Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
  • PS2 75
  • Xbox 75
Se sérií Onimusha jsem zatím neměl žádnou osobní zkušenost. Do hraní jsem se pustil pouze s vědomím, že jde o variaci na Resident Evil zasazenou do japonského prostředí. To vlastně reálně popisuje jednu část hry. Relativně omezený prostor, který se postupně odemyká pomocí různých puzzlů a poschovávaných klíčů. Příběh o záchraně princezny a boji proti démonům by se v známější sesterské sérii také neztratil. Během hraní se střídají dvě postavy. Většinu času strávíte v kůži Samanosukeho, ale sem tam dostanete pod kontrolu ninju Kaede. Zásadní odlišností od RE je provedení soubojů. Většina střetů probíhá za pomoci jednoho z mečů, případně magie. To je samo o sobě odlišné, ale mění to i dynamiku celé hry. Není třeba šetřit munici a tak lze v klidu zabít každého protivníka. Naopak je to žádoucí, protože po jejich likvidaci zůstávají různé druhy duší. Některé léčí, jiné doplňují magii, ale především jsou důležité ty na vylepšování vybavení. Každý ze tří mečů a stejného počtu magických orbů má tři úrovně. Rozdíly jsou celkem výrazné, takže se vyplatí jít do obtížnějších částí hry patřičně vybaven.

Mimo relativně krátké, asi šest hodin, kampaně, lze zhruba ve dvou třetinách navštívit sérii dvaceti arén Dark Realm. Obsahem jsou čím dál náročnější souboje na celkem malém prostoru, ale odměna za to stojí. Za dokončení je speciální okarína, která odemkne přístup k nejsilnější zbrani ve hře(hodně usnadní finále). Obtížnost hry je celkem rozumná, až na Dark Realm a finálního bosse jsem neměl větší problém. Při hře za Kaede se vyplatí některé souboje vynechávat, je to zbytečná spotřeba léčiv a stejně nelze sbírat duše. Hrál jsem verzi dostupnou na Steamu a vše funguje bez problémů. Grafika je na svůj věk celkem povedená, využívá před-renderovaná pozadí a pevné úhly kamer. Tento princip je v dnešní době už dost nezvyk, ale po chvíli přejde i s ovládáním do krve a nic proti němu nemám. Lepší než některé volné, ale špatně udělané kamery. Pochválit musím i přítomnost japonského dabingu a povedenou hudbu.

Po dohrání jsem zkoušel i původní verzi z PlayStation 2 a překvapivě to není moc velký rozdíl. Nová verze opravdu jen zvedla rozlišení a nejvíce je to vidět asi na textech. U modelů a textur není až takový rozdíl. Výrazně méně pohodlné je samozřejmě ovládání, což platí i pro následující. O rok později vydal Capcom verzi pro první Xbox pod jménem Genma Onimusha. Nejde o pouhý port, ale přináší i celkem dost nového obsahu. Hlavní jsou nové zelené duše. Když je získá hráč, může je využít na dočasnou nezranitelnost, ale když nepřítel, stane se silnějším. V asi třetině hry navíc narazíte na velmi nebezpečnou panenku, která je poté jakousi obdobou Nemesis z Resident Evil 3. Díky těmto změnám je hra výrazně obtížnější. Pár nových nepřátel, sloučené vylepšování mečů a orbů i nová zbroj je příjemné zpestření. Důvod proč jsem se pustil do hraní i této verze jsou nové lokace. Bohužel, asi to za ten čas nestálo. Jedna obrazovka s pár nepřáteli nestojí ani za řeč, hlavní nový obsah je ve stylu Dark Realm. Třicet arén v pagodě působí ve výsledku spíše stereotypně, alespoň že odměna za průchod je fajn. Samotný Dark Realm zůstal, ale je nutné ho projít dvakrát - na obou, stále stejných, vstupních místech. Xbox má také celkem hezký manuál i když za přečtení stojí tak pět stránek.

