Pokud máte tři hodiny času, slabost pro komorní příběhy, poetiku farmářského života a silnou atmosféru, nepotřebujete komplikované a komplexní otázky a odpovědi a nevadí vám trocha stereotypu, pak je tohle hra právě pro vás.

V zásadě tu adoptujete babičku. Je to stará milá paní, která si ráda zazpívá, pohladí si kozu nebo přivoní ke kytkám. Její život sice není žádný med, protože žije sama na farmě uprostřed pouště a celou rodinu má až daleko ve městě, ale je to její život, na její farmě a to jí stačí. Ráno zajdete pro vejce, podojíte kozy, zaděláte na sýr a zbytek odpoledne strávíte péčí o kytky. Večer si uděláte jídlo a jdete na kutě. A když budete mít štěstí, možná půjde kolem potulný kupec, doveze vám trochu sena pro kozy, nová semínka k zasazení a hlavně dopis od někoho z rodiny. Od sestry nebo bratra, od dcery či vnučky... Alespoň se budete mít do večera na co těšit. Takový dopis před spaním vám hned přinese pěkné sny! Tedy... pokud zprávy v nich nezačnou být zvláštní a zneklidňující...

Celou hru ovládáte jedinou postavu, jste na jediném místě a v zásadě děláte stále do kola těch samých pár věcí. Stereotyp je tu imho dobře využitý, byť by neklidnějším hráčům mohl přijít otravný. Na začátku hry vás totiž krásně nahodí do životního stylu vaší nové babičky. Dostane vás do pohody, naučí vás milovat hlavní postavu, její farmu a vůbec všechno kolem. Později pak slouží k prezentování změn a k posílení emocí. Najednou si všímáte, že je něco jinak, že něco nejde jako dřív. Úplně cítíte to roztrpčení a neklid pramenící z toho, že něco nemůžete dělat, jako jste to dělali celé dny (v případě babičky roky) předtím. Funguje to jako kouzlo.

K tomu si připočtete krásné grafické provedení a miniaturní a krásně padnoucí soundtrack. Jako jediné negativum vnímám to, že je hra příliš krátká a zanechává příliš otázek.

The Sims 3 mám v počítači už pěknou řádku let a i když ji pouštím spíše v situacích, kdy chci dát mozku padla, dá se říct, že jde o mou oblíbenou hru. Zkusila jsem tedy pokračování v naději, že dostanu k dispozici široké možnosti trojky s novější grafikou a třeba i něčím navíc. Výsledek? Totálně vykuchaná trojka s hezčími obrázky.

Málem mě zabila už tvorba postavy. U té vůbec první si v zásadě nemůže nastavit ani vlastnosti. Jen základní přání, podle kterého se vše doplní samo. Moje plánovaně samotářská upírka najednou milovala tanec a chtěla být komikem. Navíc jsou ty vlastnosti dost divně propojené. Svému týpkovi jsem nastavila přání najít lásku života v domnění, že budu hrát usedlého knihomola, který jednou najde onu šťastnou (samotářskou upírku, která doufám nebude milovat tanec a vykládat vtipy). Ok, řekla si hra a udělala mi z něj Don Juana, který bez flirtu nevydrží ani pět minut a kterému každá padá k nohám. Wtf?! Nemluvě o tom, že jsem postavu dvakrát (komplet!!!) předělávala, než jsem zjistila, jak si nastavit něco jiného než běžného Sima. Jako... dalo by se to schovat ještě víc. Ale ne o moc.

