Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 65
Vždy se mi velice líbila série Ultima. Když se na GOG.com objevila zdarma byl jsem potěšen, ale ke hraní jsem se dostal až letos. Při procházení knihovny jsem si uvědomil, že jsem toto jedno z prvních RPG ještě nehrál. První myšlenka byla, že to alespoň vyzkouším, pokochám se atmosférou a půjdu dál. Ale jak jsem do hry pronikal, tak mě čí dám více zajímalo jaké to bude dál. Hra je v podstatě dost jednoduchá, na mapě světa najdete hrad, dostanete úkol, vlezete do dungeonu, zabijete požadovanou příšeru (jiné úkoly hra neobsahuje) a jede si pro další. Největším problémem je jídlo, při každém kroku spotřebujete jeden kus, v dungeonech méně. Postavě se zvyšují životy zabíjením potvor a v po vystoupení z dungeonu se připočítají.

Hrát lze za bojovníka nebo mága. Mág je mnohem lepší, protože může plně ovládat magický amulet a tím se snadno přesouvat k žebříkům do nižších/vyšších pater. Postupně vyděláváte zlato, zvyšujete si život až můžete jít zabít finálního nepřítele Balroga (inspirace od J.R.R. Tolkiena jako u názvu). Po jeho zabití dostanete informaci, že můžete pokračovat na vyšší úrovni. No a tady začal můj problém. Neobsahuje hra něco jiného na vyšší obtížnost? Pustil jsem se tedy znovu do hraní, tentokrát rovnou na nejtěžší 10. obtížnost. Nejdříve mě překvapil jiný první úkol (poprvé zabít Mimic a nyní Viper). Později jsem zjistil, že pořadí je až na poslední dva nepřátele náhodně generované. Hra poměrně rychle nabrala obtížnost a strávil jsem mnoho hodin získáváním zlata a životů. Nakonec jsem zjistil, že na hra obsahuje 6 questů místo 4. Liší se také konečná gratulace a v menu se odemknou dvě nové položky. Toto vše platí pro DOS verzi z roku 1998. Jak je to řešeno na Apple II a ve verzi 1996 nevím.

Hra mě nakonec docela bavila a na svoji dobu jde o skvělý počin. Člověk musí mít na paměti, že jde o jednu z prvních her tohoto žánru. Navíc Richard Garriott hru vytvořil úplně sám, v nízkém věku a jako svoji prvotinu. Velká inspirace tehdejším Dungeons and Dragons je vidět na každém kroku. Téměř bezvýznamný průzkum světa, jídlo a pak už jen zabíjení a vyhýbání se pastem. Grafika není v podstatě žádná, hratelnost je jednoduchá, ale přesto to baví a má i jistou atmosféru. Rozhodně doporučuji alespoň vyzkoušet, obzvláště když je hra dnes zadarmo. Pro mě šlo o zajímavý zážitek a díky tomu uvažuji o hraní Ultima I: The First Age of Darkness a možná celé sérii.

Pomocí Dungeon Mapperu na oldgames.sk jsem udělal mapy všech tří verzí pro Lucky number 1 (děkuji DJ), zajímalo mě srovnání. Mapy jsou úplně odlišné a to i v počtu dungeonů.
+30
  • Apple II 30
Nechápu, proč jsem tuhle hru vlastně hrál, když mě vůbec nebavila. Asi to bylo mojí posedlostí dohrát všechny hry ze série Ultima, možná jsem to chtěl dohrát, abych mohl machrovat, že jsem zdolal hru z roku 1979. Každopádně je to tam a už tuhle hrůzu nechci nikdy vidět.

Nejprve jsem zkoušel DOS remake z roku 98 - spouštěl jsem ho přes DosBox, ale nešlo mi intro ani zvuky (a celé se to ovládalo trapně standardně šipkama :-D), tak jsem na radu DJe zkusil emulátor Applewin, který mi poskytl vpravdě autentický zážitek. Autentický v tom, že se vše neskutečně pomalu vykreslovalo - v dungeonu jsem po každém pohybu musel čekat třeba i pár vteřin, než se scéna vykreslí. Absolutně nechápu, jak tohle mohl někdo na tehdejších pomalých strojích dohrát, mě by u toho ruply nervy. Takže jsem nastavil rychlost emulace na nejvyšší, načež se scéna vykreslovala instantně.

