Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Po letech naprosté ignorace moderního 3D žánru RTS jsem se rozhodl spravit si chuť návratem ke kořenům těchto her. Volba byla jasná, co jiného zvolit než samotného zakladatele žánru tedy Dune 2. Na hraní této klasiky před cca 17 lety mám ty nejhezčí vzpomínky, byla to první hra, která mě natolik vtáhla do herního zápalu, že jsem vynechal i do té doby pravidelnou spánkovou periodu.
Před vlastním znovu rozehraním této legendy jsem se trochu obával, jak se poperu s kostnatým ovládáním, které je u této perly často v diskuzích propíráno. Musím hned vzápětí dotad, že ovládání není takovým peklem jak je často označováno. Na označování celých skupin jednotek můžeme sice zapomenout, ale vadí to opravdu tolik? Ne! Tato hra se nehraje bezduchým způsobem dnešních 3D rychlokvašek, ve stylu vše co mám poslat na jedno místo, tam zahájit bezhlavý útok a čekat jak to dopadne. V Dune 2 se vyplatí vést útok pomalu a s rozvahou, jednotky si chránit a hýčkat. Například dalekonosné Launchery krýt při odstřelování protivníka ničivou obrannou linií Siege tanků. Hra mě i po tolika letech od svého vzniku dokázala svou excelentní hratelností motivovat k hraní a dohraní. Navíc jsem hru dohrál s pocitem, že tehdejší tvůrci vyrobily výbornou nadčasovou hru, která má i dnes co nabídnout. Po grafické stránce není hře co vytknout, nádherná 2D grafika ručně vykreslená do nejmenších detailů. Zvuky a hudba jsou i z dnešního pohledu na velmi vysoké úrovni, to jen potvrzuje jak skvělou práci tvůrci ve své době odvedli. Atmosféra bojů je vynikající a hratelnost ve srovnání s dnešními RTS nevídaná, většinou si vyberu jen jednu jedinou stranu, za kterou hru hraji, u Duny 2 jsem však hrál za všechny rody.

Vzdávám holt pramáti všech RTS a dávám absolutní 100% hodnocení.

Pro: Téměř vše

Proti: Téměř nic

+24 +26 −2
  • PC 100
Když už jsem se pustil do zásadních pilířů kategorie RTS, na Dunu nemůžu zapomenout. Nejen že tu byla dřív než WARCRAFT (ne sice pro mne, ale ano, byla), navíc ve své době znamenala docela výzvu, kterou jen tak nějaký zelenáč nepokořil.

Byly to doby, kdy samostatné posílání jednotlivých jednotek nebylo ničím nemyslitelným. Nad tímto herním nepohodlím se nikdo nepozastavoval, protože takto to bylo dáno. S postupujícím časem, kdy se vynořovaly další a další klony RTS systému, docházelo pochopitelně k zlepšování a právě až v jejich světle byla znovuhratelnost Duny nebo WARCRAFTu obtížnější, nebyla ale vyloučena (naposledy jsem DUNE II dohrál někdy před jejím remakem, DUNE 2000).

S úsměvem na rtech si vzpomenu, jak se na mapě poprvé objevili Fremeni, které jsem ve své nepoučené naivitě považoval prostě a jednoduše za “free“ jednotky. Při oné dětské bezelstnosti (a chabé znalosti angličtiny) mi jaksi nedocházelo, že tam potom jedno “e“ chybí :-) Časem jsem se dostal k nesmrtelné knize Franka Herberta, která se tak zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec, a od té doby oplývá má tvář vědoucím pohledem pokaždé, když si na Fremeny vzpomenu :-)

Ke hře jsem se dostal v období hladu, který mne přepadl po několikerém pokoření kampaní WARCRAFTu a rozhodně jsem nelitoval. Do hry se člověk velmi rychle dostal, lehce přeorientoval své vnímání RTS z fantasy na sci-fi a v závěrečných fázích vzýval božstva pro jejich mrzkou nízkost, že vás tuto hru nenechají dohrát – útoky protivníka byly v posledních levelech na hranici únosnosti. S přibývajícími hráčskými zkušenostmi jsem se nakonec dopracoval k spolehlivé taktice (co si tak vzpomenu, bylo klíčové množství kombajnů na koření a vhodné stavění obraných věží), pocitu, který mne zavalil po prvním úspěšném dohrání se ale i s ohledem k dnešním dnům dá málo co přirovnat.

Pokud jsem WARCRAFT počastoval čestnou “stovkou“, u DUNE II to nemůže být jinak. To by pak ty pilíře házely šikminu a jak je taková nerovnost zrádná by své nejlíp pověděl CML (Centrální Mozek Lidstva) a to si nevezmu na svědomí :-)

Pro: společně s prním WARCRAFTem legenda v oblasti RTS, písečný červ (Shai-Hulud) a vůbec tématika Herbertovi Duny (potažmo celé ságy)

Proti: nevychytané ovládání

+20 +21 −1
  • PC 100
Přicházím do pokoje s krásnou naleštěnou 386kou, kde dva kamarádi nainstalovali a právě začínají poznávat novou mě doposud neznámou hru Dune 2. Kounu na monitor, když kamarád právě povídá, hele oprav tu elektrárnu, má jen polovinu energie. Kouknu blíže a říkám si, ty brďo, ta elektrárna je rozpůlená, to se teď asi bude dodělávat druhá polovina, když jí dají opravit. Nekecám, ale asi až po 2 hodinách jsem zjistil, že obrázek elektrárny na první pohled opravdu vypadá, jak kdyby byla rozkrojená, ale poloviční energie je pouze zásluhou toho, jelikož pod ní kamárádi nedali betonový podklad. Takhle vypadalo moje první seznámení s touto legendární strategií, ke které se pořád občas vracím. Myslím, že to bylo někdy v roce 1992-1993, hned po jejím vydání.

