Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC --
Pro hraní Requiem je potřeba znát děj prvního dílu, protože tady není žádné shrnutí a příběh plynule navazuje. Sám jsem si musel Innocence zvopáknout a volba padla na technicky poštelovanou PS5 verzi, se kterou už jsem netrpěl tak, jako u PC hned po vydání. A díky implementaci haptické odezvy je dunění krysích výstřiků nebo brodění se v hromadě mrtvých zase o trochu více vtahující...

Requiem je jednoznačně jedna z nejlépe vypadajících her to date. Né všude, né vždy, ale když už, tak to stojí za to. Občas mi tma přišla až moc šedá a raytraysované whatever tomu moc nepomáhá, ale bradu jsem ze země párkrát sbíral. 

Zůstal těžce účelový level-design v místech soubojů, uzpůsobený buď agresivnímu nebo stealth hernímu stylu. I když má hráč částečně možnost se soubojům vyhnout, stále jsou tady pasáže, kdy se Amicia musí utrhnout ze řetězu, aby toho mohla litovat. Paradoxně mi hra přišla ke konci mnohem lehčí, díky kuši a možnosti sběru šipek z mrtvých.  
 
První půlka se atmosférou a hratelností nese v duchu předchozího dílu, ale později se trochu uklidní a otevře prostor jakémusi dobrodružnému hledání ve stylu Uncharted s tak velkými pauzami v soubojích, že jsem začal zapomínat způsob použití některých alchymistických přísad v boji. Přišlo mi, že jsem to hrál snad 30 hodin, což mi potvrdil i Xbox Game Launcher, který ukazoval 26. Dle HowLongTeBeat je ale standardní doba hraní 17 hodin... absolutně nechápu, co jsem tam tak dlouho dělal. 

Vyprávění má svoje vzestupy a pády, obočí jsem zvedal až překvapivě často a ke konci už mi to přišlo opravdu hodně natahované, především kvůli otravného Viktora. Přesto je to jedna velká sourozenecká epopej, od prvního setkání se smrtí v Innocence, až po šokující konec Requiem.

Hodnocení:  ✰✰✰
+14
  • PC 85
Requiem patří k těm druhým dílům, které nemají potřebu nějak zásadně sahat do toho, co fungovalo u jejich předchůdců. Každý hráč jedničky se tady bude cítit od začátku jako doma. Jistě, je tu několik nových věcí, za všechny jmenujme kuš, která umožňuje Amicii proměnit se v akční hrdinku. A vskutku, hra umožňuje méně trpělivým hráčům projít jí skoro čistým rubacím stylem, kdy šípy, kameny a hořlaviny prší na prostinké nepřátele s kadencí samopalu vzor 24. Ale vem to čert, tady jde o něco jiného. O co? O to, že story is the king! Macula je zpátky a sourozencům jde opět o všechno... Při hraní mě napadlo, že když v devadesátkách psali redaktoři herních časopisů o tom, že interaktivní filmy jsou sice fuj, ale jednou v budoucnu se hry a filmy budou skutečně moci propojit v jedno, měli nejspíš na mysli něco takového. Tohle je prostě dokonalý filmově-herní (nebo herně-filmový?) zážitek. Prostředí je prostě nádherné, scénář super, herecké výkony skutečně herecké, hudba skvělá... Pokud vás bavilo Innocence, Requiem si užijete také. Pokud chcete vědět, jak pokračoval příběh Amicie a Huga, jděte do toho. Pokud vás jednička nebavila, nebude vás bavit asi ani dvojka.

Pro: Postavy, dokonalá atmosféra, scénář, grafika, nádherné prostředí, hudba, linearita (pokud jí máte rádi)

Proti: AI, linearita (pokud jí nemáte rádi)

+16
  • PC 80
Dechberoucí grafika a estetika, podmanivá hudba, naprosto zdrcující příběh a pak tam někde vzádu i trocha toho hraní. Druhý Plague Tale je přesně takový, jaký jsem tušil v dobrém i špatném.

Už v jedničce jsem označil gameplay za nejhorší článek hry, tady se nic nemění, dokonce bych řekl, že je občas ještě otravnější. Amicia má k dispozici asi 6 druhů šutrů, do toho hromadu "pastí" proti nepřátelům a u všeho si musíte pamatovat, který šutr patří na jakou past. Samozřejmě po týdenní abstinenci jsem všechny zapomněl, takže jsem kolikrát jak blb běhal okolo nějaké překážky snažíc se vzpomenout, co že mám s tím týpkem v helmě dělat. V kombinaci s toporným ovládáním je lepší se boji spíš vyhýbat nebo si počkat na kuš, kdy se z né moc dobrých stealth mechanik přepnete do ne moc dobrého CoD. Vážně, kdyby to byl walking sim, užil bych si to nejspíš víc. I když potom bych přišel o všechnu tu srandu s nehorázně tupou AI vašich nepřátel.

