Final Fantasy VII Rebirth

Square Enix

PS5

29.02.2024

23.01.2025

21 hodnocení Platformy

Žánr: RPG > nezařazeno

Forma: placená hra

Rozsah: samostatná hra

Multiplayer: ne

Final Fantasy VII Rebirth je pokračováním Final Fantasy VII Remake a společně tvoří dvě ze tří částí moderní předělávky japonského RPG Final Fantasy VII, které vyšlo v roce 1997 pro konzoli PlayStation. Tato kompletní předělávka nabízí mimo jiné zcela nový akčnější soubojový systém, který se však dá kdykoliv zastavit, jak pro lepší orientaci na bojišti, tak pro rozdělení příkazů jednotlivým postavám v partě. Novinkou ve Final Fantasy VII Rebirth jsou Synergy schopnosti, které umožňují kombinovat schopnosti jednotlivých postav.

Příběh se opět drží původní hry, avšak s řadou změn, a pokrývá děj zbytku prvního disku původní hry po opuštění města Midgar. Bývalý člen elitní jednotky SOLDIER Cloud Strife se tedy vydává za honbou na svou nemesis, Sephirotha. Společnost mu dělají ekoterorista Barret Wallace, kamarádka z dětství Tifa Lockhart, léčitelka Aerith Gainsborough a zvláštní tvor připomínající vlka či lva Red XIII. V průběhu hry se však ke skupině přidají další nové postavy.

Ačkoliv hra Final Fantasy VII Rebirth příběhově přímo navazuje na Final Fantasy VII Remake a v původní hře nebyl jejich příběh nijak rozdělen, není zde možné nijak importovat vybavení z předchozí části a každá část "remake trilogie" je tak zcela samostatnou hrou.

Oficiální stránky hry

Podpořte Databázi a kupte si hru na

Poslední diskuzní příspěvek

Tulareanus

10733

03.04.2025 15:57

Ja mám hru rozohranú v podstate odo dňa vydania na pc v januári, ale len teraz som sa dostal do 12. kapitoly, lebo hra je dlhá a ja nemám toľko času (a priority) na hranie tento rok, ale hoci zo začiatku som bol uchvátený, tak som práve od cca 8. kapitoly rozosmutnený tím, ako je tempo dramatického príbehu extrémne riedené vatou minihier a open worldu. Miestami mi to absolútne nedáva zmysel a vytvára to ludonaratívnu disonanciu v tom, ako sú niektoré veci (hlavný príbeh) dôležité a ako ma hra napriek tomu posiela robiť absolútne koniny. Ono aspoň tie protorelic časti prinesú zaujímavé čriepky príbehu a lore, ale prečo väčšina z nich musí prebiehať v podobe kontextuálne nesúvisiacej alebo až otravnej minihry? Pričom si ešte myslím, že fakt keby tých minihier bolo menej, tak by ma aj niektoré, ktoré považujem za nezábavné alebo otravné ešte bavili, lebo by to nebolo zabité tou kvantitou. Napr. ja som si Costa Del Sol aj s tou atmosférou a vizuálnou stránkou užil, lebo to bolo relatívne skoro v hre, ale robiť tie minihry v kapitolách 8. + už začalo byť vyčerpávajúce, lebo stále pribudla nejaká nová, aj na triviálne veci.

Diskuze ke hře

raisen

14491

27.03.2024 15:02 (poslední úprava 21.04.2024 06:29)

Dohráno

PS5 90

Pokačování předělávky sedmého dílu Final Fantasy bylo pro mě jednou z nejočekávanějších her roku 2024. I přes některé mé rozporuplné pocity z toho, jak tvůrci remake pojali, jsem se těšila, jak bude příběh pokračovat a jak moc to celé bude či nebude dávat smysl. Navíc se mělo jednat o open world, což byla velká změna od lineárního prvního dílu, a tak moje očekávání, jak si hra povede, ještě vzrostlo.