A pak přišlo to horší. Nuda. Naprostá, koncentrovaná, k dokonalosti vyvedená nuda.
TS3 měla méně měst, v nichž bylo mnoho možností - mnoho bytů, podniků, obchodů, vyžití v přírodě. TS4 má mnoho měst, v nichž není vůbec nic. Moje nejoblíbenější byla upíří vesnice se čtyřmi obytnými pozemky. Konec. Když chcete do knihovny, jeďte do jiného města. Když chcete do posilky, jeďte do dalšího města. Ale úplně nejlíp uděláte, když si prostě všechno zařídíte doma a nebudu chodit nikam. Chcete nakoupit? Prostě klikněte na počítač, záhon nebo lednici. Kdo potřebuje obchody. Akorát zdržují. Jdete do práce? Zapomeňte na nějaké nastavování toho, co v ní budete dělat. Jdete do práce - cvak - jste z práce. Nebudeme vás zdržovat rolováním času. Chcete ven? Užijte si procházku dvěma ulicemi a pustým miniparčíkem. Chcete rozvíjet schopnosti, když už jste doma? Je jich méně a jejich výběr jsem upřímně moc nepochopila. A jelikož jsou to jediné, co můžete dělat, je z vás za chvíli génius. Interakci se Simy jsem zkoušela dneska dvě hodiny. Mizení nastavených úkonů prostě jen tak, odchod Sima uprostřed rozhovoru, ploužící se linka přátelství, možnosti, které se zobrazují na základě kontextu a které vedou div ne k hádce, protože je na ně ještě příliš brzy. Aaaaaaaaaaaa!

Po cca. 10 hodinách TS4 mám z karantény, do které hra uvrhla mou postavu, mnohem horší pocit izolace, osamění a nudy, než jsem měla z té skutečné. Navíc reálně vedu příšerně stereotypní život a vyhovuje mi, takže by mi stereotyp neměl vadit. Tahle hra mi ukázala, co je skutečný stereotyp! Vedle možností své postavy jsem hotová Lara Croftová!

Abych jen nekritizovala: Grafika je fakt pěkná a vybavení se mi líbilo. Taky mě zaujal nápad s vlastnostmi pozemku, na kterém se nacházíte/kam se stěhujete. Když skřítci dvě noci za sebou rozbili všechno na bytě, měl z toho noční můry i můj kutil. A to je asi tak všechno.

Hodnotím, byť jsem nedohrála, neb již nikdy nedohraji. Alespoň ne osobně.

Začněme klady. Příběh a atmosféra vypadají hodně dobře a jen kvůli jsem se Pathologic snažila dohrát tak dlouho, přestože jsem u toho od začátku trpěla. Temná věčně zamlžená atmosféra distopického města v blíže nespecifikovaném časovém období. Zhoršující se epidemie (jak příhodné pro tuto dobu xD), která se každým dnem šíří dále a zamořené čtvrti, z nichž hrůza, beznaděj, odpornost a smrt jen čiší. A k tomu tajemná úmrtí, ještě tajemnější poslání, mysticismus, možná nadpřirozeno, možná jen čiré lidství. Kdo ví? Já ne, nedošla jsem na konec, ale ta tajemství mě vážně silně táhla. Z hlavních postav mě zaujaly všechny tři. Nedá se říct, že by mi byly nějak blízké a že bych s nimi srostla a pochybuji, že by se to do konce hry změnilo. Byly ale osobité, rozdílné a zajímavé. Rozhodně z nich nečišelo klišé a vlastně jsem nevěděla, co od nich čekat. To je vzácné. A hudba! Skvělá hudba! Pravda, jen pár opakujících se skladeb, ale dokonale sedly k atmosféře.

A teď zápory. Vlastně je tu zápor jen jeden ale naprosto zásadní. Hratelnost. Jsem dost průměrný, možná podprůměrný hráč. Ve hře jdu spíše po příběhu, přílišná obtížnost mě otravuje. A Pathologic byla strašně obtížná. Došla jsem jen do 4. dne, ale každý zatracený den jsem hrála třikrát! V prvním kole jsem zjistila, s kým mám vůbec mluvit, v druhém jsem zjistila, jak racionalizovat cestu, abych do konce dne přežila ve zdraví a se zásobami, a až po třetí se mi podařilo všechno oběhnout tak, aby mělo smysl postoupit do dne dalšího. A většinu herního času mi zabrala pomalá chůze dost rozlehlým městem, kde se v zásadě nedalo nic dělat, nic poslouchat, všechno a všichni byly střižené podle pár šablon. Bylo to tak strašně nudné, že jsem po každém sezení měla pocit, že jsem zestárla snad o 10 let! A po každém boji jsem chtěla trochu víc umřít, protože pohyby jsou pomalé, neohrabané a každý souboj byl tak nudný, rozčilující a těžký zároveň.
(A na základě jednoho komentáře níže: Přidávám se, z*kurvený ploty! Jak já je nesnášela!)