Dune 2 u mě patřila mezi hry, které jsme s menšíma pauzama hráli pěknou řádku let. Většinou jsme hráli za Atreidy a jedna věc, která mě vždy dokázala vytočit, byl výbuch rakety, která na mě přistála z jednoho Harkonenových paláců a ten jejich Devastátor, to také nebylo nic příjemného. Na druhou stranu, pěkná řádka raketových děl byla příjemným oddechem a zaručovala skoro nesmrtelnost :-)

Co se týče ovládání, jedna z nejvíc kritizovaných věcí je nemožnost označit vícero jednotek naráz. Dle mého názoru by se na tento prvek ovládání mělo nahlížet ze dvou perspektiv. První perspektiva je pohled v dnešní době, kdy se nedivím lidem hrajícím moderní strategie, že jim to tak vadí. Označit haldu jednotek naráz je rychlé a intuitivní. Na druhou stranu, když se na to podívám očima pařana počátků 90 let, vůbec mi to tenkrát nevadilo, jelikož jsem hrál parádní, originální hru se skvělou grafikou, hudbou, nápadem, spoustou jednotek a geniálními hláškami jednotek a tanků, při kliknutí na jejich maličkost. Prostě jsme tenkrát nemožnost označit vícero jednotek najednou zas tak neřešili a užívali si herního zážitku. Zbytek ovládání je klasika, která se s menšíma obměnama drží až dodnes.

Co se týče jednotek, moc se mi líbílo, že jste si mohli tanky buď vyrábět, nebo si je nechat poslat, kdy jste mohli vychytat i velice příjemné ceny. Tuto dvojí možnost jsem u dalších strategií snad nikdy neviděl, ale na druhou stranu jsem jich také plno nehrál.

Dnešní hráči se k této hře už zřejmě nevrátí, přesto jí považuji za jednu z nejlepších strategií. Možná je to jen nostalgií, možná tím, že byla jedna z prvních a hned tak moc povedená. Pro mne je to nádherný kousek a díky, že dnes máme programy jako jsou Dos-Box, a můžu si tak občas zapařit takovéhle klenoty.



Pro: Hudba, Hlášky jednotek, Grafika, Originalita

Proti: Nepřátelské jednotky neustýle útočí po stejných trasách, pro někoho nemožnost označení vícero jednotek.

+19
  • PC 100
Dune 2 u mě boduje z mnoha důvodů. Zaprvé je to klasika, kterou znám skoro celý život. Což znamená, že jsem si jí nahrál desítky, skoro stovky hodin a stále je hratelná. I dnes, i v roce 2011 mě baví jí hrát. Kolika jiným se toto podaří ? Mnoha ne.

Ovšem, dnes se dělají úplně jiné hry kde je mnoho věcí "lepších". Například grafika. Dnes jsou samozřejmě hry graficky kvalitnější, propracovanější, s více stíny (Duna neměla žádné, kromě zafixovaných) a bez ostrých hran. Jenže není tak kouzelná. Tato hra dokázala redefinovat vzhled strategií, dát jim nový rozměr. Co mi ale přijde nejdůležitější je, že atmosféra pouštní Duny funguje. Spolu s hudbou a zvuky mám pocit prašného, krutého světa, který je (až na malé oázy zeleně) pustý. Svět, kde jediná důležitá věc je koření. A zničení tohol, kdo vám ho chce sebrat.

Dunu jsem četl až hodně pozdě. Pamatuji však, že to byla jedna z prvních sci-fi, co jsem četl. Inu, narozen 1989, ke hrám se člověk dostane dřív, než ke čtení, už jenom proto, že naučit se čtení před pátým rokem života je téměř nemožné. Dunu jedničku jsem četl až někdy ke konci 90. let, ale nadchla mě převelice. Později, tedy 2003-2008, jsem si přečetl i ostatních 5 dílů od Franka, i těch nějakých 7 knih od Briana. Mezitím vznikla Duna 2000 i Emperor, ale Duna 2 byla pořád jen "Ta jedna".

Ano, tato hra si ode mě vysloužila 100%, ač tohoto hodnocení moc neužívám. Odlišuji tak jen ty nejlepší hry. Jabův předchozí komentář byl samozřejmě jen provokativní (nebo flame, nebo troll) reakce. Můj by samozřejmě mohl být brán také, ale nemyslím ho tak. O objektivní kritiku jsem se u Duny chvíli snažil, leč selhal.

