Tak, právě dohráno. Abych pravdu řekl, není mi jasné, co na tom všichni vidí. Je to prostě logická hra, nic z čeho bych byl vyloženě na větvi. Ano, docela dobře řemeslně zvládnutá a hororová stylizace je neobvyklá... nic víc.

Herní doba je nějakých 4,5 hodiny a vážně jsem u toho nedokázal vydržet víc jak půl hodiny. Mezi jednotlivými hrami jsem si dával docela velké několikadenní pauzy, většinou abych si pročistil hlavu kvůli nějakému momentu, kde jsem se zasekl. Člověk se na to prostě musí podívat s odstupem.

Hádanky jsou docela náročné, ale ne zas tolik aby vás naštvaly do té míry, že už k tomu nikdy nesednete. Asi 2x jsem musel zabruslit na youtube a kouknout na návod, ne že by byly hádanky tak těžké, ale jednou jsem přehlédl jeden použitelný předmět a podruhé jsem věděl co mám udělat, ale když jsem se o to snažil, tak se mi to nikdy nepodařilo. Video mi ukázalo, správnost mého postupu a tak jsem se snažil a snažil a snažil a... až to vyšlo. Touto větou by se dala shrnout celá hra.

Nejdříve doporučuji přečíst můj komentář k původní hře.

Rozšíření původní hry přináší spoustu nových vychytávek, které ještě více natáhnou dobu hraní. Ta je už tak dost dlouhá, protože se odvíjí od velikosti vaší hudební sbírky. Přibyly nové zbraně, které vám vytrhnou trn z paty, pokud nejste dost rychlí. Pomocí perků můžete upravit schopnosti vašeho plavidla dle toho jestli se chystáte na jednu písničku, ve které chcete získat maximální score, nebo na survival/boss rush, kde chcete přežít co nejdéle.

Fajn je i provázáni s last.fm profilem, které může vést k tomu, že se na něm objeví podělané koledy, jen kvůli tomu, že vy jste lama a snažíte se celý týden zdolat zatracený achivement, kdy máte vydržet 20 minut v jednom ze dvou Vánočních rádií. Ano ve hře jsou nyní i internetová rádia, takže nejste omezeni pouze svou vlastní sbírkou.

Bohužel žebříčky jsou stále rozděleny pouze dle délky písniček, tak jak tomu bylo v původní hře.

Docela fajn oddychovka, což dokládá i to, že jsem u toho dokázal vydržet až do splnění všech achievementů. Hra celkem obstojně dle intenzity hudby upravuje kadenci vašich zbraní, posílá nové vlny nepřátel a v těch nejintenzivnějších místech se objeví i nějaký ten boss fight. Bohužel, když nejste dost rychlí a nestihnete se s šmejdem z vesmíru vypořádat dřív než se zklidní tempo, tak máte plné ruce práce, aby jste zůstali na živu.

Co mě na této hře na rozdíl od Audiosurfu štvalo, bylo to, že jsem nemohl porovnávat mé výsledky v jednotlivých písničkách s ostatními hráči. Žebříček je totiž rozdělen do několika kategorií dle délky písničky. Vůbec tedy není zohledněn žánr. Systém Audiosurfu se svými žebříčky dle písniček a emaily informujícími o sesazení z pomyslného trůnu se mi v tomto líbil mnohem více.

Můj komentář k rozšíření Beat Hazard Ultra.

Kdo by od Dawn of War II čekal pokračování původní hry, tak ten bude asi docela překvapen. Druhý díl totiž upustil od zaběhnutého systému a jakoby rozjížděl zcela novou sérii. Tentokrát totiž nestavíte žádnou základnu a nemáte k dispozici vozidla. Jste odkázáni na šest jednotek, z nichž jedna je hlavní hrdina, druhá je jeden borec v těžkém brnění a čtyři klasické jednotky. Ale ani těchto pouhých šest jednotek si nemůžete vzít do hry ve stejnou chvíli, do každé mise si totiž můžete vzít maximálně čtyři jednotky.

