Shin Megami Tensei V: Vengeance

Pátý díl Shin Megami Tensei byl mým prvním vstupem do této série ze světa Megaten, takže nemám srovnání s verzí, která původně vyšla pouze na Switch a nemohu tedy hodnotit, jakých změn se tato hra dočkala. Podobně jako v sérii Persona, tak i zde jsem začínala hru před branami střední školy, ale naštěstí je tento studentský život narušen jakousi havárií v tunelu a já byla rychle uvržena do děje a posléze i do prvního boje. Na první průchod jsem si vybrala Canon of Vengeance, který byl přidaný až s novou verzí hry, ale hru jsem vzápětí po prvním dohrání pokořila ještě jednou, tentokrát v rámci cesty Canon of Creation.

Příběh mi nepřišel tak výrazný jako u Person, ostatně ty se na příběh zaměřují více, kdežto tady hraje prim hratelnost. Nevím, jestli byl natolik jednoduchý, že šlo v podstatě se rozhodnout, ke které straně se připojím nebo v sobě nesl něco složitějšího, co jsem nepostřehla. Osud lidstva se zde tolik neřešil, spíše mi to přišlo jako hra o démoní trůn, jejíž vítez si svět uspořádá podle svého. Nebyly tolik propracovány motivace ostatních stran, které se o trůn ucházely (s výjimkou Yakuma). Ale možná proto mě bavil druhý průchod, a možná proto bych se nebránila ani třetímu: možnost srovnání změny děje v závislosti na tom, ke které straně se přikloním.

Hlavní postava byla spíše mlčenlivá (doslova), jak už to bývá zvykem a působila na mě spíše jako nástroj či loutka skrz kterou se dá změnit svět, než postava, ke které bych cítila nějaké sympatie či poznávala jako charakter. Což tedy nehodnotím jako zápor, jen konstatuji. Příjemně mě překvapilo, že v rámci prvního průchodu mě doprovázely dvě vedlejší postavy, a to Yoko, která sloužila jako antipostava k druhé postavě jménem Tao, a díky jejich střetům mi hra nabídla vcelku zajímavá filozofická dilemata. Líbil se mi i přerod na první pohled nesympatického Dazaie. Díky různým scénám mi tento přerod přišel uvěřitelný a nakonec z něj vyšla postava s nejvýraznějším pozadím i charakterem. Jeho roli na konci hry jsem navíc opravdu nečekala na rozdíl od předem vcelku dané úlohy Tao, případně Yoko.

Hra nám představuje staré známé démony a objeví se i pěkná řádka nových démonů, z nichž mě nejvíce bavila sadistická Quadištu čtveřice (ještě o něco větší zábava byla, když byly v mém týmu), kostymér Nahobeeho nebo třeba démon Hare of Inaba. S posledním jmenovaným pak souvisejí i úkoly, které démoni hráči zadávají a které mají často nějaké vtipné či zábavné vyústění. Ne, že by samotné plnění úkolu bylo kdoví jak originální, ale byly to právě rozhovory s démony, které této rutinní práci dodávaly šťávu. Podobně na tom je i mechanika Demon Haunt, což je místo, kde se protagonista potkává se svými démony, kteří mají často na srdci nějakou stížnost, komentují lokace, ve kterých se parta nachází, reagují na nějakou událost, ale dost často se prostě jen rádi poslouchají a tak vykládají a dávají rady do života. Podobně jsem se bavila i unikátními dialogy mezi démony, kdy v některých případech zasáhl do vyjednávání s démony můj démon a třeba takové konverzace mezi Jackem Frostem a Blackem Frostem/Kingem Frostem jsem mohla vidět i opakovaně a stále mě to neomrzelo.

Na scéně se také objevil obchodník Kišin, jak jsem si ho přejmenovala (doopravdy Gustave), s jeho uprchlými miniony, které mě bavilo hledat. Později mi jejich lokaci na mapě pomohl ukázat jeden liščí démon, ale i tak bylo někdy dost obtížné se k nim dostat a zabralo vcelku dost času, než jsem na mapě našla správnou přístupovou cestu. Někdy ta vertikalita světa byla spíše otravná.

Krom démonů je další podstatnou a zábavnou částí hry soubojový systém, který využívá press turn mechaniky na rozdíl od série Persona a který mě hodně bavil. Také mi přišlo skvělé, že moje postava si mohla měnit affinity a skilly dle esence, kterou měla k dispozici (podobně jako ve Strange Journey), což umožňovalo měnit styl, na co se postava hráče bude zaměřovat v průběhu hry a reagovat tak na bosse, který na hráče čekal. Je teda fakt, že na střední obtížnost nebylo tak nutné si měnit affinity, ale věřím, že na těžší obtížnost už je to potřeba. Jak už bývá zvykem, tak i zde se mohli démoni verbovat skrz dialog v boji, jen jsem někdy měla pocit, že po mně chtěli snad i ledvinu, aby se ke mně teda přidali (a to ten systém je tu ještě zjednodušený).

Hra mě bavila od začátku do konce, zvlášť jsem si užívala souboje a sbírání démonů a jejich následné fúzování. Plus novinka v podobě Demon Hauntu se podle mě dost povedla a několik různých konců hry přímo vybízí k dalšímu zahrání. Nesmím zapomenout zmínit hudbu, která mi zde dost sedla a kterou jsem občas poslouchala i mimo hraní.