Zvuky byly přelomové. Poznal jsem mnoho her z té doby, z časů dřívějších i budoucích, ale zvuky zde nebyly dlouho překonány. "Yes sire", "Affirmative" jsou legendární a zní dost dobře (na to, jak malé ty zvukové soubory jsou). Hudba je ovšem něco geniálního. I ta byla pro mě dlouhou dobu nepřekonatelná, kvalitnější soundtrack měl podle mého až Warcraft 2. Nepřekonala ho Kyrandie 1, ani Xanth, ani Doom (ten možná zvukově - občas). To, co zvukař dokázal se synťáky je snad kouzlení, vyvolává tak živé představy. 31 minut hudby se těžko oposlouchá a tak vydrží dlouho. MIDI stopy se zde dělí na 2 základní druhy - stavěcí a bojové. Pamatuji, jak jsem si je jednou někde stáhl z internetu a pojmenoval tak, jak mi každá zněla - Dusty Theme, Wealthy Ruler, Status Quo, Silent Betrayal, Calm Before the Storm a nebo Resist at All Costs. Jen tak, ze srandy.

Příběhově je hra, poněkud chabá. Neboli - nečekejte přepis románu(ů), zde jde jen o strategii. Ovšem mentatská encyclopediae je velmi podrobně udělaná a i obrázky k ni jsou skvělé. Srovnal bych to asi tak s Civilizací (i když ta to dovedla do extrému - příjemného).

Hratelnostně se Duna stále drží. Nemá extrémně zjednodušené ovládání, jako mnoho nových strategií, ale překvapivě ovládání jednotek po jedné mi nevadí. Po Duně jsem zažil Warcraft jedničky (kde mi ovládání vůbec nesedlo, ač chápu že mnozí ho měli rádi), potom už výše zmíněný Warcraft 2, kde jsem poprvé zažil jak hezké je ovládat 9 jednotek. Stačilo to (mít jich více by už bylo nemotorné) a šlo to. Byl jsem tedy zhýčkaný ovládáním hodně vojáků najednou. Když jsem se však vrátil k Duně 2, vše bylo v pořádku. Nastavíte si nízkou rychlost hry a sice nastává klik-fest, ale jde to. Máte ke každé "unit" bližší vztah, vážíte si každé a stejně je pro mě jediné využití mnoha jednotek najednou pro hromadné útoky (které jsou 1-2x za misi). V boji však hraji na pomalou rychlost a tak je pro mě lepší klikat na každou zvlášť, poslat každou trochu jinam. Jednu na vynořivšího se protivníka, další dvě na rafinerii, jinou přejet troopera...

AI v Duně 2 není dokonalá. Má své chyby a po tolika letech hraní jí dokážu víceméně předvídat. Při prvních hraních bych to ale určitě nedokázal. Není chyba hry, že je tak hratelná, že se dá hrát tak často (a tolik hodin). A proboha, hra je přeci z roku 1992, dělaná na výpočetní schopnosti tehdejších počítačů, nemůžeme čekat moderní AI. Hezky se tu uplatňuje princip - nová mise, prozkoumat okolí základny, rozjet těžení, postavit mnoho rafinérek, přežít počáteční nápor nepřátel, postavit vlastní obranu, vzmoct se na odpor a přejít do protiútoku. A přemoci nepřítele. Největší problém AI vidím v tom, že když počítači zničíte budovu, nepostaví si jí znovu. Ale to mi vadí teď, dřív jsem byl naopak rád, když jsem poslal několik jednotek na sebevražednou misi s cílem zničit konkrétní budovu. Bránit vlastní základnu je též těžké. Nepřítel sice posílá vlnu za vlnou (z této hry toto pořekadlo pochází), ale přeci jen, pořád jsou nebezpeční. Dokud nemám raketometné věže, ubránit bázi může být peklo. A i ty věže žerou dost energie, takže musíte mít elektrárny a na ty je třeba zas místo a kredity.

Samozřejmě, občas nastanou komické situace. Když nepochopíte systém vykládání jednotek (směr hodinových ručiček, poté carriery), občas vám to vyloží jednotku na hluchém místě uprostřed báze. Je to čistě čtvercová hra, kde se jednotka může pohybovat v osmi směrech. V takovém případě tedy je jednotka zablokovaná. Většinou se takovým místům vyhýbám, dělám průchody a nebo na jejich místo stavím levné zdi. Existuje též bug s Space Portem, kde si sice objednáte jednotky, ale nic nepřijde. Hlavně když máte moc jednotek. Také horní limit na počet jednotek (nedá se nic dělat a musíte začít posílat nepotřebné pěšáky na smrt) a kreditů (tady stačí postavit sila) zamrzí. Občas naváděcí systém Harvestrů je totálně na prd a blbě čumí u rafinérek, místo aby se vrátily tam, kde těžily předtím (jen proto, že na tom místě už je vše vytěženo a nálož koření je o dvě políčka dál).
===>Nic z toho však už nevnímám, protože jsem se dávno naučil s tím počítat, předcházet, nebo rychle opravit. Jde to lehce.

Samostatná kapitola jsou červi. Ani po všech těch letech jsem přesně nepochopil jejich strategii. Do jisté míry ano, ale pořád jsou pro mne nevyzpytatelní. Občas je to docela peklo - Harvestr vyjede, těží, červ ho uslyší a míří k němu, v tu chvíli zpomalím hru a snažím se do něj šít vším arzenálem co mám po ruce. Jednotky jsem předtím předvídavě rozestavěl na klíčová místa a mezitím je už skoro u těžebního stroje, který se zoufale snaží ujet na pevné podloží. Tentokrát se mu to povedlo, příště třeba štěstí mít nebude. Nejenom, že přijdu o stroj za 400 kreditů, nový nedostanu a tak je rafinérka prázdná a jen zabírá místo. Tedy pokud nemám Heavy Factory. Naštěstí později jsou jednotky silné tak, že je červ rychle zlikvidován. Stačí, aby mu zdraví kleslo na půlku a on zmizíPozději ve hře jsou mapy tak velké, že nahánět červa může být občas problém. Navíc má ve zvyku prchat k nepříteli. Toho většinou nechává na pokoji, ale stane se též, že mu sní jednotky. Kdy to dělá a kdy ne netuším. Je s ním zkrátka sranda.

