Nejhorší hra z D&D, kterou jsem dosud hrál a nejnudnější herní začátek, který jsem v RPG hrách zažil, dokonce i první kapitola v BG1 byla snesitelnější.

Začátek IwD2 obnáší pár nudných soubojů, nesmyslné dialogy a nekonečné poslíčkování, kvůli kterým dokonce i autoři rozmístili po mapách NPC, které hráče rychle přenáší z místa na místo (vydat začátek hry jako demoverzi, moc by toho neprodali). V podobně nudném a nezáživném duchu se odehrávalo herní dění po zbytek mých hodin. Hra se vyžívá ve spawnování nepřátel kolem party za hranice viditelnosti postav do stínu a nikdy tak nekončí neustálé útoky nepřátel i z oblastí mapy, které již byly prozkoumány. Pochopitelně velice často ze zadu, protože to je pravděpodobně nejvíce zábavné. Nejlepší metoda nechat partu vzadu a dopředu na vybrání skriptu poslat jednu postavu, ať to máme rychle za sebou. Otázka je, jak dlouho takové buzerování hráč vydrží.

Autoři se pokoušeli vytvořit jakousi kombinaci akčního RPG s prvky příběhové nelinearity a hádankami - od všeho něco, ale nakonec to stejně pohromadě nefunguje. Výsledkem jsou opravdu nudné souboje, nevýznamné rozdíly v završení questů a hádanky na umělé protahování hry. Pryč jsou i nádherné lokace z prvního dílu. Příběh ? Zas nějací kouzelníci nebo draci, co chtějí ovládnou svět. Samozřejmě si neodpustí fantasy žvatlání o tom, jak je naše snažení marné. Tedy né, že bych si příběh ještě obzvlášť pamatoval, ale takhle to má každé špatné fantasy. Vydržel jsem trpět do 4. kapitoly a nazdar bazar. O opravdu nepřehledném interface, magické knize apod. se ani zmiňovat nebudu, oproti stylovému provedení z prvního dílu tragédie.

Abych detailněji popsal, o jak podprůměrnou hru jde, zmíním se o jedné hádance. Byl nebyl kouzelný les. Ten měl pár velmi malých lokací s několika východy. Jen jeden východ byl ten správný a partu přesunul na další (resp. úplně graficky stejnou) lokaci. Nicméně tentokrát bylo potřeba zvolit jiný východ. Takto se správné východy z identických lokací několikrát obměnily, dokud hráč opravdu nedostal na jinou lokaci. Pokud se byť jednou parta vydala špatným směrem, přesunula se na začátek cesty a hráč mohl tápat, protože nevěděl, jestli a kde vůbec udělal chybu. Takové buzerující hádanky nechť si autoři strčí do šuplíku u postele a po večerech před spaním si tam hází kostky a hrají na hrdiny.

Oproti zábavnému prvnímu dílu jde o selhání snad ve všem. Hra s puncem podprůměrnosti kterou drží nad vodou pouze to, že existuje ještě spousta horších her.

Poněkud netradiční akční adventura, která se hratelností (údajně) nejvíce blíží japonským RPG. Značně dlouhá hra plná humoru, vtipných hlášek, zajímavých lokací, nápaditých myšlenek a rozhovorů. Do značné míry mi hraní připomínalo SW:KOTOR (ovládání, volba 3 členů party z týmu postav, různé dialogové možnosti dle složení skupiny atd.), jen ten soubojový systém je trochu zvláštní, ale dá se na něj rychle zvyknout a je alespoň změnou od zavedených real-time pauzovaných soubojů.

Bohužel hra ztrácí v druhé polovině dech, humoru a zajímavých dialogů ubývá na úkor dlouhého běhání sem a tam a také dochází k recyklování již navštívených lokací mírnou obměnou NPC osazenstva a přidáním pár questů. Na své stáří hra stále obsahuje místa, která dokážou zapůsobit i více jak deset let od svého vydání. Naproti tomu některé části jsou naprosto vytržené z příběhu resp. zasazení světa a dovádí hru do naprostého extrému (tvůrci byli očividně fanoušci komiksů). Nepotěší ani bugy. Sice v GOG verzi nijak závažné, ale najdou se.

Příběh je plný sci-fi tématiky; hráči s oblibou futuristické a vesmírné tématiky si přijdou na své a přestože může příběh působit místy chaoticky, v těch nejkritičtějších momentech si dá hra obzvlášť záležet, abych hráč pochopil, o čem je řeč. Aby ne, když je hlavní postava zkrachovalý a zadlužený detektiv s hologramem mrtvé sekretářky a mozkem věčně naloženým v lihu.

