Web of Wyrd je akční rogue-lite hra na motivy komiksové série Hellboy od Mika Mignoly. Ztvárněná je v kreslené grafice věrně napodobující styl kresby, kterou proslula předloha a stejně tak všechny rozhovory i dějové sekvence jsou dělané formou komiksových okének. Příběh, napsaný přímo pro hru, se točí okolo Butterfly House, stavby vybudované jedním okultistou ve dvacátém století, která nesloužila jen jako sídlo, ale i jako brána do cizích dimenzí známých jako Wyrd. Hellboy zde pátrá po zmizelém agentovi B.P.R.D., dostává se ale do víru událostí, jejichž řešení se neobejde bez pekelníkovy pravačky.
Z Butterfly House titulní postava cestuje do cizích světů, které jsou procedurálně generované a obsahují řadu nepřátel, jimiž se musí Hellboy probít až k bossům. K dispozici má lehké i těžké údery, které může kombinovat s úskoky a střelnými zbraněmi a vytvářet ničivá komba. Kromě klasického revolveru přijde na řadu třeba brokovnice nebo granátomet. Během průchodu postava získává dva druhy měn, směnitelných buď za power-upy dočasně aktivované pro daný run, nebo za permanentní vylepšení, které lze odemknout po návratu do sídla.
bukrrCZ
3614 Dovolím si sem vložit sám sebe.
Mezi zmáčknutím tlačítka a provedením útoku/krytí je menší prodleva. Zvláštní je, že někdy Hellboy přerušil předešlý pohyb a udělal nový (z útoku do krytu) a někdy prostě si řekl "mrtad" a neudělal to. Jenže nepřátelé to zohledňují a neútočí najednou. Poskoci padnou na jednu ránu a útočí jen tehdy, když dostanou příkaz od velkýho smamkoudělajícíholásku.
Viděl jsem vývojáře na internetu, jak se hrdě hlásili k "hratelnosti PS2 her" a to bylo přesně to, co mě na tom bavilo. Obtížnost je nevyvážená a umírání kvůli zběsilým nevykrytelným kombíčkům znatelně vzroste ke konci hry. Pořídil jsem za 14e a nedoporučím asi nikomu (buď budete naštvaný na nedostatečnou hloubku roguelite mechanismů nebo na nedoladěný souboják), ale já jsem se v tom nějak našel a chuť rozkopat stůl nervama jsem dostal až někdy v posledních dvou hodinách.
Někdy možná v poslední třetině se teprve naplno projeví nedostatky hry, kdy je potřeba dělat různé brykule pro poražení nepřátel. Hru jsem dohrál jen kvůli tomu, že jsem sýrnul granátomet a zabíjel jsem s ním všechno a všechny.
Mezi zmáčknutím tlačítka a provedením útoku/krytí je menší prodleva. Zvláštní je, že někdy Hellboy přerušil předešlý pohyb a udělal nový (z útoku do krytu) a někdy prostě si řekl "mrtad" a neudělal to. Jenže nepřátelé to zohledňují a neútočí najednou. Poskoci padnou na jednu ránu a útočí jen tehdy, když dostanou příkaz od velkýho smamkoudělajícíholásku.
Viděl jsem vývojáře na internetu, jak se hrdě hlásili k "hratelnosti PS2 her" a to bylo přesně to, co mě na tom bavilo. Obtížnost je nevyvážená a umírání kvůli zběsilým nevykrytelným kombíčkům znatelně vzroste ke konci hry. Pořídil jsem za 14e a nedoporučím asi nikomu (buď budete naštvaný na nedostatečnou hloubku roguelite mechanismů nebo na nedoladěný souboják), ale já jsem se v tom nějak našel a chuť rozkopat stůl nervama jsem dostal až někdy v posledních dvou hodinách.
Někdy možná v poslední třetině se teprve naplno projeví nedostatky hry, kdy je potřeba dělat různé brykule pro poražení nepřátel. Hru jsem dohrál jen kvůli tomu, že jsem sýrnul granátomet a zabíjel jsem s ním všechno a všechny.