Obtížnost hraní bych viděl takto: Nejlehčí jsou Harkonnené (protože od zhruba osmé mise můžou mít Death Hand, kterou zničí úplně vše na jakémkoliv místě mapy, jakkoliv dobře je bráněné. je to trochu nevyvážené, ono vlastně stačí postavit si 10 paláců - když je na ně místo - a postupně střílet. to je však braní hry do extrémů, v každé hře se dá podobně exploitovat nějaký nedodělek, bug, či chyba. a ještě důležitější je, že když jste Harkonnen, nikdo nepoužije Death Hand proti vám, jako když hrajete za Atreidy), potom Atreidové (mí oblíbenci) a nakonec asi Ordosové. Rád ve hrách hraji za dobro a Atreidové mi přijdou jako šlechetný, spravedlivý (a blabla dál) národ. Stejně tak v KOTORech i Falloutech jsem hrál za ty "hodné", i když to často znamenalo problémy, méně peněz a opatrnější přístup. Samozřejmě, v životě se tak naivně nechovám, ale je hezké mít ideály a snažit se podle nich trochu žít. Ty pro mě symbolizují Atreidové (i když dřív, v době Křižáckých válek proti strojům to bylo spíš naopak).

Hra se stále neomrzela. Málokterá toto dokáže (překvapivě právě mnoho starých her - Wolf, Civilizace, nové přijdou časem). Jak jsem řekl, dílem nostalgie, dílem kvalita hry, která zahrnuje i znovuhratelnost (jasně, už jsem to mnohokrát hrál, ale baví mě to hrát znovu). To je u her důležitá vlastnost. Některé si zahrajete a znovu si je nahrát nechcete.

To, že lidé Dune dávají tolik 100% hodnocení není jejich chyba. Je to kombinace vlastností, které Dunu dělají tak zajímavou. Je snad moje chyba, že se snažím dát méně, ale nejde to, kvůli tomu jaká hra je ? Nene, Duna 2 mi z toho vychází jako vítěz. Myslím, že hlupák bych byl, kdybych schválně dal nízko hodnocení (na just) abych hře ublížil, zapomínajíc na to jaká hra je. Nene, 100% je relevantní. Jedno internetové přísloví říká "haters gonna hate" a zde se hodí. Ten kdo si rýpnout a provokovat chce tak udělá a nic ho nepřesvědčí. Opravdu nic, protože tito lidé takoví jsou. Nenechte si tedy zkazit zážitky i nové zkušenosti na tuto starou hru. Nestojí to za to.

P.S Teď po napsání jsem si našel starou recenzi v Excaliburu 17 a pod ní se psalo: "Jestli kvůli ničemu, tak kvůli této hře si pořiďte Sound Blaster". Ano, naprostý souhlas ANDREWe, i když s hodnocením 83% nesouhlasím.

Pro: Vlastně vše - Grafika, zvuky, hudba, atmosféra

Proti: po delším čase AI, pár starých bugů (které už ani nevnímám)

+16
  • PC 90
Duna II. super hra kterou jsem po škole hrával u kamaráda. Harvestrování na pouši, kde ti najednou harvestrárna zmizí sežrárna písečným červem. Akorát mě štvalo, že jsem musel klikat ta každou jednotku zvláš což bylo blbé u Devastátoru, kde pokud jste se překlikli tak vám tank vybuchl a poškodil okolní jednotky.

Na konci jste to museli hrát se save, protože pokud na vás hodil atomovku tak vám zbývalo se jen modlit aby se netrefil do vás, protože jí nešlo vůbec sestřelit. Pokud jste hráli za Ordos tak to bylo jako by jste to hráli na težší obtížnost protože v jednou levelu neměli lanchery a na dělové věže jste museli posílat tanky, čím jste měli vědší ztráty, v další misi jste siege tanky mohli kupovat, přebarvovací lanchery byly oproti Harkonenským devastátorům a Atreidským sonik tankům dost slabí mohli jen přebarvovat (pokud do té jednotky nepřítel střelil jinou jednotkou tak se hned odbarvil) a nemohli útočit na budovy a Sabotéři, které vyráběli v palácích se po dvou zásazích od věže nebo od silnější jednoty zničili takže Sabotérem něco zničit to bylo skoro nemožné.

Pro: Prostě Duna - nostalgie

Proti: Nemožnost vybrat více jednotek najednou, nevyrovnanost jednotlivých rodů

+14
  • PC 100
Pouštní planeta Arrakis, zvaná Duna. Jediné místo ve vesmíru, kde se vyskytuje melanž, vzácné koření umožňující prodloužit život, ale také poskytnout schopnost orientace ve vesmíru. Jinými slovy, kdo má přísun koření, ten vládne vesmíru. Na Arrakis přilétají tři znepřátelené rody s touhou zdroj této suroviny ovládnout. Takhle nějak začínají války o koření v podání Dune 2.