Už z prvních hodin ve hře jsem byla nadšená z toho, že můžu vidět místa, která znám z původní hry z roku 1997 v novém grafickém provedení a bavilo mě dívat se do dáli a říkat si, kde co asi leží. Myslím, že tvůrcům se povedlo vystihnout atmosféru jednotlivých částí světa, k tomu dost napomohla i skvělá hudba. Každý region mě něčím zaujal, od klasických travnatých oblastí, přes přímořské a pouštní regiony až k džungli či oblasti poznamenané výbuchem mako reaktoru. Nejvíce mě asi bavila oblast Cosmo Canyon, která byla propojená s astronomií, která mi je blízká. V Junonu jsem často obracela svůj zrak k obrovskému dělu, které nešlo přehlédnout, a vůbec celá část hry v Junonu včetně přehlídky byla skvělá. Četla jsem některé připomínky, že navigace v Gongaga regionu je místy strašná, ale mně se vlastně líbilo, že jsem se mohla v té džungli ztratit a musela z ní hledat cestu.

Co se mi na Final Fantasy hrách líbí a co mi nabídl i Rebirth, tak jsou zajímavé postavy a jejich osudy, které v průběhu hraní hráč postupně odkrývá a začíná chápat jejich motivace a chování. Opět mě bavilo sledovat a číst si dialogy mezi členy mé party (která je tu mimochodem skvěle zakomponovaná v rámci gameplaye). Nejvíce jsem si užívala ty momenty, kdy postavy vystoupily ze své obvyklé role či komfortní zóny a projevily své pocity, emoce či jen toho druhého ujistili, že to bude dobré.

Jako každý správný open world, tak i Rebirth nabídl řadu činností, které jsem mohla v jednotlivých regionech plnit, a to třeba včetně známého lezení na věže. Nejvíce mě bavilo prosté scanování Lifestreamu, který se v některých místech dostal na povrch, protože tato činnost nabízela seznámení se s historií daného regionu. Co mě zklamalo, tak by to, že velká část informací a těchto činností byla vázána na jednu konkrétní postavu, která se vždy vynořila a zasypala mě monologem. Asi bych byla raději, kdyby se tyhle informace o světě (a třeba o summonech) více rozprostřely mezi mé postavy a byly mi sdělovány tak nějak více organicky, kdy třeba Nanaki mohl něco vykládat o regionu Cosmo Canyon a tak dále. Když už je řeč o summonech, tak tvůrci asi nechtěli opouštět to, co nastavili v prvním díle, ale zase by bylo lepší, kdyby parta vstoupila do nějakého chrámu zasvěceného danému stvoření, tam se dozvěděla nějaké příběhové pozadí o něm a nakonec se s ním utkala.

Soubojový systém patří k těm nejzábavnějším, které jsem ve hrách potkala, a prošel menší změnou v tomto díle. Přišel mi rychlejší, takže jsem měla místy ještě menší přehled, co se kde děje. I přes možnost si hru téměř zastavit. Novinkou jsou Synergy Skills a Abilities, které jsem sice někdy i zapomněla používat, ale věřím, že díky výhodám, které nabízí, se stanou nepostradatelnou součástí průchodu na nejtěžší obtížnost. Každá postava je hodně rozmanitá, co se týče způsobu, jakým bojuje. Zpočátku mi přišla Aerith strašně pomalá (a vlastně stále je), ale pokud ji člověk dá ty správné materie a vybavení, kdy má už nějaké ATB na začátku boje, tak se brzy stane důležitým prvkem v boji. Její nové Wardy mě fakt bavily. Barret byl opravdový Lifesaver a dokázal pojmout opravdu hodně poškození. Yuffie naopak pokračovala ve své DPS jízdě a bavilo mě, jak byla rychlá. Jediný, kdo mi moc nesedl po té bojové stránce, tak byl Cait Sith, takže jisté části ve hře se staly pro mě spíše peklem než pohodovým průchodem. Těším se, až si budeme moct zahrát za Cida a Vincenta.

Souboje s bossy opět patřily k největším přednostem hry a vlastně se mi líbilo, že mě hra kolikrát přinutila postavit se určitému nepříteli v dané sestavě a já se tak musela přizpůsobit jinému stylu hraní.

Hra je naplněna řadou různých miniher, kdy nejvíce mě bavila nová karetní hra, závody na Chocobech a několikrát jsem se vracela k hraní místní verze Rocket League se zvířaty. Některé minihry mi spíše lezly krkem, ale musela jsem je udělat v rámci vylepšení mých postav (minihra s Moogle).

