Akalabeth: World of Doom je nultý díl série Ultima. Na svět přišel v tom samém roce, ve kterém diváky šokoval Alien Ridleyho Scotta. Úroveň tehdejší počítačové techniky naznačuje lodní počítač Mother, jehož schopnosti působí směšně i z dnešního pohledu, natož na rok 2122, v němž posádku Nostroma zlikvidoval agresivní parazitický organismus.
Richard Garriott ovšem nebyl žádný troškař, takže Akalabeth naprogramoval jako RPG viděné z vlastního pohledu. Opřel se prý o znalost Dungeons & Dragons, což mi připadá jako marketingové prohlášení. Chybí totiž příběh, téměř chybí ostatní postavy, questy jsou osekané na kost a hratelnost je zoufale stereotypní. Dnes se podobným hrám nepříliš lichotivě říká "technologické demo". Označit tak hru z dřevních dob je až moc kruté, ale určitou představu o její komplexnosti to dává.
Ten kdo má zkušenost s pozdějšími díly série - ideálně hned s tím prvním, tak ví, co čekat. Akalabeth je brutálně osekaná Ultima I: The First Age of Darkness. Z herních složek zbylo téměř jen prozkoumávání dungeonů a zabíjení tamního osazenstva. V pozdějších Ultimách to byla má nejoblíbenější zábava, takže mě překvapilo, jak prázdný zážitek je to tady. Bez vymyšleného lore a bez příběhu ztratila hra většinu kouzla. Pocit epického dobrodružství se vůbec nedostavil, protože krajina je skrz naskrz sterilní. Je s podivem jakou práci v dalších pokračováních odvedlo pár nápisů a několik řídce rozmístěných orientačních bodů. Garriott se poučil a později si dával záležet na propracované mytologii - a také tím zážitek posunul na úplně jinou úroveň.
Jak už jsem naznačil, ve hře toho mnoho není a platí to i o pro RPG prvky. Ty se smrskly na nákup výzbroje a výstroje, hladovění postavy, sbírání HP a volbu povolání. Poslední položka supluje obtížnost, kdy výběr válečníka zaručuje absurdně těžkou a výběr mága jen hodně těžkou. Pokud ji chcete snížit na přijatelnou, doporučuji verzi hry z roku 1998 umožňující ukládání. Akalabeth se dá dokončit asi za deset hodin. Jenže permadeath je nekompromisní mechanika a hra samotná postupem času téměř ubíjející, takže procházet dvakrát bych ji doopravdy nechtěl.
Akalabeth je zajímavé osvěžení na pár minut, ale zdlouhavá nuda na systematické hraní. Neobsahuje nic co by nebylo v lepším balení v pozdějších dílech.
Richard Garriott ovšem nebyl žádný troškař, takže Akalabeth naprogramoval jako RPG viděné z vlastního pohledu. Opřel se prý o znalost Dungeons & Dragons, což mi připadá jako marketingové prohlášení. Chybí totiž příběh, téměř chybí ostatní postavy, questy jsou osekané na kost a hratelnost je zoufale stereotypní. Dnes se podobným hrám nepříliš lichotivě říká "technologické demo". Označit tak hru z dřevních dob je až moc kruté, ale určitou představu o její komplexnosti to dává.
Ten kdo má zkušenost s pozdějšími díly série - ideálně hned s tím prvním, tak ví, co čekat. Akalabeth je brutálně osekaná Ultima I: The First Age of Darkness. Z herních složek zbylo téměř jen prozkoumávání dungeonů a zabíjení tamního osazenstva. V pozdějších Ultimách to byla má nejoblíbenější zábava, takže mě překvapilo, jak prázdný zážitek je to tady. Bez vymyšleného lore a bez příběhu ztratila hra většinu kouzla. Pocit epického dobrodružství se vůbec nedostavil, protože krajina je skrz naskrz sterilní. Je s podivem jakou práci v dalších pokračováních odvedlo pár nápisů a několik řídce rozmístěných orientačních bodů. Garriott se poučil a později si dával záležet na propracované mytologii - a také tím zážitek posunul na úplně jinou úroveň.
Jak už jsem naznačil, ve hře toho mnoho není a platí to i o pro RPG prvky. Ty se smrskly na nákup výzbroje a výstroje, hladovění postavy, sbírání HP a volbu povolání. Poslední položka supluje obtížnost, kdy výběr válečníka zaručuje absurdně těžkou a výběr mága jen hodně těžkou. Pokud ji chcete snížit na přijatelnou, doporučuji verzi hry z roku 1998 umožňující ukládání. Akalabeth se dá dokončit asi za deset hodin. Jenže permadeath je nekompromisní mechanika a hra samotná postupem času téměř ubíjející, takže procházet dvakrát bych ji doopravdy nechtěl.
Akalabeth je zajímavé osvěžení na pár minut, ale zdlouhavá nuda na systematické hraní. Neobsahuje nic co by nebylo v lepším balení v pozdějších dílech.
Sigil II
Pro: milosrdná délka, ukázka možností techniky z roku 1979, v devadesátých letech na ZŠ přinášelo dohrání raritních RPG obdiv a závist
Proti: chybí zábavné herní prvky, chybí lore, postupem času ubjíjející stereotyp