Komentáře

Moje osobní srdcovka, na kterou jsem se kdysi po dohrání trojky neskutečně těšil a nakonec jsem si ji hned po vydání opravdu neskutečně užil. K sérii Assassin's Creed mám obrovské citové pouto, naprosto zbožňuji veškerý lore, který je tu vymyšlen, a byl jsem proto nadšený, že po z mého pohledu hrozně nedotažené a krapet odfláklé trojce i katastrofálnímu Liberation tu opět máme zábavný a originální díl, který se sérii snaží někam posunout. Jak moc se posun povedl a proč teprve zjistím při aktuálním replayi celé série, protože jsem žádný následující díl už nehrál.

Asi bych měl začít u nejzásadnější role hry - navázat na zpackaný konec trojky a pokračovat v příběhu Assassin's Creed i po smrti Desmonda. To se podle mě stroprocentně povedlo. Začínáte prologem, který představí charismatického privatýra Edwarda. Spatříte prvního asasína, jste obeznámeni s existencí templářů a všechno tak nějak působí jako nový začátek, přístupný i pro lidi, kteří ani jeden z předchozích dílů nehráli. Pak se děj přehoupne do současnosti. Tentokrát hrajete za bezejmenného kariéristu, který se rozhodl pracovat u společnosti Abstergo Entertainment, templářů v přestrojení za pseudo-Ubisoft. Někdy uprostřed práce si začnete všímat nastrčeného barmana, kurýrky a IT experta. Toho třetího nepoznáváte, ale první dva jsou bezpochyby Shaun a Rebecca z předchozích dílů, kteří kopou za asasíny. Příběh prvních tří (pěti) dílů se definitivně bere za uzavřený a boj dvou středověkých frakcí začíná odznova.

Současnost obecně se tentokrát bere lehčeji, je z ní víceméně sebeparodická lore studna a hlavní děj se pro další díly připravuje v pozadí. Není to úplně ideální přístup, mně ale překvapivě docela vyhovoval. Zjišťování informací pro asasíny pomocí hackování mě dost bavilo, zvlášť když při procházení získaných souborů uslyším i takové milé tečky za některými příběhovými linkami minulých dílů jako Desmondovy vzkazy otci a nakonec uvidím dokonce i jeho pitvu. Ale pokud bych se měl soustředit jenom na příběh, tak tam je to "pouze" v pohodě. Máme tu entusiastickou Melanie se sympaťákem Olivierem, kteří se snaží z Edwardova příběhu udělat celovečerák, a zvrchu na ně templáři tlačí, aby se soustředili na Úlomky ráje. Jde spíš o to tajné pomáhání asasínům a konečné napojení na minulost skrz Mudrce, dvakrát za příběh znovuzrozeného manžela Juno, který se snaží vědomí Juno přenést do těla protagonisty a společně s ní obnovit vládu První civilizace. To se mu samozřejmě nepovede a na rozřešení příběhu si musíme počkat do příště.

Všem ale jde hlavně o tu minulost a jestli se piráty do Assassin's Creed povedlo začlenit tak, aby nepůsobili výstředně. A za mě tu nedrhne vůbec nic. Tentokrát se Ubisoft vykašlal na revenge story jednoho asasína a rozhodl se příběh vzít do nepoznaných končin. Takových, kde hlavní hrdina stojí uprostřed konfliktu, ve kterém asasíni figurují anděla, templáři ďábla, Edward nechce být ani na jedné straně a zajímá se pouze o svůj zisk. Postupně na nezájem o ostatní doplácí a v krásně plynulém charakterovém vývoji ve skvěle odvyprávěném příběhu je nucen zaujmout svoje místo ve světě.

Samotné pirátění je neskutečně návykové. Lodní souboje s Kavkou jsou oproti trojce lépe ovladatelné, rychleji odsýpají a nestihnete se začít nudit ani když střílíte po pěti brigách najednou, díky maličko zvýšené obtížnosti a logičtějšímu plánování útoků. Po každém souboji máte následně možnost. Buď loď nekompromisně potopíte, nebo se rozhodnete na ni nalodit. Naloďování funguje, když bojujete proti jedné lodi, proti více jenom jestli nejdřív všechny pobijete. Pokud ale ne, nastává tu jedna z ubisoftích nesmyslných herních mechanik. Při intenzivním boji máte totiž možnost se kdykoliv nalodit na loď již vyřazenou v provozu a doplnit si hápéčka jejím rozmontováním kompletně ignorovaní ostatními loděmi, a dokonce při štěstí můžete poté daným lodím i uniknout. Určitě vám to občas pomůže, to ano, a nejspíš to tak bylo i zamýšleno, stejně to ale pěkně bije do očí. Takových věcí se ve hře postupně objeví i víc. Občas nedává smysl přesný kill count, někdy si řeknete, jestli vážně tři různé národy v Karibiku tolerují vaše zabrané pevnosti, délka výdrže dechu při potápění se magicky zvyšuje podle hloubky, a tak dále. Naštěstí tu alespoň odebrali to stupidní strhávání plakátů z minulých dílů.

