Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Olija

  • PC 70
Pokud hledáte jednodušší plošinovku na víkend, která hledá inspiraci trochu jinde než valná většina plošinovek z nezávislé scény, s Olija nesáhnete vedle.

V roli Faradaye na hráče čeká cesta za nalezením všech tří klíčů, poschovávaných po celém souostroví, odemykajících bránu, která odděluje Terraphage od zbytku světa. Navzdory očekáváním se však hra vyhýbá populárním metroidvania prvkům a nabízí sevřené úrovně, které lze odehrát v občas volitelném pořadí. I tak úrovně však nejsou zcela lineární a nabízí více cest, které často vedou k různým pokladům a sběratelským předmětům. Priority hry však leží jinde než tomu je u rozsáhlých eposů, jako je Hollow Knight.

Hratelnost kombinuje souboje s klidnějšími platformingovými a logickými pasážemi. Faradayovým hlavním nástrojem pro překonávání překážek ostrova je magická harpuna, kterou lze kromě boje využít podobně jako vystřelovací hák k přesunu po úrovních. Hlavní předností hry jsou bezpochyby souboje s démonickými domorodci. Ty jsou velmi dynamické a vzhledem ke zvolenému grafickému stylu překvapivě efektní.

Každá zbraň má úctyhodné množství různých útoků a komb, ale ať už používáte jakoukoliv zbraň, audiovizuální feedback na vaše útoky je vždy velmi uspokojivý. Frenetičtějším soubojům ale občas úplně nepřeje ovládání a to především kvůli automatickému zaměřování, se kterým ve víru boje často uděláte něco, co jste neměli v úmyslu. Také není nic složitého ztratit přehled, harpunu odhodit a nevšimnout si, že protivníky mlátíte pouze pěstmi či sekundárními zbraněmi. Obtížnost hry však není nijak extra vysoká, tudíž podobné lapsy se vám většinou nestanou osudnými.

Městečko, do kterého se mezi úrovněmi vracíte, je sice přijemnou featurou a jeho průběžnou proměnu je během Faradayovy cesty radost sledovat, ale nejsem zcela přesvědčený, že prvek sbírání surovin a vyrábění klobouků byl ve hře potřeba. Jejich efekty jsou sice na papíře zajímavé, ale v praxi jsem celou hru prošel s prvním, který jsem si vyrobil, a s dalšími jsem neměl vzhledem k nižší obtížnosti hry důvod experimentovat.

Z nízké obtížnosti částečně plyne fakt, že hrou zkrátka projedete jako rozžhavený nůž máslem. Souboje, platforming a hádanky plynule odsýpají, v podstatě se není kde zadrhnout ani kde zabloudit. Pokud si na Olija vyhradíte čas, není nereálné ji dohrát na jeden čtyřhodinový zátah. A ačkoliv hra nabízí možnost vysbírat skryté sběratelské předměty, takováto motivace bude fungovat snad jen na hráče s nezvladatelnou OCD poruchou. Všem ostatním hra poslouží především jako milá malá jednohubka.

Ačkoliv je Olija hrou několika málo slov, i přesto dokáže její atmosféra a způsob vyprávění příběhu na hráči zanechat stopu. Podobně jako Another World dokázal beze slov vyprávět příběh vědce uvězněného na mimozemské planetě, i Olija je na slovo skoupá, aniž by jí to nějak uškodilo. Faradayův příběh nezdržuje tunou cutscén, dialogů či deníkových zápisů, ale namísto toho boduje atmosférou a působivými scénami, které mluví samy za sebe.

Atmosféru zdárně buduje i lowres pixelartový styl, i když má své mouchy. Některé pasáže vypadají impozantně a oplývají slušným množstvím detailů, ale někdy jsem si připadal, že by se té či oné scéně mohlo dostat lepší péče. Konzistenci si však drží animace postav, které i přes nízkou míru detailů působí velmi plynule.
+13