Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Po několika dlouhých desítkách minut dohrávám hlavní příběh a mám smíšené pocity. Pocity radosti z toho, že jsem příběh dvou vyděděných členů japonské mafie dotáhla do konce (a také z toho, že mi nevypnuli proud nebo nespadla hra, protože autosave není třeba..), a také pocity smutku, že už se blíží konec celé hry, kdy se budu muset s Majimou a Kiryem rozloučit.

Zpočátku mě překvapily dlouhé cutscény připomínající dobrý mafiánský film, jaký jsem už delší dobu neviděla. Postupně jsem se seznámila s dvěma hlavními postavami a s jejich příběhem. Jestli byl plný klišé, to nedovedu posoudit, neboť mafiánské prostředí není něco, co bych vyloženě vyhledávala, ale mohu říci, že příběh, jeho vyprávění a zvraty v něm byly to, co mě u hry drželo asi nejvíce.

Nedá mi to, abych zde nenapsala srovnání s Horizon Zero Dawn, kde jsem měla problém si po dohrání vzpomnět na jednu jedinou postavu a určit její jméno a vzhled. V Yakuze jsem si zapamatovala i postavy, které jsem viděla sotva pár minut, jak mi díky své jedinečnosti a propojenosti se skvělým a vlastním mini příběhem utkvěly v paměti. Zde narážím na kvalitní substories, které mě někdy rozesmály až k slzám (role režiséra, hraní boyfrienda cizí ženě, nakupování časopisu pro dospělé dítěti) a někdy mě docela rozesmutnily a dojaly (pán po plastice obličeje a jeho rodina, holčička s plyšáky).

Yakuza 0 mi krásně ukázala, že i v malém světě se dá prožít zábava na několik desítek a více hodin. Hra je přeplněná činnostmi, kterým jsem se mohla věnovat. A navíc ty činnosti jsou zpracovány opravdu zábavně. Nikdy bych nevěřila, že mě bude tak moc bavit zpívat karaoke (a smát se falešnému zpěvu hlavního protagonisty), že budu mnoho hodin trávit v OutRun (zatím nejlepší skóre kolem 4 800 000), chytat ryby (a vylovit peněženku), hrát divný typ kulečníku (u kterého si nepřečtu pravidla a pak mu nerozumím), domlouvat si rande po telefonu (a ve většině případů potkat úchylu), vést kabaretní klub, drtit v bowlingu zaměstnance bowlingu nebo chytat plyšáky v UFO Catcheru (a zpočátku křičet, že pořád padají a že je to podvod).

Souboje s protivníky mě také bavily, i když ke konci už jich bylo moc a čas od času mě štvalo, když jsem chtěla někam jít, přejít ulici z jedné strany na druhou, a musela jsem se zdržovat s jedním či dvěma souboji, které na mě narazily (nedá se totiž říct, že bych já na ně narazila).

Jediným záporem je pro mě chybějící autosave, který by přišel vhod aspoň po nějaké delší sekvenci, kdy si nemohu hru uložit.

Musím říct, že mi ta 80. léta v Japonsku, která ve hře byla zobrazena, přirostla k srdci. Teď si dám na nějaký čas pauzu od sérii Yakuza, než budu pokračovat dalším dílem. Ale těším se, co tvůrci hlavně z hlediska příběhu připravili.

Pro: příběh, prostředí, japonský dabing, hudba, substories, aktivity ve městě, kabaretní klub, OutRun

Proti: systém ukládání

+38
  • PS4 90
To jsem takhle čuměl co si zahraju před Niohem a Yakuza mi padla do oka. Vypadala jako GTA/Mafie z Japonska (to jsem se velmi spletl) a mě přišlo, že něco takového bych si velmi užil (v tom jsem se nespletl).

Jenže chyba lávky, jediné co má Yakuza 0 společného s výše jmenovanýma hrama je, že je to příběh o gangsterech. Yakuza 0 má žánrově blíže k Final Fantasy (VII), kde místo 'celého světa' máte tokijskou čtvrť, náhodné souboje jdou vidět a jde se jim vyhnout a když už na ně příjde, tak nejsou tahové, ale pěkně mlátičkové jako z tekkenu. Což upřímně z Yakuzy dělá jednu z nejlepších a nejzábavnější jRPG her, které jsem kdy hrál.

První dvě kapitoly hráč hraje jaku Kuzuma Kyriu, který musí odejít od od Yakuzy a je zatáhnut do nějakých realitních techtlí mechtlí. Následují dvě kapitoly v kůži Goro Majima, který je v podstatě otrok Yakuzy, pro kterou vede místní kabaret a musí plnit jejich přání. Takže se každé dvě kapitoly skáče mezi Tokiem a Osakou a člověk tak má na prozkoumávání rovnou čtvrti dvě!

Rozdíl mezi Kyriu a Majimou není jen v tom, že jeden má dvě oči a druhý jen jedno, ale každý z nich má jiné bojové styly a každý z nich má taky jinou 'hlavní' minihru v tom, že Kyriu nakupuje nemovitosti a přiděluje jim manažery a ochranku (většinou z lidí, které potkal v sidemisích) a Majima zase spravuje Kabaretní klub (což je něco trochu jiného, než ten hlavní Kabaret), kde jednak může randit své Skové hostesky (což funguje jako jejich trénink a levelují díky tomu) a nebo vyloženě pomáhá při provozu, což je docela zábavná minihra. Kabaret mi přišel mnohem závanější, než reality a blbnul jsem tam dost často.

Příběh mi přišel velmi dobrý a zábavný, charaktery zajímavé, zvraty dobré a časté. Nechci o něm nic říkat, protože tam byl zvrat za zvratem a já chtěl neustále vědět, co bude dál. Nejraději jsem měl ale náhodné sidequesty. Ty se daly náhodně potkat na ulici a jejich náplň byla od chlapečka, který si koupil nejnovější RPGhru a někdo mu ji sebral, přes dívenku co prodávala své spodní prádlo, dominatrix, která je hrozně plachá a chce se to odnaučit až po... nevím, už se mi to plete s jedničkou.

A nejraději jsem na tom měl, že celé je to tak nějak naivně positivní a... slušné. Zní to divně, ale ve hře se v podstatě nezabijí ani nestřílí (teda obojí ano, ale v curscénách je to vždy fatální) a pořádná nakládačka stačí, aby každý otevřel oči a pochopil, že na tvé straně je právo (a nejdrsnější násilí). A do toho jsou tam občas mega epic cool šílené cutscény (za všechny třeba motorka v kanále). Hodně jsem se u toho všeho nasmál a měl jsem z toho příjemný pocit, což se mi u hry nestalo už... dlouho.

Kromě hlavních a vedlejších questů jsou tu miliony věcí, kde se může hráč zabavit. Spousta japonských stolních her (které mi tragicky nešly), autodráhy (sbíráte autíčka a součástky a pak závodíte na několika drahách), kulečník, šipky, bowling a do toho sbíráte kartičky s pornoherečkama, nahání vás tam polonahý nadrženec, který je chce a můžete se jít dívat i na 'soft-soft-soft-neporno', které je tak strašlivě lame, že je dobré tak akorát k smíchu.

Musím tedy říci, že mě bavila každá část hry, ať už šlo o příběh, rvačky, postavy nebo věci k vyblbnutí a to pro to, že to bylo velmi upřímné, ujeté, absurdní, pitomé a vtipné a celé to dohromady fungovalo překvapivě dobře.

