Origins vyšlo v době, kdy jsem AC hry moc nehrála (měla jsem za sebou 1, 2 a BF), ale bylo mi to hrozně doporučované, že je to úplně jiné, skvělé, úžasné a ještě Egypt, což je prostě moje. Nicméně jsem se k tomu dostala poprvé až pár let zpátky a vlastně mě to moc nebavilo. A přitom, když to začalo a Bayekovi zemřel syn, tak mě ten způsob, jak se to stalo, strašně dostal. To mi přišlo zvládnutý vážně dobře. Pak jsem odehrála hádám třeba hodinu a půl a nechala jsem to být. Vzpomínám si, že jsem měla hroznej problém pochopit, jakou hru teda hraju, protože jsem od AC byla zvyklá na něco úplně jiného. Po nějaké době jsem se dostala k Odyssey a přes trošku kulhavé začátky mě to fakt hodně chytlo. Po dohrání jsem se vrátila k Origins a byla jsem strašně zklamaná. Přitom jak starověký Egypt, tak starověké Řecko je něco, co je mi fakt hodně blízké, takže to rozhodně nebylo prostředím, nebo zasazením děje.
Bohužel mi nesedla ani žádná z postav, která se ve hře objevila. Ať už hlavní, nebo vedlejší. Za celou dobu, se mi nepodařilo najít si cestu k Bayekovi a Aya mi byla vyloženě nesympatická a hraní za ní mě dost obtěžovalo. Až na pár vedlejších úkolů mě tam nic moc neoslovilo. Jediné, co mi to zachraňovalo byl Egypt a soundtrack. A klasicky atmosféra, no. To je pro mě něco, co má skoro každá AC hra, ale tady to teda bylo fakt jen tak tak, a musela jsem se hodně snažit.
Dohrát Originis pro mě bylo fakt těžké. Hlavně protože jsem si řekla, že to teda dotáhnu, ač mě to vlastně moc nebavilo a neustále jsem kvůli té touze mít to konečně za sebou, bojovala s tím, že úkoly hlavního příběhu vyžadovali vyšší level, než jsem měla já. Takže jsem byla nucená (!) hrát vedlejší úkoly, které mě prostě fakt nebavily. To se mi prostě v Odyssey nedělo. Když měl nějakej úkol vyšší level, tak jsem si řekla - ok, jdu teda nejdřív dělat tohle a užila jsem si to. Když se mi to dělo tady, tak jsem si řekla - jesus fucking christ, nechte mě to konečně dohrát. Když bych to měla srovnat s Odyssey, mám pocit, že Origins prostě chybí osobnost, nějakej vnitřní duch, kterýho Odyssey má.
Většinou, když ve hře strávím tolik času, tak (i když mě to ze začátku tolik nebere) si "zvyknu" a podlehnu tomu, co mi vývojáři předložili. Origins jsem dohrála, řekla jsem si "konečně", a hru jsem odinstalovala.
Takže, je mi líto, fakt bych chtěla, fakt jsem se snažila, ale prostě to nebyl můj šálek kávy.

U Oblivionu jsem hrozně ovlivněná tím, že to byla hra, kvůli které jsem začala hrát videohry (když pominu Bulánky a Asterix: Mega Madness, a další takovýhle hry, který jsem hrála předtím a s RPG jsem prostě neměla žádnou zkušenost).
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem poprvý poslouchala úvodní proslov Patricka Stewarta, který řekl "These are the closing days of the third era, and the final hours of my life." a následovalo tatatá tatatá tatatá tatatá... a já jsem si v tu chvíli řekla - panebože, to vypadá jako film!!! No řekněme, že už to jako film nevypadá, ale ty emoce z toho mi nikdo nesebere. Vždycky když poslouchám soundtrack, tak mám pocit, že je mi zase 12 a já sedím u Oblivionu a plním úkoly cechu vrahů. Sladké časy.
Nicméně mám upřímně problém Oblivion jakkoliv kritizovat. Pro mě to prostě bylo strašně silný a nechala jsem v tom fakt desítky a desítky hodin.
Pohledem mého tehdejšího já - grafika 100%, příběh 100%, možnosti nekonečný, soundtrack 100%.
Asi teď řeknu něco hrozně rouhačskýho, ale mě prostě nikdy nechytil Skyrim. Ani když vyšel, ani když jsem se k němu zkusila nedávno po letech vrátit, prostě meh. Nemá to co Oblivion, ačkoliv si to je tak blízký.
Strašně mě bavilo běhat po mapě, bavil mě hlavní příběh, bavily mě vedlejší úkoly. Každý město v Oblivionu je něčím specifický a úplně nádherný.
Nehrála jsem Morrowind, kterej hrál pro spoustu lidí v hodnocení Oblivionu velkou roli, takže asi i proto pro mě byl Oblivion tak báječnej.
Samozřejmě si uvědomuju chyby, který Oblivion má, ale pro mě neexistujou, protože když jsem se k němu po letech vrátila, tak to bylo pořád stejně dobrý.
Jsem člověk, kterej má to štěstí (aspoň bych to tak nazvala), že se dokáže nechat zcela pohltit atmosférou a to přesně pro mě Oblivion má. Prostě když to zapnu, tak mi v mozku něco zacvakne a já jsem superšťastná.
Možná je problém v tom, že je Oblivion asi hra ideální pro 12letý a to je výhra pro mé tehdejší já a problém pro všechny, který v tý době už měli něco odehráno a nebyl to pro ně první silnej videoherní zážitek.
Abych to uzavřela, stovku tomu dávat nebudu, protože jsem soudná, ale navždy v mém srdci už Oblivion zůstane a nic ho nevytlačí.

