Silent Storm

Méně známá hra z portfolia taktických týmových akcí na způsob JA2 nebo Fallout Tactics. V prostředí fiktivních událostí druhé světové války si hráč zvolí stranu (Spojenci - Nacisté) a vydává se na postupné plnění příběhových i dobrovolných nepříběhových misí se skupinou až 6-ti vojáků různých profesí, dle vlastní volby.
Příběh hry nezaujme, stejně jako náplně misí. Naprostá většina úkolů obnáší pouze nalezení dokumentů a zabití nějaké hlavní postavy. Postupně se takto hráč prodokumentuje až k zjištění, že tu krom zmíněných dvou stran je ještě někdo. Bohužel, kdyby se hraní více drželo klasického válečného konfliktu bez vytváření alternativ k historickému vývoji, mohla by si hra udržet tvář válečné taktické akce z prostředí druhé světové války. Takto se hráči ale do rukou časem dostanou zbraně s větším či menším sci-fi nádechem. Někomu se to líbit může, můj šálek čaje to nebyl.

K dispozici je několik typů vojáků. Ve výsledku je ale celkem jedno, jak si tým složíte, dohrát se to dá i s bandou polopacifistických doktorů a inženýrů. Některé postavy pobaví i svými hláškami (při minutí výstřelu: "I saw you shooting, don't be trying to deny it" nebo "I am happy I am not the only one with the same problem here"-německá medička), zatímco jiní polezou na nervy (irskou inženýrku za nebrat!). K dispozici je značné množství zbraní. Bohužel tím časem dochází u určitých typů k chaosu při hledání správné munice, neboť není jejím pravidlem nést stejný název jako zbraň.
Postavy mají vlastní vývojový strom schopností a je vhodné si tak rozmyslet, jakým směrem se ve vývoji postav ubrat, nicméně se hra dá dohrát i s náhodným naklikáváním, pokud se někomu nechtějí popisky číst. Bohužel zvyšování statistik inženýrských a medicínských schopností je zabugované - zvedají se příliš pomalu a na konci hry s oběmi schopnostmi kolem 40 či 50 si hráč může jen nechat zdát o užití pokročilých nástrojů, vyžadujících kolem 100 bodů. Nakonec tak ani postavy inženýra nebudou schopny deaktivovat některé bomby či odemykat dveře, jejichž otevření je pak možné pouze na americký způsob - rozstřílet nebo vyhodit do vzduchu.

Výborná je na hře propracovanost a fyzika. Postavy si zvykají na určitý typ zbraní, v jejichž používání se stále zlepšují. Změnou zbraně dojde k postupnému pozapomínání naučených schopností, které lze ale v případě opětovného používání zbraně zase získat zpět.
Prostředí hry je kompletně ničitelné. Lze dělat díry do zdí, se silnějšími granáty i do pater, likvidovat nosníky budov atd. Postavy mohou šplhat, takže se nejedná pouze o estetické záležitosti, ale i efektivní vytváření nových cest a takový silnější granát hozený mezi několik nepřátel z nich udělá bandu Gagarinů jejichž salta a lítání skrz okna je slast sledovat. Nechybí ani velmi dobrý pathfinding, který ale občas také zazlobí; to když postava odmítne vzít ze stolu dokumenty ve stoje rukou a raději se rozhodne vyšplhat na druhý konec stolu a jelikož se samotné papíry nachází přímo po světlem na zdi, musí se na druhý konec stolu ještě doplazit.
Taktické části hry nechybí klasické možnosti obdobných her - plazení, klečení, plížení, pohyb za pohledu jiným směrem, přerušení v boji, noční plížení.. zkrátka kdo hrál JA2 ví. Je potřeba se vypořádat i s dobrými taktickými schopnostmi AI.

Bohužel mise hry jsou za obě strany velmi podobné. Často totožné lokace, jen trochu obměněné. Proto mi po dohrání kampaně se svou německou odstřelovačkou Gertrudou Heineken po několika misích za spojence došla chuť procházet to vše nanovo.