BTW - Vzhledem k tomu, že Zero vznikla až spolu s Yakuzou šestkou a jde tedy vlastně o 'poslední díl' tak hra za Goro Majima a jeho vzhled musel být pro fanoušky série k popukání, ale pro všechny kteří začali nulou ten 'fór' příjde až na samém konci hry, kdy se Goro připravuje do dalšího dílu...

Málem bych zapomněl na rybaření! Kolik jsem se toho narybařil! Kufříky s deseti miliony jenů byly můj nejoblíbenější úlovek!

Pro: Příběh, postavy, kabaret, humor, absurdnost, ujetost, japonskost, epičnost

+33
  • PC 95
Původně jsem komentář ani psát nechtěla, protože toto je jedna z těch her, které si musíte sami zahrát a udělat si vlastní názor, ale když už něčemu napálím plné hodnocení, tak bych asi pár vět napsat mohla.

Co určitě musím pochválit především je skvělý příběh plný zvratů a emocí, za který by se nemusel stydět žádný film nebo seriál, a který s každou další kapitolou nabírá větší a větší obrátky a hráče napíná k prasknutí. Stejně tak jsou perfektní velmi propracované postavy. Z hlavních hrdinů u mě na celé čáře vede Majima, ale Kiryu je taky sympaťák a vedlejší postavy jsou kapitola sama pro sebe (Kuze, Nishitani, Tachibana, Oda, Makoto, Lee...). Opravdu kolikrát i postavičky, které se tam objeví jen na 5 minut, jsou propracovanější než drtivá většina charakterů v jiných hrách. Moc se mi líbila také atmosféra, jenž neustále skáče z vážné do humorné až absurdní, ale přitom to překvapivě funguje na jedničku, a všechno podkresluje úžasný soundtrack, kde je těžké vybrat nejlepší song (osobně bych řekla buď Kuze Theme nebo One Eyed Dancer). No a pak je tu ještě neskutečně živý svět, který hýří zábavou a přímo láká si projít každé zákoutí, objevit každý vedlejší příběh a zkusit každou aktivitu, kterých je nepřeberné množství.

Sečteno podtrženo, už je to opravdu hodně, hodně, hooodně dlouho, co mě nějaká hra takovým způsobem nadchla. Kromě občasných bugů, které jsou ale v každé hře, mám prakticky jen jedinou výtku, a tou je chybějící autosave, protože některé pasáže jsou dost dlouhé. Až půjde do prodeje Kiwami, tak si ho koupím hned v předprodeji.

Pro: PŘÍBĚH, POSTAVY, SVĚT, ATMOSFÉRA, humor, emoce, absurdita, soundtrack, grafika, délka

Proti: bugy, chybějící autosave

+30
  • PC 80
VRAŽDA. ZÁHADA. MAHJONG!

Yakuza je jedna z těch her, kterou dostatečně přesně k žádné jiné hře přirovnat nedokážu, takže kecám - není to jedna z těch her. Je to naprostej unikát, který mnohočetně oslavuje hry jako médium, přičemž se vlastně hraje docela dost blbě. Po bajvoko stovce odehraných hodin jsem ani vzdáleným omylem z třetího kolena neudělal a neviděl vše, co hra nabízí, ale bohatě mi to stačilo. Zároveň toho ale zřejmě nebylo dostatek na to, abych byl schopnej tu hru nějak pochopitelně a uchopitelně, alespoň trošku výstižně, popsat. A to už je to přitom pár tejdnů, co jsem shlédnul závěrečné titulky (které trvají nějakých 11 minut, ale spolu s filmečky před i po to dá dobrou hoďku), takže se nemůžu vymluvit ani na až moc čerstvé dojmy...

Tož asi takhle - K Yakuze je třeba přistupovat jako ke dvěma hrám, resp. jedné hlavní hře, která ovšem navíc obsahuje humornou rodinnou selekci zábavných hříček. A ani nevím, jestli té hlavní části opravdu říkat 'hlavní', když ta sama o sobě zadá na něco málo přes 20 hodin. V rámci této části sledujeme vrchovatě seriózní kriminální drama, a souběžně zdaleka nejlépe napsaný mafiánský příběh, jaký jsem ve hře kdy zažil (horoucně tuto hru přeju všem, kteří dodnes považují první či druhou Mafii za scénáristický skvost; i já sám už mám dlouhodobě vykročeno k snížení ze sta procent zdejšího osobního hodnocení >_> ). A není to ani tak moc o nějakých dějových zvratech, jako hlavně o těch neuvěřitelně vykreslených postavách. Zdejší hlavní příběh je čistých 11/10, no questions asked, a už jen kvůli němu by si tuto hru měl každý hráč povinně přidat do hledáčku.

Mimo hlavní příběh zde ovšem existuje ta skutečná alfa a omega hry, a sice všechen ten magorskej maglajz vedlejších pičičáren ad absurdum. Už jen v prvotních uvítacích hodinách si střihnete karaoke, akční puzzle tančení, baseball (jehož mechaniky jsem doteď nepobral), autenticky působící arkádovky, ad. A co je důležitější, zároveň velmi brzy ochutíte zdejší side questy, které byly evidentně koncipovány pro ten co nejpropastnější kontrast mezi nimi a tím hlavním questem. Každá nová vedlejší mise předhání tu poslední v čiré demenci, která se ovšem zaplaťsatan v tomto provedení většinově hladce překládá do neskutečné zábavnosti, a v konečném důsledku je tato hra tedy nejen tou nejlepší herní gangsterkou mého života, ale taky je to dost možná ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy hrál.

Tak jaktože ve finále 'pouhých' 80%? Anžto všechno krásné se někde někdy nějak prostě zákonitě musí zesrat, a v případě této hry a mých rukou to byly souboje. Ty si udržely nějaký ten mikroskopický čmuch napínavé švandy po dobu zhruba první kapitoly, od toho bodu dál - tedy drtivou většinu odehraného času - už pro mne ovšem každý jednotlivý souboj byl menším či větším utrpením. Ovládání mi přišlo mimořádně imbecilní, kinesteticky mi zas celej ten souboják přišel mimořádně neintuitivní, nepříjemně tempovaný, a po pár prvních hodinkách i vyloženě nudný. Většina bossů tyto negativní pocity uměla lehce narušit, ale opravdu jen lehce; v mechanické podstatě jsem beztak dělal furt to isté dokola, ipso facto eeeh. Krom soubojů mi zprvu docela ležela v žaludku i ta skutečnost, že se tu střídá hned celá hrst storytellingových metod, ale u toho už naštěstí proběhl ten starej dobrej proces *to je divný -> už jsem si zvykl, nevadí mi to -> totálně to miluju*. Nicméně vstupní bariéře to rozhodně jen přidává, a bariéra je to masivní, alespoň pro někoho nezvyklého na podobné hry. A jelikož, jak jsem avizoval na začátku, si nejsem vědom existence čehokoliv podobného, tak jste asi všici v pejči.

Takže tak, je to...Yakuza. Rozhodně nezapomenutelný, rozhodně zážitek. A mám nutkání se zakousnout do dalších dílů, ale ještě větší nutkání mám jen někde na jůtubech shlédnout sestřih jejich hlavních příběhů, protože představa, že se dalších několik stovek hodin seru s těmi stejnými souboji, mi rozhodně nedělá dobře na žluč.

Pro: Mimořádná, život obohacující, kouzelná a nezapomenutelná hra...

Proti: ...která se mi satanužel hrála spíš nepříjemně

+30
  • PC 80
Yakuza 0 pro mě nebyla zas takovým překvapením, jako pro lidi, co od toho čekali klon GTA. Přečetl jsem dost recenzí, shlédl pár videí, zahrál demo Kiwami 2 a nakonec se nechal zviklat jedním zdejším influencerem. Na každý pád jsem věděl, do čeho jdu, takže na prvotní rozčarování nedošlo.