Tak hele, já jsem docela tolerantní osoba, jo. Obzvlášť co se AC her týká. Ale tohle byla fakt bolest. První část hry, kdy hrajete za Haythama, templáře jednoho ušatýho, byla super. Hrála jsem to a říkám si, co všem tak vadí, vlastně mi to přišlo úplně skvělý, hrát najednou za druhej tým. Sice jsem to věděla dřív než jsem tu hru hrála, ale to mi vůbec nevadilo. No a pak se to přeplo na synátora a já absolutně ztratila zájem. Nebylo to dobrý příběhem, hratelností, prostředím (člověk by řekl, že USA v týhle době budou dobrý, co), postavami, ničím. Vůbec nejvíc mě štvala vyprázdněnost mapy, která byla poměrně velká, ale bylo v ní velký kulový. Když jste se rozhodli cestovat na koni, nebo nedejbože pěšky, tak jste se jen táhli a nepotkali jste lautr nic zajímavýho. Z každý AC hry mám v něčem silnej dojem, vždycky tam byl nějakej klad, na kterej vzpomínám, i když mě ta hra třeba moc nebrala (Revelations mělo Konstantinopol a Ezia, Origins mělo velbloudy, hrochy a soundtrack), ale tady byl i ten soundtrack debilní. Prostě jediný na co myslím je začátek, kterej to ale nespasí a fakt je přebitej tím kýblem nudy potom. Ovladatelnost taky nanic. Fakt jsem to dohrávala jen ze setrvačnosti.
AC III jednoznačně vyhráva Adélinu cenu za nejdebilnější hru, kterou jsem měla tu smůlu dohrát.
Pakliže nemáte ambici hrát z principu všechny AC hry, tak se tomu vyhněte obloukem a dejte si radši Black Flag.

Hry u kterých jsem brečela:
Red Dead Redemption 2
The Last of Us Part II
It Takes Two

Ne, nemyslím si, že je to těma dvojkama.
Scenáristi týhle hry jsou lidský zrůdy, protože to, co předvedli s tím slonem, to je na soudní tribunál. Naprosto chápu lidi, kteří to kvůli tomuhle nedohráli a abych citovala May  "I'm gonna need therapy after. This, this is so horrible " Vskutku. Nejradši bych jim za to poslala sloní hovno. Haha. Ha. .. Vyprovodím se sama.

Kromě této drobné výtky je to nejlepší gaučový multiplayer, co jsem hrála. A Way Out je skvělý (příběhově asi o píď lepší), ale herní mechanismy It Takes Two jsou fakt špica. Do dokonalosti to dotahují minihry a Moon Baboon, kterej je u nás doma hrdina.
Pokud hledáte hru pro dva a nejste úplný jelita, tak tohle je to nejlepší, co si můžete zahrát (jo, lepší než overcooked, jo lepší než lego hry. ano i lego star wars, už jsem řekla).

Btw, já bych se s May taky rozvedla, je to celkem pizda.