Komentář pojmu trochu jinak, dnes už si CK1 zahraje jen málokdo, když je k dispozici pokračování. Tak čtěte na vlastní nebezpečí!
Předchůdce známé CK2 dnes asi už moc lidí nezaujme, přesto se ale v případě vlastnění starého PC jedná o skvělou hru k vyzkoušení. Žádné Total War ani Age of Empires se nekoná. Na deskovém podkladu se ale přesto odehrávají scény středověké Evropy, které hráči uvíznou v paměti víc, než kdejaké momentky z jiných titulů. Celá hra stojí na schopnostech hráče seřadit do latě ty patolízalské a rebelující vazaly. Hráč samotný může přímo ovládat jen několik vlastních lén (oblastí). Ty ostatní je potřeba rozdat dle principů feudalismu lenním pánům, zavazujícím se králi jednak odvádět nějaký ten tribut a v případě potřeby mobilizovat své vojenské družiny. Vše ostatní leží už v diplomacii, intrikách, nástupnictví v rodu, účelové svatby, války a taková kudla do zad politického oponenta nebo nevhodného nástupce-nemluvněte nespjatého s hráčovým rodem taky není k zahození. "Stát jsem já."
Středověká Evropa se utváří vlastními herními mechanismy a nic proto není nemožné. Při mém hraní za Kastilské království se kupříkladu Svatá říše římské rozpadla v rámci hned několika prvních dekád, ale jsou to především sociální vazby, které je zábavné sledovat. Vzestup a pád královských a knížecích rodů. Co může být více potupnějšího pro francouzského krále než mu uzmout korunu a udělat z něj nejníže postaveného šlechtice, zodpovědného za spravování dvou zaprděných lén plných venkovských balíků, kteří o králi předtím ani neslyšeli ?
Každá postava získává vlivem svého konání různé charakterové vlastnosti, které do značné míry ovlivňují i směřování hry. Zatímco můj první král proslul jako vykonavatel kompletní reconquisty a zemřel bez přímých potomků, pokračovatel rodu z jiné linie byl oblíbenec papeže, křižák, který nejenže dobyl téměř celou severní Afriku, ale také dosáhl maximálního úspěchu při křížové výpravě vyhlášené za osvobození Alexandrie. Velmi pobožný král, ale jak to tak bývá, i on měl své stinné stránky. Pobožní králové přece neplodí bastardy.. a už vůbec ne dva! A to ani nemluvím o středověkém blitzkriegu proti válkou oslabené Francii. Takto se přece křesťanský král nechová! V nedožitých 69 letech umírá a já se ujímám jeho společensky očištěného a rodem přijatého prvorozeného (už ne)bastarda. Nemá to lehké, ve stínu svého velkého otce. Rozhodne se tedy přízeň křesťanského světa a papeže získat po vzoru svého otce jako nový arabo-muslimo-turkobijec. Válka s Egyptským královstvím se ale nevyvíjí dle jeho představ. Postrádá taktické schopnosti svého otce a jednotky dezertují nebo umírají žízní v pouštích. Problémy říše se začnou projevovat i v králově osobním životě. Manželka, vyženěná z rodu Přemyslovců, upadá do depresí. Aby ne, když nám dala pouze tři dcery a mužský dědic nikde. Papež nesvolí. Není jiná možnost. Svátost manželského svazku nelze rozvázat jinak než dýkou. A tak se stane. Bohužel náš král postrádá nejen vojenské, ale také intrikářské schopnosti a vrah přestože svůj úkol splní, je chycen a prozradí, kdo za ohavnou událostí stojí. Král získává trait Kinslayer. Teď nás všichni členové rodu nesnáší. Nikdo si nemůže být jistý, že nebude další na řadě. A tak to má být! Krále se mají poddaní bát! Naše nová manželka, dcera Byzantského císaře rodí nějak brzo. Aha, Naše Veličenstvo si ji bralo ještě zbouchnutou od předešlého vlastník.. tedy manžela. Toho jsem taky nechal zmizet, co s hňupem, titul byzantského císaře mi zkrátka voní. Naštěstí dcera. Škoda. Zabíjení nemluvňat mi šlo bez prozrazení. Ty nestačily křičet jako moje bývalá choť. Uřvaná Češka. Konečně první syn! A druhý! Ode dneška jen byzantské princezny! Válka s muslimy ale probíhá stále špatně. Mí poddaní šlechtici mi přestávají být loajální. Odmítají poskytovat další muže na zbytečnou válku tisíce kilometrů od domova. Musím jednat rychle. Pronikám přes neutrální země těch muslimských psů až do centra posledních odbojných území Egypta na blízkém východě, vynucuji si triumfální mír a získávám titul Krále Egypta. Válka s muslimy ale negativně ovlivnila stabilitu země. Král získává trait Realm Duress. I naprosto loajální vazalové se nyní bouří. Nelze tomu předejít. K získání stability je potřeba období klidu, ale toho nelze dosáhnout za neustálých rebelií. Chybí mi vojenské kapacity a poslední loajální vazalové utíkají z potápějící se lodě. Dcera páchá sebevraždu. Jde to všechno do kopru. Jedno mě ale stále těší. Nikdo mi už nevezme triumfální rozdrcení kontingentu muslimů z Ostravy. Jak se jeden šejkovský vazal Egyptského krále dostal až na Moravu zůstává historikům záhadou. A šedé eminenci Kastilského království, davidu89 taky. Občas je zkrátka těžké to veškeré dění v Evropě sledovat.