Obě verze jsem hrál těsně po sobě, takže druhé hraní zpomalovala především vyšší obtížnost, ale i několik přesunutých klíčových předmětů. Oba průchody jsem si ale nakonec užil a jde o velmi povedený první díl série. Onimusha má atmosféru, příjemnou hratelnost i dobrý poměr bojů a hádanek. Hraní rozhodně mohu doporučit, minimálně fanouškům Resident Evil, a další díly píšu na seznam.
+25
  • PS2 80
Kolegové a kolegyně přede mnou zde napsali už výborné komentáře, za což jim děkuji. Normálně bych tedy své zkušenosti se hrou nesepisoval, ale asi by bylo vhodné, abych to kvůli Retro klubu učinil. Přeci jen, jak by to vypadalo, kdyby pořadatel vynechal hned první hru, že ano. Ovšem hned začátkem za sebe mohu říct, že jsme vybrali sakra dobře a Onimusha se dodnes drží na hratelné úrovni, ač jisté výhrady jistě mít budu.

V první řadě bych chtěl všechny případné hráče odradit od původní Xbox verze. Je to jakási "definitive" edice, tzn. má všechno, co měla PS2 verze, ale ještě kupu obsahu navíc, kterou v novém remasteru nenajdete, neb vychází právě z PS2 verze. Pokud však nepatříte k těm, kteří se rádi dobrovolně trápí u nejvyšších obtížností, tak o ní vůbec neuvažujte. Jak zde totiž jvempire už poznamenal, obtížnost je výrazně vyšší. Už od samého začátku na vás totiž chrlí schopnější nepřátele a ony zelené duše se sice na pohled zdají jako výhoda pro vás, neb jste díky ní nesmrtelní, ale skutečnost je taková, že je mnohem častěji než vy využijí vaši nepřátelé a hra se rázem stává ještě těžší. Nechci nutně tvrdit, že se jedná o nějaký "souls" zážitek, to ne, ale z pohledu dnešního casuala jde o zbytečnou frustraci navíc, které se můžete v ostatních verzích vyhnout.

Jak již bylo několikrát řečeno, jde o poměrně krátkou hru a je vcelku až s podivem, jak málo obsahu vlastně dokázali tvůrci roztahat na nějaké směšné čtyři hodiny. Reálně totiž kdyby po vás hra nevyžadovala backtracking a co víc, dokonce backtracking s dvěma postavami zároveň, tak do hodiny nemáte co dělat. Herní mapa je totiž neskutečně malá, jen vás ji tvůrci nechávají procházet pořád dokola, přičemž vám při každém průchodu někde otevřou dveře abyste se cítili, že děláte pokroky. Co je na tom všem však nejlepší, tak se minimálně u mě vůbec nedostavil stereotyp a nebyl jsem ze stejných lokací vůbec otrávený. Design úrovní tak nemá vlastně chybu.

Pochvalu jistě zaslouží také grafická stránka. Jistě, nejde o vrchol konzole, ale obličeje postav rozhodně nepůsobí odpudivě zastaralým dojmem, ba naopak. Postavě Kaede se dokonce při běhu pohybují prsa! Na takové detaily mohli tehdy myslet opravdu jen Japonci. Jednotlivé obrazovky jsou pak tak malé, že je i spousta prostoru (výkonu) pro různé detaily dotvářející atmosféru a ta je přímo výborná. Nejen díky ponuře vypadajícím tmavým prostorům, ale i díky skvělému hudebnímu doprovodu. Ten sice není vyloženě na běžný poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Jediný problém zde tak vidím v různých předmětech, které můžete sebrat. Na některých obrazovkách je téměř nereálné je vidět a vše šíleně splývá.

Soubojový systém je pak docela jednoduchý, ale zábavný. Nedostatek útočných pohybů vynahrazuje množství různých zbraní a jejich schopností, což vzhledem ke krátké herní době bohatě stačí. Pro někoho otravný respawn nepřátel hraje ve hře svou roli, neb bez něj nemáte šanci jednotlivé zbraně a orby vylepšit na maximum. Navíc velkou část obrazovek lze proběhnout bez boje a příliš se nezdržovat. Boss-fighty pak trpí kvůli kameře a jak zmiňovala raisen, boss kolikrát útočí na jiné obrazovce, než kterou vidíte, což není moc fér. Zabrat mi však dal pouhý jeden a překvapivě ten závěrečný byl velmi jednoduchý. Nebo jsem měl možná štěstí na jeho typy útoků.