AC: Odyssey jsem začala hrát jen tak mimochodem. Mám ráda řeckou mytologii, ale po některých recenzích jsem neměla velká očekávání. A goddamn, to byla skvělá hra. AC hry pro mě vynikají především atmosférou, kterou pro mě ostatní hry nemají. Princip toho, že hry pokrývají velké časové etapy života hrdinů na mě navíc prostě funguje. A u Odyssey tohle všechno běželo jak má. Měla jsem sice někdy problém stoprocentně vnímat hlavní příběh, ale to bylo zapříčeněno tím, že je ta hra prostě hrozně dlouhá. Paradoxně jsem člověk, který primárně ve hrách plní hlavní příběh a vedlejší úkoly jsou pro mě skutečně vedlejší. Tady jsem to měla naopak. Nejvíc mě bavilo jezdit po mapě, jen tak se kochat, zabíjet mytická zvířata a užívat si Řecko.
Hru jsem hrála za Kassandru, na jejíž dabing jsem si musela hodně zvykat (ale oproti Alexiovi zlatá Kassandra). Oproti jiným AC hrám mě tady mnohem víc bily do očí opakující se pohyby postav v cutscénách (jestli uvidím ještě jedno založení rukou tak rozmlátím ovladač).

Co se týká postav:
Z hlediska příběhu mě fakt zabolelo nevyužití potenciálu Brasida, kterej tam prostě měl bejt dýl a taky to měl být romance option. Jako nezlobte se na mě, Kassandra/Alexios vohnou kdejakou fuchtli / kdejakýho vobejdu, ale takovýhleho kocoura ne? Tak určitě. Cutscéna ve který se Brasidas objeví je snad nejlepší z celý hry, ale je extrémně random. Člověk si hledí svýho, plní úkoly hlavního příběhu a pak najednou mezi plameny epicky vkráčí Brasidas. Jako, námitky nemám, jen bych prosila houšť a větší kapky.

Fakt jsem nenáviděla Sokrata, to byla tak otravná postava a při každý jeho promluvě jsem si přála jeho pomalou a bolestivou smrt.
Nejdřív jsem taky nenáviděla Alkibiada, ale nakonec to byla jedna z nejlepších postav.

Hlavní příběh jsem nakonec dohrála, ale bylo to pro mě spíše trpké. Vzhledem k délce hry je fakt, že abyste měli "šťastný konec", tak musíte v rozplizlosti cca 80 hodin dělat určitá správná rozhodnutí, která za mě prostě nebyla moc jednoznačná (nebo jsem prostě nedávala dostatečně pozor, ale kruci... 80 hodin... normálně pro mě není problém vnímat hlavní příběh, ale tohle fakt nešlo) a fakt, že mi v příběhu nakonec zemřela matka i Alexios, to mě prostě fakt štve. Jednou jsem si zkusila nahrát uloženou hru, ale jen jsem dosáhla toho, že místo toho, aby Alexios Myrrine zabil, tak mě jenom zavrhla. A jak říkám, hlavní příběh pro mě fakt nebyl to hlavní, tak jsem to nakonec trpce oželela.
Ač s výtkami, bylo to super a říkám si, že si někdy zkusím pečlivěji zahrát hlavní příběh, abych měla happy end podle svýho gusta, ale bůhví kdy to bude.

Moje absolutní srdcovka. K AC sérii jsem se dostala pěkně postupně od Altaira, přes Ezia k dalším hrám. Kdysi mě naprosto uchvátilo AC II, které jsem odehrála nevímkolikrát, ale musím říct, že Black Flag je moje nejmilovanější hra ze série AC. Edward je za mě absolutně nejlepší asasín, z toho prostého důvodu, že narozdíl od těch ostatních (se kterými jsem se zatím setkala, nemám odehrané všechny AC hry) není tak frigidně kladný hrdina, který se rovnou stane členem řádu. Vidím tu největší vývoj postavy, a to já ráda. OST jsem slyšela milionkrát, a celou hru znám dost nazpaměť. Jsem si vědomá vad týhle hry, která obecně odráží problémy se sérií AC, nicméně I don't care. Nijak tu nepociťuju otravnost repetitivnosti, nevadí mi, že občas s postavou vrazím do zdi, ač jsem chtěla běžet jinam, nevadí mi, že grafika stárne. Jsem trochu zaslepená, pro mě to pořád vypadá stejně nádherně a realisticky jako v roce 2013, příběh mě vždycky chytne za srdce a na konci vždycky dojetím brečím. Black Flag budu mít asi vždycky rozehraný a až ho dohraju, tak ho budu hrát znovu. Paradoxně bych to neoznačila za svoji nejoblíbenější hru, ale je vysoko a narozdíl od her, který bych skutečně označila za svoje nejoblíbenější (TLoU, RDR2, Uncharted) budu hrát Black Flag dokola a dokola a dokola a dokola...a pak ještě aspoň osmkrát.

