Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars

K blížícímu se 25. letému výročí hry jsem si konečně pořádně posvítil na druhý díl herní ságy Heroes of Might & Magic, který jsem kdysi poznal jen velmi zběžně. V mých očích jej plně zastínil díl třetí, kterému jsem věnoval (deseti)tisíce hodin, takže je pravda, že po celou dobu mého objevování druhého dílu jsem trpěl nutkavými pocity jej srovnávat se svým následovníkem (s dalšími nutkavými pocity se svěřím svému psychologovi). Samozřejmě to není fér, není to k hodnocení hry relevantní, ale pro zajímavost to stejně udělám.

Herní principy se napříč celou herní sérií příliš nemění – vždy je patrné, že to, co fungovalo v předchozích dílech, se přeneslo a nějakým způsobem rozšířilo v díle následujícím (pouze čtvrtý díl považuji za úkrok stranou). Graficky je hra stále stejně sympatická jako před čtvrt stoletím, obzvláště s modem fheroes2, který mimo jiné umožňuje hrát hru v libovolném rozlišení. Pečlivě animovaná retro grafika, v které je vše perfektně přehledné a intuitivní, je mi bližší než moderní 3D pozlátko, v kterém nedokážu odhadnout, kde hrdina může projet, kde lze zablokovat cestu apod. Oproti prvnímu dílu je grafika „praktičtější“ zejména na bojišti. To má nyní 11x9 hexů, přičemž potvory zabírají obvykle 1x1, výjimečně 2x1. Přesto do geniálního bojového systému třetího dílu má druhý díl téměř stejně daleko jako ten první. Proč? Jsou jimi velmi omezené taktické možnosti. Potvory nemůžou v rámci bojového kola využívat čekání, což je překvapivě zásadní mechanika, která může kompletně změnit dynamiku boje. Zde se tedy může stát, že příliš vysoká rychlost jednotek se stane nevýhodou, když jste nucení buď okamžitě naletět do soupeřových defenzivních jednotek, anebo tah úplně vynechat. Souboje v druhém (a samozřejmě i prvním) díle jsou tedy spíše „zážitkové“, než taktické. Pamatuju však na své začátky u Heroes, kdy jsem ani příliš taktizovat nechtěl a líbil se mi právě ten souboj hrubé síly, kdy se do sebe v přímém střetu zaklesnou dvě armády a vy své draze placené zabijáky konečně vidíte v akci.

Hratelnost je oproti třetímu dílu více konzervativní v tom smyslu, že je maximálně vázána na klasické budování města a management surovin. Města nevydělávají mnoho a produkce základních jednotek je poměrně nízká. K tomu si přičtěte to, že souboje jsou přímočařejší, obvykle není možné se v boji vyhnout ztrátám nějakou elegantní „ochcávačkou“ umělé inteligence jako v HOMaM III, takže začátky jsou vždy krušné. Zažil jsem mapy, v kterých se první týden hry nedalo prakticky hnout z hradu. Bohužel i v pozdějších fázích hry jsem měl pocit, že se v druhém díle nebojuje tolik jako v díle třetím, resp. nedají se tolik nalevelovat hrdinové. Výsledkem je tedy opět větší důraz na armádě samotné než na hrdinovi, který je vede. Rozdíly mezi bojovníky a mágy nejsou tak drastické. Původně jsem sázel na taktiku založenou na zabíjení nepřátel kouzly a dobíjení many zadarmo, nicméně narazil jsem na to, že nebylo, kde a jak získat potřebný spell power. To vnímám vlastně jako pozitivum směřující k vyváženosti hry, neboť opak by se dal zneužívat. A když jsme u té vyváženosti, nelze se pozastavit nad černými draky... Je vidět, že rozložení frakcí v HOMaM II je poplatné hernímu světu (lore) a nikoli nějaké snaze o balanci. Přeci jen, psal se rok 1996. Myšlenka, že určité rasy jsou silné v early game, jiné v late game, není sama o sobě k zahození. Pokud však chcete hrát s živým soupeřem, tak obrovské břímě leží na mapách samotných. Casual hráčům to samozřejmě může být jedno a pro hry s kamarády si také vystačíte s tvrzením, že šanci má vlastně každé město. Ovšem pro to pomyslné kompetitivní hraní je třeba skutečně vzít v potaz to, že každé město má jiný poločas rozpadu a byť je zde dobývání hradu podstatně jednodušší než ve třetím díle, tak pokud Warlocka necháte postavit draky, šance na výhru se začnou exponenciálně snižovat.

Nakonec k samotnému gró singleplayeru a tou je příběhová kampaň. Na jednu stranu se dá říct, že kampaň se příliš neliší od opakovaného hraní proti počítači na 20 různých mapách, ale v kontextu své doby si myslím, že nelze být nespokojen. Příběh je sice poměrně triviální, nebo chcete-li přímočarý, ale za to snad po každém scénáři následuje pěkná in-game animace s krátkým vyprávěním a vyloženě mě šokovala možnost v určitém bodě kompletně změnit stranu. Každý scénář předkládá hráči stejný cíl a to vyhladit 1-3 počítačem řízené soupeře s výjimkou jedné mapy pro každou stranu, kde pouze sbíráte armádu a jedné mapy pro každou stranu, kde máte vykopat grál (ultimátní artefakt). Herní dobu a obtížnost asi nejsem schopen objektivně zhodnotit, ale pokud se přenesu do doby před 20 lety, tak si vzpomínám, že mě určitě velmi otravovalo, když počítač nabíhal z různých stran a nutil mě nehrát stylem 1 hrdina / 1 armáda. Pokud však přistoupíte na to, že musíte aktivně používat více hrdinů, občas něco někam přesunout, nebo rozdělit, tak by snad neměl být problém. Naopak poslední scénáře mi přišly až primitivně jednoduché, protože se mi tam z dračí výpravy o dvě mapy nazpět přeneslo cca 17 černých draků. Nezaznamenal jsem, že by umělá inteligence hrála v něčem nefér, naopak mi přišla někdy hloupá i v úplně základních věcech, jako je např. jít rovně a napadnout výrazně slabšího hrdinu nebo dobít minimálně střežený hrad. Z hlediska tvorby map může výhoda AI spočívat pouze v tom, že bude buď začínat s větší armádou než hráč, anebo, že se scriptem v určitém dni/týdnu/měsíci přidá určitému městu nebo hrdinovi předem nastavený počet jednotek.

Závěrem, jako všichni, oceňuji úžasnou hudbu. Samozřejmě hudba v HOMaM III bude pro mě vždy top, ale dvojka také krásná. Určitě skvělý krok od tvůrců si v tahové strategii, kde lze předpokládat delší prostoje na straně hráče, dát tak moc záležet na hudební stránce hry. V roce 1996 zdaleka nebyla kvalitní herní hudba samozřejmostí, avšak nějakého vizionáře v New World Computing to napadlo a díky tomu se zapsal do videoherní historie zlatým písmem…