Ze začátku to bylo těžké. Celá grafická stránka opravdu nestojí za řeč, pozadí je vždy černé a scéna je vyobrazena pomocí barevných čar (bílá, zelená a fialová). Nejprve jsem ani nevěděl, na co že to koukám - až manuál mi řekl, že koukám na mapu světa a to přede mnou mají být hory. První 2 hodiny jsem strávil experimentováním a neustálým umíráním. Když jsem pochopil, že hru nelze "jen tak rychle proběhnout", začal jsem dávat dohromady taktiku. Ta spočívala v tom najít co nejlepší startovní pozici - lucky number=2, level of play=1, poté 13x zmáčknout "No", vybrat mága a všechny peníze utratit za jídlo :) Takto jsem se objevil na mapě hned vedle hradu Lorda Britishe, přijal quest a šel pár kroků na východ, kde jsou hned dva dungeony - tato blízkost tři důležitých prvků, společně s opatrným našlapováním v prvních dvou patrech dungeonu, začala přinášet úspěch.

Hra za mága mi přijde daleko snazší, jelikož si může kouzlit magické žebříky - když jsem se dostal do nějakého průseru, tak jsem jen vykouzlil žebřík a zdrhnul. Dál není moc co o hře říct - následovalo jen shromažďování dostatečného počtu HP, jídla a magických amuletů a zabíjení potvor, na které ukázal Lord British. Stačilo vždy vlézt do prvního patra, amuletem si párkrát vykouzlit žebřík dolů, zabít šmejda, vykouzlit pár žebříků nahoru. Jediný problém dělal thief, který mi po každém tahu něco ukradl (a většinou to nejdražší - amulety) a gremlin, který po každém tahu sežral půlku mých zásob jídla - takže jsem s nim bojoval jednou, kdy jsem měl za úkol ho zabít a následně jsem před ním raději utíkal pomocí žebříku.

Finálního balroga jsem našel na 9. patře, zabil ho (byl to chcípák), Lord British mi udělil titul Lorda a řekl mi, že můžu pokračovat ve hře. Bleeee, ne díky. Ale když už jsem se s postavou tak piplal (přes 2000 HP), tak jsem aspon chtěl zjistit, jaké je nejhlubší patro - vzal jsem amulety a jen se prokousával dolů. Nakonec jsem se dostal do 100. patra (!) - z patra 99 mám ještě screenshot viz níže - kde mě zabil nějaký šmejd (na žádné nové potvory jsem nenarazil, opakovaly se jen ty, co byly na patrech 1-10).

Postava před final soubojem
Lord UgraUgra ;o)
99. patro
+25
  • PC 35
Je opravdu těžké hodnotit nultou Ultimu. Ačkoliv jsem hru dohrál, tak jsem prozkoumal minimum z herního světa. Naštěstí...

Herní koncept je opravdu jednoduchoučký. Cestování po 2D mapě, kde jsou rozeseta města (= obchody), hrad Lorda Britishe, neprostupné hory a několik dungeonů, je první aktivita. Cestování je úplně bezpečné, veškerá soubojová část je vměstnána do dungeonů. V nich probíhá asi nejzajímavější aktivita - hledání a pobíjení nepřátel v několika podlažích spojených žebříky a propadly. Díky nedávnému hraní prvního Wizardry jsem byl po sestoupení do prvního podlaží dungeonu jako doma. Původní záměr zmapovat dungeony jsem opustil po 2 patrech, protože velikost 9x9 polí dává možnost i člověku orientačně nepříliš bystrému jako jsem já, neztratit se a brzy najít cíl, v tomto případě žebřík. Jednoduché tahové souboje moc prostoru pro taktiku nedávají a tak se příkazy k útoku vlastně jen opakují.

Nepřišel jsem na kloub systému, na jehož základě se mění HP postavy. Nejsou zde totiž zkušenostní body, hra sama se rozhoduje na základě skrytých informací, kdy zvýšit a o kolik. Statistiky zvyšuje lord British po splnění questu, kterých je opravdu málo.

