Komentáře

„V jednoduchosti je síla.“, vybalil by jistě tohle provařený zaříkavadlo nějakej ten klasik po dohrání Limba (za předpokladu, že by klasik vůbec někdy Limbo hrál). A měl by hošík pravdu. Černobílé barvy, jen čtyři tlačítka, žádná slova, žádná hudba, a přesto atmosféra silná jak noha u prdele.

Tohle už není jen a pouze počítačová hra, zde lze konečně vidět, že i taková „hra“ může atakovat žánr uměleckého díla díky svojí estetičnosti.

Základem je tu tedy, jak už bylo řečeno, jednoduchost a tak pohyb panáčka, vašeho herního alter-ega, ovládáte pouze pomocí čtyř tlačítek. „Jenom tak málo čudliků?“, řekne si jistě kdekdo. Tady to ovšem výborně funguje a nejen to, ono to taky výborně vypadá. Což názorně dokládá takovej souboj s pavoukem. Celá tahle šarvátka je sakra napínavá a zavdá si i s takovýma ždímačkama nervů, jako je třeba Call of duty a to nakonec na pavouka ani nepotřebujete celej zbraňovej arzenál, vystačíte si s jedním šutrákem. Navíc si k tomu všemu přidejte skvělý vizuál Limba, který samotnou scénu ještě přiživuje.

Nechtěl bych hodnotit, jak je hra dlouhá (samozřejmě je krátká), takovýto aspekt by podle mě ve výsledném hodnocení neměl co dělat. Film také nehodnotíte negativně, pokud je příliš krátký, ba někdy „krátkost“ je právě silnou stránkou filmu. A stejně tak chápu Limbo, jako záměrně krátký atmosférický zážitek, který může člověk zfouknout na jedno posezení, za jeden večer, ovšem odnese si z něj třeba více, než z leckteré mnohahodinové hry.

Co mě ale trochu srazilo v nadšení z úvodu, byl přesun z přírodního prostředí do jakéhosi technického obludária s různými mechanickými koly a magnety. Lesní prostředí mělo svoje kouzlo a ten posun k technice ve druhé polovině mně moc neštymoval a taky mě trochu vytrhl z herního zážitku.

Limbo je jedinečné tím, že v něm jeden chytrolín může najít mnoho velkých, či malých myšlenek, zároveň však druhý nemusí najít myšlenku žádnou a do toho všeho ještě třetí, který žádné myšlenky ani hledat nebude a stejně se bude bavit. Hra je prosta jakéhokoliv herního textu, vše je řečeno jen a pouze v jejím dění a právě v tom vidím unikátnost Limba. Jeden může špekulovat a přemýšlet, co to všechno vlastně mělo znamenat, jinému může být vyznění hry šumák, stačilo mu, že si zahrál, zaskákal a vyřešil pár logických hádanek.

Tak safryš, je to jen obyčejná hopsačka a nebo hra, co v sobě má něco víc? Na to si musí odpovědět každý sám, pro mě však platí jednoznačně to druhé.