Mnohem horší je to však s možnostmi ukládání. Hra není příliš těžká, ale kvůli rozmístění save pointů dokáže trochu naštvat. Hlavně když řešíte nějaké hádanky na víc částí a v půlce umřete a zas musíte vše opakovat znovu. Samotné hádanky jsou však příjemným zpestřením, která dává trochu odpočinout od neustálého zabíjení. Stejně tak hra za Kaede mohla být klidně přítomna častěji, neb má díky její slabosti trochu větší spád a před nepřítelem je lepší neustále utíkat.

Onimusha je skvělá hra a pokud vás baví série Resident Evil, tak máte o důvod víc ji vyzkoušet. Kvůli příběhu ji sice nemá cenu hrát, neb ten je i na svou dobu vyloženě průměrný, ale zároveň ani neurazí, nicméně hratelností obstojí i na moderních platformách. Svou délkou sice působí trochu jako demo k něčemu většímu, ale o to větší důvod pro vyzkoušení to je, neb vás neokrade o moc času.
+23
  • PS5 75
Onimusha: Warlords je pro mě docela příjemným překvapením. Více než 20 let stará hra původem z PS2 se totiž stále dobře hraje, jen musí samozřejmě hráč přistoupit k tomu, že už se jedná spíše o retro hraní a herní mechanismy jsou pochopitelně dávno překonány. 

Líbí se mi zasazení hry do alternativní reality 16 století, potkáme tu tedy i slavné osobnosti té doby, jako jsou Nobunaga Oda nebo jeho pravá ruka Hidejoši Tojotomi. Akorát je to všechno zabalené v nadpřirozené omáčce a Oda je toho času mrtvý a v čele armády démonů. Ve hře pochopitelně hrajeme za druhou stranu a zachraňujeme princeznu Yuki. Hrajeme za samuraje Samanosukeho, kterého doprovází krásná ninja Kaede, se kterou si také projdeme pár pasáží. Příběh je takové standardní démonské fantasy, pokud tohle máte rádi, tak proč ne.

Celá hra se odehrává na hradě, který je vlastně...malý. Tvůrcům se ale podařilo, aby vypadal větší než ve skutečnosti je. Lokací je totiž jen pár a hráč jich mnoho projde několikrát. A vždy, když už to vypadá, že je to vše, jdou otevřít další z mnoha původně zamčených dveří a další lokace (kterou projdeme opět minimálně dvakrát) je na světě. Ocenit však lze, že hra nezačne nudit, a to ani kvůli někdy lehce otravnému respawnu. Respawn v této hře je dobrý sluha, ale zlý pán. Můžeme si díky němu rychleji naboostit meče a orby, ale zároveň způsobuje smrt těm, kteří se zrovna utíkají přeskupit (čti: doplnit si magii u savepointu) s rozbitou držkou z bitvy. 

Ukládání je asi největší zápor hry, savepointy jsou rozesety hodně neprakticky a často musí hráč v případě úmrtí protrpět znovu místnost plnou nepřátel, hádanku nebo cutscénu. A taky často vše naráz. A nepřišel jsem na to, jestli jdou cutscény přeskočit, vždy se povedlo přeskočit jen část a zbytek jsem se musel dodívat, tak nevím.

Soubojový režim je takové to "v jednoduchosti je síla". Jedno tlačítko pro útok, jedno pro obranu a tři různé meče, každý s jinými schopnostmi. Co je super, že všechny meče jsou použitelné a je dobré (a i nutné) si je vylepšit na maximum. I když nejméně jsem měl rád ten ohnivý, nakonec to byl on, kdo zasadil smrtící ránu poslednímu bossovi. Tlačítko pro obranu je klíčové, jiný typ obrany zde nemáme - žádné kotouly ani úskoky jako v moderních hrách. Jde ale kolem nepřítele běhat, což se hodí u některých bossů, kteří mají pár neblokovatelných útoků. Celkově je akční část hry naprosto bezproblémová a také zábavná.

Vizuálně vypadá hra vcelku obstojně, například obličeje jsou rozhodně na velmi dobré úrovni. I hrad samotný, exteriéry i interiéry, vypadají i dnes k světu a pomáhají k povedené dobové atmosféře.

