Marvel's Midnight Suns

To se Vám takhlenc probudí matka démonů, počemž ji její vlastní potomek musí společně s bandou ošlehaných superhrdinů razit zase uspat, a to pomocí karet. 

Karty jsou rozdány. Trvalo to desítky hodin, ale kapitán Amerika si již může vybudovat turboblok a všechny enemáky na sebe nalákat a posloužit týmu jako poctivý boxovací pytel. Ghost Rider zprvu měl jen nudné hp čorkující karty, ale nyní už má mnohem zajímavější hp čorkující karty, které hlavně může zahrát až po spálení vlastního zdraví pro řádně macatý damage. A takový doktor Strange má fůru karet na šťouchání nepřátel, proč je tedy nešťouchnout do jiných nepřátel nebo rovnou okolního bordelu? Každý hrdina má definovanou roli, kterou jsou jejich karty protkány. Takovej Tony Stark nepřekvapivě celou dobu staví balíček na využití jeho obří palebné síly na sundání ideálně hned několika enemáků jedním tahem. Ergo čím déle hrajete, tím zajímavější karty máte, a čím máte zajímavější karty, tím více potenciálních kombinací se Vám naskytne, a je to upřímná prča, skrz kterou jsou bitvy až do konce jen zábavnější a zábavnější. Je to ale grind jaxviňa, budete muset x hodin drtit jednu a tu samou bitvu pořád dokola, než si nahrabete dostatečný love na zisk oněch zajímavějších karet. A ne, přítomné mikrotransakce to (zaplaťsatan) nevyřeší. 

Hlavním aktérem hry ale není ani Váš z dlouhé hibernace probraný Lovec, ani žádný ze slavných komixáků. Hlavním akterém je Abbey, zdejší hub lokace, ve které budete trávit čas mezi misemi. Je to glorifikované menu nabízející přesně ty kratochvíle, které byste čekali, ie. támhle budete své postavy trénovat, tam si odemykat karty, tamhlenc spouštět mise. Grind spojený s bitvami evidentně nestačí, a tak po tomto hubu musíte běhat po svých. Představte si klidně XCOM2 v imerzivním provedení, v rámci kterého byste nemohli brouzdat svou lodí ladnými pohyby myškou, nýbrž byste po vzoru Mass Effectu museli mezi jednotlivými místnosti prostě běhat po svých. Či je to opravdu solidní prvek prohlubující sžití s hrou, nebo jen totální vopruz, už je asi na vlastním uvážení.

O čem se ale mile rád budu do krve hádat jest kvalita writingu. Příběh jako takový je klasickou nudnou a šablonovitou 846tou variací na "vidím velký špatný, musíme spojit síly a porazit to", ale chuj s tym, to mi v žaludku vůbec neleží. Nicméně musím po Abbey běhat po svých, přičemž mě na každým kroku zastavuje někdo ze zdejšího ansáblu, a je záhodno být vychovaný a ty řeči s nimi vést. Železný Muž a Zvláštní Doktor se imrvére předhání v alfa samectví a močovém dostřelu svých údů, a po Vás vesměs chtějí jen pohladit křehké ego a potvrdit, který z nich tedy dochcal dál. Zdejší Péťa Parker je tou nejufňukanější čubičkou, jakou napříč všemi médii Spiderman kdy byl.  Zvláštního Doktora - hypermagiče a medicínského experta v jednom - všichni otevřeně disrespektují. A jako jo, je to Marvelovka, k tomu navíc z té slunnější sorty, dyť to mají i v názvu, dalo se to čekat. Bez ohledu na to, co jsem mohl a nemusel čekat, je prostě realita taková, že po všech těch vzrušujících společenských sekvencích, jako odpočívání u bazénu nebo hraní her, naprosto všechny tyto postavy bytostně nesnáším. Přitom stačilo to jen nehnat do takových extrémů a pravděpodobně bych si to naopak nesmírně užil. Ragnarok je můj nejoblíbenější Thor. Tohle už je ale Láska jako hrom. Na druhou.

Nedávno jsem hrdě prohlásil, že Firaxácký XCOM2 lze s přehledem hrát jako Avengery z pera Jury R.R. Marina. Půlnoční Sluníčka tomu krásně sekundují jako Avengeři z pera random lůzy stojící za random zapomenutým sitcomem. A úplně se to bohužel ignorovat nedá.