Samozřejmě Rebirth má i svá negativa. Místy mi přišlo, že některé důležité scény hra nenechá na člověka působit, ale hned ho hází do víru dalších událostí a tyto chvíle jsou tak zbytečně upozaděny a nikdo se k nim už nevrací. Některé příběhové lokace mě poněkud zklamaly a postrádaly atmosféru, kterou měly v původní hře. S tou atmosférou či spíše její absencí souvisí i příliš často ukazování antagonisty, až mi to bylo otravné. Je také škoda, že si nemohu uložit vybavení a materie u společníků a jenom to nahrát, takže jsem často trávila svůj čas tím, že jsem přehazovala materie sem a tam.

Jinak celkově jsem nadšená a užívala jsem si hru až do jejího konce. Byla to fakt emočně nabitá jízda, ve které se střídaly vážné momenty, ale i ty ne tak vážné až absurdní. Teď jen počkat několik let na finále...

Spoiler k poslední kapitole a konci hry - Co mě po emoční stránce zasáhlo více než samotná smrt Aerith (protože jsem byla hned hozena do víru jiných světů, že jsem ani neměla čas to zpracovat), tak byly zkoušky, které postavy měly podstoupit, aby mohly jít dál v Temple of Ancients. Už první scéna s Nanakim mi naháněla hrůzu. Následovala Tifa, která na mě tak nezapůsobila, protože tuto scénu jsem už několikrát viděla. Barret a Yuffie začali přibíjet první hřebíky do mojí rakve (tady obzvlášť slova Nera k Yuffie) a dokonala to scéna s malou Aerith, která se snažila najít pomoc pro svoji umírající matku. Nejvíce na mě zapůsobilo, že Aerith i přes to, jaký měla život, tak vždy měla pro své blízké slova útěchy či povzbuzení a sama moc nedávala najevo, že se bojí nebo je smutná. Takže když jsem viděla, jak se dospělá Aerith zhroutila na zem s pláčem, tak mě to naprosto dostalo. A je to asi nejsilnější moment ze hry pro mě.

K samotnému konci. Trochu mě otrávilo, že je nutné k pochopení prostudovat teorie, prohlédnout si již vytvořené diagramy se všemi možnými světy a zase čekat několik let, kdy to teda všechno konečně pochopíme a vše do sebe zapadne, jak nás budou vývojáři jistě ujišťovat. Nejprve jsem úplně přehlédla, že se mění psi na známkách, takže mi trvalo, než mi došlo, proč se mluví o terrier, pug či beagle timelines. Takže mě čeká ještě dost pročítání o žlutém světle a duhách, psech či různých verzí Aerith a Zacka. Ale líbí se mi, že se nejspíše pracuje s tím, že Cloud vůbec nevidí realitu, nevidí, že Aerith umřela, když ji vlastně zachránil a odrazil meč Sephirota, protože to znamená, že nás ve třetím díle čekají asi hodně emočně nabité scény a a nejspíše i slavná pohřební scéna v rámci nějakého flashbacku. Už se na tu katarzi těším.

+21

Peach

3732

10.05.2024 11:50

Dohráno

PS5 100

Předem bych chtěla napsat, že ačkoliv se tu budu zmiňovat o celé řadě nedostatků, tak když to vezmu kolem a kolem, sečtu ten obrovský počet hodin skvělé zábavy, vynásobím vším, co se mi na této hře hrozně líbí a umocním návykovým střídáním frustrace a euforie, který znám hlavně ze souls her, tak mi vychází jedno z pěti nejlepších RPG, které jsem kdy v životě hrála, a že už jich byla pěkná řádka. Konkrétně bych to teď viděla na páté místo, odkud vystřelí svoji předlohu, původní Final Fantasy VII. Můžete se mnou samozřejmě nesouhlasit, ale na otázky, zda je FFVII Rebirth lepší než FFVII Remake, zda překonal originál, zda je to nejlepší Final Fantasy všech dob... No zkrátka ano. Ano. Ano!

Soubojový systém z Final Fantasy VII Remake je zde vypilován k dokonalosti, perfektní spojení akčního combatu s taktickým party-based RPG. To vše se snad miliony možných kombinací materií, zbraní a unikátních schopností jednotlivých postav. Skvělá hudba, skvělá atmosféra a naprosto nevídaná (iluze) součinnosti všech sedmi charakterů, ačkoliv vždy naráz ovládáte maximálně tři z nich. Ani na chvíli na ostatní nezapomenete, jsou tu pro vás a do všeho jdete společně jako tým. V tomto by se snad každá hra s větším množstvím hlavních postav měla učit a inspirovat. Boží!