Hra je v podstatě slepencem tří hlavních částí.

Část 1. Během hlavní dějové linky jen řežete všechny kolem. Nic nápaditějšího hra nenabídne a například střelné zbraně v pozdějších fázích hry jen zbytečně frustrují. Vždy, když někam vejdete, tak bude jediná herní náplň pobít se s někým. Ono to ale stačí. Hra nabízí perfektní atmosféru zadostiučinění. Pokud vás někdy ve hře či filmu naštvala situace hrdiny, kdy se po něm vozí celá základna padouchů, plivou po něm shora a on s tím nemůže nic udělat, protože na něj míří zbraněmi a přáli jste mu mít alespoň na chvíli takovou schopnost, že si to s nimi může vyřídit rovnou teď na férovku tak… přesně tohle je Yakuza 0. Ze zdánlivě smrtících situací se budete dostávat svými pěstmi a oba hrdinové jsou doslova mlýnky na maso, takže na arogantní tvrďácké řeči dojde hodně často. Nemusíte běsnit, že je někdo na zabití, za minutu už vám třeba leží u nohou a kašle krev. Kdo ví, třeba vám na konci bude padouchů i líto.

Část 2. Minihry. Jedné dosti povedené a ujeté minihře jsem věnoval docela velké množství času. Jednalo se o management tanečního klubu, kde jste si vylepšovali hostesky a celkem zábavnou minihrou udržovali dobrou náladu v podniku. Na hudbě si vypěstujete závislost a zásahy Majimy do situací se vám neomrzí ani po deseti hodinách. Být to jako samostatná hra někde na mobil, asi do toho jdu. Součástí je také obrovská dávka menších miniher – jedná se jak o klasiku jako kulečník, tak i o hry z automatů anebo… třeba… erotická seznamka, kdy je základ hlavně neblábolit nesmysly (těžší, než se zdá!! :D ). Vše je tu dovedeno do takového extrému, že si budete připadat divně, když váš hrdina hodí šipku do terče normálně a nehraje u toho epická hudba, nehoří mu u toho oči a nevyrývá patou do podlahy díru. Prostě většinu času to bude spíš ten absurdní japonský nářez.

Část 3. Vedlejší úkoly. Ty se vyznačují ještě extrémnější humorem a švihlostí si nezadají s Monty Pythony. Nesplnil jsem jich adekvátní vzorek abych mohl říkat, že to tak opravdu je, ale z 90% se u mě jednalo jen o správnou volbu v dialozích. Kdy jsem například šel s dívkou na rande abych zapůsobil na jejího otce, nebo se snažil naučit zdánlivě tvrďáckou kapelu působit tvrďácky, nebo přesvědčit dav, aby se chvíli díval na mě zatímco si živá socha může odskočit na záchod. Vždy vybíráte ze tří možností a podle úspěšnosti se vám pak vygeneruje odměna. To nejlepší jsem určitě neviděl, ale bohužel se vždy jednalo o tak zdlouhavé a krkolomné… všechno… že jsem ke konci jel už čistě po příběhu. Tímto bych mohl navázat na pár záporů. Berte je ale hodně s rezervou a pamatujte, že jsem si hru ve výsledku velmi užil.

Zápory. Zmínkou o jakési krkolomnosti jsem si naběhl, protože nedokážu přesně určit, proč to na mě působilo až tak zle. Vše tu ale trvá podivně dlouho. Postavy toho říkají zbytečně moc. Několik sekund čekáte, aby nakonec neřekli nic, nebo se jen zeptali „what?“ a znovu došlo na zopakování zjevného. Bomba je taky když se na vás někdo naštve a vy ho urazíte a ona se zeptá „what“ načež ho znovu urazíte, načež vás varuje, že vás zmlátí a vy ho zase urazíte a on hodí hlavou jakoby chytal na krk hozený kruh, roztáhne ramena a dodá něco drsného načež ho znovu urazíte, pak se vás zeptá kdo si sakra myslíte, že jste, načež se do rozhovoru přidá jeho kumpán, kterého taky urazíte, načež vás všichni varují, že tohle je poslední výstraha, načež náš hrdina dodá, že si užije je zmlátit, načež si všichni prokřupou prsty a protáhnou krky a jeden druhého ujistí že to je jeho konec, pak začne hrát hudba, naše postava se přepne do soubojového postoje a na obrazovce se na několik sekund objeví nápis, který nám říká, koho že to vlastně mlátíme. Je tu větu bolest číst? Počkejte až to budete hrát. Ono kritizovat několika sekundové prodlevy zní divně, ale je třeba si uvědomit, že vám zde hra dává možnost volně hrát velmi málo a tyto prodlevy se týkají drtivé části hry. Přičtěte si k tomu fakt, že následná bitka trvá pár sekund. Ono prostříhat tak 2/3 celkového textu, tak to myslím nezmění na hře nic. Jen by třeba byly plynulejší přechody v dialozích.

Hlavní mise vám hra prezentuje několikasekundovým nápisem, kdy musíte čekat, aby zmizel a z drtivé části se jedná o podobně epický nápis jako „Go to the XY“. Jakákoliv bitka potřebuje úvodní animaci a jakýsi závěrečný lag který vás zase vrátí do hry. Tohle mě ke konci hry štvalo stále víc a víc a začal jsem si užívat už jen čistě story a řež. A ona ani ta řež tu není kdovíjaká. Působí zastarale ale vždy vás aspoň baví ty okolnosti a těšíte se až dáte na budku tomu, kdo se na vás zdálky směje. Nejvíc bavil styl s pálkou u Majimy. Škoda, že hra ty opravdu zajímavé kousky během bitek nabízí formou cutscén a QTE při soubojích s bossy. Toho mohlo být ve hře klidně víc.

Někdy hra tvoří vážně divné situace kdy vám osoba A vysvětluje, že určitou věc, co vás poslal udělat po vás vlastně nechtěl, protože čekal, že to neuděláte a on právě potřeboval ten opak, který jste nakonec udělali. Tohle hlavní postavě přímo řekne. Vše je tu EXTRÉMNĚ explicitně vysvětlováno nejlépe několikrát v jednom rozhovoru. Ten rozhovor netrvá krátce a když po něm dodá znovu „takže vlastně danou věc nemusíš dělat“ tak náš geroj zvedne hlavu, vytřeští obočí a po tomto 5 sekundovém čekání z něj vypadne zamručení a v titulkách se objeví „WHAT!?“. A teď budete zas čekat až titulky zmizí a osoba A může pokračovat v dalším vysvětlování. V takové chvíli mi vždycky škubalo oko, protože těchto věcí je tam extrémně moc a hra působí nejlíp, když postavy mlčí a nechávají za sebe mluvit svou nasranost, nebo naopak pokřikují jen jméno toho druhého. Prostě když se na scénu dere testosteron. Nebo MAJIMA! Ale sakra, jak dojde na nějaké vysvětlování…

