Dragon's Dogma 2

Hra poskytuje naprosto fenomenální editor hlavní i doprovodné postavy. Cyberpunk, Baldur's Gate 3, nebo Starfield by se v tomto ohledu mohli jít hromadně klouzat. Nejvíc mě asi odpálila možnost si zvolit, kolik zubů postava může mít a to zub po zubu. O zbytku ani nemluvě, extrémně detailní ve všech směrech.

Začnu tím, do čeho bylo vloženo největší úsilí, a to naprosto unikátního systému společníků. Svojí hlavní Pawnu si hráč přizpůsobí plně dle sebe, zbytek si vybírá z buď předpřipravených šablon přímo od tvůrců, nebo od jiných hráčů. Figuruje tu Rift, mezidimenzionální prostor propojující alternativní reality (každý hráč má tu svou). Jedině Pawny se dokáží v této sféře volně pohybovat a propůjčovat své schopnosti ostatním Arisenům. Pawny navíc nejsou jen loajálními společníky, kteří za hráče nasazují vlastní krk. Mají vlastní povahy, názory, působí živě a cestovat s nimi je vyloženě radost. Líbilo se mi, že i mezi sebou interakovaly, pokládaly si různé otázky, vzpomínaly na své minulé cesty napříč Riftem, či otevřeně komentovaly fakt, že mou partu tvoří jen samé ženy - neskutečně vtipné sebeuvědomění.

Je vidět, že se vývojáři věnovali této stránce předně, protože má nejsilnější zastoupení. Trochu mi to připomínalo Final Fantasy XV a fungování tamější party kamarádů cestující po světě, jen s tím rozdílem, že tady si ty „kamarády“ člověk vybere sám. Naprosto výborné, nenacházím jedinou výtku.

Druhou věcí, na níž si tvůrci dali záležet, je obecně prostředí a celý svět, v němž se hra odehrává. Tráva se chvěje, stromy kymácí, listy třepotají. Popravdě tak krásně vymodelovaný svět, který by navíc působil příjemně realisticky, jsem zažil prvně v jedničce a dvojka ho navíc o dost povýšila. Lesy jsou husté a sem tam nepropustné, hory působí monumentálně, písečné oblasti rozlehle a člověka při výšlapu do výšin čekají fenomenální vyhlídky. Je potěšením takovým světem cestovat, objevovat jeho zákoutí a to klidně i pořád dokola. Mapa mohla být sice rozšířenější, hlavně na severozápadě, ale nebudu zbytečně rýpat. Osobně jsem nepoužíval žádnou formu rychlého cestování, i když se mi kolikrát nabízelo a párkrát jsem ho byl nucen v rámci mise absolvovat. Všechno jsem si poctivě odšlapal a i když jsem se kolikrát trmácel přes celý region, abych zjistil, že jdu za špatným úkolem, nedělalo mi problém se otočit a vychutnat si celou cestu zpátky. Nemám po této stránce také co vytknout.

Třetí velkou věcí je důraz na souboje, ke kterým během cest napříč regiony dochází relativně často. Někdy je klid a sem tam vyskočí menší skřet, jindy se sleze zrůdné osazenstvo celé oblasti a člověk má o zábavu postaráno. Musím podotknout, že souboje jsou jeden velký, nepřehledný chaos a není výjimkou, že jeden neví, kde mu hlava stojí a na co zrovna útočí. Zvlášť, když se vyskytuje v lesích, kde se snadno zamotá do všudypřítomných keřů, nebo se přerazí o kameny a další překážky. Přišlo mi, že je v tomto ohledu hra až příliš realistická a zábavu střídala frustrace z toho, že „už se zase válí na zemi, protože zakopl“. Nepřátelé nejsou hloupí. Uhýbají, taktizují, kryjí a odráží útoky. Nenechají se jen tak snadno zasáhnout, což z nich nedělá jen slabé terče, ale občas až extrémně otravnou osinu v zadku. Variací nepřátel je tu řada - od malých skřetů, přes ty větší, až po různé obry, minotaury a další mýtické bytosti. Líbí se mi i mechanika převzatá ze Shadow of the Colossus - tedy možnost na většího nepřítele naskočit, šplhat po něm a nejlépe udeřit na jeho slabé místo.

Je tu na výběr několik základních a k tomu speciálních vokací. Nejvíc mi sedl „mýtický kopiník“, okatá fantasy variace na Darth Maula. Oboustranný oštěp, který lze doslova roztočit, k tomu si hodit třeba dočasnou nedotknutelnost, eventuálně vystřelit po nepříteli i do výšin, nebo se spolehnout na metání magických orbů? Co si víc přát? Obecně jsou vokace určené jen pro Arisena extrémně rozbité. Dohrát s nimi hru lze takřka se zavázanýma očima. Očekávám, kdy si budou lidi dávat výzvy a projdou hrou třeba jen s holými pěstmi (již se stalo).