Opomíjená perla mezi fantasy akcemi dokazující, že ne všechny hry tohoto žánru jsou jen izometrické kopie Diabla. Hra vyniká zpracováním bojového systému - úskoky, krytí, velká spousta komb, zbraní a oddělitelnost částí těl nepřátel.

K dispozici jsou 4 hratelné postavy - amazonka, barbar, rytíř a trpaslík, přičemž každá postava používá jiný typ zbraní a má jiná komba. Mírné rozdíly jsou i v obtížnosti - kupříkladu za amazonku se hraje snáz než třeba za trpaslíka či rytíře.

Přestože jde o akční "RPG" (vývoj postavy je automatický), dalo by se spíše přirovnat k Dark Souls než Diablu. Pokud si hráč nedá pozor a nezvládne správně používat komba, dlouho neobstojí. Nepřátel je tak akorát, stejně jako léčivých lektvarů. Každý nepřítel bojuje trochu jinak a není tedy pravidlem, že nejsilnější a nejpomalejší zbraň je v dané situaci ta nejlepší. Komplexní soubojový systém ale pochopitelně obnáší i vyšší nároky na ovládání. Zkrátka nestačí mačkat levé tlačítko myši s tím, že hra přečte myšlenky hráče.

Příběh hry není podstatný - zlo ve fantasy světě, které je třeba zastavit. Nevím, kolik prostoru pro hluboký příběh vůbec akční RPG poskytují, ale ospalý hlas vypravěče si i při opakovaném hraní navzdory mé snaze neudržel mou pozornost déle jak do poloviny hry.
Naproti tomu z finální části srší grandiózní lokace a hlavní záporňák je pěkně nechutný úchyl. Přestože jde o fantasy hru se skřety, golemy, kostlivci apod. s magií se tu hráč setká až ve finální části - hra je zkrátka o neskutečně zábavném porcování nepřátel chladným železem následujícím po vymanévrování protivníka.

K technické stránce - přestože je z ní tak trochu cítit neuhlazenost detailů, tolik typická například pro ruské hry a člověk čeká, kdy mu postava propadne nějakou texturou, nechápe, proč postava nedokáže běžet rovně a netřepat se do stran nebo protivné zvuky, které postavy občas vydávají, se hře naštěstí vyhnuly fatální technické nedodělky. Při častém ukládání má sice tendenci padat, ale tomu lze kompletně předejít občasným zpětným nahráním právě uložené pozice, díky čemuž dojde k pročištění paměti.

Grafická stránka dnes již oproti době vydání nijak nenadchne, ale taky neurazí. Přece jen už jde o starší hru. Občas ale dokáže i potěšit - to když malá potvůrka za rohem u ohniště vrhá obrovský stín na zeď a hráč čeká nějakého pořádného trola. Spousta lokací má také velmi dobrou atmosféru - ať už kobky s nemrtvými nebo chladný středověký hrad ve sněhové vánici.

Zkrátka neskutečně zábavná akce u které dohrání za jednu postavu nestačí, přestože lokací obsahuje dost.

Méně známá hra z portfolia taktických týmových akcí na způsob JA2 nebo Fallout Tactics. V prostředí fiktivních událostí druhé světové války si hráč zvolí stranu (Spojenci - Nacisté) a vydává se na postupné plnění příběhových i dobrovolných nepříběhových misí se skupinou až 6-ti vojáků různých profesí, dle vlastní volby.
Příběh hry nezaujme, stejně jako náplně misí. Naprostá většina úkolů obnáší pouze nalezení dokumentů a zabití nějaké hlavní postavy. Postupně se takto hráč prodokumentuje až k zjištění, že tu krom zmíněných dvou stran je ještě někdo. Bohužel, kdyby se hraní více drželo klasického válečného konfliktu bez vytváření alternativ k historickému vývoji, mohla by si hra udržet tvář válečné taktické akce z prostředí druhé světové války. Takto se hráči ale do rukou časem dostanou zbraně s větším či menším sci-fi nádechem. Někomu se to líbit může, můj šálek čaje to nebyl.

