“Co na tom všichni vidí?” říkal jsem si na začátku hraní hry Limbo. Potom jsem ale začal pronikat do herních mechanizmů, začal chápat, oč tu běží. Obdivoval jsem pěkné animace panáčka a výtvarně zajímavé černobílé ztvárnění. Začal jsem tomu obecnému nadšení alespoň trochu rozumět.

Hra je to dost brutální (hopsání po mrtvolkách dalších obyvatel tajuplného světa, useknuté nožičky, ručičky a hlavička, postupné mrzačení pavouka atd.). I přes veškeré snažení jsem došel k závěru, že smrt je nevyhnutelná. Pastičky jsou nachystány záměrně tak, že i s maximální předvídatelností musíte zákonitě zemřít, abyste s nově nabytými znalostmi danou část prošli znova. Blíže ke konci je Limbo stále náročnější. Ještě, že máme ten YouTube - a podle automatického doplňování vyhledávacího našeptávače usuzuju, že nejsem první, kdo s některými hádankami měl problémy. Ono totiž ke konci už to není tak úplně o hádaní, jako o přesném načasování. Jde o milisekundy. Ač se to na první pohled nezdá, skutečně to jde načasovat a proskákat. Ke konci už mě hra tou komplikovaností a občas nelibě zvolenými checkpointy začínala lézt na nervy. Konečně jsem se po 4 hodinách dočkal konce a docela působivé závěrečné scény.

Limbo je dobrá plošinovka. Je povedená technicky i esteticky. Je to taková malá hra pro příležitostné hraní. Za plnou cenu bych si rval vlasy. Zadarmo to bylo fajn.