DoW2 tentokrát vsází na RPG prvky. Každá jednotka získává zkušenosti, z nepřátel padají zbraně, brnění a různé další pomůcky a schopnosti. Všechno je tu tak nějak známé a povědomé, ale zároveň také zcela nové a svěží. Abych pravdu řekl, absence stavění základny mi vůbec nevadila. V mých vzpomínkách byl Warhammer stejně vždycky hlavně o tom boji. Tvorba základny byla jen nutným „zlem“. V téhle hře je všechno takové přímočaré, surové, brutální a krvavé. Přesně takové, jaké to máme všichni rádi :-)

Po grafické stránce hra vypadá jedním slovem SKVĚLE a dokonce i mě s už skoro dva roky starým počítačem hra nastavila v optimální konfiguraci většinu položek na high. S množstvím grafických efektů a výbuchů se celý mumraj občas stává trochu nepřehledným, ale po pár hrách si na to člověk zvykne a vůbec mu to nevadí.

Takže abych to shrnul, druhý díl je důstojným nástupcem jedničky a jejich datadisků, je sice hratelnostně úplně někde jinde, ale zároveň je to starý dobrý Warhammer. Jako někdo, koho první díl hodně bavil, můžu říct, že pokud se vám tento líbil, bude se vám líbit i jeho nástupce.

Závěrem ještě jedna informace na okraj. Tento komentář mi smrděl na disku víc jak dva roky, od 18. srpna 2009, až dnes jsem jej náhodou našel v dokumentech, takže ho berte s nadhledem, je "trochu" out dated. Od té doby vyšly na hru dva datadisky, Chaos Rising a Retribution. Hra se rozrostla o multiplayerový mód Last Stand a momentálně je kompletní pack na Steamu za 13,58€ (cca Kč 350,-), což je výborný poměr cena/výkon.

Chime vlastně není hra, je to jen taková hříčka, ještě přesnější označení by bylo demo. Protože jak jinak nazvat něco, co obsahuje celých 6, slovy šest, písní (levelů), které můžete hrát ve třech časových limitech. Nebo vlastně ve čtyřech, ten čtvrtý je bez časového omezení, ale bohužel také bez možnosti zapsat výsledek do žebříčků.

Zatím to vypadá spíše jen na nějakou freewarovku, za kterou se nevyplatí utrácet peníze, že ano? No v zásadě to oproti free titulům moc navíc nenabízí. Jedinou výhodou jsou kvalitní skladby od renomovaných jmen, mezi nimiž jednoznačně kraluje píseň Still Alive od Jonathana Coultona ze závěrečných titulků hry Portal.

WTF? To si snad v 2K dělají prdel!

Po přečtení pár komentářů tady jsem radši rozehrál na nejtěžší obtížnost a divil se, že je to stěží na úrovni normálu v jiných hrách. Na druhou stranu příběh docela odsýpal a já skoro neumíral, ale od toho přece máme obtížnosti easy a normal, na hard to má být přece... hard... alespoň jsem si to myslel. I když obtížnost byla cca v první třičtvrtině hry lehoučká ku konci docela přitvrdila, ale stejně to nebylo nic hrozného. Až na momenty, které ve hrách vyloženě nesnáším... myslím tím nikdy neopomenuté klišé, kdy přijdete o veškeré zbraně a výbavu a s tím spojené umělé navyšování obtížnosti v podobě místa, které musíte naloadovat X-krát po sobě, dokud se AI nepomate a nakonec se vám jí shodou několika náhod podaří překonat.

Pokud jde o už zmíněnou AI, ta je všeobecně na slušné úrovni. Skripty fungují jak mají a jen zřídka se stane, že nepřátelé nabíhají přímo na vás. Většinou využívají krytů a postupně se k vám přibližují. Na druhou stranu se ze hry stává střelnice, kdy vyčkáváte dokud mafián nevystrčí palici, aby jste mu jí mohli prohnat kulku.

Další parádní věcí je grafika a s ní spojený celkový level design. O grafice je zbytečné se rozepisovat, raději koukněte na nějaké video v galerii. Design hry je výborný, až na jedinou věc a tou jsou checkpointy, tento systém ukládání mi nevadí, ale lidi u něj musejí přemýšlet, což se tady ve více než zdravém množství nestalo. Hodně často se člověk dostane do zásykového místa, kde musí chtě nechtě přečkat nějakou ingame animaci, kterou nelze přeskočit nebo vystřílet stádo ubožáků, než se dostane k cíli mise. Příkladem budiž zabití Dereka, před nímž není checkpoint, vždy musíte vystřílet fůru nýmandů než se k němu zase dostanete.