Klady. Avšak hra i přes tuhle těžkou vrstvu podivných designerských rozhodnutí nabízí vážně mnoho dobrého. Z příběhu jsem byl podobně nadšený jako u Red Dead Redemption 2. Zvraty fungovaly a ač jsem se o ukecanosti rozepsal v předešlém odstavci, tak se to dalo překousnout. Hlavním tahákem pro mě bylo trio lídrů z obalu. A Makoto, která je prostě love forever. Kapitola většinou končí cliffhangerem a vy chcete pokračovat. Dojde na zradu, pokrevní bratrství, lásku, vykoupení, raněná ega a trochu toho šílenství. Na další díl se určitě chystám, díky příběhu, postavám, minihrám a švihlému humoru. Jen je třeba se obrnit trpělivostí. O to víc jsem možná zvědav na jejich připravovaný počin "Judgment".
+28
  • PC 80
Svůj přístup k Yakuze 0 bych přirovnal k Japonské kuchyni. Zprvu jen myšlenka na to žrát syrové ryby a mořskou trávu, mi nepřišla zrovna chuť povzbuzující. Když jsem se však jednoho dne dostlal do nejmenované restaurace v Praze, a já dostal na stůj předkrm, byl můj počáteční dojem poněkud rozpačitý, najednou jsem však v hubě cítil něco, co jsem doposud nikdy necítil, na druhou stranu jsem z toho gastroorgasmus nedostal. Ale proto, že jsem osoba s otevřenou myslí a peněženkou, odhodlal jsem se pokračovat dál. Nejenom že jsem poznal, že Japonsko není jen rejže a mořská havěť, ale najednou jsem konzumoval a konzumoval a možná bych se prožral až do Západního Německa nebýt nemalého množství Saké v mém trávicím systému.

.Stejně jsem to prožil i s touto hrou, která ve mě nebudila žádný zájem a když už jsem hrál bylo prvních pár hodin nudným walking simulátorem s dlouhýma cutscénama o ničem - Cutscén je tu několik typů: Rozanimované pozadí se statickými postavami a dabingem (něco jako vizuální novela), Nedabované s fixními kamerovými úhly (jrpg style), Nadabované cuscény v enginu hry a předrenderované full motion capture capsnuté na 30 fps. - a jednoduchý soubojový systém ve mě vyvolával jedno slovo - Refund.

Náhle se ale něco zlomilo. Najednou ta hra měla napínavý příběh se zvraty a odbočkami, zajímavými, plně propracovanými postavami, náhle se otevřelo městečko, které je zcela účelně konstruováno jako malý, leč kompaktní zábavní park naplněný side questy, NPC, minihrami a aktivitami. Náhle jsem uzřel, že i přes mnohá prohlášení místních kolegů, je Yakuza nejnormálnější a nejlidštější Japonská hra, jakou jsem kdy v životě hrál. Víte, nejsou zde žádní duchové, mutanti, mimozemšťané, ani růžová mluvící mikrovlnná trouba se schopností přenášet někoho do budoucnosti. Nejsou tu žádné scenáristické berle, které využívá každá druhá Japonská slátanina. Yakuza je o lidech, ti jsou právě nejpodivnější element, lidi s unikátními povahami, historií, aspiracemi, klady i zápory, což mě přivádí v vedlejším úkolům. Ty jsou tu vskutku koncipovány jako vedlejší příběhy, které nijak nekorespondují s hlavní dějovou linkou. Doteď mě mrzí, že se mi nepodařilo objevit všechny při mém debutovém hraní. I když jsou z hlediska designu hodně jednoduché (jít z bodu A do bodu B, někoho roztřískat. Nebo vést konverzaci, nějak se rozhodnout a ovlivnit konec) tak nemohu popírat kvalitu scénáře, jehož kvalita kompenzuje za absenci dabingu a primitivní gameplay. Každý side quest je zajímavý, protože každá osobnos/postava v něm je zajímavá - Podivná, agresivní, roztomilá, senilní, naivní, panovačná, tvrdohlavá, ustaraná, ale nikdy ne nudná.

Souboják je opravdu hodně simple a bossfighty jsou někdy zbytečně zdlouhavé (díky super pokemon auře která vyblokuje 95% vašich útoků) systém vylepšování je sice fajn a je prima hrát si na robina hooda, rozhazovat na ulici prachy, čímž pacifikovat neustále respawnující výrostky, kteří terorizují nebohé občany a kteří mi chtějí dát po čuni, idykž jsem je na ulici rozbil a znemožnil už asi 500x. Pravda, někomu promasírovat mozek dopravním kuželem je nepochybně uspokojující, ale čeho je moc, toho je moc.

A jistě, nebyla by to Žakuza bez města plného miniher a vedlejších aktivit. Upřímně nekteré jsou super. Ba co víc, každá má i svůj substory! Bowling, Kulečník, kabaret - ten by klidně mohl být samostatnou hrou na steamu za pár babek a nikdo by si snad ani nestěžoval. Automaty všeho druhu jsou taky fajn, závody autíček, jejich stavění a shánění dílů je cute, ale samotné závody jsou dost o ničem. Karaoke má pár super songů, "Sex po telefonu" je neuvěřitelná nuda, honikomůrka s nakrucujícími se slečnami je nepochybně motivující k rozšířenému průzkumu na Google, ale jinak nevidím důvod, proč něco takového v roce 2015 dávat do videohry. Vlastně všechny ty "fanservice" pičičandy, zápasy děvčat nevyjímaje, stojej za starou bačkoru a zbytečně to hru kazí. Ultimátním zklamáním pro mě Kazumova realitní kancelář, která byla vedle Majimova kabaretu (po stránce zábavy) jak pleskání šourku o ostnatou agáve.

Vizuálně to vypadá celkem ok. Hodně se tu dělalo kompromisů. Zejména u rozlišení textur protředí, dohlednosti a kopírování objektů, ale zase modely postav vypadají parádně, což je u storycentrické hry (jakou Yakuza je) to nejpodstatnější, a hlavně to, co mě u toho udrželo na prvním místě.

Yakuza vlastně není vůbec podivná, jak tu mnozí píšou, je jen prostě trochu jiná, takovým charismatickým způsobem. Je to čirá Japonská hra, dělaná Japonci o Japonských lidech, pro Japonce, což pro některé vápenky (chápejte bílé lidi) může být možná lehce surealistické. Já, ač jsem se z počátku nudil, jsem se časem začal bavit, projela mnou paleta emocí a nakonec toho všeho jsem si řekl. "Ještě, že si se na to nevysral, cype" Přišel bych docela o hodně. Byla to solidní jízda.

Pro: Komorní, kvalitně odvyprávěný příběh vysokých produkčních hodnot, side stories, charaktery, mnoho kvalitního obsahu, solidní hudba, většina vedlejších aktivit, opravdová japonská atmosféra.

Proti: Půlka města vás chce rozbít, jednoduchý souboják, veeeeeelmi pomalý a utahaný začátek.

+23
  • PS4 90
Výborná hra, to na vás mohu vyhrknout hned takhle v úvodu. Jasný důkazem mi je i to, že jsem se kvůli téhle hře začal učit japonsky (samozřejmě jen základy), ale také jsem měl děsnou potřebu si koupit japonskou whiskey, o tom, že mám nutkavou potřebu dohrát dalších 6 dílů série a jeden spin-off, o tom ani nemluvím.

Ale začněme tím, čím mě hra dostala. Tak za prvé je to samotný svět, který je sice na dnešní poměry poměrně malý, ale každý pidikousek Kamarucha/Sotenburi je využit na sto procent. To město žije. Ano, většina lidí ve městě slouží spíš jako kulisa, ale velmi zdařilá a živá kulisa, ostatně v reálném světě je pro nás většina lidí také takovou kulisou. Nicméně toho obsahu, kterého se tu vyskytuje na tak malém prostoru, to je něco obdivuhodného. Už jen to, že u AKČNÍ ADVENTURY mám nahráno 100 hodin za jeden playthrough… to svědčí o všem.