Po seznámení s herními principy to v mém případě vypadalo na zdlouhavé grindování. Avšak díky náhodnému použití magického amuletu v jedné kritické situaci se změnilo zdlouhavé pobíjení nepřátel a hromadění cenného jídla v prima jednoduchý výlet i do těch nejhlubších pater dungeonu. Questy jsem plnil na jednu jízdenku do dungeonu. I ten poslední, nejstrašnější, nejtěžší lordem Britishem hledaný tvor neměl šanci vydržet víc jak 3 nebo 4 kola. Konec tedy přišel po cca 10 hodinách hraní. ABSOLUTNĚ si nedovedu představit, že by někdo dohrál hru bez tohoto "triku"!

Velkou neznámou pro mne je výskyt dungeonů, které v mém případě měly stejnou strukturu, a ať jsem vstoupil do kteréhokoliv z nich, vždy to bylo stejné. Takže jsem chodil posléze už jen do jednoho z nich.

Na závěr bych rád zdůraznil, že osobně ocenuji, že hru naprogramoval Garriot jako studentík sám v BASICu a v době hodně vzdálené. A o to víc se budu těšit, jak se jeho talent rozvinul v regulérním prvním díle!

Pokořena fan verze 1998, která je součástí balíčku na GOGu.
Lucky Number 2, Level of play 2. Výše HP na konci hry - 1035.
+24
  • PC 40
Akalabeth: World of Doom je nultý díl série Ultima. Na svět přišel v tom samém roce, ve kterém diváky šokoval Alien Ridleyho Scotta. Úroveň tehdejší počítačové techniky naznačuje lodní počítač Mother, jehož schopnosti působí směšně i z dnešního pohledu, natož na rok 2122, v němž posádku Nostroma zlikvidoval agresivní parazitický organismus.

Richard Garriott ovšem nebyl žádný troškař, takže Akalabeth naprogramoval jako RPG viděné z vlastního pohledu. Opřel se prý o znalost Dungeons & Dragons, což mi připadá jako marketingové prohlášení. Chybí totiž příběh, téměř chybí ostatní postavy, questy jsou osekané na kost a hratelnost je zoufale stereotypní. Dnes se podobným hrám nepříliš lichotivě říká "technologické demo". Označit tak hru z dřevních dob je až moc kruté, ale určitou představu o její komplexnosti to dává.

Ten kdo má zkušenost s pozdějšími díly série - ideálně hned s tím prvním, tak ví, co čekat. Akalabeth je brutálně osekaná Ultima I: The First Age of Darkness. Z herních složek zbylo téměř jen prozkoumávání dungeonů a zabíjení tamního osazenstva. V pozdějších Ultimách to byla má nejoblíbenější zábava, takže mě překvapilo, jak prázdný zážitek je to tady. Bez vymyšleného lore a bez příběhu ztratila hra většinu kouzla. Pocit epického dobrodružství se vůbec nedostavil, protože krajina je skrz naskrz sterilní. Je s podivem jakou práci v dalších pokračováních odvedlo pár nápisů a několik řídce rozmístěných orientačních bodů. Garriott se poučil a později si dával záležet na propracované mytologii - a také tím zážitek posunul na úplně jinou úroveň. 

Jak už jsem naznačil, ve hře toho mnoho není a platí to i o pro RPG prvky. Ty se smrskly na nákup výzbroje a výstroje, hladovění postavy, sbírání HP a volbu povolání. Poslední položka supluje obtížnost, kdy výběr válečníka zaručuje absurdně těžkou a výběr mága jen hodně těžkou. Pokud ji chcete snížit na přijatelnou, doporučuji verzi hry z roku 1998 umožňující ukládání. Akalabeth se dá dokončit asi za deset hodin. Jenže permadeath je nekompromisní mechanika a hra samotná postupem času téměř ubíjející, takže procházet dvakrát bych ji doopravdy nechtěl. 

Akalabeth je zajímavé osvěžení na pár minut, ale zdlouhavá nuda na systematické hraní. Neobsahuje nic co by nebylo v lepším balení v pozdějších dílech.

Pro: milosrdná délka, ukázka možností techniky z roku 1979, v devadesátých letech na ZŠ přinášelo dohrání raritních RPG obdiv a závist

Proti: chybí zábavné herní prvky, chybí lore, postupem času ubjíjející stereotyp

+18