Elden Ring: Nightreign

Pro úvod: Štve mě, jak každá druhá hra dneska musí být rádoby-soulovka a trend Battle Royale tak vystřídala tato trhem zahlcená absurdita. A ano, je to přesně tím, čím si myslíš, drahý čtenáři - tyto hry mi nejdou, nemám na ně trpělivost a nebaví mě něco opakovat do zblbnutí. Proč mě tedy tento podivný spin-off Elden Ringu zaujal a strávil jsem v něm nechutné množství času? 

Vydáváme se společně do izolovaného světa na pokraji zhroucení, kterým zmítají mocná monstra, jež je třeba kvůli jeho záchraně eliminovat. Proto povstávají vyvolení bojovníci od kulatého stolu. Ne, Artuš v tom tentokrát prsty nemá, do situace se celou pěstí vrhá Popravčí, Nájezdník, Železook, Strážce, Poustevnice, Vévodkyně, nebo… dva, které už za nic nedokážu přeložit, tedy Wylder a Revenantka. Každý z nich disponuje jinými schopnostmi a přednostmi, které lze lehce ovlivnit jen získávanými relikviemi. Záleží na tom, co komu vyhovuje. Chce být mrštný a ohebný? Zvolí si Vévodkyni. Nebo je libo povolávat do boje duchy a oživovat mrtvé? Revenantka je skvělou volbou. Či padne slastné pomyšlení nepřátele drtit hrubou silou? Nájezdník se hlásí! Hráč si posléze volí, jaké zbraně použije nehledě na predispozice, takže je úplně jedno, koho si vybere, dokud má jistotu, že danou postavu využije na maximum.

Hra nastoluje podivný mix BR a PvE. Tři hráči jsou vysláni do jedné z několika oblastí na mapě a už je na nich, kam se vydají, s kým se utkají a kde nasbírají veledůležité runy, které slouží jako platidlo pro všechno - zvýšení úrovní, nákup vylepšení, atp. Největším nepřítelem je periodicky se zmenšující kruh omezující hráče jak časově, tak pozičně, čili je dobré si cesty po mapě plánovat. Expedice je rozdělena na tři fáze - dva dny a souboj s finálním vůdcem. Na konci každého dne čeká také dvoufázový boj s velkými nepřáteli, kde musí přežít alespoň jeden člověk z týmu, jinak nastane konec hry a může se jet odznovu. Mechanika oživování je bizarní a spočívá v sekání do plazícího se spoluhráče do té doby, dokud kolem něj nezmizí kruh, který se po chvíli neaktivity zase doplní.

Mapa mi ze začátku přišla nudná a nenápaditá. Prostě jen zmenšená verze světa z Elden Ringu, navíc vyloženě taková ta rozlehlá, travnatá, ruinami obestřená část, která moc vyžití nenabízí. Po pár hodinách jsem pocítil rutinu, kterou rozmetaly až náhlé nové oblasti, jako jsou lávové kobky, sněžné hory, nebo i ohromná katedrála, v níž se ukrývá celé monumentální město. Nečekal bych, jak si budu tyto speciální oblasti užívat a skoro až litovat, že nemám kvůli postupující zóně čas si je projít víc. Nudu zahnaly i náhlé události, jako invaze jiných hráčů, silný nepřítel, před kterým nešlo žádným způsobem utéct, nebo extrémně otravné a opakující se víry, do kterých když se člověk chytil, přišel permanentně a bez náhrady o úroveň. Nakonec tedy musím říct, že se rutina rozpadla a já se nestačil divit, s čím hra přicházela a jak moc jsem si tato překvápka užíval, nebo je naopak proklínal.

V čem hra dále exceluje, je tradiční výběr zbraní. Biče, oboustranné meče, kladiva, sekery, kuše, nebo i ten nechvalně známý kyj, a mohl bych pokračovat dál. Každá zbraň má navíc set schopností, které se především u magických holí různě kombinují. Vybere si tu úplně každý a jak jsem říkal, je jedno, za co člověk hraje. Takže ano, i Revenantka, které by každý automaticky cpal magické hole a další FP vyžadující kokosiny, může běhat s velkým kladivem a rozdávat vzhledem k zaměření postavy menší, ale stále výrazné poškození. Je navíc ohromná radost zbraně používat, každý zásah nebo minutí má svou váhu. Nepřátel je také hafo. Člověk se utká jak se škaredými pudly a otravnými rytíři, tak s obřími kreaturami jakoby vypadlými z oka Lovecraftovým výmyslům. Každý má jiné útoky, slabiny, ale žádný z nich se nehodlá do posledního dílku zdraví vzdát.