Ze začátku jsem si musel na hru trochu zvykat. Přeci jenom je to japončíkařina, takže na všechno se pohlíží trochu jinak, je to na naše poměry poměrně střelené, občas se tam řeší trochu jiné věci a hlavně dost jinak, do toho čtete anglické titulky a posloucháte japonský dabing… no, prostě jsem se objevil v úplně novém prostředí. Navíc tempo je takové pomalejší, vláčnější, což jsem u toho typu hry nečekal, navíc se vše rozbíjí velkým množstvím side aktivit a vedlejších story questů.

Ale jakmile přistoupíte na tuhle hru/tempo, tak je to neskutečná lahoda. Můžete se jen tak procházet, užívat si večerní či denní město, které je krásné. Do toho si zahrajete nějaké šipky, kulečník, bowling, sázíte na zápasy žen, jezdíte s autíčkama na dálkové ovládání, pijete v baru… No, je tam toho fakt mraky. Některé vedlejší aktivity jsou výborné, jiné jsou prostě jen OK. Někdy se budete královsky bavit, jindy vztekle nervovat, ale nesmíte zapomínat, že to je prostě něco navíc, co nemusíte vůbec dělat, ale vy to dělat chcete.

Dalším ohromným plusem je to, jak je silný hlavní příběh. Je to skutečně mafiánské drama, plné emocí, nečekaných (či trochu čekaných) příběhových zvratů a parádních dialogů. A v kontrastů s tím jsou tam vedlejší minipříběhy, které jsou povětšinou absolutně ulítlé, parodující, vtipné, ale zároveň vždy poukazují chytře na nějaký reálný problém, který se buď vyskytoval či dodnes vyskytuje a je lokální pro Japonsko, ale mnohdy globální pro všechny. A tohle spojení nesmírně funguje.

Souboje jsou ze začátku také velmi zábavné, ale po čase lehce omrzí, neboť jsou poměrně jednoduché a až zbytečně moc často vás nějací floutci zastavují na ulici a vy se s nimi musíte po milionté vypořádat. Pár výzev tu je, ale ty spočítáte na prstech jedné ruky. Strom schopností je fajn, tréninky také.

Mohl bych tu vypisovat další věci, které mě dostali, jako je správa Cabaret Club, Real Estate, hudební podkres, !!!postavy!!!… ale nejlepší na tom je, když to hráč objevuje sám. Já si to nesmírně užíval, ale zároveň musím přiznat, že takové množství kontentu trochu rozbíjí tempo, občas to začne být už moc stereotypní, což je pro kompletáře trochu otravné (přeci jen otvírat Cabaret po padesáté, pokud chcete mít všechny side questy je trochu ehhh), ale pokud chcete zabít opravdu velké množství hodin v nějaké velmi dobré hře, tak směle do Yakuzy 0!

Pro: hlavní příběh, postavy, vedlejší aktivity, humor, japonská kultura, prostředí, maximální využití prostoru...

Proti: lehká vláčnost, roztahanost, po čase nudné souboje

+22
  • PC 100
Ták, dohráno (víceméně, ne zcela). Na časomíře svítí něco přes 25 hodin, uběhly závěrečné titulky a já jsem trochu zklamanej, že už mám to hlavní za sebou... Do hraní jsem se poměrně dlouho nechtěl pustit, dokud jsem neměl jistotu, že se na PC objeví i další díly, protože co kdyby mě to náhodou chytlo. A chytlo mě to tedy pořádně. K prvnímu letmému setkání došlo v rámci Xbox game passu poté, co jsem usoudil, že si nechci roztavit PC Flight Simulatorem. Po instalaci jsem u toho zatuhl na 4 hodiny, pak během následujících pěti minut hru pořídil na Steamu a na 2 měsíce se ponořil do Kamurocha a Sotenbori.

Příběhová linie pro mě nemá chybu. Je pravda, že v Yakuze se skoro víc mluví, než doopravdy hraje, ale díky skvěle napsanému příběhu mi to ani na vteřinu nevadilo. A to se vše motá "pouze" okolo pár čtverečních metrů pozemku. Každá z postav má svůj charakter a je zapamatovatelná, chvíli je máte rádi, chvíli nenávidíte, chvíli soucítíte... za tohle autorům patří smeknutý baret. Kolikrát jsem se do děje vžil natolik, že jsem to neváhal hlasitě komentovat - např. na konci páté kapitoly, kdy jsem vykřikl "no to si snad děláš pr... ne?" Cliffhangerem končí každá (a na začátku té další je vše pěkně zrekapitulováno), ale tady mi bylo opravdu trochu úzko, protože do Makoto se prostě nejde nezamilovat a já si další 2 kapitoly hryzal nehty, aby se nestalo to, co Goro zamýšlel. Prostě abych to zkrátil, příběh je opravdu za 1 s * a zvratů bylo dost na to, aby se objevil i nějaký, který jsem absolutně nečekal.

A to celé výše se odehrává ve dvou čtvrtích. Ty jsou tak akorát velké, aby se v nich člověk neztratil, ale zároveň ne tak malé, aby se daly zapamatovat během pár minut. Jsou napěchované obchody, restauracemi, hernami, milionem lidí, stovkou vedlejších postav se sidequesty (ty mě čekají teď, i když jsem jich pár stihl během úvodního hraní, tak teď jsem se nechtěl odtrhávat od příběhu) a dvěma hromotluky, kterým se opatrně vyhýbám ještě teď, i když mám obě postavy celkem namakané. O ty (zatím) stovky milionů jenů se mi prostě nechce přijít. Po stránce grafiky jsou obě čtvrti zpracované skvěle, hry od Segy prostě mají svou stylizaci, která umí stárnout.

A jak se to hraje, když se zrovna náhodou hraje? Beat 'em up na steroidech. Kiryu i Goro mají každý 3 styly bitek (plus jeden bonusový) a zvláště v pozdějších fázích jsem mezi nimi zběsile přepínal, protože jinak bych si moc neškrtl. Bitky vypadají hodně efektně a jsou nádherně japonsky přestřelené. Protože místy může maso do mlýnku stát na každých pár metrech, ocenil jsem, že se náhodným pouličním bitkám dá vyhnout. Buď útěkem anebo jsem je prostě obešel jinudy. Takže když není nálada, bojovat se nemusí. Ale není to jen toto, zhruba v polovině hry se Kiryu stane realitním makléřem a Goro majitelem klubu a management obojího je neskutečně zábavný. A hlavně tím jdou vydělat astronomické sumy - které jdou ještě jednodušeji utratit. A pak jsou tu kvanta dalších miniher - kulečník, šipky, bowling, baseball, SEGA herny, mahjong, sbírání kartiček, rybaření... v tom se dají utopit další desítky hodin. A vše je zpracováno parádně, takže to není jen vata do počtu, ale opravdu se to dá hrát. Třeba tu konečně dohraju OutRun až do konce...

Konec kladů, chtělo by to taky nějaké zápory ne? Tady je jejich seznam:

1. ...

eeeeech... přiznávám, stal jsem se teď zaslepeným fanboyem, ale já fakt nenarazil na nic, co by mi vadilo. Když budu opravdu hnidopich, tak čemu moc nefandím jsou ty rytmické aktivity, jako karaoke nebo tanec. Ale že jsem na to levej já neznamená, že jsou i ostatní. A hlavně se jim vůbec nemusím věnovat. Takže ani tohle do záporů nedostanu. Prostě první díl Yakuzy se mi dostal pod kůži tak, že jsem ráno pádil z postele, abych to zase mohl zapnout. A to se mi už hodně dlouho u žádné hry nestalo. Až je mi skoro trapně, že jsem za ní vyplázl pouze hodně směšných 5EUR...

