Série Resident Evil mě jako hráče minula mílovými kroky. O sérii mám všeobecný přehled, Resident Evil 4 a Resident Evil Code: Veronica se honosí v mé kolekci her na PlayStation 2, avšak nenašel jsem odvahu nějakou z již jmenovaných her rozehrát. Avšak s příchodem mé milované přítelkyně, která mě naučila hororové hry hrát, přesněji jsem s ní dohrál Silent Hill: Downpour a rozehrál Silent Hill: Homecoming, který jsem následně prohodil oknem, tak jsem již měl chutě se do Residenta pustit. S příchodem sedmého dílu série jsem byl však opět odstrašen, a tak jsem se rozhodl, že jako moje první hra z této série bude remake druhého dílu. A řekl bych, že jsem si jako nováček nemohl lépe vybrat.

Resident Evil 2 je rozhodně atmosférická hra. Hra, která vás dokáže vyděsit pouhými zvuky a na jumpscary se tu moc nevsází. Není totiž nic horšího, než když si pokojně jdete koridorem a najednou odnikud uslyšíte řvát lickera, větší paniku si v životě nedokážete představit. A co teprve, když se do hry připojí Mr. X se svojí koženou fedorou. Dupot jeho nohou, když kráčí okolo místnosti, kde jste a vy se jenom modlíte, že vás neslyšel a nejde si pro vás mi zní v uších doteď. Ono obecně Mr. X je dle mého hlavním představitelem strachu v této hře, je to totiž záporák, který vás v určitých momentech hry pronásleduje kamkoliv jdete a nejde nijak zabít, tedy na konci dostanete do rukou bazuku a budete ho moct nechat vyletět do povětří. Minimálně třikrát mi málem zavinil zástavu srdce. Do konce života budu mít vypálené v paměti, jak jsem kráčel chodbou s tím, že jsem ho nikde neslyšel a zmetek se zničehonic proboural přes zeď. V ten moment jsem zastavil hru, došel se psem ven, došel na nákup a přesto, když jsem opět zasedl k televizi, byl jsem ještě lehce vyklepaný…

Hra se ovládá skvěle. I přesto, že jsem hrál na gamepadu mi ovládání přišlo zapamatovatelné a pohodlné. Avšak marně jsem hledal přítomnost nějakého uskakovacího manévru, jelikož nespočet krát se mi stalo, že jsem se v úzkých chodbách snažil vyhnout zombíkům, ale vždy mě zvládli chytit. Nebo, když jsem střílel na monstrum, které se na mě vrhalo, já přestal mířit a snažil utéct z dosahu monstra, ale i přesto mi monstrum zvládlo zasadit úder. Líbí se mi ale možnost "craftění", kdy můžete nalézat léčivé bylinky (zelené, modré, červené), které můžete posléze různě míchat. To samé platí i pro náboje, když naleznete střelný prach (normální, žlutý a velký), tak si můžete vytvářet náboje do zbraní a opět nastávají dilemata pokud je lepší vycraftit si náboje do pistole nebo počkat, než naleznete žlutý střelný prach, aby jste si mohli udělat náboje do brokovnice.

Nábojů je nedostatek, takže šetřete, šetřete, šetřete, nebo se z toho zblázníte! Ale já vím, že je to marný, je to marný, je to marný… Já jsem jednu část hry vyžil s deseti náboji do pistole, jedním nábojem do brokovnici a nožem, který se každým úderem do zombíka mohl rozbít. Teprve, když jsem měl nějaké náboje, tak jsem se opět cítil sebevědomě, abych nakonec skončil tak, že jsem se objevil v místnosti se zombie psem a vyplýtval všechny náboje na něm. Občas je prostě lepší utíkat a střílet jen v případě nouze.

Líbí se mi způsob inventáře, který vás omezuje a vy jste nuceni se rozhodovat, pokud je lepší si vzít radši léčivé bylinky nebo bojový nůž. Nebo pokud se vám vyplatí zničit jeden předmět, abyste si mohli vzít úkolový předmět, který potřebujete. Taktéž s následným příchodem Mr. X jsem byl nucen si plánovat cestu k úkolovým předmětům, či hádankám, tak, abych se mu co nejvíce vyhnul a popřípadě, jakou cestu bych vybral, abych mu utekl. Pokud by mě nachytal v knihovně, mohl bych utéct touto chodbou, avšak tou radši ne, tam jsou dva lickeři... A i přesto, že si vše naplánujete Mr. X vás překvapí a vy musíte improvizovat. Mr. X mě snad bude pronásledovat v nočních můrách do konce života.

Střílení v této hře mě hrozně baví. Obzvláště, když už máte nějaký ty náboje do brokovnice a můžete si dovolit jeden náboj vyplýtvat přímo do zombíkovy hlavy, která se hned rozprskne. Avšak s pistolí je takový rozprsk hlavy náhodný, někdy stačí jedna kulka, jindy musím vystřílet deset nábojů, ale vždy, když se tak stane, tak si připadám jako Rambo, který má však v kalhotách naděláno. Jindy na mě ze stropu vyskočili lickeři a pomalu se ke mně plížili, já však okamžitě vzal granát, kterým jsem je hned vykouřil. Taktéž zombíci dokáží hodně vydržet a když padnou k zemi neznamená to hned, že jsou doopravdy mrtvý. Pokaždé, když někde vidím zombíka s dlouhými vlasy někde posedávat, tak mu hned uštědřím kulku do hlavy a jak jsou hned čilý, parchanti!

Remake Residenta Evila 2 je rozhodně dokonalou hrou, která mě bavila od začátku do konce. Neustálý pocit nebezpečí a paranoii zde skrze atmosféru a zvuky funguje skvěle. Líbí se mi, že jsem se dokázal cítit jako největší posera, ale zároveň v některých momentech i jako největší Rambo. I přesto, že jsem měl několik zástav srdce a v noci jsem probudil pár sousedů, tak mi přirostla k mému již napůl fungujícímu srdci a rozhodně se k ní s radostí vrátím! Rozhodně si myslím, že je Resident Evil 2 Remake dobrým startem pro nováčky, jelikož jsem jedním z nich a tuhle hru doopravdy miluji. Teď by Konami mohlo konečně udělat remake nějakého Silent Hillu, jelikož Capcom jim aktuálně nakopává prdel...