Závěr? Skvělý potenciál naprosto zabitý technickými nedokonalostmi.

Asi je na místě upozornit, že nejsem hráčem FPS her. Tuto formu jsem doposud upřednostňovala svátečně v offline variantě a až Apex mi ukázal, že i online verze může být skvělá. Velkou zásluhu na tom má systém pingování, který vám jedním klikem ve zvukové podobě podle situace vygeneruje, co potřebujete. Tamhle je nepřítel, tady je helma, někdo už tu byl, půjdeme na ten kopec, potřebuji těžkou munici. Jen ukážete na předmět a celý váš tým ví, co mu chcete. Skvělá věc pro lidi, kteří nestojí o vokální rozhovor s cizinci pochybného chování. Obzvláště na Origin platformě, která navíc z každého proslovu udělá nesrozumitelnou hatmatilku špatné slyšitelnosti a kvality.

Tým skládající se ze tří hráčů mi vyhovuje. Domluva není složitá a není problém sestavit tým ze známých, i když jich moc nemáte. Se dvěma cizinci to však není o nic horší. Boj sám o sobě je zábavný a záleží na každém, jestli se chce k vítězství prostřílet od samého začátku nebo se raději někam uklízet a procampit se až k posledním týmům. Ostrov, na němž se bojuje, obsahuje celou řadu různých typů oblastí, přičemž výsadková loď a tedy startovací pozice začíná pokaždé jinde a stejně tak je pokaždé jinde i konečný střed zmenšujícího se kruhu. Musíte tak znát a pohybovat se po celé mapě. Trochu zamrzí, že je nevyužitý potenciál zbraní. Mezi nejlepší zbraně v zásadě patří všechny sniperovky a jedna brokovnice. Zbytek, včetně všech pistolí, samopalů apod. už je účinností trochu jinde, což hráče táhne ke uniformnímu konzervatismu.

Pokud jde o stabilitu, měla jsem s ní problém jen do minulé soboty, kdy hra často padala, když byl hráč v lobby a čekal na zápas. Během zápasu jsem zatím zaznamenala jen jeden lag, jinak vše běží jako na drátkách. Od sobotního (9.2.19) pádu serverů nezaznamenávám žádné potíže.

TL;DR verze: Po prvním týdnu jsem nadšená. Apex je dynamický, akční, nabízí variabilitu a pingová metoda prozatím efektivně eliminuje vliv toxických hráčů. FPS se tak otevírá i hráčům, které přímý kontakt s cizinci na netu odrazuje.

Přestože mise na Horizon, kde DLC začíná, neoplývá zábavností ani propracovaností, přináší s sebou něco naprosto úžasného, skvělého a nedocenitelného. Nového společníka, kterého musíte milovat. Javik je všechno, co jste od Protheana neočekávali, a krom zajímavého náhledu do posledního cyklu a na celou válku s Reapery vám poskytne spoustu zábavných debat, hlášek a situací. I přes neschopnost ME3 prohloubit vztahy s novými charaktery se rázem zařadil na druhé místo hned za Garruse.
Z DLC jsem tedy nadšená. Nebo jsem byla, dokud jsem se tady s komentářů nedozvěděla, jak to s ním vlastně je. Musím uznat, že mi to zanechalo hořkou pachuť na jazyku a jen tak na to nezapomenu. Hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu, protože Javik si těch 90% zaslouží. Mám však o důvod víc zvažovat, jestli ode mě EA ještě někdy uvidí nějaké další peníze.

Liara: "Protheani byli tak úžasní! Vyspělá osvícená civilizace, která dovedla galaxii k míru a přinesla obrovský technický a kulturní pokrok. Jsou vzorem pro nás pro všechny!"
X
Javik: "Když se za našeho cyklu sešlo tolik různých ras na jednom místě, říkali jsme tomu trh s otro... ehm... večírek na uvítanou do impéria."
Javik: "Plížit se do kasina je neefektivní. Měli jsme raději zajmout rukojmí a po jednom je střílet, dokud by nám nevyhověli."
Javik: "Ty zotročené rasy si nic jiného nezasloužily. Kdyby za něco stály, tak by nás porazily."

