nepoužitelná hra. Bohužel...

Tak za prvé je důležité si říct, že Blizzardi splnili očekávání. Návrat legendy přichází ve velkém stylu a je dostupný pro prakticky všem. Kampaň nabízí 26 misí na cca 20 hodin hraní, s třemi volbami mezi dvěma možnostmi (např. Ghost vs Spectre), většina z nich se dá dohrát do půl hodiny na normální obtížnost, čímž všem zkušenějším doporučuji neklesat pod obtížnost Hard. Příběh drží pohromadě, ale i závěr působí docela lacině a průhledně (odklon k protossům super, ale závěr mohl být zajímavější, včetně mise, která je zbytečně lehká). Samotné mise mají variabilní úkoly (defense, čas, kills, destroy) ale nějaká megalomanská mise, kde dostanete na začátku base a vše vybudujete, mi trochu chyběla. Potěšili mě opět úchvatné (ne-ingame) animace, v kterých jsou kluci z Blizzadu nejlepší na světě. Hratelnost je podle očekávání prakticky bezchybná, výzkum dodává kampani výjimečnosti a pocit možnosti ovládat vlastní "rasu" (já například zvolil flame turret v tech stromu zergů a o zergech jsem pak už moc neslyšel.... Právě tahle invence jde správným směrem stejně jako změna upgradu, které se kupují před misemi za peníze.

Zásadním plusem je rozhodně optimalizace hry na horší sestavy. Já na 2 a půl roku starém notebooku s c2d T7300 2,1Ghz, 2GBRam, 8400GS hrál SC2 jen na minimální detaily (a středními texturami a modely) bez jakéhokoliv HDR a podobných vychytávek a byl jsem graficky spokojen. Nejsem hráč, který si chce hodiny prohlížet jak rostou kytky pod nohami jeho jednotek, ale jde mi o čistou účelnost, krom toho, vzhled ve stylu nejlepších detailů War3 je prostě stále dostatečný (Btw vylétávající ptáci ze stromů, když projdou jednotky jsou hezký detail:)). Díky tomu je hra výjimečně přístupná a připomíná mi např. CaC: Tiberium War, které bylo podobně doladěné. Nesmím také zapomenout na úchvatnou audio stránku, od hudby až speciálně k efektům jako jsou zbraně a různé zvuky. Má 2.1 logitech soustava mě díky brilantnosti tvůrců vtáhla do děje bezchybně, stejně jako staré/dobré hlášky jednotek(kterých je dostatečné množství).

Je důležité si uvědomit, že Blizzard nekoncipuje StarCraft2 jako vrchol originality, ale jako výtažek toho nejlepší z legendy i jiných her (trocha Warhammeru 40K, trocha filmového stylu Mass Effectu, "krabice" z CaC, snaha přidat více rpg prvků např. do ovládání spec. jednotek jako je Jimi a jeho granáty ve skryté misi, potažmo na minimální detaily hra vypadá jako klon War3 atd.). Co mě nepotěšilo je kromě mírného zklamání na konci kampaně rozhodně vynechání systému zkušeností (exp.), alespoň na základní úrovní ve stylu třeba zmíněného Command and Conqueru (když máte Spectru s 350 killy a nově vyrobená s nulou je stejně silná, je něco špatně). Elitní jednotky lze zakoupit pouze jako mercenary (placené elitní jednotky určitého typu s +XX% damage/life navíc) a to ještě přiletí ve stylu výsadku z Warhammeru 40k:DoW. Přesto je otázkou, zda je to špatně, že se velký Blizzardi více inspirovali než sami vymýšleli. Možná ne, protože systém rts je docela choulostivý a přidávání neodzkoušených postupů může vést ke ztrátě hratelnosti, na které podle mě hra z největší části stojí. Poslední výtku bych směřoval na UI. Je to už hodně let, co se mi SCV dokázaly zastavět, ale v roce 2010 je to také potřeba? To mě poměrně zklamalo stejně jako někdy nesmyslné chování jednotek hledajících postavení pro střelbu (a neustále chodí sem a tam). Můžu tu dál zmínit ještě menší atentát ghosta na sebe sama, když je schopný bez řečí hodit atomovku 3 centimetry od sebe, ale tuhle chybu beru na sebe já:) Nevšiml jsem si... Poslední věc jsou drobnosti, vymazlující hru oproti konkurenci jako třeba měnící se televizní reportáže s podtextem na obrazovce v kantýně, tancující elfka, reklama na ipistol a další... tohle prostě potěší.

Sečteno a podrtženo, SC2 splnil očekávání, protože se zase na pár let stane nejhratelnější strategií počítačového světa. To vše zásluhou promyšlené "vývojářské strategie" propojit různé (nové i staré, potažmo cizí) prvky hry do jednoho fungujícího celku s vybalancovanými stranami bez patrnějších slabin. Do příští části tu však zůstane stín menších nedokonalostí, jako je UI, zkušenosti nebo menší odvaha překvapit v příběhu.

Grafická i herní jednoduchost v praxi. Svět rozdělen (prakticky) kontinentů a vy dostáváte možnost vystavět vlastní raketovou obranu, sila s jadernými zbraněmi, rozmístit radary, letiště a loďstvo, které podpoří váš útok na nepřítele. Rakety už letí, vybuchují v krásných explozích a vysoká čísla mrtvých vám dávaji krásný pocit vítězství... ale pak vidíte, že nad vačí Moskvou a Petrohradem je těch raket více, ponorky se vynořují, B2 přelétávají nad cíli a vaše impérium se mění na tisíce kilometrů čtvereční pustiny bez jediného člověka. Vy sedíte v krytu, dva kilometry pod zemí a vás asistent si právě prostřelil hlavu, co s tím uděláte? Dáte restart:) Hra ve stylu Pandemic s vojáčkama...