Jenže všechny zápory, co jsem doteď zmínil nesahají ani po kolena tomu největšímu a tím je PŘÍBĚH. Příběh tady více méně není. Ano hra se snaží navodit pocit, že prožíváte život mafiána od začátku až do konce, ale nedaří se ji to... vůbec. Během celé hry mi připadalo, jako bych se díval na nějaký akční seriál, ve kterém mají jednotlivé díly společnou pouze hlavní postavu. Navíc mi připadalo, že režisér z každé epizody vystřihal 10 minut akce, která v zásadě nedává žádný smysl a celý seriál v hollywoodském stylu utnul v polovině série... pokračováni během prázdnin [čti: budeš si muset dokoupit DLC].

Mafia 2 není vůbec špatná hra, ale doplácí na různé pro mě zásadní nedotaženosti, jako je příběh a systém checkpointů. Jinak je to v zásadě velice dobře hratelná oddychovka, která na rozdíl od jiných má nulovou replayabilitu. Za současnou/zaváděcí cenu a ještě bez DLC ale fakt nestojí.

EDIT: Po zahráni anglické verze musím přidat dalších 15% jen za ozvučení. Při hraní české verze mi připadalo, že dabing byl na špičkové úrovni. To jsem ale nevěděl, co mě čeká po rozehráni anglické verze. Dabing je tady tak kulervoucí, že v porovnáni s českou špičkou letí až na Měsíc a zároveň naši mateřštinu nekompromisně zadupává do země!

Shatter je velice jednoduchá až prosťoučká hra na pochopení, ale její zvládnutí chce čas. Spousty času. Díky bohu, tahle hra se hraje skoro sama. Velkou zásluhu na to má asi právě hudba, na které si dal její autor opravdu záležet. Ne že by to byly nějaké složité mistrovské kousky, jsou to v zásadě docela jednoduché melodie, které často připomínají stařičké oldschoolovky, ale do této hry sednou jako ulité.

Výborný nápad je ovlivňováni trajektorie pomocí tlačítek myši, díky němuž se můžete dostat do situace, kdy vyprázdníte celý level, aniž by jste se dotkli míčku plošinkou. Stejně tak ale můžete míček jednoduše nasměrovat na poslední cihličku, která zbývá pro ukončení levelu. Další hodně osvěžující vychytávkou byly pro mě kruhové úrovně. Míček je v nich mnohem nepředvídatelnější a když k tomu přidáte pohybující se cihličky je o zábavu a napnuté nervy postaráno.

Bossové jsou v zásadě stejní a přece zcela rozdílní. Vždy jde o to trefit to správné místo několikrát po sobě, ale nejdříve musíte přijít na to, jak tuto achylovou patu zpřístupnit.

Tak jsem si zas po nějakém tom roce projel Sands of Time a musím říct, že od svého data vydáni před šesti lety, neztratil nic ze svých kvalit. Příběh je parádní pohádkový, level design taky špičkový a hratelnost pohodová.

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno dohrál nejnovějšího Prince of Persia (2008), viz. můj komentář, ke kterému je tato hra nejčastěji přirovnávána, tak se pokusím vypíchnout jeden dle mého největší rozdíl.

Sands of Time je trošku těžší na ovládáni. Při skocích musíte přesně vystihnout moment, kdy zmáčknout klávesu, občas nevíte kterou šipku zmáčknout. Občas vás pozlobí kamera, ale to je (bohužel) u tohoto typu her obvyklé. Repertoár komb je velice chudý. A hlavně na rozdíl od nového dílu zde můžete zemřít :-D

Nový PoP je perfektní oddychovka, když zrovna nemáte náladu na nějaký multiplayer nebo vykonstruovaný příběh plný zvratů. Charaktery postav jsou hned od začátku přesně odhadnutelné, jak se na správnou pohádku sluší a patří, příběh jednoduchý s očekávatelnými zvraty a rozhovory bezejmenného "prince" s Elikou (druhá hlavní postava) oživují už tak výbornou hratelnost.