Ponechám bez hodnocení. Kdyby tento ending byl hned v samotné hře v den vydání, neřekla bych ani popel. Provedení sice trochu pokulhává, ale osobně jsem s koncem spokojená. Jenže ono to tam nebylo. Vydali to jako reakci na negativní reakci fanoušků. Vydali to jako DLC. A pokud něco vyjde jako DLC, byť zadarmo, očekávám od toho trochu víc než pár statických obrázků a tři monology. Evidentně do toho nevložili ani peníze, ani úsilí, ani čas. Tak proč to sakra rovnou nepřiplácli ke hře? Konec hatu na provedení. Názor na ending jako takový se vším všudy mám pod ME3.

Je těžké být objektivní na konci tak skvělé trilogie. ME3 má mouchy, které mě dost iritovaly. Má ale také skvělé momenty a spoustu věcí, které se táhnou napříč díly a které si mě získaly již v prvním ME. Stručná verze mého názoru by byla: Mám spoustu výhrad, ale přesto tu hru zbožňuji.

Boj
Běh, krytí, úhybné manévry - všechno na mezerníku a hráči modli se, aby postava udělala, co chceš. Spousta zbytečných smrtí kvůli krytí se místo běhu a kotoulu místo krytí. Jinak však k akčním momentům nemám výhrady. Boj nepostrádá dynamiku a poskytuje hráči dost svobody, aby si ho přizpůsobil k obrazu svému. Ocenila jsem návrat k výběru a vylepšování výzbroje. Limit na zatížení je skvělým bonusem, který do boje přinesl trochu logiky. Kdo z nás by chtěl běhat po bojišti s pěti zbraněmi a paklem granátů? Navíc je nakupování zbraní druhá nejlepší věc na světě hned za nakupováním bot. Třetí díl série pokračuje ve spojení, které bohužel moc často nevidím - RPG příběhu a TPS boje.

Prostředí
ME3 Citadela byla nejlepší verzí Citadely v trilogii. Živé krásné místo, v němž dokonale vystihli iluzi míru v době války a následně trpké vystřízlivění. Poslouchání rozhovorů kolem stojících bylo příjemným bonusem. Krom toho, že příjemně dotvářely atmosféru a přibližovaly galaktickou situaci skrze životy jednotlivců, byla drtivá většina z nich dobře napsaných. Vyloženě jsem se na destinace vracela, abych si vyslechla další část. Nabírání úkolů právě z takových rozhovorů byl pak jednoznačně skvělý krok. Krom toho se na Citadele nacházela celá řada menších drobností, které pobavily (Blasto 6) a ukázaly, že si se zdejší oblastí tvůrci vyhráli.
Na druhou stranu to bylo jediné takové místo ve hře. Žádné další otevřené propracované prostranství už se nenašlo, což byl oproti ME2 krok zpět. Jediná další prostředí byla otevřenější bitevní pole a naprosto arénovitá bitevní pole, kde vás vysadili a vyzvedli hned po zastřelení posledního nepřítele. Ukázkovým příkladem takové mise byl Benning. V tomto ohledu tvůrci hru naprosto odfláknuli.

Příběh
Opět skvělé věci vedle tragických. Hra mi přinesla celou řadu vyloženě emotivních chvil, kdy jsem jen bezradně civěla a nedokázala se hnout (poslední rozhodnutí), nesnášela se za svá rozhodnutí (zastřelení Mordina a Wrexe), brečela (Thanova a Legionova smrt, neustále narůstající nástěnka na Normandy), vískala nadšením (Thresher maw vs. Reaper), smála se (EDI a její „jednou vás všechny ovládnu“ vtipkování) a užívala si napětí (souboj mezi Thanem a Kai Lengem, chrám na Thessii). Dalo by se pokračovat do nekonečna. Dobře provedené bylo také gradování příběhu. V první polovině se nám střídají všechny možné typy emocí a je to nejlepší část pro plnění vedlejších úkolů a blbnutí. Pak přijde Tuchanka a všechno už jde jen do háje. Obzvláště renegátská verze dožene Sheparda na hranici šílenství.
Pak jsou tu ovšem odfláknuté momenty. Ignorování prvků z předešlých her se tu zmiňovalo několikrát. Že se v závěrečné bitvě nijak neprojeví Rachni bych ještě přežila, ale že jsem si musela googlit, kdy jsem potkala Morinth? Lol. A takhle to bylo se spoustou věcí. Buď nic, nebo jen nenápadná zmínka, aby se neřeklo, a jede se dál. Stejně ignorovali věci z příběhu samotné ME3, což bylo nejvíce vidět v závěrečné bitvě. Čekala jsem, že ve scéně s přilétající flotilou bude větší důraz na to, co jsem ne/udělala.
Pokud jde o postavy, většina z nich je nám známá. Díky bohu, protože interakce s parťáky je v ME3 dost omezená. Na prohloubení vztahů se známými společníky to stačí, ale na získání sympatií s novými už tolik ne. Vega a Cortez šli naprosto mimo mě.

