Komentáře

Když mám chuť s nějakou hrou seknout, obvykle to znamená, že mě neba a nechci s ní ztrácet čas. Nicméně s Resi7 jsem chtěl opakovaně seknout jen z těch nejlepších důvodů.

Asi největším překvapením pro mě u této hry byla ta skutečnost, že jsem se opravdu při prvním hraní bál. Jo, měl jsem dokonale zatemnělou místnost, prostorný pohodlný gaučík, a televizi o rozměrech boku malé dodávky, ale i tak jsem nečekal, až jak úspěšně mi hned několik hodin v kuse bude každý krůček Bakerovic statkem sevírat půlky. Kolik kuráže bude vyžadovat otevření i padesátých dveří. Od teď si přeji, aby se každý další moderní Resi hrál přesně takhle. Abych musel sbírat všemožné harampádí, řešil puzzlíky, a hledal cestu dál, zatímco po mně jde ufuněný Jack Baker, jemuž stačí se jen tak šprímařsky procházet kolem a sem tam zavolat mé jméno, abych měl vmžiku naděláno a úspěšně cítil ten adrenalin a instinktivní strach z toho, že po mně prostě někdo jde. Všechna čest.

Mno ale byl by to prd Resi, kdybych si v tom taky občas trochu nepozabíjel, že. Od toho tu jsou molded - jsou tak akorát silní, tak akorát rychlí, a v neposlední řadě tak akorát odporní na to, aby mi vidina byť i krátkodobého pobytu v malé sklepní místnosti, ve které mi společnost dělá právě skupinka takových čtyř molďáků, byla dosti nepříjemná. Po nemilosrdném vykidlení asi dvaceti těchto moldy pšouků jsem už ale chtivě vyhlížel nový typ nepřítele, ovšem po zhruba šesti odehraných hodinách jsem se smířil s tím, že už mě žádný satanužel nečeká.

Co ale hra postrádá na rozmanitosti nepřátel VÍCE než adekvátně kompenzuje svou šťavnatou kinestetikou. Soubojům nechybí pořádná fyzikalita, kdy každou ránu z každého kvéru opravdu cítíte. Navrch toho zdejší modely zbraní jsou naprosto fenomenální samy o sobě. Mnoho her poskytuje kvalitní zbraňové porno, ale Resi7 v tomto směru opravdu zvedlo laťku, kdy krom excelentních vizuálních designů zbraně mají i výborné zvukové efekty. To, jak ta brokovnice spokojeně drnčí, když ji držíte, jsem prostě ještě nikde jinde simulováno ani neviděl.

Krom obyčejných moldy smraďochů hra samozřejmě taky obsahuje pár bossů. Ti kvalitativně pokrývají celé spektrum od "to byla neskutečně klaustrofobická jízda, a ta euforie po výhře!" až po "to byla jedna z nejhorších bossbitek, jakou jsem kdy viděl, fakt zklamání twl". Většinově jsou ale naštěstí oukej; většinou je situace vyhrocena nevelkým prostorem k manévrování, a mrštnou sviní k zabití, takže nutnost rychlého přemýšlení pod neustálým stresem hraje prim.

A co se mi teda vlastně nelíbilo? Za zmínku vlastně stojí jen jedna věc - hádanky. Jak jem si je užíval ve starších dílech, zdejší hádanky bohužel doplatily na modernizaci a snahu učinit hru přístupnější. Ve výsledku tak člověk s železnou konzistencí vždy najde do očí bijící vodítko, popř. rovnou celé řešení, do tří metrů od samotného puzzlátka. Nikdy jsem nemusel fakt přemýšlet a prozkoumávat, abych našel cestu dál, což zaštípe.

Taky zaštípe, že Madhouse se odemkne až po dohrání hry. Na Normal totiž stačí jen ždibítko šetrnosti k zajištění, že se člověk nikdy nedostane do opravdu nebezpečného nedostatku munice a zdraví. Od půlky hry si k nedostatku pak už ani nepřičichne, neb nábojů, chemikálií a zelených bylinek je habaděj. Zato Madhouse, to je panečku jinčí kurva. U Madhouse se počítá naprosto každá kulka; tížilo mne na srdénku pokaždé, kdy jsem netrefil headshot. Jednou jsem taky omylem zbaštil kvítko, když jsem byl zcela živ a zdráv, což mi hlodalo na svědomí ještě dobré dvě hoďky poté. Madhouse je ryzí survival zážitek, anžto dělá z takřka každé potyčky nefalšovaný boj o přežití. Nejlepší na něm ale je návrat ukládacích itemů - checkpointy jsou zredukovány na absolutní minimum (cca šest na celou hru), a aby jste si hru uložili, musíte si nejdřív najít kazetku, a tu následně jednorázově použít. Je to bomba, vpravdě věčná škoda, že stejný systém není přítomen i u normální obtížnosti.

Na konec si ještě neodpustím jednu malou poznámku, která víc než výčitkou je takovým zasněným přáním - ten hlavní barák fakt mohl být větší a hlavně otevřenější. Sotva si vzpomenu na Resi2 a jeho policejní stanici, či Resi1 a jeho Spencerovo panství, zasteskne se mi při vzpomínce na to, kolika všemožnými stezkami se dalo dostat na jedno a to samé místo. Když jsem měl namířeno do východní ukládací místnosti, mohl jsem to vzít spodní chodbou, koridorem v patře, nebo tou tajnou místností za obrazem ve vstupní hale. Zdejší plantáž, přestože jinak parádní zasazení a ukázkový příklad fantastického hororového level designu, fakt mohla taky nabídnout vícero možných cestiček kolem a dokola.

Takže ták, je to dobrý. Vona je to de facto kombinace Outlast a Condemned. Což by vám samo o sobě mělo znít ultra šukézně a kopat vás ke koupi. Tak šup šup, tohle si ve vaší knihovně místečko zaslouží.