Level design je výborný a prostředí celkem rozsáhlé s možností nelineárního postupu. Nelineárního v tom smyslu, že si můžete vybrat, v jakém pořadí budete procházet jednotlivé lokace a likvidovat bossy. A tady se dostávám k jediné chybě, kterou hra má. Pro otevření nových úrovní je třeba sbírat tzv. seeds (semínka). Ta se ale objeví až po očištění dané oblasti a díky tomu musíte procházet i místa, kde už jste byli. Naštěstí je pohyb herním světem skvěle zpracovaný, takže se to dá přežít, ale mohlo to být řešeno jinak - lépe.

Cellshadeová grafika sice nemusí sednout každému, ale mě jako člověka, který může komiksy všeho druhu oslovila. Posledně jsem byl z tohoto typu grafiky takhle unesen asi u třináctky, která s ní přišla.

Takže pokud se vám líbily Písky času a máte rádi komiksy určitě, stejně jako já, zklamáni nebudete.

TRU je prvním dílem s kozatou Angličankou v hlavní roli, který mě zaujal natolik, že jsem ho celý dohrál. Ani si nejsem moc jistý proč, když se na to teď (10 minut po dohrání) dívám s odstupem, tak mi připadá, že v porovnání s Anniversary se nijak zvlášť neodlišuje, ale když to člověk hraje je to úplně něco jiného. Pravděpodobně to bude příběhem, který sice neobsahuje žádné zvraty, které by stály za řeč, ale je velice dobře napsán a docela rychle odsýpá. Dalším plusem je grafika, s Crysis sice srovnáni nesnese, ale i tak člověka dostane. A kamera v cut-scénách velice hezky zabírá každý polygon, který Lara dostala navíc - no prostě lahoda pro oko.

Pokud jde o gameplay, tak můžu říct, že ovládáni hrdinky přejde člověku hodně rychle do krve a po chvíli už probíhá jeden puzzel za druhým. Možná je probíhá až moc rychle, za celou hru se mi totiž nestalo, že bych nevěděl, co mám dělat. Vždy to byly záseky, kdy jsem něco přehlédl. Takže když to vezmu kolem a kolem, TRU je spíš hopsačka než akční adventura. Pokud jde o kameru, občas se stane, že se zasekne v takovém bodě, kdy musíte skákat na slepo, je to obvyklý jev v podobných hrách, ale Lara pohybem těla celkem jednoznačně naznačí, kam bude skákat a zda je v tom místě něco, čeho se dokáže zachytit. Na jízdu na motorce jsem si po čase zvykl, ale byl bych radši, kdyby byly jednotlivé puzzly nahuštěné na jedno místo, než abych mezi nimi musel přejíždět celkem nezáživnými koridory.

Obtížnost by snesla celkem razantně přitvrdit. Hrál jsem na nejvyšší a za celou hru jsem se nedostal do situace, kdy bych měl málo lékárniček. Ke konci hry sice začnou být nepřátelé dost tuzí, ale na druhou stranu dostanete do rukou spešl zbraň, díky které budou ještě trapnější než pumy a tygři.

Sečteno a podtrženo, TRU je podle mě zatím nejlepší díl série, ale prostoru k zlepšováni je tu stále víc než dost a dal by se shrnout asi takto: "Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, odinstaloval jsem." Možná si to ještě v budoucnu zopakuju, ale vzhledem k tomu, že mi hra nemůže nebídnou nic nového, tak spíš ne.

Dalo by se říct, že Undercover mě hodně bavilo. Bavilo mě na tolik, že jsem ho dohrál asi během necelého týdne. Oceňuji hlavně to, že se EA po promrhaném potencionálu, který se v Prostreet skrýval, zamyslelo a udělalo pár kroků zpátky směrem k Most Wanted. To ze hry čiší na každém kroku, ať už jsou to souboje s policií, zničitelné objekty (speedbreakers) nebo celkový grafický dojem (oranžový nádech).

Pokud se ptáte, co je v Undercover nového, tak jsou to snad jen ty speciální pohyby, jako couváni a zjednodušené zatáčení o 180°, 360°. Pokud jde o herní módy, tak tu už všechno v určité obdobě někdy bylo (viz. závody v kaňonech v NFS: Carbon).