Virtua Tennis 3 je i přes nízké hodnocení rozhodně zábavný tenis. Bohužel na pc je tenisových her pramálo, oproti konozolím tu nejen nemají příliš úspěch, ale také nemají dostatečnou kvalitu a propracovanost (popravdě klávesnice a myš nejsou zrovna ideální ovladače na sport, i když jde o zvyk:)). Virtua Tennis 3 nabízí kariéru (začínáte jako amatérský tenista a učíte se skrze turnaje a minihry), ale také minihry. Ty jsou především v pozdější fázi hry hrozně zábavné a prodlužují hratelnou dobu. Bohužel je VT3 hodně stereotypní, zápasy i celkově turnaje se neustále opakují a s rostoucí obtížností roste viditelná arkádovost hry (krom toho, soupeř doběhne prakticky vše a "game" se tím neskutečně protahují. Nevyváženost v hratelnosti je u hry prostě příliš velký problém. Po grafické stránce (i licenční) je vše, jak má být.

Jako fanoušek Star Wars jsem hrál většinu her s tímto názvem, ale díl Jedi Academy mi dlouho utíkal. Podobnost s Jedi Outcast je opravdu výrazná, ale to nevadí. Zajímavý příběh, možnost stvořit si charakter a pár drobností jako více mečů potěší prostě každého (až zkusíte obouruční meč nebude chtít jinak...). Samotná hra využívá charakterů ságy stejně jako herního světa (Kyl Katar). Bohužel prostředí z filmové ságy tu příliš nepotkáte. Je tu Hoth a tuším ještě jedna nebo dvě známé mapy, ale jinak nic a spíše se dostaneme do okrajových planet, kde budete hledat sithské uctívače Ragnose. Některé mise jsou ukázko geniality tvůrců(trochu okopírovaný "vlak" z UT), ale jiné jsou dost otravné, špatně vystavěné až nepřehledné (stanice, kterou máte zničit). Výsledný dojem ani nezvyšuje samotný závěr, který strukturou připomíná konec KOTORů (za obě strany...). Přesto je Jedi Academy velmi zábavná hra, která si uvědomuje potenciál síly a světelných mečů a nechá fanoušky užít si všechno, co k Hvězdným vlákám patří.

Hra, která dovedla FPS akci na pokraji reálných možností. Nemluvím tu o grafice nebo fyzickém modelu, ale o hratelnosti, která bez modelu save-load nabrala jiný rozměr. Ten lze prohlásit za stresující, ale na druhou stranu prohluboval kvalitu hráče a jeho schopnost být precizní po celou misi. Několik misí jsem hrál více jak desetkrát, když mě náhodou trefil ostřelovač, na kterého jsme na jedné ze střech zapomněl, ale za chyby se má trestat. Potěšily samozřejmě i české popisky v jedné lokaci a velmi různorodé prostředí akce s různými postupy, jak mise splnit. Vše od variace na "bondovku" Ve službách jejího veličenstva až po jadernou elektrárnu a zasněžený hrad. Krom toho snad poprvé jsem ve hře zažil, že mise skončila "úmyslným" neúspěchem a příběh přesto pokračoval... Pro mě jedna z nejkomplexnějších akcí, po které jsme se začal modlit v sousloví save-load, ale hernímu zážitku jsem se už těžko někdy přiblížil. PS: alarm=respawn jednotek v ozn. "budově" to bylo na zlost...

Můj pocit ze hry je koukám o 20% lepší, než u průměrného hráče. Čím to? Dobře já se tedy přiznám... Doom 3 pro mě nikdy nebyl úplně obyčejnou hrou. Líbila se mi grafika i prostředí a ve své době to bylo opravdu velká zábava. ALE navíc, jsem hru hrál prakticky pouze po 22 hodině, když všichni spali, já měl na uších sluchátka a z monitoru jsem nedokázal odlepit oči...V těchto chvílích totiž D3 převálcovalo každou hru, kterou jsem kdy hrál. Pekelná atmosféra Marsu a odvaha autorů mě dokonale zabavila. Závěr možná byl příliš lehký, ale celkově úžasný dojem z několika nočních hodin u počítače nedokázal smazat. Hra, kterou si autoři dokázali do posledního detailu užít. Mnohem větší horor než většina filmových hororů.

Moje osobní úchylka. Sacrifice ve své době přinesla netradiční prvky a systém, který mě dokonale okouzlil. Jako tajemný mág jsem v kampani plnil, podle svého uvážení, různé úkoly od (tuším) pětice Bohů, kteří mi za to darovali svá kouzla a monstra. Tento systém vytvářel skvělý prostor pro různé kombinace. Možnost přiklonit se od dobra a přírody k nejtemnější smrti dávala prostor opravdu každému. O genialitě "sbírání" dušiček a celkovému prostoru pro originální nápady snad ani nemusím psát (kdo hrál a pamatuje si na doktora, který duše odnášel na "konvertování"... člověk zde mohl tiše sledovat tu vizuální krásu...). V té době pro mě neexistovala zábavnější a zajímavější hra. Přes originální příběh, prostředí i mnoho nápadů Sacrifice prokázala i vynikající hratelnost a rozmanitost. Atmosféru bych doporučoval okusit každému (a počkat si na finální kouzla u každého Boha také... Smrtka je WOW).