Příběh hry kopíruje velkou část děje původní hry, přitom jde po (stealth sequel) lince vytyčené FFVII Remakem, a zároveň rozšiřuje všechny události ve velkým stylu. Zatímco v Remaku jsem se skoro u každé nově přidané části děje chytala za hlavu, jak nebyla nutná či že má znatelně nižší kvalitu než ty věrně kopírující děj původní hry, tak v Rebirthu sedly jak prdel na hrnec. Přišlo vám v původním Final Fantasy VII, že děj někde stojí jen na hlouposti nějaké postavy? Že mohla jen něco říct či naznačit a příběh by se rozsypal jak domeček z karet? Ve Final Fantasy VII Rebirth spolu postavy mluví pořád, rozebírají každou událost, a to tak, že úspěšně zahlazují každou díru. V každý takový moment jsem úplně cítila, jak ke mě autoři promlouvají, "ano, byl rok 1997, jasně, že nám to někde občas stálo na vodě. Tohle je revize. A dost dobrá!"

Tady ale narážíme na první kámen úrazu. Režisér Tetsuya Nomura, posedlý multiversem, za který by se nestyděli ani Avengers, nám ve své FFVIIR trilogii předkládá také novou příběhovou linku. Ta je teď velmi zajímavě rozehraná, ale až třetí část ukáže, jestli její promyšlenosti zatleskáme nebo si postesknem, že pět děr zalepil a dalších padesát vyrobil. Můžu zatím jen pochválit, že se o tom nejen dá hodiny debatovat, ale skutečně se o tom hodiny debatuje, takže minimálně vzbudil velký hráčský zájem.

Posuňme se tedy k těm spornějším elementům hry. Bod první. Open world. Je to jak od Ubisoftu. V lepším případě Guerrilla Games. Možná právě tyto dvě společnosti západním hrám ukázaly, s čím to v open world hrách nepřehánět a snad už i Ubisoft příště ubere repetitivních činností. Square Enix takové zkušenosti nejspíše nemá. Minimálně Final Fantasy má velké open world nedostatky a ačkoliv i v tomto je FFVII Rebirth jednoznačně nejlepší z celé série, šlo to udělat mnohem lépe. Hra sice otevřené lokace dávkuje velmi povedeně, střídá je s lineárními příběhovými kapitolami, ale množství stereotypních činností na každé části mapy může být ubíjející pro každého, kdo má nutkání vyzobat všechny optional collectibles na mapě. Vedlejší questy jsou fajn. Hromada miniher je fajn, byť některé jsou super zábavné a snad by i obstály jako samostatné indie hry, a některé už tak zábavné nejsou. Ale zbytek bych proškrtala. A hlavně vypnout komentátora Chadleyho, co vám musí každou minutu volat a vysvětlovat nějakou obvious blbost. Velmi rychle se naučíte okamžitě zmáčknout trojúhelníček pro zrušení dialogu jakmile vám zazvoní telefon...

Bod druhý. JRPG. Pořád nezapomeňte, že se jedná o japonské RPGčko. Já vám můžu říct, že je to jedna z nejlepších her na světě. Ale proč? Protože mě baví hodiny dumat nad tím, jestli dám Cloudovi do meče Fire s MP Absorbem a Magic Focusem nebo MP Absorbem a Swiftcastem. Ano, jsem trochu naštvaná, že to po každém souboji v hard modu deset minut přeskládávám zase do jiného buildu, když originál FFVII uměl přeházet všechny materie mezi postavami naráz. Ale baví mě o tom přemýšlet, baví mě to zkoušet, baví mě, když neuspěji, protože zjistím, že místo Healingu se na tohoto konkrétního bosse víc hodí HP Absorb a příště to tak půjde lépe. Jsem zkrátka hráčka, co v inventáři postav často tráví snad více času než samotným hraním, ať už je to Baldur's Gate, Nioh či Final Fantasy a čím víc možností, buildů a matematické kombinatoriky mi hra nabídne, tím mě často baví víc. Final Fantasy XVI šlo opačným směrem a pro mě tak bylo velkým zklamáním.