Po hratelnostní stránce jsou Undercover velice zábavné a velice arkádové (jako obvykle). Možná až příliš arkádové. Díky zavedení výše zmiňovaných speciálních pohybů vám často přijde, že se auto řídí samo. Za všechny uvedu jeden příklad: Jel jsem si takhle v Lamborghini cca 350km/h a nečekal jsem ostrou zatáčku. Ihned pustím plyn a auto začne pomalu zatáčet. Už čekám, že to napálím do mantinelu, ale co se nestalo... vozu se nečekaně zlepšil rejd, najednou jakoby se auto dokázalo otočit i na pětníku, mantinelu jsem se zcela vyhnul a byl to čistý průjezd zatáčkou. Takhle to sice zní jako velký zápor a ze začátku jsem to tak i bral, ale časem jsem si na to zvykl a byl jsem za to i vděčný, protože jsem si honičky s policií mnohem více užil.

O příběhu nemá cenu se nijak zmiňovat, prostě tady je. Občasné filmečky jsou příjemným zpestřením a záběry na vnadné křivky dívek nešetří, ale když se to vezme kolem a kolem, tak by se nic nestalo, kdyby tady nebyly. Zvraty, pokud se objeví jsou přímo do očí bijící a příběh béčkový.

Z technického zpracováni mám ale smíšené pocity. Na jedné straně vypadá grafika srovnatelně s Prostreet, v některých ohledech je lepší v jiných horší, ale na rozdíl od Prostreet je engine mnohem lépe optimalizovaný. Tentokrát hra na mém PC (DualCore, 2GB RAM, 8800GT) jela v pohodě na plné detaily. Na druhé straně je v enginu spousta bugů. I když hra jela celou dobu hezky plynule, v určitých situacích se mi stávalo, že doskakovaly textury. A nebyly to nějaké bezvýznamné kopečky v pozadí, ale například se těsně vedle mě objevil celý mrakodrap a nebo se do bílého pole načetla trať. Několikrát se mi stalo i to, že se hra zastavila (cca 2 vteřiny) a začala načítat další úsek tratě.

Ale abych to shrnul, nové NFS jsou kvalitní dobře hratelná arkádovka s občasnými bugy a mizerným příběhem.

Velice kvalitní freewarovka. Pěkná 2D grafika, často se měnící prostředí a hudba. Ta je sice velice jednoduchá, častokrát skládající se jen z několika málo tónů, ale ke hře se hodí a dobře se poslouchá.

Základní instalátor obsahuje jen jednu "story", která se dá dohrát během cca 2 hodin (napoprvé, když nevíte kam jít), ale na stránkách hry je mnoho dalších, jak oficiálních tak neoficiálních (ty jsou dle toho, co jsem zatím viděl o poznáni delší) a taky je tu editor.

Jak už tu bylo zmíněno v ostatních komentářích, Max Payne 2 je důstojným nástupcem jedničky, i když obtížnost značně polevila a ragdoll je hodně přehnaný. Dle mého názoru měl být zachován bullet-time, který se obnovuje zabíjením nepřátel a ne, aby se dobíjel během pár vteřin.

Musím se ale vyjádřit k závěru. Finále mě vyloženě zklamalo, zabít finálního bosse tím, že pomocí bullet-timu odstřelím osmi dřevěných kolíků a nechám na něj spadnout strop nepovažuji za finále důstojné Maxe Payna. Právě tím koncem v mých očích výrazně klesnul a nemohu tuto hru s čistým svědomím doporučit.

I když série Need for Speed je mou nejoblíbenější závodní sérií. Poslední díl, Prostreet, mě vyloženě znechutil. Po až kýčově komixových Carbonech to byl ten poslední hřebíček do rakve. Od dalšího dílu už radši nic nebudu očekávat :-(.

Na maximální detaily vypadají Prostreety sice pěkně, ale co z toho, když engine není optimalizovaný. Na mojí sestavě, Core2duo, 2GB RAM a 8800GT, jsem po pár odjetých kolech kapituloval a nastavil skoro všude minimální detaily. Hra pak jela sice plynule, ale co z toho, když je to nuda. V novém díle nemá člověk absolutně žádný pocit rychlosti. Při jízdě s Nissanem Z350 mi připadalo, že i na kole bych ten okruh objel rychleji. Ovladatelnost vozů byla také úplně o ničem, na změnu směru reaguje hra minimálně vteřinovým zpožděním a při zatáčení opisují vozy poloměr větší než kamión.

