Půjdu na to chytře od lesa a vezmu to vylučovací metodou. Dědečka Wolfenstein 3D bez debat uznávám jako prvního opravdového povedeného zástupce stříleček z prvního pohledu, ale pravda je taková, že už kdysi jsem ho považoval prostě jen za třízbraňové kostičkované stereotypní bludiště.
Poté přišel další revoluční masakr jménem Doom a následně jeho vylepšená verze Doom II: Hell on Earth. Zde opět mohu jen zarytě mlčet a vzdávat jim hold. Bohužel ani jeden z uvedených dílů mě svou atmosférou nedokázal vtáhnout do děje tolik, jako právě první "qéčko". Pak tady máme ještě třeba Duke Nukem 3D, Shadow Warrior nebo skvělý Blood. To jsou ale všechno "buildovky" a ty mě už jen díky svému zpracování nikdy nedokázaly pořádně přesvědčit o tom, že by mohly být i něco více než jen "hry".
Máme zde tedy vítěze! První Quake mě kdysi stihl vystrašit už jen úvodní místností s černými portály pro volbu obtížnosti. Jakmile jsem jedním z nich prošel, začala ona ponurá depresivní atmosféra působit ještě více a já jsem jen seděl a ani nedutal. Opravdu jsem se tehdy bál a dalším postupem se můj strach jen více a více umocňoval. Na zabití prvního nepřátelského vojáka za zvuku specifického dunění základní brokovnice nikdy nezapomenu. Ještě i dnes působí šedé zdi vojenských komplexů a středověkých interiérů velmi temně a nepřátelsky. Napomáhají tomu i výborně zvolené zvuky jednotlivých zbraní (již zmíněné dunění brokovnice nebo tupé cinknutí zakrvavené sekery), samotných nepřátel (typický smrtelný řev základního vojáka) nebo za hru stokrát slyšené hutné "hh" při výskoku hlavní postavy.
Krom té šílené atmosféry a prostředí, které neustále opěvuji, musím pochválit ještě velmi dobrý level design, velké množství tajných místností s překvapeními, "quad damage" (opět typický nepopsatelný zvuk), optimální délku a náročnost - nepřátelé vám nedají nic zadarmo, ale hru je možno dokončit i na nejvyšší stupeň obtížnosti celkem normálně a bez vyrvaných vlasů, no a samozřejmě nesmím zapomenout ani na bájný "mouselook", který v té době ještě nebyl všude úplnou samozřejmostí.
Přes kopu mrtvol, děsivých stvoření, hromady vystřílených nábojů a minimum textu nebo informací se propracujete až na konec k souboji s hlavním bosem, který mi moc povedený nepřipadal a to je defakto asi jediná věc, která mi na první Quakovi trošku vadí. Jinak 90%.
Poté přišel další revoluční masakr jménem Doom a následně jeho vylepšená verze Doom II: Hell on Earth. Zde opět mohu jen zarytě mlčet a vzdávat jim hold. Bohužel ani jeden z uvedených dílů mě svou atmosférou nedokázal vtáhnout do děje tolik, jako právě první "qéčko". Pak tady máme ještě třeba Duke Nukem 3D, Shadow Warrior nebo skvělý Blood. To jsou ale všechno "buildovky" a ty mě už jen díky svému zpracování nikdy nedokázaly pořádně přesvědčit o tom, že by mohly být i něco více než jen "hry".
Máme zde tedy vítěze! První Quake mě kdysi stihl vystrašit už jen úvodní místností s černými portály pro volbu obtížnosti. Jakmile jsem jedním z nich prošel, začala ona ponurá depresivní atmosféra působit ještě více a já jsem jen seděl a ani nedutal. Opravdu jsem se tehdy bál a dalším postupem se můj strach jen více a více umocňoval. Na zabití prvního nepřátelského vojáka za zvuku specifického dunění základní brokovnice nikdy nezapomenu. Ještě i dnes působí šedé zdi vojenských komplexů a středověkých interiérů velmi temně a nepřátelsky. Napomáhají tomu i výborně zvolené zvuky jednotlivých zbraní (již zmíněné dunění brokovnice nebo tupé cinknutí zakrvavené sekery), samotných nepřátel (typický smrtelný řev základního vojáka) nebo za hru stokrát slyšené hutné "hh" při výskoku hlavní postavy.
Krom té šílené atmosféry a prostředí, které neustále opěvuji, musím pochválit ještě velmi dobrý level design, velké množství tajných místností s překvapeními, "quad damage" (opět typický nepopsatelný zvuk), optimální délku a náročnost - nepřátelé vám nedají nic zadarmo, ale hru je možno dokončit i na nejvyšší stupeň obtížnosti celkem normálně a bez vyrvaných vlasů, no a samozřejmě nesmím zapomenout ani na bájný "mouselook", který v té době ještě nebyl všude úplnou samozřejmostí.
Přes kopu mrtvol, děsivých stvoření, hromady vystřílených nábojů a minimum textu nebo informací se propracujete až na konec k souboji s hlavním bosem, který mi moc povedený nepřipadal a to je defakto asi jediná věc, která mi na první Quakovi trošku vadí. Jinak 90%.
Pro: atmosféra, grafika, zvuky, zbraně, level design, tajné místnosti
Proti: závěrečný boss