Onimusha: Warlords je i po letech velmi solidním dobrodružstvím a rozhodně chápu, proč může být tato hra pro někoho srdcovka. Hrát to v roce 2001, možná bych to měl také tak :)
+23
  • PS5 75
O sérii Onimusha jsem už párkrát slyšela, ale až nyní díky Retro Klubu jsem se dostala k jejímu zahrání. Příběh mě zavedl do středověkého Japonska a mým úkolem bylo zachránit princeznu Yuki a nejlépe při tom sprovodit ze světa desítky až stovky démonů.

Hned po pár prvních obrazovkách jsem měla pocit, že hraji první díl Resident Evilu jen v jiném prostředí. Opět fixní kamera, opět měnící se ovládání pohybu dle toho, jakým směrem postava na obrazovku vběhne a opět zmatené pobíhání sem a tam, než mi došlo, že se točím v kruhu. Ale kupodivu jsem s kamerou neměla až takový problém, jak jsem čekala. Jen při soubojích s bossy to bylo někdy trochu otravné, protože zatímco boss na vedlejší obrazovce činil útok, tak já jsem na mojí obrazovce ho ani neviděla.

Co mě bavilo víc než v Resident Evilu, tak byl soubojový systém. To může znít možná překvapivě, neboť souboje se skládají z mačkání jednoho tlačítka a také je tu možnost blokování a to je vše. Ovšem zabíjení nepřátel bylo uspokojující a pohyby hlavního hrdiny při máchání mečem byly pro mě hezkou podívanou. Navíc jsem měla k dispozici více zbraní na blízko, které se specializovaly na jiný element/sílu, a bavilo mě je střídat. Kupodivu jsem využila i střelné zbraně. Trochu mi chyběla možnost aspoň malého úhybu před útokem. Takže ve výsledku jsem kolikrát spíše běhala kolem nepřítele a snažila se odběhnout od jeho rány, což ve spojení s fixní kamerou bylo někdy obtížné.

Nechybí ani hádanky, z nichž většinu jsem bez problémů vyluštila hned na poprvé. Jen u jedné hádanky jsem se trochu zdržela a dvakrát umřela, neboť její vyřešení jsem musela zvládnout do určitého časového limitu a já jsem během dvou pokusů nedokázala přijít na to, jak se onen mechanismus, sloužící k vyřešení hádanky, ovládá. Smrt mě samozřejmě vrátila o nemalý kus zpět. Je škoda, že v remasteru nepřidali vývojáři funkci autosave.

Hra je to docela krátká, stihla jsem ji dohrát do čtyř hodin, a to jsem se snažila prozkoumat vše, co šlo. A je trochu škoda, že v některých oblastech jsem se zdržela méně, než bych chtěla, a do některých jsem se naopak stále vracela. Třeba poslední část ve hře mohla být klidně delší.
+22
  • PC 75
Onimushu jsem před nějakým tím pátkem rozehrál na Playstationu 2 a strávil jsem u ní kolem tří hodin. Z nějakého důvodu jsem ji odložil a už se k ní nevrátil a to i přesto, že jsem se u ní bavil. Byl jsem (ne)mile překvapen, když jsem ji včera rozehrál remasterovanou na PC a zjistil jsem, že jsem tehdy pokořil půlku hry.

Průchod hrou jsem si ještě pamatoval z Playstationu a dostat se do stejného bodu, ve kterém jsem tehdy skončil, mi trvalo asi hodinu a půl. Krátká herní doba by mohla být největší výtka k Onimushe, ale ona je to ve skutečnosti
největší pochvala. Herní systémy a jejich kombinace mi přijdou přitažlivé na papíře, ale po delší době strávené ve hrách jako jsou Resident Evil nebo první Devil May Cry mě začnou nudit. Nehledě na fixní kameru, která by měla přidat na atmosféře, což na mě bohužel vůbec nefunguje a jen mě štve, jak většinou nezabírá to, co bych potřeboval.

Nutné vracení se do lokací a řešení hádanek mi po nějaké době přijde otravné. Logické puzzly jsou kolikrát tak logické, jako puzzly z českých adventur, které vycházely na konci 90. let. Někdy jsem měl pocit, že jsou "problémy" vytvořené čistě na natažení herní doby. Nemůžu ale říct, že by byl vždy problém jen ve hrách....