Hra se inspiruje veledílem Franka Herberta, avšak oproti předlohy tu máme vedle rodů Atreidů, Harkonnenů taky nový rod Ordosů - obchodníků a pašeráků z ledem pokryté planety Sigma Draconis 4.

Hra Dune 2 je považována jako první realtime strategií, což není úplně pravda, nicméně její podoba a mechanismy znatelně ovlivnili další herní série her jako Command & Conquer nebo Warcraft. Zajímavá je také číslovka v jejím názvu inklinující k tomu, že se jedná o pokračování hry Dune. Není tomu tak, dvojkou je to proto, že se jedná o druhou hru z prostředí Duny daného vydavatele, na hru Dune se tak nijak nenavazuje.

Samotná hratelnost pak probíhá tak, že si hráč na začátku vybere jeden ze tří nabízených rodů, který pak v následujících devíti misích vede. Zajímavě je zpracovaný briefing a nápověda, protože je zpracovaná formou rozhovoru s Mentatem. Každý rod má jiného nesoucí charakteristiky daného rodu a podle toho se mění i popisy daných jednotek/budov (ten atreidský je celkem vtipný, protože se skoro u každé jednotky zmíní, že je vhodná především na obranu, ale přitom chce po hráči, aby zničil nepřítele). Na začátku lze stavět jen elektrárny a rafinerie, ale s každou další misí přibývá něco nového, takže dojde na radar, továrny, starport a nakonec i palác produkující pro každý rod jedinečnou ultimátní zbraň. Po zadání mise se už hráč dostává na pouštní planetu, kde je jeho hlavním úkolem těžba koření, za které dostává credity. Za ně pak nechává budovat další budovy a jednotky, s jejichž pomocí musí (obvykle) zničit nepřátelskou základnu a přitom si musí dávat pozor na pouštní červy.

Asi největší neduhou hry je ovládání jednotek. Pro zadání příkazu jednotce je totiž nutné ji nejprve vybrat, následně v pravém menu vybrat akci (obvykle útok, přesun, návrat a stop, některé speciální jednotky však mají i jiné speciální akce) a v případě přesunu nebo útoku vybrat cíl. Naštěstí vývojáři umožnili výběr akce pomocí klávesové zkratky. Nic to nemění na tom, že pro přesun a následný útok desetičlenné skupiny tanků musí hráč klikat jak v dané době ještě neexistujícím Diablu. Hra totiž neumožňuje výběr více jednotek najednou. V každém případě je nutné brát tyto výtky s velkou rezervou, přeci jen se jedná o jednu z prvních real-time strategií.

Hratelnost pak také hodně ovlivní o počáteční výběr rodu. Ačkoliv to na začátku vypadá, že jednotlivé rody mají stejné prostředky, není tomu úplně tak, jsou zde drobné rozdíly a později má každý rod specifickou jednotku a ultimátní zbraň. Obecně je asi nejtěžší hrát za rod Ordosů, kteří zcela postrádají raketové tanky (naštěstí je mohou alespoň dovážet starportem) a v šesté misi zase oproti ostatním rodům vůbec nemají siege tanky. S jejich deviátorem se dá dělat slušný chaos, ale v porovnání se sonic tanky a devastátory je to jen slabý odvar. Podobně je na tom ultimátní sabotér. Je fajn, že dokáže zničit budovu, ale jednotky a obrané střílny soupeřů si ho prakticky vždy všimnou, takže je účinný až po proražení obrany. Oproti atreidským Fremenům či harkonnenské atomovce opět nic moc.

AI nepřátel není bohužel moc propracovaná. Vždy útočí tím, co zrovna vyrobí a přímočaře, takže postavení obrany ve směru jejich základny je obvykle dostatečně efektivní. Jedinou výjimkou je jejich první útok, který spočívá v tom, že jejich jednotky doveze přepravní carryall k hráčově základně (obvykle na méně chráněnou část). Ovšem celkové hospodaření AI s credity je trochu podivné. Např. v určitých chvílích už nevyrábí tolik jednotek, ale v případě útoku na jeho budovy má tuny creditů na opravy. Dále je trochu škoda, že AI nevyužívá starport k dovozu jednotek a že má každý rod vždy jen jeden harvester (i když má více rafinerií). Jinak je trochu nefér, že má nepřítel k dispozici carryall i v misích, kde není pro hráče k dispozici. Pro úplnost bych ještě dodal, že v prvních verzích hry existoval trik umožňující navždy zastavit nepřátelský harvester. A mám takový pocit, že AI ani nedokázala znovu stavět budovy. Obojí naštěstí opravuje patch.

Ve výsledku se dá říct, že Duna dvojka je tou správnou "matkou" realtime strategií. Její mechaniky lze nalézt i v dnešních hrách a navíc i ona sama je v dnešní době skvěle hratelná. Já osobně mám pro tuto hru velkou slabost a rád si ji čas od času znova zahraji. Hodně rád vzpomínám na časy, kdy jsem ji hrál poprvé (a užíval si zvuky na PC speakeru), nebo když jsem si později tak nějak "hrál". Například jsem nechal nepříteli poslední budovu a mezitím jsem vystavěl své budovy všude kde to šlo. Nebo jsem se bavil přebíráním nepřátelských továren a ve výsledku jsem si za jeden rod postavil sonicy, deviátory i devastátory.