Další nechutností byla obtížnost, nebo spíš její absence, ať už šlo o jakýkoliv závod po prvních dvou zatáčkách jsem vedl a nic se nezměnilo až do cíle. Při dragu je to zas úplně naopak, koupím ty nejlepší komponenty, při zahříváni kol získám "Max Grip", při startu "Perfect launch", při každé změně rychlosti mi hra oznámí "Perfect shift" a přesto končím se ztrátou vteřiny na vítěze a maximálně na 6. pozici. A nezáleží vůbec na tom jestli nechám komponenty přednastavené hrou, nebo si je odladím. Tak si říkám kde udělali soudruzi chybu.

Sečteno a podtrženo mi z toho vychází - PROSTREET NEBRAT ANI ZA NIC. Radši si pořiďte graficky ještě hezčí a výborně optimalizovaný Race Driver: GRID.

Kane & Lynch je výborná atmosférická střílečka z třetího pohledu, která vtáhne a nepustí. Příběh je dobře napsaný, v dialozích si hlavní hrdinové neberou servítky a o humorné slovní přestřelky mezi nimi není nouze.

Osobně jsem hru projel za jeden den a to je hlavní problém, herní doba je cca 8 hodin na nejtěžší obtížnost. Má sice dva zakončení, ale já jsem to vyřešil nahráním uložené pozice a neumím si představit, že by to někdo udělal jinak.

Grafická stránka hry mě po tom obrovském humbuku, co se okolo ní nadělal docela zklamala.

Jinak hra K&L dle mého názoru stojí za zahráni a určitě si jí za nějaký ten pátek projedu znova.

Riddick mě ve své době překvapil, jak skvěle vypadal a po čtyřech letech od vydání může stále graficky konkurovat většině vydávaných titulů. Výborný filmový příběh s dobrou kamerou ve video sekvencích, zaujme a nepustí dokud hru nedohrajete. Možnost postupovat v určitých chvílích různým způsobem a ovládat roboty také přispěje ke znovuhratelnosti.

Pokud se vám líbily filmy Černočerná tma a Riddick: Kronika temna, budete ze hry přímo nadšeni.

Dawn of War je super multiplayerová řežba, která si nebere servítky. Potoky krve proudí, kam oko dohlédne... slast to pro oko :-)

Ale teď vážně. Síla DoW se neskrývá v příběhu, který je zde nastíněn jen povrchně, ale v multiplayeru! Strany jsou dobře vyvážené, za každou se hraje jiným stylem a díky jejich speciálním schopnostem existuje spousta využitelných strategií k dosažení cíle.

Z grafického hlediska ani dnes nijak neurazí, ale za těch pár let, co je na trhu k ní vyšlo několik datadisků, bez kterých si jí už dnes nemá cenu pořizovat.

Vyloženě šeď a průměr, nic převratného v Quake 4 nehledejte, ať už po stránce gameplay, level designu nebo příběhu. Akce je ale vesměs intenzivní, i když má své slabé chvilky, díky ježdění tankem atd. stoupá trochu další aspekt, kterého si u her cením a to různorodost.

Po grafické stránce není co dodat, Doom 3 engine nezklamal, i když optimalizace by mohla být lepší. Když jsem na svém PC dal maximální detaily, tak se hra trhala, kdežto takový Crysis jede na high téměř bez škubnutí, tedy až na level ve stavu beztíže.

Bezkonkurenčně nejlepší střílečka, co jsem v poslední době hrál. Akce od začátku až do konce se skvělým příběhem a neuvěřitelnou variabilitou, výborně napsanými dialogy a na nejvyšší obtížnost je to pravý old-schoolový hardcore.

Grafika je super a výborně optimalizovaná. Přidejte k tomu skvěle hratelný multiplayer, ve kterém získáváte bonusy za to jak jste dobří a není co řešit. Tohle musíte zkusit!