Onimusha přesně tyhle problémy řeší svojí krátkou herní dobou a menším rozsahem herní mapy. Zároveň to ale není na úkor rozsáhlejšímu příběhu či desítkám boss fightů, protože ani toho není ve hře přehršel. Onimusha je prostě krátká hra, o které bych chtěl napsat, že uměle natahuje herní dobu, ale vlastně nejspíš nemůžu....

Neustálé respawnování nepřátel, záchytný bod PŘED puzzlem, na kterém závisí život herní postavy či nutnost načíst hru při úmrtí, mimo dovolená místa. Tyto designové prvky jsou dnes už strašně frustrující a pro mě nepochopitelné. Chtěl bych přimhouřit oči (toto není narážka na etniku postav, jen abysme si rozuměli v dnešní citlivé době) a kompletně odpustit tyto vývojářské plivance do obličeje, které byly na začátku tisíciletí ještě normální, ale.....

V poslední řadě musím zmínit stav a vzhled remasteru. Načítání mezi lokacemi je bleskurychlé, 60 fps mi u této hry přišlo víc vhod, než bych čekal a hra ani jednou nespadla. Co ale hrozně bije do očí je to, jak postavy a předměty s kterými je možné interagovat, vynikají v prostředí a vyložené září, což hrozně to ulehčuje "řešení puzzlů". Prostředí ve hře, minimálně ze začátku hry, působí jakoby bylo namalované na plátně a postavy se před ním pohybovaly. Někde mi dokonce přišlo, že ze hry kvůli tomu zmizel třetí rozměr. Neberu to jako problém, ale spíš jako úsměvné odhalení z dob, kdy nižší rozlišení dokázalo schovat triky vývojářů.
+21
  • PC 75
Onimusha svoje kořeny v sérii Resident Evil nezapře, i když spíš než jako prostý derivát by ji bylo přesnější označit jako Resident Evil-lite. Explorace sevřeného prostředí, backtracking a postupné odemykání nových cest zůstává, ale hra klade daleko větší důraz na souboje (ačkoliv soubojový systém je stále poměrně jednoduchý) a značně zjednodušuje jiné prvky, jako logické hádanky, či je úplně vynechává, jako management inventáře.

Byl bych ale nerad, kdyby to přirovnání vyznělo negativně – Onimusha se i více než 20 let po vydání hraje velmi příjemně a těch pár hodin, co se hrou strávíte (v mém případě cca 5 hodin i s Dark Realm), hladce odsýpá bez jakýchkoliv záseků. Její krátkost je rozhodně k prospěchu, protože se tak velmi komorní prostředí hradu Inabayama nestihne okoukat, i navzdory četnému backtrackingu, a soubojový systém nestihne omrzet a přes svoji jednoduchost dokonce i baví. Jako vždy je fajn i zasazení do feudálního Japonska. Celkově jsem si ze hry nakonec odnesl pocit, že se jedná o příjemný zlatý střed mezi Resident Evil a Devil May Cry, který by se rozhodně v tvorbě Capcomu neztratil ani dnes a bylo by fajn se dočkat nějakého moderního rebootu.

Pár výtek ale přece jen mám. Osobně mi hra přišla možná až příliš jednoduchá. Velký podíl na tom nejspíš může mít upravené ovládání v remasteru, se kterým jsem mohl hladce obíhat nepřátele a vyhýbat se jejich úderům. Kdyby nebylo Dark Realm, za celou hru jsem použil asi dvě léčiva. O lecčem vypovídá i fakt, že jsem až do půlky hry nevěděl, že Samanosuke umí blokovat, a až po dohrání si přečetl, že ten záblesk, co se občas objeví během soubojů, není náhodný kritický úder, ale velmi užitečná technika jménem Issen, jejíž timing se dá naučit. I bez takto zásadních informací se však dá hra bez problémů dohrát. :)

Docela mě tak mrzí, že obsah údajně o poznání těžší Genma edice není součástí moderního remasteru. Chápu, že naportovat původní verzi určitě mělo svoje důvody, ale Genma mohla být dostupná alespoň jako bonusový Remix režim. "Remaster" však měl zjevně šibeniční budget a v podstatě se tak jedná spíš o čistý port bez větších vylepšeních. Musím souhlasit hlavně s komentářem od @bukrrCZ (komentář), který zmiňuje, že aktivní předměty a postavy občas až moc vyčnívají z předrenderovaných pozadí – v remasteru podobného rázu Resident Evil mi to přišlo zvládnuté lépe. Až na tento detail však hra vypadá na svůj věk vizuálně docela slušně a na trochu barebones remaster tak zvlášť netrpí.