Co mně ale vyrazilo dech, tak grafika. Requiem je asi jedna z nejhezčích her, co jsem kdy hrál a člověk, co se staral o nasvícení scén, by zasloužil všechny game awards. Ačkoliv se trošku vytratila potemnělá atmosféra z jedničky, která mi dodnes přijde geniální, tak tady se to nahrazuje barevnou paletou a různými detaily. Prostředí je opět uvěřitelné a zase se mi potvrzuje, že nikdo neumí dělat herní světy líp, než evropská studia.

Původně jsem chtěl dát dvojce horší hodnocení, trochu mi někde v 10. kapitole docházela pára, ale příběh to ve velkém zachraňuje. V Plague Tale idylky nevydrží moc dlouho, čekal jsem, že to bude zase těžké a depresivní, ale jako fůha ten konec. Takto opařenej jsem dlouho nebyl. Během hraní tušíte, že duhou a jednorožcem to neskončí, ale mít koule na takový ending, to jsem fakt nečekal. A to už mě dnes málokterý film nebo hra něčím překvapí. Herci (tedy hlavně představitelka Amicie) jedou opravdu na dřeň, některé příběhové scény jsou dost surové, emočne se totálně zařezávají do hráče, jenom jim chybí ten poslední technický stupínek v mimice a animacích, který umí doručit třeba Naughty Dog. Ale i tak klobouk dolů, se zlomkem rozpočtu velkých příběhových tříáček Asobo vytvořilo fakt unikátní hru, kterou si určitě někdy zahraju znovu. A snad to tímto nekončí.
+26
  • PC 90
Pokračování historického příběhu a volného pokračování A Plague Tale: Innocence jsem přijal s poměrným nadšením, a to i přesto, že při vzpomínce na finální souboj jsem měl té radosti přece jen o něco méně. A jak to dopadlo?

Výrazně líp, než jsem očekával, hlavně co se týká příběhu. Ten byl i v případě Innocence jedním z těch, na které se jen tak nezapomíná a jehož zpracování patří mezi to nejlepší, co může herní scéna nabídnout. Společně s ním je pak v Requiem dalším pro mě nepřehlédnutelným tahounem i prostředí, ve kterém se hráč pohybuje. Nesčetněkrát jsem se přistihl, jak se při průchodu hrou s dechberoucí grafickou stránkou doslova kochám středověkými stavbami i přírodními scenériemi, které jen umocňují atmosféru poutavého příběhu, a to i přesto, že v mnoha pasážích nehýří zrovna optimistickou náladou. Ta je totiž častokrát plná obav nejen z krvelačných krys, ale především pak i z drsných protivníků, se kterými musí Amicia s notným kusem odvahy bojovat a chránit tak nejen sebe, ale i svého mladšího brášku. V návaznosti na to musím říct, že při mnou nepovedených scénách, při níž jsem viděl umírající Amiciu např. se zabodnutým šípem v těle, mi nesčetněkrát nepříjemně přejel mráz po zádech, jako kdybych byl v dané scéně její přímou součástí. A možná i právě toto bylo jedním z důvodů, proč při obávaných bojích s nepřáteli, které mi z Innocence zbyly, mi postupně více a více přidávaly do žil adrenalin důležitý pro jejich zdárné zvládnutí.

Na rozdíl od Innocence jsem ocenil, že Amicia může komunikovat se svými spojenci, kteří se k ní během příběhu přidají a žádat je ve vybraných scénách o pomoc. Někteří z nich se pak navíc i vcelku aktivně zúčastňují složitějších bojů, což má rozhodně svoje nemalé opodstatnění, jelikož hráč tak nemá pocit, že veškerá tíha se tak soustřeďuje výhradně na něj.

Co dodat? Moje určité obavy ze zvládnutí hry se ukázaly naštěstí jako zbytečné a přestože spousta soubojů byla pro mě občas přece jen trochu náročná, historický příběh sourozenců Amicie a Huga jsem si dokázal užít tak, jak jsem chtěl. A proto mě mrzí, že pokračování příběhu nejspíše nebude. I když....kdopak ví, že?
+21
  • PC 95
Můžete mi říct co znamenala ta potitulková scéna ?

Po několika hodinách se mi hru už podařilo dohrát. Dohrál jsem jí na PC, takže nebudu psát nic o 30fps na konzolích atd.....

Nový A Plague Tale nám vypráví příběh Amicie a Huga. Příběh je velice dobrý. některé postavy vám přirostou i k srdci, nebo i naopak. Doporučuji hrát ve francouzském dabingu......

Co se týče soubojového systému, tak nevím proč ale mě teda nesedl. Všude kde jsem musel rychle přemýšlet a střílet tak několikrát jsem zdechnul a ve stole mám prohlubeň od mé pěsti :D

Co se týče optimalizace, tak na RTX 3070 Ti jelo to průměrné 90-100 fps, ale někdy tam byli propady k 60-70 fps.