Pro: Vše, co není v záporech

Proti: Fakt jsem se snažil, ale nic jsem nenašel

+20
  • PC 95
Herní výzva 2019 - 3. "Herní kutil" (základní verze)

Kdyby mi někdo řekl, že Yakuza 0 je z herního hlediska v zásadě jednoduchá mlátička ve stylu Streets of Rage, která je obohacená o množství vedlejších aktivit (hraní arkádových her, bowlingu, machjongu; management kaberetu, humorné vedlejší mise typu "kup malému klukovi v automatu pornočasopis, ale ať tě nevidí kolegyně z práce, dvě random úřednice během přestávky a otravné klepny na ulici", popř. "vyhrej pro roztomilou chudou holčičku hračky, které si přeje, a potom dej do dršky gangsterům, kteří vyhrožují její matce"), asi bych se do ní nikdy nepustil.

Natož kdyby mi řekli, že je to hra výrazně příběhová, přičemž příběh se vypráví skrze dlouhé cutscény a ještě delší dialogy. Tak dlouhé, že po vítězství ve finálním souboji na hráče čeká ještě cca 50 minut (!!!) animací + titulky proložené mezititulkovými scénami. Celkově bych řekl, že dialogy a animace vyplňují tak 60 % - 75 % herního času. Což by bylo příšerné nebýt toho, že právě tato příběhová / dramatická stránka je na špičkové úrovni, ať už jde o scénář, herecké / dabérské výkony nebo režii. Díky tomu přináší Yakuza 0 obdobný zážitek jako třeba sledování kvalitního seriálu, ovšem s tím rozdílem, že sami vedete hlavního hrdinu ve chvíli, kdy je potřeba nabančit zlosynům, což je samo o sobě dost uspokojující.

Sám příběh je tedy notně melodramatický (zachránci přicházející na poslední chvíli, sebeobětující se postavy, ztráta a opětovné nabytí zraku included; dokonce dojde i na implicitní, nenaplněný romantický vztah), ale v daném kontextu a provedení je to jeho přednost; dokáže do sebe hráče vtáhnout a vyvolat u nich empatii k postavám.

Ještě několik pozitiv:

- Z hry hodně sálá "japonskost", ale nejde o žádnou exotizující exploataci, protože původně byla zamýšlená pro japonské, nikoli západní publikum. Milovníci japonské popkultury si ji tedy užijí o to víc.

- S výše uvedeným souvisí i herecký projev jaký známe z japonských filmů a anime. Yakuza 0, na rozdíl od jiných dílů série, naštěstí nemá anglický dabing, takže nemůžete udělat tu chybu a o geniální původní dabing se ochudit.

- Jednotlivé vedlejší aktivity jsou do hlavní, příběhové části hry zapojeny dost umně na to, aby nepůsobily nadbytečně nebo rušivě. Dokonce velmi dobře funguje i spojení vážného příběhu a humorných (mnohdy VELMI ulítlých) vedlejších misí.

- Spoustu vedlejších ženských postav (včetně třeba obsluhy na bowlingu) ztvárňují známé pornoherečky. A je mezi nimi i Ai Uehara <3

Pro: příběh, kombinace vážného a humorného tónu, zobrazení japonské společnosti a popkultury, dialogy, režie cutscén, Ai Uehara

Proti: slabší grafika, nedabované dialogy, absence autosave

+18
  • PS4 100
Když už tu je ten hajp kolem Zera, tak jsem se rozhodl že toho využiji a naženu si nějaká pluska !!!

Když jsem byl ještě malý jinoch angličtinou nepolíbený, tak si pamatuji jak jsem si při záchodové sianci četl ve Score (když se ještě věnovalo kvalitním hrám) něco přečetl o Yakuze, a hra mě doslova okouzlila, ale holt angličtina byla bariéra.

Teď po spoustě letech, když jsem se snažil do této série nějak nenásilně vniknout, vyšlo Zero, a já si konečně splnil sen, a zklamán jsem nebyl.

Nejlepší na této sérii je kombinace úchylně bizarního humoru se zajímavou a vážnou hlavní příběhovou linkou. Vžijeme se tu totiž do dvou postav: Kyria - který je takový vážný a co se týče některých sociálních situací i trochu clueless. Poté je tu Majima - který v tomto díle v sohbě ještě dusí vnitřního psychopata, ale i tak je slušně výstřední.

Příběh nebudu nijak extra spoilerovat, ale jedná se o to že Kyriu člen Yakuzy je neprávem nařčen z vraždy člověka, ze kterého měl vymlátit výpalné. Hlavní linka je sice hlavní tahoun, ale hru dělá unikátní velká spousta vedlejších aktivit.

Nejenže ve hře je hromada vedlejších misí, které jsou často neskutečně ujeté viz: Koukání společně s mladým chlapcem na erotické video, infiltrovat sektu, naučit dominatrix býti dominatní, shánět nové boty pro kluka co je podpantoflák, potýkat se s gangem holek co prodávají kalhotky.

Do toho ještě můžete rybařit, hrát na automatech které spouštějí další vedlejší úkoly, koukat na soft eroticu, tancovat, sportovat lehce a spousty dalšího. Svět je hezký naplněný a to i přes to že je to vlastně placka, i tak město působí živě a příjemně, a navíc tam máte toho opravdu hodně co dělat.

Yakuzu 0 tedy doporučuji, je to jedna z těch lepších příběhových her z Japonska, a i když díky často opakujícím se soubojům na ulici může být repetetivní tak díky humoru a skvělému příběhu za to stojí.

Pro: VŠECHNO OSTATNÍ

Proti: Ke konci souboje

+16
  • PC 80
Odpočívám takhle za tónů Jakuzi ve své jacuzzi s mafiány z Yakuzy, když se mě Yoshio nenuceně zeptá, co jsem naposled hrál. Na Yoshio hrudi se vyjímá, mimo mnoha jizev, které má dle svého vyprávění z neúspěšného pokusu o atentát, vytetovaná prostřelená hlava, která místo očí má jen prázdné důlky a na tváři mrtvolný škleb naznačující neskutečná muka. Pod ní se nachází krvavou barvou napsané písmeno C. Jeho dva bodyguardi si leští své Uzi. Naposled jsem hrál Yakuzu 0...

Nemusel jsem si ji vybavovat dlouho. Strávil jsem v ní téměř dvě stovky hodin, tak skvěle jsem se bavil. Ne, že by to byla nejdokonalejší hra světa, to zase prr, ale nesporné kvality má. Zaprvé sto postranních úkolů. Většina z nich je parodie na nějakou společenskou událost nebo osobu, můžu zmínit natáčení Stephena Spielberga, tanec Michaela Jacksona za nápadně podobné hudby z Thrilleru, koupě a následná krádež nové hry, kterou chce malý kluk, zaučování dominy, osvobození podpantofláka, a tak dále. Některé nebyly uplně super, třeba telefonáty, ale v množství těch kvalitních se lehce ztratily.

Vylepšování postav bylo něco, co mě táhlo celou hru vpřed. Majima i Kiryu mají tři styly a jeden bonusový, který můžete za peníze dále vylepšovat a odemykat si tak nové údery, zakončování, výdrž a tak dále. Přehledně, jednoduše, a hlavně s každou novou schopností se cítíte opravdu lepší. V soubojích je to znát (hrál jsem na druhou nejvyšší). Některé perky a cesty stromem schopností musíte odemykat za pomocí trenérů, kteří vás učí jednotlivé styly. Obrovské plus Yakuze.