Postavy dobré, prostředí velice fajn, nepřátelé zajímaví, mechaniky příjemné, tak co by hru mohlo pokazit? V první řadě hráčská základna. Neříkám, sám nepatřím mezi špičky - chybuju, zmatkuju, překlepávám se a mnohdy na to tvrdě doplácím. Ale přišlo mi vtipné, že ve většině případů i moji duchové byli užitečnější, než oba hráči, které jsem vychytal do týmu. Dle svých pozorování jsem už dopředu odhadl, kdy nepůjde o dobré spoluhráče - buď hráli Recluse, nepřeskakovali filmové sekvence, nebo se vyhýbali všem bojům a když už bojovali, tak s něčím podřadným, co je stejně poslalo rychle k zemi. Byl svátek, když jsem narazil na takové, co věděli kam mají jít, kdy bojovat, kde nabrat runy a kdy se naopak stáhnout. Ale ani tak to negarantovalo výhru proti poslednímu vůdci, kde se musela skloubit patřičná spolupráce a za celou expedici nasbírané zkušenosti a výbava. Jsem ve výsledku rád, že ve hře není žádná textová komunikace - hráči se dorozumívají akorát značkami a extrémně omezenými, převážně pozitivně laděnými a nikterak ofenzivními pózami. Jinak bych měl už asi dávno permanentní ban. A kdyby někdo chtěl narážet na to, že se sám jsem měl snažit - obtížnost je škálována pro tři lidi, v jednom či ve dvou se to hraje extrémně špatně a to může jinak člověk mít výbavu jak dobrou chce. Jak jeden chybí nebo to kazí, stáhne tím ke dnu celý tým.

Co jsem nenáviděl, byly výpadky serveru, které klidně celý tým vykoply ze hry a když se člověk připojil zpátky, zjistil, že přišel o úroveň a runy. Obecně bych byl velmi rád, kdyby s tím vývojáři něco udělali. Měli v době psaní této recenze stále statisíce aktivně hrajících hráčů a jakékoliv technické problémy jsou v tomto případě neomluvitelné. Nebo mi extrémně vadilo, že jakmile se třetí hráč odpojil a už se nevrátil, nemohli zbylí taky odejít bez toho, aniž by jim hrozila penalta v řádu desítek minut bez možnosti hrát. Zřejmě to v tuto chvíli aspoň částečně pořešila záplata od vývojářů, ale v době mého hraní jsem hodiny ztratil jen tím, že byl můj tým neúplný a já s tím zkrátka nemohl nic dělat. Proč tu není nějaká možnost hlasovat, že by si klidně celý tým rozhodl, zda chce, nebo nechce pokračovat dál, když je třeba jasné, že to v tomto složení nebude fungovat? Jedna hra vydrží na zhruba 30-40 minut a plácat se v nich s vědomím, že to nikam nevede, je ukrutné.

Hra mě neskutečně chytla už v době testu na PlayStationu 5 a tady jsem měl možnost ji poznat hlouběji a stát se na ní takřka závislým. Ano, i na tu vyšší obtížnost jsem si navykl a pochopil, že holt musím uhýbat, nenechat se zasáhnout, nicméně ten zásah udělit nepříteli a v co nejlepší okamžik. A dokonce jsem si to místy užíval a těšil se, jak se utkám s tužším nepřítelem, který mě pomalu nenechá ani vydechnout. Faktem je, že mi vyhovuje, jak na to (většinou) nejsem úplně sám, mám (někdy) oporu ve spoluhráčích a nepřátelé (víceméně) nejdou po celou dobu jen po mně. K soulovkám mě to tedy opravdu nedostalo, nemám je rád pořád stejně, ale tento žánrový zvrat od kořenového studia mi vyhovuje a já díky němu poznal i jiné aspekty, jimiž hry od FS excelují. V mnoha ohledech to pro mě byla prvotina a žasl jsem, jak úžasné nápady tito japonští vývojáři mají a že se mi dosud kvůli mé nevoli vyhýbaly. Tak jsem je okusil zde, ve hře, v níž jsem dobrovolně strávil přes 160 hodin a zdaleka nekončím.

Hodně doufám, že nás vývojáři časem překvapí novými postavami, eventuálně i mapami, vůdci a zvraty. I bez toho je to slušná kooperativní a hlavně dost unikátní hra, která uchvátila i naprostého odpůrce žánru. A to je co říct!