Zmíním ještě trochu jalový a občas trochu úsměvný příběh, ze kterého číší silná energie raných Resident Evilů, včetně anglického dabingu, o který se nejspíš postarala uklízečka amerického Capcomu výměnou za prošlý kupón do Burger Kingu. Svoje mouchy má i překlad – duchové "oni" jsou z nějakého bizarního důvodu přeloženi jako "ogre", i když v názvu hry zůstalo "oni". Asi je ale jen dobře, že někoho nenapadlo anglickou verzi vydat jako Ogremusha...
+18
  • PC 70
Jubilejní 50. komentář

Se sérií Onimusha jsem se poprvé setkal u kamaráda, který měl tuto hru na svém PS2, a mohl jsem si ji vyzkoušet. Sice to nebyl první díl série, který jsem zkoušel, ale v té době jsem neměl ani ponětí o tom, že hraji již asi čtvrtý díl této série. Důležité bylo, že mě ta hra bavila, a tak po mnoha letech jsem se rozhodl, že bych nějaký ten díl mohl zkusit a jelikož byl první díl i na PC, tak mi to udělalo vcelku radost. Jenomže ta radost skončila s tím, že jsem hru musel nelegálně stáhnout a ke všemu byla pouze v japonštině (nic proti japonštině, mám ji rád a někdy bych se jí rád naučil, ale kdo se v těch znacích má vyznat). Naštěstí šlo v nastavení přepnout i do angličtiny, což byl trochu porod, protože menu zůstane v japonštině a první filmeček nemá titulky.

Teď už tedy k samotné hře. Hra se hraje velmi dobře a celkem rychle odsýpá bez nějakých zádrhelů. Jelikož je vyvedena v pohledu, který je použit i v prvních dílech série Resident Evil, cítil jsem se jako doma. Tento pohled kamery mi totiž velice vyhovuje.

Příběh je docela zajímavě podaný a otevřený konec, dává naději, že s postavami v tomto díle se setkáme i v některých jiných. Příběh se točil kolem záchrany princezny, kterou se snaží zabít démoni.

Nyní se přesuneme k soubojovému systému. Ten je vcelku jednoduchý, ale rozmanitý, protože na každého protivníka funguje jiná taktika a tak odpadá sekání hlava nehlava do všeho, co se pohne. K tomu pomáhají i tři různé druhy mečů, které mají různé vlastnosti. Jedna je elektrická, zatímco druhá ohnivá. Každá je jinak určená pro souboj, protože ohnivý meč je těžkopádný, takže jsou údery účinnější, ale pomalejší.

Hrát nebudete pouze za Samanosukeho, ale i za jeho ninja spolubojovnici Kaide, která má úplně jiný styl, než Samanosuke.

Souboje s bossy jsou provedeny vcelku dobře, protože stačí najít jejich slabinu a poté už neudělat zbytečnou chybu a je vyhráno. Nejvíce mi dal zabrat předposlední bossfight, který jsem dělal celkově na 4x, ale povedl se mi, což je hlavní.

Ve hraní mě poháněl i dobrý soundtrack, který se v lokacích měnil velmi často, a tak nedošlo k tomu, že by se mi znechutil.

Co se mi na hře jednoznačně nelíbilo, bylo vracení nepřátel do místností, které jsem vyčistil a jakmile jsem se vrátil, byly tam i nepřátelé. Ty byly buď stejní nebo úplně jiní. Nejvíce mě to naštvalo, když jsem třeba omylem vešel do jiné místnosti a okamžitě jsem se vrátil těmi samými dveřmi během pár sekund a musel jsem v té místnosti bojovat znovu.

Pro: Příběh, souboje, bossové

Proti: respawn nepřátel v již vyčištěných lokacích, nelze přeskakovat cutscény

+13