Za další bych rád zmínil dvě "minihry" obou protagonistů. Je fakt, že Majimova je složitější na ovládání a vynese paradoxně méně peněz, ale zase je to větší zábava. Otevřete svůj bar a začnou k vám chodit lidi, které musíte obsluhovat pomocí vašich dívek, které na začátku nejsou zas tak efektivní, ale jejich používáním se jim vylepšují statistiky a navíc plněním právě zmíněných postranních úkolů můžete najmout ultimátní pomocnice. Sice na obrazovce pijí šampaňské a koketují, ale Vy víte, co se tam děje. Není to kostičkované, ale je to tam. No a Kiryu zase vydělává po čase majlant v realitkách. Jednoduché - vydělej, kup a profituj. Než se investice vrátí, chvíli to trvá, musíte pořád běhat do kanceláře a stavit ochranku a výběrčího výpalného, trochu opruz, ale po 100% vylepšení už jen občas dojdete vybrat penízky a radujete se.

A v neposlední řadě se musím rozpovídat o příběhu a technické stránce. Ta je suprová, neměl jsem snad jediný problém, ozvučení naprosto perfektní, grafika jakbysmet. Příběh mě několikrát příjemně překvapil, nebyl úplně infantilní, jak to u některých japonských her bývá, naopak sem tam nečekaný twist nebo cliffhanger, protože se příběhy obou hrdinů střídají, až se nakonec ve velkolepém finále protnou.

Nakonec se mě Yoshio vyptává na zápory, co se mi nelíbilo? Nelíbilo se mi, že některé věci jsou hrozně zdlouhavé. Třeba když prohrajete souboj s bossem, musíte ho opakovat celý a ještě přitom sledovat filmeček. Souboje ke konci hry už byly celkem jednoduché a tím nudné a vyhýbal jsem se jim, jak jen to šlo. Taky mohlo být více bossů, než ten jeden, který mě v podstatě pronásledoval celou hru. Mise, kde jste museli někoho chránit, přenášet nebo jednoduše jen spolupracovat, byly občas kvůli jejich tupější AI napřestlamu.

Yakuza 0 je neuvěřitelně hluboká. Nezmínil jsem hromadu věcí - závody miniautíček, skvělé karaoke, bowling, šipky, kulečník, různé deskové hry, které jsem absolutně nepochopil, divné šachy, návštěva restaurací, zbraně, Mr. Shakedown a spousta dalších, kterým se můžete věnovat. Anebo taky nemusíte. Hloubka Yakuzy je jen na vás. A to je peckoš.

Netušil jsem, že když se mě Yoshio zeptal, co jsem hrál naposled, myslel opravdu naposled. Trhl jsem sebou ve vířivce, když mi jeden z jeho bodyguardů náhle prostřelil hrudník. Ještě jsem přerývaně dýchal, když se ke mně sklonil ten druhý, v ruce dlouhou sai a bodl mě do levého oka. Za šíleného řevu jsem tím pravým viděl zbytek svého zrakového nervu, jak se napíná za povytaženým okem z důlku. Když mi propíchl to zbývající, začal jsem ztrácet vědomí. Poslední, co si pamatuju, je, jak se ke mně Yoshio naklonil a zašeptal: "Ahoj, Claude, pozdravuje tě Kenji.." Kapka mé krve z očního důlku mu potřísnila tetování.

Pro: Příběh, grafika, zvuky, minihry, substories, Mr. Shakedown, tréninky, vylepšování postav, karaoke, autíčka, achievementy

Proti: Souboje (ke konci), občas divné checkpointy, žrout času, pro někoho může být až zahlcující

+16
  • PC 40
Jsem teprve v jedenácté kapitole, a však se musím přiznat, že naprosto pochybuju, že další kapitoly nějak předefinují moje dost smíšené dojmy z mého prvního setkání s touhle sérií. Ke všemu se postupně dostanu. Nicméně si dovolím říct dvě věci - jedna je: pokud Y0 je to nejlepší, co tahle série nabízí, tak docela bída. Myslím si, že nástupem "Dragon Enginu" se zvýší levelost a taky mi něco říká, že se u jiných dílů budu bavit mnohem víc. Doufám že se nepletu. Druhá věc... na základě nejen zdejšího hodnocení, ale celkové oblíbenosti si dovolím říct, že jsem dost možná hrál jednu z nejvíce přeceňovaných her. Já měl trošku jiná očekávání, kterých jsem se dočkal tak z poloviny, nicméně tu mluvím o příběhu, kterej je prostě.... nemám problém s Japonskou kulturou, viděl jsem hafo anime a několik Japonských filmů. "Nani" je pro mě ultimátní definice mé zmatenosti, pokud na ní dojde v jakékoliv podobě. Takže jsem si vědom toho, jak moc předramatizované dokáže být kterékoliv anime. Spoustu prvků se nachází i zde, které též zmíním. Já mám problém však s tím, že se celé to dění tváří tak ZATRACENĚ vážně a přesto... klišé střídá klišé, totálně předvídatelný momenty, křečovité dialogy, scény které nikam nevedou, otravný, vyloženě otravný až nucený souboje BEZ JAKÉKOLIV pointy, aniž by to posunulo nějak děj a plus, až komické teleportování všech možných postav. Je to fakt nářez, jak se hra snaží o nějakou syrovou atmosféru z prostředí Yakuzy a ve výsledku se jedná o uměle vyhrocenou pohádku s dost nevýraznými hlavními postavami, jednotvárným prostředím a směšnými záporáky.

Nyní zde dojde na obří spoilery, nemůžu si pomoct, tolik momentů kdy jsem se smál nebo kroutil hlavou.. kdo chce, může tuhle sekci přeskočit, ta souvislost s tím zbytkem MÉHO SUBJEKTIVNÍHO názoru bude snad minimální, takže; Kyriu. Emocionálně hrotí mini-hry, zejména ty autíčka, ale když na něj míří zbraní jeho brácha, co mu tam brečí pět minut, řve na něj že nechce aby se mu něco stalo... Kyriu stojí, čumí a poví sotva nějakou větu. WOW, to už i ten Claude z GTA III byl pro mě zajímavější, upřímně řečeno. Tady to nedává smysl. Proč se víc neprojevuje? Proč nebojuje za své přátelé a za sebe? Proč jen tak bloudí bez nějakého směru, cíle či čehokoliv jiného? Pak v sub-stories rozdává morální poučky... ten charakter nedává logiku. Zdrhám se slepou dívkou, když hraju za Majimu. Čeká na nás dodávka a zjeví se její ochránce, co jí jde nastartovat. Pět minut před tím jsem řekl "aha a ona vybouchne." Jakmile se to stalo, já explodoval též ale smíchy. A najednou se tam teleportnul ten mafián co vydírá Majimu. A za ním se teleportnul jinej záhadnej...mafián.. :D 150 lidí má bitku s Kyriuem a Kuze dostal od něj třicetkrát na prdel a přesto se snaží... totálně jsem ho rozdrtil a v následné cut scéně NAJEDNOU je Kyriu obětí... NAJEDNOU pro něj přijede v nějakém červeném sporťáku ten cápek se kterým se Kyriu dal dohromady a NAJEDNOU jeden z té Yakuzy vytasí bouchačku a začne po nich střílet mezi tím co oni mizí v dálce v tom autě.... já myslel, že mají Kyriua zabít, proč tu bouchačku nevytáhl hnedka? PROČ POSLAT 150 CHLAPŮ a plýtvat energií? :D A to jak se Kuze teleportoval s tou motorkou v tom kanálu............. aaaaaaaaa, protože scénář. To že Kyriu ÚDAJNĚ nezabijí nikdy nikoho je absurdní lež, když drtí lebky týpkům kolem. Takhle rozbíjet hlavní charakter, tomu říkám odvaha.. Jo a ten týpek co pro vás přijede v tom sporťáku, poví něco jakože tohle je jeho první pořádná jízda autem a bál se toho... co to je za vysvětlení? :D