Ještě víc než lodní bitvy mě však bavil openworld. Ten je nejlepší v celé sérii, a to nejen díky nejpřátelštějšímu rozhraní. V každé oblasti je collectibles tak akorát a díky hrozně pohodlnému ovládání mě ohromně bavilo běhat od jednoho k druhému, občas po cestě sejmout nějakého strážného a sem tam splnit i asasínský kontrakt. Na otevřeném moři máte poté k dispozici pevnosti, které můžete dobýt, a tím si na mapě odemknout okolní ostrůvky. Tam už se množství truhel a fragmentů maličko přehání, ale stejně posbírat všechny zabere maximálně tři hodiny. Po dokončení se můžete třeba uvolnit hrozně příjemným potápěním se k vrakům do hlubin moře. Velkým překvapením bylo první pročtení zkompletovaných dopisů z lahví a následné zjištění, jak promyšlená storyline s Mudrcem vlastně je.

Tentokrát se porušuje tradice. Místo jednoho secretu na odemknutí několika sesbíranými předměty tu nyní máte dva, májský oblek a templářskou zbroj. Jednu otevřete vyřešením šestnácti hádanek a druhou splněním čtyř honů na templáře. Oba obleky Edwardovi seknou, jejich atributy stojí za odemknutí a cesta k nim je velmi zábavná. Zvlášť oceňuju, že dva asasíny z templářských honů nakonec potkáte i v hlavním příběhu, což pomáhá k začlenění vedlejších misí do hry. Na moři na okrajích mapy na poražení čeká celkem pět legendárních lodí, které figurují coby nejtěžší nepřátelé ve hře. Hrozně mě překvapilo, že boj s nimi funguje docela strategicky a nejdřív musíte několikrát prohrát, než vlastně přijdete na způsob, jak je porazit, a boje s nimi považuji za nejlepší části hry.

Edward má možnost si v kajutě sestavit svoji vlastní flotilu, kterou vysílá na mise podobně jako asasínské bratrstvo v předchozích dílech. Zpočátku to působí poměrně fajn, avšak když začnete bojovat a zjistíte, že boje lodí jsou jak z nějaké devadesátkové arkádovky, hnedka budete hledat, jestli to nejde nějak obejít. Byl jsem moc rád, že hra jde naprosto bez problémů dohrát na 100 % i bez jediné interakce s flotilou a dá se ji v pohodě odignorovat, což přesně jsem udělal.

Největším kladem je bezpochyby soundtrack a grafické zpracování. Jednotlivé detaily, animace postav a barevné prostředí podkreslené zase jednou výraznou a zapamatovatelnou hudbou v pozadí tvoří opravdu nádhernou atmosféru, zejména při plavbě lodí se skvostnými popěvky od námořníků. Dál mě poměrně zaskočilo při retrospektivním prohlédnutí zjištění ve sledování postupu, že si vlastně každičkou misi pamatuju díky opravdu fantastickému level designu.

Bugy tu samozřejmě jsou, někdy menší, někdy větší, ale většinou nejsou dostatečně zásadní na to, aby kazily zážitek nebo rozbíjely hru. Většinou. Však ono bude hůř.

Jako celek Black Flag rozhodně hodnotím jako jeden z nejlepších dílů Assassin's Creed a dost možná i můj nejmilovanější. Jasně, má své mouchy, ale na to už jsme si v sérii tak nějak zvykli. Důležité na něm je, jak neskutečně po celou dobu hraní baví, jak ambiciózní ve stylu vyprávění je a že se docela úspěšně snaží sérii kvalitativně i příběhově posunout. A závěr Edwardův příběh uzavře tak luxusně, že jít pod devadesátku by byl hřích, když pořádně ani není za co.