EarthBound Beginnings

Sérii Earthbound/Mother jsem měl na seznamu tak dlouho, že už si ani nevzpomínám na to, že jsem si ji tam kdy vůbec někdy zapsal. Ono ani není divu, z dnešního pohledu je tato hra už pravěk. Studio Ape Inc., které hru vytvářelo, se hned po prvních dvou dílech série přetvořilo na Creatures Inc., vedoucí studia (Tsunekazu Ishihara) se s několika členy týmu začali věnovat vývoji prvních Pokémonů a následně s panem Satoru Iwatou zachránili studio Game Freak díky finanční investici. Dnes se společnost zabývá předně vývojem a produkcí karetní TCG hry Pokémon, ale také vytváří pohyblivé 3D modely svých příšerek do videoher. Zmiňuji to také z toho důvodu, že design jistých nepřátel se mi zdá být až příliš podobný některým pokémoním příšerkám včetně finálního bosse.

Ale zpět ke hře. První díl Mother jsem si zahrál na emulátoru ve verzi pro GBA z důvodu přesnější lokalizace z japonštiny (tuším, že fan-projekt), a pro příjemnější zkušenost jsem zvolil RetroArch (rychlé přetáčení dlouhých animací). Díky tomu jsem celou hru odehrál za dvě krátká odpoledne, tedy necelých 8 hodin, a nemám proto potřebu hodnotit nijak moc přísně. Vlastně se mi celkově hra docela líbila neotřelými nápady.  

Jednoduchá grafická stylizace zprvu sice působila poměrně chudě, ale za chvíli jsem si zvykl a začala mi připadat vtipně roztomilá. Jako kdybych hrál nějaký díl Peanuts, čemuž ještě narazil korunku závěrečný bossfight, respektive nebvyklý způsob boje vedoucí k jeho porážce. Vzhledem k jednoduché stylizaci ovšem většina městeček vypadá stejně, což je škoda, a platí to zhruba i pro většinu dungeonů, kde se dá snadno zamotat vlivem podobné vizáže okolí. Holt to celé vznikalo před rokem 1989. Asi nejvíce se mi líbila jednokolejka s osobáčkem, kterým se dá cestovat po trati do různých měst.  

Příběhově se vydáváme v kůži chlapce Nintena po stopách podezřelé paranormální aktivity, zatímco jeho otec mu posílá peníze na účet za každý absolvovaný souboj s monstry a Ninten si může peníze vybírat do vlastní kapsy z bankomatu. Postupně se k němu přidají další tři členové party, ačkoliv ten poslední je tam pouze na střídačku. Cestou je navíc potřeba nasbírat několik útržků zvláštní melodie, a tím možná zachránit záhadnou královnu v jakési pohádkové říši.  

Postavy mohou útočit klasickými útoky jako třeba baseballkou, bumerangem či prakem nebo pánví, ale disponují i nějakými psychickými silami (healování, buffy, telepatie, pár útočných kouzel). Souboje jsou tahové, četné, a pokud hrajete na emulátoru, tak také velmi rychlé. Sice je nutné v mnoha místech grindovat (zvláště pokaždé, když přibude nová postava na nízkém levelu), ale to je obvykle hotovo do několika minut (v pohádkové říši) a může se jít dál. Souboje lze pak řídit manuálně či automaticky. Nejprve jsem používal automatiku, ale v druhé polovině hry citelně přitvrdilo a ne vždy se dalo projít dále s touto strategií, proto je třeba se často zastavovat a řešit individuální situace (určitě významně pomáhá možnost ukládat kdekoli).  

Co se týče mobility, pobavily mě zejména dvě věci.
K rychlému přesunu na dříve navštívené místo (třeba k návratu z dlouhého dungeonu) slouží chleba. Ten se po použití rozlomí a v batohu zbydou drobky, které postava za sebou jakože trousí, a poté se po jejich stopě může vrátit skrze fast travel, když se to hodí.
Druhým způsobem v pozdější části hry je samotná teleportace, nicméně parta k její úspěšné aplikaci potřebuje dlouhou rozjezdovou dráhu podobně jako DeLorean v Návratu do budoucnosti; pak se zableskne a parta se musí z rozběhu zase zastavit na tom druhém místě, což působí docela komicky. A když partička do něčeho v běhu vrazí ještě před teleportací, tak je sežehnuta a připálena (což bohužel zamezuje použít teleportaci kdekoli).

Sečteno a podtrženo, první Mother má rozhodně co zlepšovat, ale nejedná se o žádnou tragédii. Četnost náhodných setkání je takový průměr (jakože zažil jsem horší než tady), grindování je tu poměrně potřeba (ale opět, zažil jsem horší) a jo, občas to leze trochu na nervy, nicméně nekonzistence je spíše v samotných intervalech soubojů – někdy nastanou i dvakrát za sebou hned po prvním kroku, jindy zase přejdu půl mapy, aniž bych do čehokoli vrazil.
Více mi vadil například omezený inventář, jelikož každá postava unese pouze 8 předmětů, což je málo. Ale s emulátorem je to opravdu krátké JRPG a už se těším na další díly, protože všudypřítomný humor mi hru vtipně osvěžuje a baví mě tam konverzovat s náhodnými NPC.
Hru jsem ukončil na levelech 33, 34, 35 a použil jsem tento návod.