Poslední odstavec tohoto komentáře věnuji completionistům a sběratelům platinovek. Ostatní můžete přeskočit. Final Fantasy VII Rebirth je jako celek poměrně jednoduchá hra. Jakmile plně ovládnete její mechaniky, ani Sephiroth vás nezastaví. Chadley ano. Jsou zde jisté nepovinné postgame VR simulace, které jsou neuvěřitelně dlouhé (až 10 bossfightů po sobě bez checkpointu) a neuvěřitelně těžké. Když už si budete myslet, že máte všechno vylevelovaný na úplný maximum, nejvíc cheese build, jaký jde ve hře poskládat a hra je pro vás snazší než vlastní podpis, tak máte teprve solidní základ a hodiny trial and error před sebou. Hodně štěstí!

Dohráno za 180 hodin.

Pro: Nejlepší Final Fantasy všech dob. Akorát FF8 má lepší sběratelskou karetní hru.

Proti: Příliš repetitivních činností v otevřených lokacích a proškrtala bych některé nudnější minihry, protože by ve hře stejně zůstalo obrovské množství těch zábavných.

+16

Katt

2330

03.04.2025 11:54 (poslední úprava 03.04.2025 11:55)

Dohráno

PS5 90

Rebirth je ještě lepší než Remake, ale zároveň není. Skvělá věta na úvod,co? Hned vysvětlím, jak to myslím.

Kapitola 1. - Milníky v životě hráčově

Je to rozhodně nejkrásnější hra, kterou jsem kdy hrála. Grafická úroveň všeho je opravdu dechberoucí. Ať už se jedná o detaily postav, samotnou krajinu nebo výhledy do dálky. Ty mě dojímaly snad nejvíc. První rozhlédnutí se v Grasslands, kochání se kaňony u Cosma nebo cachtání se v potůčcích v jungli u Gongagy, doplněné o ikonické melodie od Nobua, jsou splněným snem každého FF fanouška. Navodilo mi to vzpomínky na momenty, kdy jsme na přelomu milénia s kamarády slintali nad úžasnou grafikou z FF VIII intra a potom FF X, kde už ta bomba grafika byla i mimo filmečky.
Na PS5 se to hraje luxusně. Je to první hra, kterou jsem na něm hrála a musím vychválit i haptické fičury ovladače, které přinášejí další vrstvou zážitku. Technická stránka hry, ovládání i rychlost loadování na jedničku s hvězdičkou, třikrát podtržená.

Kapitola 2. - Óm mani padmé húm

Příběh. Příběh je alfou a omegou. Jestli je teď horší nebo lepší se neodvažuji hodnotit. Zatím. Změny vůči originálu tam jsou, ale je těžké je uchopit a nějakým způsobem posoudit. Snažila jsem se zenově ustát všechny triggery přístupem: „Je to jejich hra, můžou si s tím dělat, co chtějí.“ S jedním jediným bullshitem se mi to nepovedlo, což je po 90 hodinách hraní slušný výsledek.
Části, kde se hraje za Zacka, a pak konec inklinuje k myšlence, že existují alternativní světy. Zdá se mi to strašně laciné a většinou se k tomu uchyluje, když už nevíš příběhově coby. Avengers to vytěžili dostatečně a určitě nejsem jediná, kdo má na alternativní dimenze od té doby alergii. Ještě neházím flintu do žita a doufám, že se to ve třetím díle vysvětlí, že to jsou celý jen Cloudovy PTSD halušky, což by do univerza zapadalo FF VII mnohem více.

Kapitola 3. – Podstata zla

Gameplay. Tady se většinou láme chleba, jestli je hra dobrá nebo ne. Bojování a exploring zabírají většinu herní doby a jsou povedené a zábavné. Co bohužel povedené není je četnost, kvalita a do jisté míry i povinnost miniher. Stala se kardinální chyba - k rozhodování byl puštěn nějaký maniak, a dopadlo to nadmíru tristně. A to opravdu nemyslím klasické open-world otazníčky/ikonky, kterých je tu také plno, ale ty pravé otravné debility, které jsou většinou ještě ztížené pitomým ovládáním nebo výběrem aktéra, jenž je bude vykonávat. Jedná se o čistou vatu a časový filler, který ale vůbec nebyl nutný, protože hra má tunu kvalitního obsahu. I ten kvalitnější obsah jako sbírání world intelu, závody s Chocoby, hraní na piano nebo VR mise získávají hořkou pachuť kvůli ostatním podprůměrným činnostem a je to škoda. Nejhorší na tom je, že úplně zbytečně.
Costa del Sol byla herně úplný očistec. Dvě minuty hraní, povinná hrozná minihra, pět minut hraní, další minihra, která ušla, cringe filmeček, převlíkání do plavek, jedna minuta hraní, další úplně debilní minihra. Ani jsem se nestačila z toho traumatu oklepat a došla jsem do Gold Sauceru, který je jedna velká minihra. Designéři, kteří toto nechali dopustit, by měli na místě dostat padáka.
Top nejhorších miniher: Moogle house – zlo, od lvl.5 čiré zlo. Nahánění kuřat. Gears nad Gambits. Delfín. Cactuar Crush s Aerith.
Naopak milým překvapením byla karetní hra Queen’s Blood. Ta mě chytla hned od začátku. Řadím jí na druhé místo za Triple Triad, který už asi nikdy nic nepřekoná.
Po pracném sesbírání protoreliců mě encounter s Gilgameshem trochu zklamal. Čekala jsem to nějak…lepší.