Pro: Hratelnost, hudba, grafika

Proti: Ovládání jednotek, AI nepřátel, omezení počtu jednotek

+13
  • PC 70
Pro ty, kteří dávají 95% - 100 %: Naprosto bezduchý zakladatel bezduchého žánru. Zvuky rvou uši, posílání jednotek po jedné jest tragikomické. Až na pár detailů je výběr strany otázkou vaší ("nej") oblíbenější barvy (výběr ze třech!). Nepřátelé nejsou schopni jediného skutečně koordinovaného útoku, jen posílají jednotky vždy tak, aby je vaše řady dokázaly postupně pozabíjet. Parodie na strategii.

Pro ty, kteří dávají 60% - 90%: Asi není důvod, abychom se k téhle hře dnes ještě vraceli. Nicméně když to zkusíme, tak plusy určitě najdeme. Předně grafika překvapivě není tragická a má svůj celkem slušný styl. Druhak mentatové se určitě povedli, podobně jako animačky, které v tomto případě snad ani nemohou zestárnout (anžto byly dělány ručně). Strany se, pravda, příliš neliší. Nicméně přesto je celková "atmosféra" při hraní za Atreides, Ordos či Harkonnen odlišná a k sakru... Vždyť je to Herbert. Osobně mám od něj rád jen první knihu, nicméně i v téhle hře cítím vánek vířící duny nasycený kořením. A mé oči náhle chytají slabě modrý nádech.

Pro ty, kteří dávají 0% - 55%: Bohužel ani pod oněch 70% nikdo nešel. Ať žije klasika a absence vlastního názoru! Nasázejme všem hrát starším 15 let stovky! Pozér je bůh! Je nám okolo dvaceti, ale všichni jsme si již jisti, že naše mládí bylo to nejlepší a s mladou generací (tzn. stejní cucáci jako my, jen o pár let dříve narození) to nutně musí jít z kopce. Předstírejme, že hry našeho mládí nejsou z dnešního hlediska mozkovou mrtvicí.

P.S. Měl jsem dlouhý den v práci. :)

Pro: Originální komentáře

Proti: Komentář jako stále se opakující mantra. Aneb tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou

+12 +24 −12
  • PC 100
Dune 2 je první RTS strategií, která určovala směr těm dalším, které následovaly. Je to taková matka všech nynějších Real Time Strategií. Hrával jsem ji dost často a hrávám ji i teď. Nyní snad po padesáté se chystám k udolání všech misí se všemi rody. Začínám hru s oblíbenými Harkonneny. Ti jsou úhlavními nepříteli rodu Atreidů (ve hře modří) a mirumilového rodu Ordosů (zelení). Harkonneni jsou krvelační bojovníci a válečníci každým coulem. Přejděme však ale k příběhu Dune 2.

V hlubokém vesmíru se nachází blahodárná planeta. Zjevně opuštěná bez známek většího života. Jenže na povrchu planety je koření, které je velmi cenné. Kdo z rodů dokáže ovládnout tuto planetu, nesoucí název Arakkis, jež je známá jako Dune, stane se tím nejmocnějším rodem v galaxii.
A tak není divu, že se všechny nejmocnější rody Atreides, Harkonnen a Ordos vydávají na tuto planetu těžit koření (Melange) a získat co největší díl (obdsadit ji celou) pro sebe. Na začátku jsem zmínil rod krvelačných Harkonnenů. Jejich protivníci Atreidové, jsou naopak těmi, kteří se snaží ctít zákon, pravidla a udržují všeobecné zásady slušnosti a spravedlnosti. Ordosové jsou rodem, který vlastně vznikl díky hře. V knižní předloze ani filmu se nevyskytují. Jsou rodem nesmírně mírumilovným a intelektuálním. Dokáží skvěle směňovat a díky své prozíravosti se tak v boji setkáte, že jejich jednotky jsou co se nákupních nákladů týká velmi nízké oproti Harkonnenům. Všechny tyto rody mají svá specifika. Své technologie. Svoji typickou armádu a pouze své originální jednotky.

Hra má líbivou grafiku i dnes. Všemožné obrázky jednotek při nakupování, detailní informace o ceně a popis jednotek i budov v Mentatu dokresluje hru naprosto dokonale. Animace jednotek, které stojí a sem tam se přetočí, tuhle otočí dělo jiným směrem. Je to mini detail ale naprosto dostačující. Zvuky i hudba jsou pro mě geniální. Tedy alespoň ta hudba ano. Moc se mi líbí a do hry se hodí. Když si v klídku na začátku mise těžím a courám po okolí, hraje relativně klidná hudba. Ale jakmile se ze tmy vynoří nepřítel, tak se změní a zvýší tempo. Což dodává na atmosféře, kdy kurzorem pobíhám po mapě jak splašenej se snažím vytvořit a poslat jednotky do obrany základny zatímco se na mě řítí vlna jednotek ze severu. Po udolání a ubránění se zase hudba přepne na jinou pomalejší. Prostě mě se moc líbí. O Duně by se dalo napsat strašně moc sáhodlouhých článků. Od detailního pohledu na jednotky, výhody rodů, způsobu hraní. Je toho opravdu dost.