Jeden ze skrytých konců navíc umožňuje zažít další, bohužel již časově omezenou část, kde se člověk vydá napříč zdevastovanou a vyschlou verzí světa, může prozkoumávat dno moře, zachraňovat přeživší a utkávat se se silnějšími nepřáteli. V podstatě jde o skoro to samé, co nabídla i první Dragon's Dogma, jen limitované časem, což tomu mírně ubližuje. Bohužel DLC ve stylu Dark Arisena je v momentální chvíli stále v nedohledu, ale hře by ohromně slušelo.

Dá se říct, že tím můj výčet skvělého končí a přichází věci, co mi přišly zajímavé, ale odbyté. Třeba kempování nenabídlo moc vyžití. Možné modely na ohni připravených pokrmů nahradily sekvence, kde tvůrci prostě vzali flákotu, hodili ji na pánev a celou tuto chutnou podívanou zfilmovali. I když mi z toho pokaždé tekly sliny, jelikož jsem čas hraní povětšinou trávil o hladu, býval bych uvítal animaci přímo ve hře (opět pomrkávám po FFXV).

Stejně tak se svět nepáral s nějakou morálkou. Lze tu třeba navštívit horké prameny rozdělené podle pohlaví, které nicméně dělí jen malá zídka, která se dá celkem snadno přeskočit. Že by to mělo nějaké následky? Ale kdeže… Buď má Arisen takový vliv, nebo to vývojáři zkrátka neřešili. Stejně tak se stávalo, že město napadli nepřátelé, ale po jejich zabití šli rytíři pro změnu po mně. Pro dobrotu na žebrotu!

Existuje tu i extrémně primitivní systém dovolující si spřátelit prakticky jakékoliv NPC jen tím, že mu jednou za den hráč daruje nějaký předmět. Tedy taková ta věc známá z Harvest Moonu a dalších simulátorů života/farmaření. Plus u příběhových postav figuruje nějaká ta romance, ale popravdě mi tohle všechno přišlo povrchní a nedodělané.

Úsměvné mi přišly i sekvence, kde se měl člověk vplížit například do vězení a promluvit s některým z vězňů. Kromě toho, že nebyla možnost se plížit, jen chodit či běhat, se tento systém omezil na snahu nebýt nepřátelům moc na oku, jinak zaútočili. Ale když hráč utekl jen o patro výš, nikdo ho dál nehledal. Až později se mi stalo, že mě jeden ze strážných v rámci mise poslal do vězení, z něhož jsem se nicméně dostal snadno díky klíči. Následné automatické znovunabytí všech předmětů jen tím, že jsem se dostal k východu, hovořilo akorát za to, že vývojáři byli zřejmě tak unavení z implementování hutného Pawn systému a živoucího světa, že jim nezbyla energie pro cokoliv dalšího.

A nakonec se podíváme na to, co v Dragon’s Dogma 2 stojí za vyližvěnec. Tak třeba hlavní příběh. Nemá žádnou hloubku, překvapivé momenty, absolutně nic. Je krátký, povrchní a představuje postavy, které po čase úplně vypustí a víc se v ději neobjeví. Je tu zřejmý fakt, že se věci dějí ve smyčce, ale hlouběji se do této problematiky také nezabíhá. Se slzou v oku vzpomínám na Starfield, který byl oproti tomu od začátku do konce epickou jízdou. Nemluvím ani o vedlejších misích, které ať si jsou typu „najdi“, „dojdi“ nebo „promluv“, ale mohly být aspoň něčím zajímavé. Nenarazil jsem snad na jediný charakter nebo příběh, co by mi utkvěl v paměti. Leda jeden ohledně jistého prodejce lektvarů, který byl až posedlý nalezením jisté magické knihy, jíž chtěl sobě i své rodině zajistit lepší život.

Četl jsem, že lidi hru odsoudili především na základě mikrotransakcí. Popravdě možnost si koupit herní měnu, za níž si nakoupíte jen omezený počet předmětů a reálně to hru moc neovlivní, mi nepřijde jako pádný důvod snižovat na hodnocení. Co pochopím, tak kritiku kolísající snímkové frekvence, což se děje především v obydlených oblastech. Na vině je nešťastná volba herního enginu (RE Engine, původně vyvinutý pro Resident Evil 7), který není na tento typ hry s otevřeným světem stavěný.

Přes všechno špatné a nedovařené je pro mě Dragon’s Dogma 2 tím, o čem jsem si původně ani nesnil. Procestoval jsem naprosto úžasný svět se svými Pawnami a výborně si zabojoval v občas trochu frustujících soubojích. Nedokázal jsem se od hry odtrhnout a proseděl u ní takřka celý týden od vydání s letmými pauzami pro spánek a jídlo. Tohle se mi dosud nestalo, což je s podivem, když jsem se valnou většinu času ani nevěnoval příběhu.