Kapitola 4. – Co je víc, než ježdění na čoklech?

Ráda bych dala Rebirthu 100%, ale kvůli všem těm minihrám a pasáži v Costa del Sol odebírám 10% a jsme na stejném hodnocení jako u Remaku. Jinak je to báječná hra, která se dobře hraje a fantasticky vypadá a zní (když teda nemluví Nanaki, ten hlas mě neskutečně vytáčel). Kvality prvního partu Rebirth překonává ve všech směrech, hlavně ve volnosti pohybu a nádherně zpracovaném open-worldu. Moc mě baví pomrkávání směrem k FF veteránům a těším se na finální part, kde už si snad konečně zasnowboardujeme.
Moc to bavilo hrát i moji malou dceru, z čehož mám neskutečnou radost. Vychovávat novou generaci FF fanoušků je totiž důležité. :)

Dětské zhodnocení na konec: „Fanto Fantazy je dobrý, protože tam můžeš jezdit na čoklech.“

+16

BUMTARATA

4054

21.03.2024 14:02 (poslední úprava 22.03.2024 16:14)

Dohráno

PS5 80

Zasáhlo mě to, i když jsem moc dobře věděl, co mě čeká. Můžou za to zejména skvěle napsané, zahrané postavy, které mi za těch dvě stě hodin, které jsem s prvními dvěma částmi plánované trilogie strávil, tak moc přirostly k srdci. Je to právě tahle nadějeplná parta, která dělá hru výjimečnou. Ta velká pouť, na kterou jste se společně vydali. Všechny ty chvíle, kdy spolu mluvíte, smějete se, pláčete, hněváte se.

Nebývale se tu daří prohloubit vztah mezi vámi a vašimi společníky. Nejenže tu každý má vlastní příběhový segment, ve kterém za dotyčného přímo hrajete, ale také se účastní všemožných vedlejších aktivit, od questů až po minihry. Vyzdvihnout chci ale především skutečnost, že jste neustále všichni pohromadě, třebaže soubojů se vždy účastní jen zvolená trojice, zatímco zbytek odpočívá „na střídačce“. Jde-li ovšem do tuhého, můžete je povolat na pomoc!

Velkou změnou si totiž prošel i soubojový systém. Ten byl rozšířen zejména o synergické schopnosti a dovednosti, bez kterých si zdejší střety už ani neumím představit. V prvním případě se jedná o silné synchronizované útoky, které musíte nejprve nabít provedením určitého množství akcí. V tom druhém o nejrůznější vychytávky umožňující efektivní řešení nastalých situací, jako bleskurychlý úhyb před nepřátelským úderem následovaný protiútokem, nebo kompenzující slabé stránky dotyčných, třeba když se Tifa nechá vyhodit do vzduchu, aby snáze dosáhla na poletující havěť, nebo si Aerith povolá osobního strážce, aby měla víc prostoru na čáry máry.

Není divu, že se na pokračování čekalo čtyři roky, překypuje nákladnými cutscénami, avšak ty předrenderované mě stále lehce mrzí, rozlehlými lokacemi představujícími vždy nové mechaniky, bohatým obsahem, jehož vrcholem jsou rozličné, nápadité minihry, které by mnohdy obstály i samy o sobě.