Hře dnes dost často vytýkají způsob ovládání. Ti, kteří skousnou grafiku tak už své vylámané zuby šetří a ovládání je odpudí. Častým problémem je označování jednotek po jedné. Což dnes není, když se rovnou označí skupinka. Jenže vážení a milí. Radost z Duny tkví také v klávesových zkratkách. Pozor na to. Naprosto se díky nim celé ovládání zjednoduší. Kupříkladu označte jednotku a klávesové zkratky příkazu A je pro attack, M pro move, R pro return, D pro destruction, B pro build, P pro place it a snad i více. Hodně to hru urychlí a zjednoduší. Pro bohyb kurzorem na mapě si nevolte najetím myšáka ke kraji obrazovky. Já používám pro malý posun mapy kurzorové šipky. A pro pohyb po mapě větších dálek používám mapku-radar pomocí kurzoru. Zkuste pokud tento způsob neznáte. A doufám, že se Vám hra Dune 2 odmění skvělými herními momenty a zážitky.

Let´s play serie

Pro: znovuhratelnost, alternativní mapy, tři nápadité rody, atmosféra, různorodost útoků (nejen bezhlavé klikání a posílání jednotek, stačí si umět vyhrát)

Proti: v dávných dobách jsem litoval, že by bylo fajn, kdybych si mohl vytvořit vlastní mapu, jinak proti hře nemám nic

+10 +11 −1
  • PC 80
Vždy rád vzpomínám na svůj první počítač, který disponoval parametry, jež byly překonány mobilní telefony, již před devíti lety (jestli né dříve). Vždy mám ten příjemný pocit nostalgie, když si vybavím to malé množství barev, grafické ztvárnění a nízké rozlišení obrazovky.
Tehdy všechny ty herní fláky, které hráč pařil, působily neskutenčně dokonale a realisticky. Tehdy si hráč užíval všechno, co nejvíc to šlo, protože moc jiných možností neměl.

Dune II: Battle for Arrakis - právě patří do tohoto období, a i její (z dnešního pohledu) nezvedená grafická stránka působila naprosto dokonale. A díky staršímu bratrovi, který sérii Duna vlastnil, jsem začal blíže prozkoumavat a užívat si celé toto universum.

Kostrbaté/děsivé ovládání je ze začátku jako rána do rozkroku, s tím že se to nějakou dobu nezmění. Hra byla častém ukládání, kdy si hráč musel dávat pozor aby mu neutekl klíčový okamžik, kdy má zaútočit, nebo posílit obranu.

Co si budeme nalhávat o strategických prvcích, šablona byla totiž vždy stejná - možnosti malé Zkrátka obestavět základnu nejlepšími válečnými stroji, co jsou zrovna k mání. Vyhubit červy, postupně likvidovat nepřátelské harvestery. A nakonec v příhodné chvíli zaútočit.
Celkově se mise lišily jen v rostoucí obtížnosti první fáze, kdy se hráč musí udržet. Není se však čemu divit, jako počátek RTS zkrátka nebylo kde načerpat potřebné zkušenosti a čeho se vyvarovat.
Hra s tímto ovládáním zkrátka neumožňuje více, než jen vyčkávání. Protože celou armádu, při ovládání pouze jednotlivých jednotek, přesunujete jen velice pomalu a obtížně (při zpomalení hry, se to všechno táhlo a neustálé přenastavování - opruz.)

Zvuková stránka je z dnešního pohledu taky příšerná ale do dnes si pamatuji, jaké to bylo když se poprvé objevil pouštní červ a pohltil můj harvester. Ty zvuky ač nedokonalé, byly velice efektivní.

80% - neměl bych čisté svědomí, kdybych Dune II dal 100%. Bezpochyby sem si ji užíval, vcházel do světa, které jsem znal pouze z knih ( i když v té době jsem ještě nedokázal Herbertův um, správně docenit). Ale také jsem se u Dune II, častokráte naštval a znechuceně odešel. I tak ale mám pěkné vzpomínky.

Pro: Počátek - nemůžeme od toho čekat 100% dokonalost, ta hra je zkrátka dobrá, jaká je.

+10
  • PC 95
Duna byla asi úplně první strategie, kterou jsem kdy hrál. Nebylo mi ani 10 a naši museli zavést pravidlo, že hodinu budu hrát já a další hodinu brácha. Probíhalo to asi tak, že jeden hrál a druhý byl přilepený hned vedle a do všeho kecal. Před koncem hodiny H jsem svému bratříčkovi říkal: "už máš jen 5 minut, tak koukej vypadnout". A samozřejmě i naopak :)).

Dohráli jsme to za všechny rody a strávili jsme u Duny neuvěřitelné množství času. Jako první jsme vždy vybudovali obrovskou základnu a útočili s asi tak 3x větší převahou, než bylo třeba. Zkrátka stratégové jako vyšití.

A tolik kritizované ovládání nám nijak nevadilo, však jsme neznali nic jiného a lepšího.
+10 +11 −1
  • PC 90
Jojo, tohle je stará klasika. Kdysi jsem to pařil na mém prvním PC (386DX). Jenom škoda, že jsem neměl pořádnou zvukovku a musel jsem si užívat "beepání" PC speakeru. Hra, která položila základy všech dalších RTS (aspoň se to o ní říká), na tehdejší dobu to bylo něco úžasného, animované filmečky před misí, tři strany na výběr, i když hratelnost byla za každou +/- stejná. Dojel jsem to za všechny strany.