K dispozici je několik typů vojáků. Ve výsledku je ale celkem jedno, jak si tým složíte, dohrát se to dá i s bandou polopacifistických doktorů a inženýrů. Některé postavy pobaví i svými hláškami (při minutí výstřelu: "I saw you shooting, don't be trying to deny it" nebo "I am happy I am not the only one with the same problem here"-německá medička), zatímco jiní polezou na nervy (irskou inženýrku za nebrat!). K dispozici je značné množství zbraní. Bohužel tím časem dochází u určitých typů k chaosu při hledání správné munice, neboť není jejím pravidlem nést stejný název jako zbraň.
Postavy mají vlastní vývojový strom schopností a je vhodné si tak rozmyslet, jakým směrem se ve vývoji postav ubrat, nicméně se hra dá dohrát i s náhodným naklikáváním, pokud se někomu nechtějí popisky číst. Bohužel zvyšování statistik inženýrských a medicínských schopností je zabugované - zvedají se příliš pomalu a na konci hry s oběmi schopnostmi kolem 40 či 50 si hráč může jen nechat zdát o užití pokročilých nástrojů, vyžadujících kolem 100 bodů. Nakonec tak ani postavy inženýra nebudou schopny deaktivovat některé bomby či odemykat dveře, jejichž otevření je pak možné pouze na americký způsob - rozstřílet nebo vyhodit do vzduchu.

Výborná je na hře propracovanost a fyzika. Postavy si zvykají na určitý typ zbraní, v jejichž používání se stále zlepšují. Změnou zbraně dojde k postupnému pozapomínání naučených schopností, které lze ale v případě opětovného používání zbraně zase získat zpět.
Prostředí hry je kompletně ničitelné. Lze dělat díry do zdí, se silnějšími granáty i do pater, likvidovat nosníky budov atd. Postavy mohou šplhat, takže se nejedná pouze o estetické záležitosti, ale i efektivní vytváření nových cest a takový silnější granát hozený mezi několik nepřátel z nich udělá bandu Gagarinů jejichž salta a lítání skrz okna je slast sledovat. Nechybí ani velmi dobrý pathfinding, který ale občas také zazlobí; to když postava odmítne vzít ze stolu dokumenty ve stoje rukou a raději se rozhodne vyšplhat na druhý konec stolu a jelikož se samotné papíry nachází přímo po světlem na zdi, musí se na druhý konec stolu ještě doplazit.
Taktické části hry nechybí klasické možnosti obdobných her - plazení, klečení, plížení, pohyb za pohledu jiným směrem, přerušení v boji, noční plížení.. zkrátka kdo hrál JA2 ví. Je potřeba se vypořádat i s dobrými taktickými schopnostmi AI.

Bohužel mise hry jsou za obě strany velmi podobné. Často totožné lokace, jen trochu obměněné. Proto mi po dohrání kampaně se svou německou odstřelovačkou Gertrudou Heineken po několika misích za spojence došla chuť procházet to vše nanovo.

Zapadlé lahůdkové RPG pro všechny fanoušky žánru a obzvlášť pro ty, kteří jsou klasickou fantasy tvorbou již trochu znuděni. Během hraní se mi dostavily pocity, které jsem měl naposled snad u Gothica; je to fantasy, je to RPG a přece jen se to hraje (a ovládá) trochu jinak.

Za celou hru nespatříte světlo herního světa, neboť se veškerý děj odehrává v podzemí. Většina lokací doslova dýchá atmosférou osamění, notně dokreslenou skvělou hudbou a zvuky. V kobkách, kde je slyšet hvízdání slabého větru skrz zatuchlé zdi a ozvěny kroků bezejmeného hrdiny se člověk děsí každého vzdáleného zaúpění nebo skřeku. Děsivá atmosféra je jedním ze základních pilířů hry. Na druhou stranu nechybí ani humor. Vtipné hlášky goblinů typu "You is fight like girl goblin!", "You help me and me help me.. err... me help you" nebo třeba takový gobliní král udělující audienci na záchodě, protože mu nesedly koláčky. Vlastně se dlouho nestalo, aby jsem se při hraní usmíval už jen proto, že mě překvapila nápaditost vývojářů v různých herních situacích.

Puzzle jsou až na výjimky celkem zajímavé. Prostředí podzemí vhodně dokreslují všudypřítomné tajné chodby, skrytá tlačítka, průchody a poklady.Nechybí kraftování předmětů, alchymie nebo opékání kuřecích stehýnek :). Naprosto skvělý je systém kouzlení, který obnáší kreslení znaků run myší po obrazovce s možností zapamatování si tří kouzel pro rychlé seslání v boji.

Vadou na kráse je občasné zatuhnutí nepřátel na místě, padání hry při přecházení mezi lokacemi, menší počet zbraní a brnění a pak některé momenty v příběhu, kdy si hráč všimne, že vývojáři asi narychlo museli něco měnit a pořádně za sebou nezametli stopy.

Arx Fatalis je takový dungeon plně ve 3D prostředí a přestože mě klasické dungeony netáhnou, tahle zkušenost za to stála.