Když jsem hrál AoM poprvé, tak mě vyloženě nadchnul. Perfektní herní systém ze série Age of Empires doplněný pěknou 3D grafikou. Co víc si přát? Zábavu! Příběh je na jednu stranu dobře napsaný, ale kampaň je rozkouskována na příliš mnoho misí a tak se neskutečně dlouho vleče.

Multiplayer to však napravuje, jsou zde tři národy, za které se hraje úplně jinak, a když k tomu ještě přidáte různá božstva, kterým se zasvětíte, nabízí to množství různých stratégií, které vedou k vytouženému vítězství.

Jen nesmíte být odkázáni, jako já, na souseda po LANu, který vyrábí jen Kolosy :-D

Call of Duty je výborná atmosférická hra zasazená na bojiště 2. světové války, která si vzala od svého vzoru jen ty nejlepší vlastnosti a dovedla je k dokonalosti.

Když k tomu ještě přidáte kvalitní příběh spolu se zdařilým designem map a skvěle hratelný multiplayer, stala se tak jednou z mála her, co svůj vzor překonaly.

V pro a proti uvádím grafiku v obou kolonkách, protože hra běžela na Quake 3 enginu, který již v době vydáni nepatřil k ničemu převratnému, jenže Infinity Ward z něj vytáhli maximum. Takže si vyberte, která možnost se vás týká sami.

Kvality CSS při jeho vydáni jako multiplayeru k Half-Life 2 byly velice sporné. Pouze jeden skin diskutabilní kvality na každé straně, divné chováni zbraní, sporné úpravy předělaných map a jejich množství, atd.

Ale s přibývajícími patchi se tato hra začala čím dál více podobat svému předchůdci a to je jenom dobře. Stále mám sice výhrady k přílišnému zjednodušení pro masy, ale klady jednoznačně převyšují zápory.

Splinter Cell je i na svůj věk stále velice slušně vypadající hrou. Už v době, kdy byl ještě její grafický kabátek na špičkové úrovni byla dobře hardwarově optimalizovaná.

Grafika ale není tím nejlepším, co může hra nabídnout. Jsou to výborná hratelnost, solidní příběh a značná variabilita misí. Každou misi, překážku a nepřítele můžete překonat několika různými způsoby, což přispívá k znovu hratelnosti.

Největším mínusem této hry se tak stává absence multiplayeru, který byl zahrnut až v dalších dílech série.

Hned ze začátku bych se měl přiznat, že B&W jsem nedohrál, mělo to jeden jediný důvod a to byla nehorázná zdlouhavost jednotlivých misí. I přesto, si o této hře myslím, že byla velice dobrá a originální. Přece jenom to byla "hra na boha" a takové Tamagoči v jednom.

Grafika byla na tu dobu velice detailní a líbivá, hardwarově nijak zvlášť náročná, po mapách byla roztroušena spousta vedlejších questů, ale i tak se nemohu přinutit a dát jí víc jak 70%.

Freedom Fighters je výborná hra s dobrým příběhem, která přes 90% hodnocení v časopisech nedokázala prorazit díky mizernému marketingu. Osobně jsem se o FF dozvěděl až z recenze ve SCORE, jež mě přesvědčila, abych si jí pořídil.

Hra běží na enginu hry Hitman 2: Silent Assassin, který měl už v době vydáni nějaký ten pátek, ale vzhledem k její až komiksové grafice to není tolik znát. Tedy pokud vám komiksový vzhled nevadí.

FF dokáže člověka vtáhnout a nepustit. Jen doporučuji rozehrát ji na nejvyšší obtížnost, budete pak nuceni kontrolovat svou jednotku, zadávat jí příkazy a využijete tak veškeré funkce hry naplno. Na nižší obtížnosti mi hra připadala vyloženě jednoduchá. Nenutila mě k taktizování a projížděl jsem jí tzv. "hurá stylem."

Létáni vesmírem vážně nemusím, ale když už se mi jednou tato hra dostala do ruky, řekl jsem si, že ji dám šanci. A udělal jsem dobře, poutavý příběh mě dostal už od začátku a nedokázaly mě od něj odradit ani stále se opakující mise.

