Extrémně depresivní hra (na Vánoce jak dělaná :)) To se musí nechat. Nicméně, ničím nevyniká, a to je smutné. Ano, je zde zajímavá grafika v podobě převážně bílých barev, díky čemuž vynikají podstatné příběhové body, symboly, a metafory které jsou v rudých, modrých a příležitostně žlutých barvách. Ale poté co si uvědomíte, že je to vážně jediná na oko inovativní záležitost, je to vážně velmi průměrný walking simulátor, který zpracovává již mnohokrát využitou látku.

Příliš nepomáhá, že po dohrání nemám vlastně jasno co přesně stojí za stavem hlavního hrdiny. Nedovedu se rozhodnout, jestli jeho partnerka byla čistě výplodem fantazie, jestli zemřela při autonehodě nebo jestli jí zabil. Pro všechny tyto myšlenky hra nabízí podklady, a ačkoliv někdo – a za jiných okolností i já – může tuto nejasnost ocenit, mně vážně vadí, že ani tohle hra nedotáhla do konce. 

Neberte to příliš negativně. Je to skvělý walking simulátor na jedno odpoledne, za kterým zřejmě stál tým nadšených a kreativních lidí. Jen tomu zkrátka chybí ta jiskra, která tomu dodává hloubku. Ani příběh, ani hudba, ani myšlenka. Je to prostě jen deprese v kostce.

Nicméně je zajímavé, kolik jiných her mi The Shattering připomnělo. Nevím, jestli to byla skutečná inspirace, ale vzpomenul jsem na více her než u jakéhokoliv jiného Walking simulátoru. What Remains of Edith Finch, Dear Esther, The Evil Within,  Among the Sleep a Firewatch jsou hry, které mě teď tak nějak napadají. Je to super, ale na konci to trochu podtrhuje myšlenku, že hra je spíše složená jako puzzle, než že by měla nějakou vlastní hloubku.