I dreamed a dream the other night
Lowlands, lowlands away me John
My love she came, dressed all in white
Lowlands away

Heavy Rain pro mě byla první hra na PS, kterou jsem hrála. Pamatuju si tehdejší absolutní úžas nad grafikou a realističností té hry. Když jsem se k ní po letech vrátila, musela jsem se dost pousmát, nakolik doba pokročila a jak moc nehezké to z dnešního pohledu je.
Nicméně. Heavy Rain je špička, pro mě tehdy ztělesnění nepředstavitelného vyprávění příběhu. Prolínání 4 dějových linií příběhu a příběh samotný pro mě byly natolik vtahující, že jsem hru dohrála snad nadvakrát (a to pro mě tehdy něco znamenalo!). Hry od Quantic Dreamu mám extrémně ráda, herní mechanismy jsou zábavné a rozvětvenost možností vytváří výborný princip vracení se ke hře.
Trochu těžko se zpětně hodnotí hra nezaujatě, obzvlášť když se dají principy hraní srovnávat s Detroit Become Human, který nastavená pravidla o parník posunul. Nicméně hra i po letech vyniká excelentními hereckými výkony, příběhem a uvěřitelností.
Heavy Rain je moje srdcovka, bylo to prostě moje PS poprvé a na to se nezapomíná :).

Hru jsem odehrála hned jak vyšla a neměla jsem od té doby odvahu se k ní sama vrátit. Hra podle mě pro šťastné jedince, mezi které patřím, zprostředkovává dost věrně prožitek PTSD a to není něco, co potřebuju prožívat denně. Naughty Dog považuju za špičku herního průmyslu (jak ojedinělý názor, heh), a tak je hra ztělesněním absolutní dokonalosti.
Příběh za mě nemá chybu, strašně cením odvahu jít do něčeho tak kontroverzního, obzvlášť když má herní komunita tendenci si svoje hrdiny zbožšťovat a stavět na piedestal, nedej bože se jimi inspirují, ač jsou to ve skutečnosti pěkné svině. Joel je jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů (asi z audiovizuálního umění obecně), ale Last of Us Part II mě dokázala s tímhle mým náhledem na něj pěkně usadit. Část hry za Abby je za mě mnohem lepší, než část za Ellie. Podle mě je hra obecně dramaturgicky výborně stavěná, kdy neustále graduje a je lepší a lepší. Setkala jsem se s názorem, že by první část hry měla být za Abby, ne za Ellie, ale podle mě by to v člověku nevzbudilo tak silné emoce a takový vnitřní boj sám se sebou. Hráč by to prostě měl emočně o dost snazší a ačkoliv by to furt byl špičkový zážitek, tohle je prostě emoční rejpání v ráně, který si prostě jinde jen tak neužijete.
Extrémně cením vedlejší postavu Leva, obecně mám ráda jakýkoliv mainstreamový produkce čehokoliv, které nezaspaly v minulým tisíciletí a přinášejí do umění věci ze skutečného světa. Jakékoliv hejty na queer problematiku jsou prostě úplně mimo. Celkově část, kde figuruje Yara a Lev jsou excelentní.
Naprosto chápu komentáře, že je hra moc dlouhá, ale podle mě to má smysl. Hra vás má prostě vyčerpat do bodu, kdy si říkáte, že už prostě nechcete dál, už toho bylo moc a ve chvílích, kdy si myslíte, že už to nemůže být horší vás děj krásně vyvede z omylu a pošle vás na ještě větší dno.
Nerada bych opomenula špičkový soundtrack, který poslouchám s velkou pravidelností (společně s OST z TLoU 1).
Na závěr bych ale chtěla říct, že doufám, že je touhle hrou příběhová linie Joela a Ellie uzavřena (sequely, prequely cokoliv) a pakliže Naughty Dog přijde z další hrou ze série Last of Us, tak to bude nová dějová linie, na novém místě, s novými příběhy a postavami.
(Můj první komentář :))