Dneska už by asi moc lidí neoslnila, hlavně pro to několikrát zmíněné otravné ovládání, které neumožňovalo vybrat najednou více jednotek a i proto. Ale vzpomínky zůstaly pěkné :)

Pro: Na tehdejší dobu snad všechno

Proti: Na tehdejší dobu asi nic

+8
  • PC 85
Nedávno jsem Dune II hrál a skoro i dohrál, skončil jsem myslím v posledním kole. Na dnešní dobu je označování jednotek vážně otravné, ale to je asi tak jediný větší zápor. Přidávám se a vykřikuji: "Nechť zloba Harkonnenů dopadne na změkčilé Atreidy!" :)
+6 +8 −2
  • PC 75
Dune 2 bola fajn (silný dôraz na minulý čas). Dokonca i to pípanie, ktoré sa hralo na hudbu malo svoj "šmrnc". A budovať si základňu a armádu bez xy rôznych pokynov a komplexností, pri ktorých som sa ako malý chalan strácal v iných hrách tu nebolo. Bolo to fajn. Ale posielať a označovať jednotky neustále po jednom kuse? Za trest? A ak sa človek zamyslí, tak celá taktika spočívala len v tom, mať viac jednotiek ako súper, navyše ten ich i tak len posielal na mňa? A rozdiely medzi rodmi fakt len kozmetické (Najväčšie nadšenie spôsobovali asi rozdielni rozpohybovaní mentati v briefingoch).

Jasné, bolo to v plienkach a zároveň to bola hra v štýle, aký som dovtedy nehral (hoci prvý raz som to videl na pc až kdesi v roku 1995, možno 1996). A za to dík Westwood. Lenže teraz by ma k hraniu Dune 2 donútil maximálne tak nôž na mojom krku alebo prísľub odmeny v podobe kvalitného koitu. Inak fakt nie. Existujú predsa iné novšie a stále i po rokoch hrateľné hry od Westwoodu a Dune 2 možno považovať skôr za taký pokus na hráčoch, že či by takéto niečo do budúcna chceli - a veru chceli a dostali rôzne C&C, Red Alerty či novšie Duny, tak načo sa vracať sem, že?

Pro: díky Westwood za RTSky, atmosféra, mentats,

Proti: jedna jednotka - jeden klik = are you kidding me?, kozmetické rozdiely medzi rodmi, hra patrí max. do vitríny a spomienok

+6
  • PC 90
Realtime strategie, která stanovila principy žánru. Na svou dobu výborná grafika a především zvuky a hudba, kvůli které jsem si pořídil zvukovou kartu Sound Blaster AWE32 :) Pro fanoušky Franka Herberta a jeho světa Duny povinná záležitost.

Pro: zvuky, hudba, vyvážená obtížnost

Proti: nemožnost označení více jednotek (tzv. mouse killer)

+5
  • PC 100
Kdyz tahle hra byla novinkou tak jsem tehdy jeste chodil do skolky a probojoval jsem se maximalne do 5, 6 levelu, nyni jsem mel diky portu pro android moznost zahrat si tuto legendu znovu a to konkretne na samsungu galaxy S2. Byla to sice neskutecna prstovacka(premistovat armadu +-20tanku bylo fakt neco), ale bavila mne a to az do konce. Hra ma sve chyby, tou hlavni je nemoznost oznaceni 2 a vice jednotek, ale tak se proste zacinalo. Dozivotni vzpominky, zaklad RTS!

Pro: grafika, zvuk, hudba

+5 +6 −1
  • PC 85
Tusim jedna z prvnich RTS, kterou jsem hral. I kdyz jsem ji nakonec nedotahnul do konce, pamatuji si, ze jsem se u ni pred lety dobre bavil. Na svou dobu pestre spektrum budov a jednotek, radost z kazdeho nove vybojovaneho uzemi na mape, udolani nepritele casove relativne narocnym obchvatem cele jeho zakladny a vpadnuti do tyla...
Mimochodem - hral jsem za Atreidy, takze se zhoubou jdete o dum dal:)
+4 +5 −1
  • PC 95
Legenda legend, pamatuji si jak její obrovská velikost zabrala několik disket a dost velkou část kapacity disku:)) Stálo to za to, vše na svou dobu promakané a s atmosférou s několika libovými jednotkami a Shai Huludem:) Asi jediné co se dá z dnešního pohledu vytknout je nemožnost označit více jednotek najednou, ale tenkrát to nevadilo. Takže já říkám ať žije baron Harkonnen!!!:)

P.S. ale jo, ornitoptéry a sonic tank jsou cool :)

Pro: jednotky, legendárnost a atmosféra

Proti: z pohledu tehdejší doby nic

+2 +3 −1
  • PC 100
Legendární hra, která založila RTS žánr. Nezapomenutelná atmosféra na notebooku s černobílým monitorem. Hra, která dokázala zabavit na měsíce. Když jsem se ke hře vrátil po více než 10 letech stále neztratila své kouzlo. Ať žijí Atreidi :-)

Pro: hratelnost, založení RTS žánru

Proti: neobsahuje multiplayer

-1 +3 −4
  • PC 50
Moje první strategie se kterou jsem se setkal. Přijal jsem ji velice chladně, moc mě neoslovila, ale zas na druhou stranu jedná se opět o povedený prototyp. Hrdý krásný průměr zcela jistě zasluhuje.
-4 +2 −6
  • PC 95
Na dnešní dobu otravné ovládání. Supr hudba. Základ jedné herní kategorie.
-7 +1 −8