Žel kritizovat musím především příběhovou složku hry. Ústřední zápletka je z velké části překombinovaný, antiklimatický guláš plný narativních i vizuálních klišé. Na psychopatického, zacykleného Sephirotha, který se vždy vynoří odnikud jak deus ex machina, jsem už vyloženě alergický. I tolik žádaný pocit zadostiučinění se může dostavit jen těžko, když každý padouch, kterému natrhnu prdel až k lopatkám, vítězoslavně pláchne ze scény, abychom se snad mohli střetnout zase někdy příště. Rozumím tomu, že se jedná o prostřední díl ze tří, a tak jej příběhové oblouky spíš překlenují. Mnohé tyto výtky se tedy mohou, a pevně v to doufám, zpětně do značné míry rozplynout, ale na to si budeme muset ještě chvíli počkat.

Nemám příliš v oblibě sousloví instant classic, ale troufnu si říct, že tato reimaginace nejikoničtější Final Fantasy bude za klasiku považována beze zbytku. Z poloviny už jenom díky té nadčasové hudbě.

+13

Colby Sawyer

1220

14.05.2024 00:25

Dohráno

PS5 85

O Rebirthu se všude možně píše mnoho chvály, takže já zůstanu věrný formě komentáře a okomentuji věci, které mi hodně vadily, abych to na těch internetech trochu srovnal. Předně je třeba říct, že roztahovat normálně dlouhou hru na tři předlouhé díly, byl totální nesmysl. Každou chvíli vás do očí praští moment, který je očividnou zoufalou snahou natáhnout hru, co nejvíce. Místy dělají Japonci čest anime, když natahují a fillerují, co jen síly stačí. Rebirth si totiž neváží hráčova času a to vůbec! Remake tím trpěl taky, ale stále se jednalo o koridorovku a ne openworld, takže to nebylo tak úmorné. Většina vedlejších věcí se naštěstí dá ignorovat, ale celý koncept je roztažený i tak. Ne, já skutečně nechci po páté dělat tu otravnou minihru s lovením chocobů. Nechci obíhat kruh furt dokola v příběhových segmentech, které jsou úplně zbytečné (Barretův deus ex machina kámoš), nebaví mě furt porážet Turks, které vždy necháme upláchnout, ale řadové vojáky budeme vraždit o sto šest, ale běda, jak bychom zabili tyhle masové vrahy a vykořisťovatele! Ve hře chybí uspokojení, prostě se furt za něčím honíte, jak blbci a hra před vámi tu mrkvičku stále posouvá.

Rebirth zároveň trpí všemi neduhy druhých dílů i po příběhové stránce, protože kolem a kolem, co se vlastně stane, můžete kamarádovi převyprávět, tak za dvě minuty, protože toho vlastně není mnoho. Ono to celé působí dlouze, protože přesun z místa A do místa B nemůže trvat deset minut, kdepak, hodinu se budete probíjet tunelem, kde jsou všechny výtahy rozbité a dveře zamčené, aby toho nebylo málo, tak se s vámi ještě propadne podlaha. V druhé půlce už jsem jel jen hlavní příběh (plus kartičky, ty jsou top) a i tak jsem byl bržděn, kde se jen dalo. Vývojáři mají velký talent a prostředky, však jen ta různorodost prostředí a myriáda vedlejších aktivit ukazují, kolik péče bylo věnováno. Ovšem k prdu, musím podotknout, v konečném důsledku to jsou spíše věci, které mají rozptýlit od faktu, že není, co vyprávět, a naplnit "moderní požadavky" na délku hry. Mě fakt zajímá, jak to dopadne, mám rád ty postavy, ale ono to jádro je tak zahrabané, že mě už ke konci obtěžovalo se k němu dostávat. Ve Square Enixu měli zvolit styl jak Capcom a předělávat ty díly normálně jako u Residenta, takže bychom tu teď měli remaky sedmičky i devítky a já bych znal dva skvělý herní příběhy, takhle znám půlku jednoho a to mě mrzí.

PS: Ta hra je furt super, ale pokud jste kompletionista, tak vám přeju pevný nervy, protože tohle vás chvilku zabaví.

Pro: grafika, prostředí, kartičky, jádro příběhu, svět, atmosféra

Proti: natažené až běda, plné fillerů a zaplevelené vším možný, jen abyste byli rozptýleni

+13

Všechny komentáře

PC 2 88
PS5 19 86

Hodnotit, napsat komentář, diskutovat…

Jako zaregistrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní případně napsat komentář, diskutovat o ní či ji zařadit do některého ze seznamů (vlastním, chci atd.).