Co se týče teplot tak nad 70 stupňů se Grafika nedostala :D ( Divím se podle toho co psaly na hardware požadavkách )

Takže hru velice doporučuju. Ale některé možná bude dusit soubojový systém.

Pro: Příběh. Lokality, Grafika, Temnota,

Proti: Soubojový systém, Sem tam optimalizace

  • PC 70
Když vedle sebe postavíte dva lidi a jeden řekne, že nové dobrodružství Amicie a Huga je velkolepá a epická sonda do nejniternějších povahových rysů lidské duše a druhý by vám suše odvětil, že je to obsahově přepálený, dalo by se souhlasit s oběma. Že pro mě bude těžký objektivně hodnotit nový Plague Tale, mi bylo jasný od jeho oznámení. S jeho předchůdcem jsem to měl víceméně podobně. Ovšem, že si budu připadat během hraní jak na emocionální centrifuze, jsem vážně nečekal.

V první řadě jsem měl prvních pár hodin pocit, jako by se jednalo o jeden dlouhý tutorial. Chápu, že ne každý se dostal k prvnímu dílu, a tak je potřeba hráče zase vycvičit ve všem, co se naučil už dřív. Tady to ale trvá úmorně dlouho a první třetina hry pro mě byla rozvleklá. Ale kochal jsem se nádhernou grafikou a skvělým francouzským dabingem a doufal, že se hra rozjede a chytí nějaký otáčky. Netušil jsem jak moc. Stealth mě obecně baví. Nejsem ten typ, který by se rád proplížil celou oblastí jako duch. Spíš skrytě a rafinovaně zaútočit ze stínu, to je můj styl. Requiem vám tohle všechno klidně umožní - ALE. AI nepřátel se občas chová zvláštně. Zatímco někteří prapodivně vidí přes celé nádvoří do stínu, před jedním jsem doslova uhnul prudce do strany, skrčil se, zmizel za bednou a on zůstal stát na místě s hláškou: "Někde tady určitě někdo je" Ehm, neasi. Co se týče práce s ohněm a chemickými prvky, občas vás tvůrci vyloženě tlačí do použití konkrétního způsobu jak situaci vyřešit. Přitom mám k dispozici všechno možný a dva nástroje k použití, tak proč zrovna konkrétně takto? Vždyť to ubírá na kreativitě. Pokud jsem si ale původně myslel, že dvojka nepřináší nic moc nového a spíš jen rozvádí původní mechaniky, tak přece jen něco zcela nového dostaneme. Kuši. Volejte sláva a tři noci se radujte. Amicia už není omezená pouze na "klučičí blbnutí" s prakem, ale má v ruce konečně opravdovou zbraň. Tu samozřejmě můžeme vylepšovat a používat přes ni chemické prvky. Když řeknu, že byl vynikající nápad si ji vylepšit na maximální úroveň před finální fází hry, bude to slabý slovo. Tím se dostávám vlastně k tomu, co mi na Requiem vyloženě vadí. Trpí klasickým neduhem pokračování, kdy si tvůrci myslí, že vše to musí být větší, epičtější a akčnější. Asi tak třikrát jsem si myslel, že je konec. A pokaždé byla následující pasáž přehnanější než tak předchozí. Jako by tvůrci neuměli příběh dávkovat v úměrných mezích a stupňovat ho progresivně. Jak říkám, centrifuga. Ano, chtěli Amicii a Huga vydřít na dřeň, ale čeho je moc... Když napíšu, že jsem si v jedné scéně připadal jak v Call of Duty, tak vážně nepřeháním. Celkově se mi ale příběh jako takový hodně líbil a jen mě mrzí, že za mě je vyprávěn hlavně ke konci až příliš na sílu a nevyváženě dávkován.

Ještě zmíním technický stav, který se hodně propíral, a grafiku. Ve hře je hromada propracovaných detailů, od komplexně pojatého ošacení po interiéry domů, lodí nebo třeba zboží na trzích a nejrůznějších výzdob. Není tedy divu, že svoje nároky to má. Ale pokud hra na Ryzen 5800x a RTX 3070 jede v 2560x1080 slušně pouze s DLSS nebo je raději na konzolích zamknuta na 30fps, je vážně něco špatně. Moc nerozumím tomu, proč v pc verzi je pouze DLSS, když FSR by mohli využít i hráči s AMD a staršími nVidia kartami. Výkonnostní režim na konzolích by jistě hráči taky přijali. A moc tomu nepomůže ani fakt, že přes Game pass hra běží hůře než třeba přes GoG. Ale to už není problém vývojářů.

Pro: příběh, grafika, dabing, hudba, kuše

Proti: dávkování příběhu, občas důraz na použití konkrétního řešení, přehnaný finále

+21 +22 −1