Rozhodně mi sedlo ovládáni, které bylo čistě pomocí myši a tlačítka plynu. Ideální pro mě, jako hráče preferujícího střílečky. Poté, co jsem tuto hru dohrál, hledal jsem stejné ovládáni i u dalších vesmírných simulátorů, ale u žádné hry jsem něco podobného nenašel a tak jsem na ně zcela zanevřel.

Myslím, že nejlepší ukázkou kvalit této hry je to, že jsem se k ní asi po roce znova vrátil, jen kvůli příběhu, a celou jí projel.

I když závodní hry nejsou můj nejoblíbenější žánr a simulátory rally už vůbec ne, Colin McRae: DIRT si mě získal. Bylo to nejspíš tím, že právě DIRT je, dle mého názoru, o poznáni arkádovější než jeho předchůdci. A co mě na této hře tak zaujalo? Nebyly to tratě, ty jsou v celé sérii výborně zpracovány. Byl to především výběr vozů. A teď nemyslím, jednotlivé značky, ale typy vozidel od bugín přes speciály na závody do vrchu až po náklaďáky z Rally Paříž-Dakar a tahače.

Také myslím, že není od věci zmínit, že nedávno vyšlá pecka Race Driver: GRID běží právě na enginu Colin McRea: DIRT.

Už je to pár let, co jsem tuto hru hrál a z toho, co si pamatuji jsem od ní jako portu z konzole příliš neočekával. Jenže si mě dokázala získat, ne hned od začátku, ale časem. Postupně se přede mnou odkrýval příběh o Master Chiefovi, který bojoval s mimozemskou rasou Covenantů na jakési obří vesmírné stanici/planetě jménem (Halo).

Grafika nebyla už na tehdejší dobu nic převratného, ale příběh, intenzivní akce a v popisu hry již zmíněná audio stránka hry si mě dokázaly získat. A pokud jde o vracení se do stejných levelů, bylo v příběhu celkem logicky odůvodněné a projít tutéž mapu, ale z opačné strany byl většinou zcela odlišný zážitek.

Hodně lidí z mého okolí si také stěžovalo na systém ovládáni vozidel, který byl řešen systémem "kam zamířím myší, tam jedu." Mě naopak vyhovoval a musím říct, že bych jej ocenil i v jiných hrách, jako jsou např. Far Cry a Crysis.

Gears of War je pro mě nejlepší hrou svého žánru. Jen co jsem jí nainstaloval, projel jsem jí celou na jeden zátah a druhý den jsem pokračoval na vyšší obtížnost. A možnost hrát multiplayer jak proti sobě, tak v kooperativním módu zaručuje, že při ceně necelých 400,- se jedná o výbornou investici.

Díky tomu, že běží na Unreal 3 enginu vypadá skvěle. Akce je intenzivní v celém průběhu hry, a úplně člověka pohltí, takže zapomene, že jde stále jedním jediným koridorem. Příběh je výborně napsaný, i když se o GoW univerzu moc nedovíme, charaktery uvěřitelné a kamera ve videích na filmové úrovni.

Od Assassin's Creed jsem si po shlédnutí videí velice sliboval, ne kvůli grafice, ale hlavně proto, že jsem čekal pokořitele her ze série Hitman. Bohužel tam, kde mě Hitman nutil hrát mise stále dokola, abych docílil toho, že zabiji pouze svůj cíl a vyzkoušel všechny možné a nemožné způsoby dokončení, Assassin's Creed zklamal na plné čáře. Co na tom, že se jedná o sandbox hru, kde máte jako v GTA možnost jít kam se vám zlíbí a dělat cokoliv, když hra těchto potenciálů nevyužívá. Hra dále nabízí neuvěřitelně zábavně vyvedený pohyb městem, ale pokud vám jde o tohle zkuste raději nějakou hru ze série Prince of Persia.

Jediným, co mě udrželo u této hry až do konce je příběh, pokud tedy uvažujete o pořízení, vybírejte opatrně mezi anglickou a českou verzí, protože když nebudete rozumět příběhu, budete hrát stále jednu a tutéž misi. Dle mého názoru je nejlepším důkazem repetetivnosti této hry to, že do dnešního dne stále neexistuje, a asi ani existovat nebude, žádné demo. Po projetí jediné mise v demu by totiž člověka už v plné verzi nic nepřekvapilo.