... radši to zalomím ty spoilery, to se nedá. Napadá mě toho tuna dalšího. Je tu ještě jedna věc, které tak trošku nerozumím. Já chápu, že Ubisoft všude rve open world a vidíte všude otazníčky, collectibles a tak podobně... nedávno jsem však četl komentář uživatele DaymondeuX jež povídal něco o tom, jak je to generický, pač člověk bezmyšlenkovitě sbírá různé kraviny pohozené po mapě. Došlo mi, že Yakuza 0 to dotáhla do totálního extrému, zejména co se týče těch kartiček s pěknýma holkama. Když jsem sprejoval tagy v San Andreas, bavilo mě to a dávalo to logiku. Ta kultura kolem Hip Hopu, ghetta... tady nechápu pointu toho proč a k čemu to dělat. A jako... Yakuza 0 se NIJAK NELIŠÍ od generických open world her. Možná jen tím, že má malinké mapy a lineární, jednotvárné dialogy v tzv sub stories. Ano, je zde plno takových kde jsem se bavil.... nicméně být sklíčen jediným dialogem co to dění posune dál, je smutný. Na co jsou tam na výběr další dva dialogy, když má postava poví "ajoo, máš recht to bylo stupidní" a jsem zpátky u toho výběru. Takže na druhé zahrání... to bude stejný...? Y0 má malinké mapy, jak jsem říkal: o to víc vynikne ta jednotvárnost NPCček, plochost a nulová dynamika. Plno věcí mi přišlo jak přes kopírák a jako kdyby to jelo podle nekompromisní šablony. Hele Kyriu má možnost ovládnout pomocí prachů svoje město, musí rozdrtit pět miliardářů. Hele Majima má šanci mít kabaret, musí rozdrtit pět jiných týpků. Hele Kyriu je trénován dvouma cápkama, hele Majima taky. Hele betonová džungle, kde nezaprší, nezmění se čas, počasí, NOTHING. NIC. Hele asi dva tisíce soubojů na ulici s bandou dementů, co mě nenechají ani přeběhnout přes most, souboje bez nějaké pointy, opodstatnění... je to frustrující. A frustrující je, pokud jsou souboje vyvrcholením každé kapitoly. To zejména platí když v tom paláci co vlastní Majima, sedí mafián co má údajně odpovědi na to co se děje kolem něj.... dočkáte se nudné bitky, jež jede podle šablony a quick time mačkání tlačítek... a pak ho odvedou policajti. DĚJ SE NEPOSUNUL NIKAM.


Nechápu, proč je spousta mini-her založená na štěstí a náhodě. Kulečník a šipky jsou boží, ale ty jo... málem jsem hodil ovladačem o stěnu když jsem musel plnit ty hloupé závody s malejma autíčkama. TY SAMÉ DIALOGY, furt dokola proklikávat... kdo to vymýšlí? A pokud je nějaká možnost to přepnout, proč mi to ta hra nepoví? To mi připomíná...   
Kyriu se vrátí do toho města a neví kam se schovat. Hra vám to nepoví. Napadlo mě jít do toho baru kde je ta ženská co se zná s jeho bráchou. Hra vás pošle pryč. A dál nic, nepoví vám že máte jít k jedné lokaci aby se spustila jedna cut scéna, kde zjistíte že máte stejně jít k tomu baru, ALE ZEZADU. :D Prostě... wtf?

Souboje jsou taky dost jednotvárný, nesejde na tom kolik stylů a chvatů máte k dispozici. Navíc jsou nudný. Jediný challenge je v tom, že mají někteří bossové tunu životů. Přijde mi i že jsou rozbitý. Jednak: jsem uprostřed kombíčka a nepřítel to může jen tak zlomit a udělat protiútok co mi dá pořádnou nakládačku. WTF? Ale ještě víc mě štve, když jsem uprostřed kombíčka (ano to platí hlavně pro Shakeshadow chlápky) a oni jsou u stěny, tak se ocitnou za mými zády... JAK? Ono to vypadá jako kdyby se AI teleportovalo :D když se podívám na ty brutální bojové styly ze Sleeping Dogs, Yakuza o proti tomu působí bezzubě. Všechny chvaty, hlavně heat útoky působí destruktivně, ale je to jen pohádková iluze, když nepřítel vstane a jakoby se nic nestalo... achjo. A jak jsem řekl, soubojů je mraky, nonstop bitky, NONSTOP. Je to otravný. Chci se projít městem, nechci se furt mlátit. Je to extrém.

Kamera patří mezi to nejhorší co jsem ve hře zažil. V interiérech je to hrůza, nejde s ní manipulovat a během soubojů lítá všude možně..absolutní chaos. Audio je též nějaké rozbité. Pokud snížím hlasitost na méně než sto, tak hra je totálně utlumená a je to samej šum.. musím snížit hlasitost ve windows a pak hrát s plnou v herním nastavení. V interiérech si přijdu tak sklíčený a klaustrofobicky.

Upřímně... jsem zvědav na další díly. Hodlám určitě dohrát příběh 0 a chci dojet celou sérii. NÉ na sto procent, to bohužel ta hra pro mě nemá tak výživnej obsah. Což je paradoxní, pač toho nabízí tolik... ale většina toho mi přijde buď o náhodě, nebo brutálně jednotvárné a šablovité. Byl bych radši, kdyby né každá mini-hra byla brána jako nějaká mise. Něco kde by se člověk mohl zabavit aniž by se musel snažit o nějakej rekord či hodnocení. To samé platí o NPCček.
Sub stories jsou fajn, ale též jednotvárné a ta hra vůbec nemá.... nic náhodného v podobě dění kolem. Mapky jsou prázdné. Plno jednotvárných NPCček, opakující ty stejné dialogy a animace. Nulová interakce.

Já vám nevím. Pokud někdo kritizuje Ubisoft za to, že mají generickej herní obsah a velké mapy, já musím kritizovat Y0 za generický obsah v malé mapě :D aspoň v třeba Watch Dogs existuje interakce s tím světem a NPCčka působí jako živé lidi. Mění se tam počasí, minimálně mají zajímavé prostředí. Mě je to jasný, že Yakuza není jakože přímo open world..... ale ten sandboxovej systém je hodně nedotažený a nemám pocit, že by se hra nějak vyvíjela. Ty města zůstávají furt stejná, nemám ani trošku pocit, že by se děla nějaká revoluce každou kapitolou. Napadá mě toho bohužel ještě spoustu, co bych chtěl zkritizovat, bohužel né moc co chválit. Peněz ale nelituju. Chci vědět kam až jsou schopni scénáristi zajít v tom finále, aspoň se u toho solidně bavím....


... hahahahaahh, i když né asi tak jak ostatní. Nicméně jo, pokud chcete načichnout k Japonské kultuře, směle do toho. Má to svoje kouzlo ;-) a aby bylo jasno, je to můj názor. Je bohužel běžné, že člověk schytá pořádnou palbu jen protože má dnes trošku alternativní úhel pohledu na dost oblíbenou věc u většiny.
+12 +15 −3