Radical Dreamers

Radical Dreamers je první hrou z žánru vizuálních románů, kterou jsem kdy hrála. A možná také poslední, protože tento žánr vůbec nevyhledávám. Ke hře jsem tedy přistoupila skepticky a pouze s touhou rozšířit si znalosti světa série Chrono. Zjistila jsem, že tento vizuální román vlastně není moc vizuální. Většina obrazovky je skoro pořád černá a ten zbytek je pouze pár pixelartových obrázků či animací na úrovni hry z roku 1996, a to ještě většinou obrázek schodiště, dveří či tmavé chodby. Vlastně to není ani moc román. Textu není mnoho a angličtina je velice jednoduchá, což je ostatně ve všech starých hrách přeložených z japonštiny. Čeho má hra dostatek je atmosféry. Pořádně hutné a tajuplné atmosféry dokreslené jednoduchými melodiemi a zvuky. Průzkum nepřátelského panství mi dost připomínal pocity, které jsem měla při opatrném průzkumu strašidelného hradu v Quest for Glory IV. Akorát zde je o něco větší nutnost kreslit si mapu.

Asi po hodině hraní jsem hru musela vypnout a odejít. Paradoxně to bylo asi to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože až tehdy jsem dokázala pořádně zhodnotit, co jsem právě prožila, a uvědomila si, že se těším až se budu moct vrátit ke hře, abych doprozkoumala zbytek panství. Vzbudit zvědavost tedy hra umí. Co si však mohli vývojáři odpustit je opakování textu v soubojích. Působí to lacině a určitě by nebylo mnoho práce navíc dát ke každé akci více neopakujících se variant scénáře. Celkově jsou souboje něco, co by ve hře vůbec nemuselo být. Jsou náhodné, opakují se a hlavně mají až příliš akční hudbu, která úplně naruší do té doby pečlivě budovanou atmosféru za doprovodu hudby melancholické a někdy i trochu strašidelné.

Další nevýhodou je, že některé mechaniky hry jsou značně oldschoolové. Může se vám totiž stát, že v určitém bodě všechny cesty vedou k nevyhnutelné smrti. Pouze díky pátrání po internetu jsem zjistila, že za celou hru se skrytě počítají nejenom HP hráčské postavy, ale také hodnota vztahu s vedoucí skupiny. Pouze pokud je tato hodnota vysoká, hráčská postava neumře a vy můžete pokračovat dále. Mě se to stalo pouze jednou, ale za to v úplném závěru hry. Naštěstí mi stačilo loadnout a projít jednu místnost navíc, aby se později ukázal epilog hry včetně závěrečných titulků, takže jsem zvládla Radical Dreamers dohrát na druhý pokus.

Hra je volným pokračováním Chrono Triggeru a dá se říct, že fungovala jako inspirace pro příběh jejího volného pokračování Chrono Cross. Někde jsem četla, že hlavní scénárista nebyl s Radical Dreamers spokojen, takže vzal jen něco a zbytek přepsal. Vysvětlení pro fanoušky pak bylo, že Radical Dreamers je dějem v jedné z paralelních časových linií, což k Chrono Cross naprosto sedí. Mě osobně se naopak některé detaily příběhu líbily více, než jak byly použity později v plnohodnotném sequelu. I proto si myslím, že v podobě vizuálního románu hra ztrácí velkou část potenciálu a mnohem více by jí slušela podoba krokovacího dungeonu či běžné adventury ve stylu Quest for Glory. Původní plán prý dokonce byl udělat z Radical Dreamers survival adventuru, ale byl přepracován kvůli vydání prvního Resident Evilu.

Hru tak nakonec doporučuji pouze fanouškům Chrono série, a to s otazníkem. Víceméně se jedná pouze o alternativní variantu části příběhu Chrono Cross, takže i bez znalosti Radical Dreamers se dá obejít pro plné pochopení Chrono série. Na druhou stranu, stejně jako je její minimalistické pojetí nevýhodou, které mi brání jí dát dobré hodnocení, může být i výhodou, když budete mít chuť si v jeden dlouhý temný zimní večer zahrát oldschoolovou atmosferickou jednohubku.

Dohráno za 3 hodiny.