Technické provedení
Mnohem lepší grafika než ve dvojce. Jsem technický neumětel a na kvalitu obrázků zrovna moc nedám, ale z dvojky mi krvácely oči. Trojka díky bohu nebyla v tomto ohledu tak odfláknutá a až na zlomvazové kroucení hlavou NPCček, s nimiž jste mluvili v nevhodném úhlu, jsem si nevšimla ničeho vyloženě trapného.
Dabing a veškeré ostatní zvuky jsou stabilně na vysoké úrovni a nutí vás hru prožít, ne se jen bavit u jejího sledování. Trochu ovšem zamrzí, že na stejné úrovni není i hudba, kterou jsem vlastně vůbec nezaznamenala. Hra by s dobrým soundtrackem v některých momentech mohla být mnohem emotivnější.
Přílišné provázání single a multiplayeru, které nutí hráče hrát obojí, pokud chce nejlepší skóre, je jen dalším omezením pro lidi jako já - kteří multiplayery moc nemusí a chtějí odehrát hlavně příběh. Kdybych chtěla hrát onlinovku, koupím si onlinovku.

Endingy
Asi budu v menšině, ale mně se závěr hry líbil, byť i k němu mám pár výhrad. Bez Extended Cut DLC by pocitově skutečně šlo jen o jeden ending s třemi barevnými filtry a je do nebe volající drzost, že EA/Bioware dovolila hře vylézt na veřejnost s původní verzí. Ideově mi však endingy přišly v určitém ohledu geniální a snad i originální.
Myslím, že největší problém spočívá v tom, že jsme všichni zvyklí na zcela jasně dobré (a občas špatné) konce. Jenže ME3 takové konce nemá a výklad toho, co je dobré a co špatné se liší hráč od hráče. Stačí se podívat na jakoukoliv diskuzi a nenajdete ani jednu věc, o níž by dva lidé netvrdili dvě věci. Když došlo na okamžik rozhodnutí, doslova a do písmene jsem deset minut stála na křižovatce, googlila si důsledky a nemohla se rozhodnout, co udělat. Tolik otázek, tolik zodpovědnosti, tolik možných důsledků a etických rozporů! Je snadné přijít s čistým a jasným výsledkem. O dost těžší je dovést hráče k pochybnostem. Tvůrci zakopli při provedení a doručení příslušných emocí, ale scénáristicky a ideově jsou ME3 endingy jedním z nejlepších ukončení hry, s jakými jsem se setkala. Z prostého důvodu - ještě měsíce budu přemýšlet o následcích svých rozhodnutí a o tom, která varianta je nejlepší.

Série Dead Space je soudě podle prvních dvou dílů skvělou hororovou sci-fi střílečkou. Atmosférou a příběhem dost připomíná film Horizont událostí, akorát jste lépe vyzbrojeni a pobíhá tu více monster. Jinak jde v zásadě o to samé. Hluboký vesmír, izolace, žádná pomoc, šílenství, smrt a minimální šance, že z toho vykráčíte živí a hlavně zcela zdraví.

Jak je to ovšem s poměrem akce vs. příběh? I přes naprostou lineárnost příběhu, kdy vás úkoly přímo táhnou z místa A na místo B bez možnosti se ztratit nebo něco důležitého vynechat, nejde jen o bezduchou střílečku, kde vás příběh vlastně ani nezajímá (zdravím sérii Painkiller). Přilétáte k lodi Ishimura a následně se snažíte rozplést, co se na ní vlastně stalo, přičemž rozplétání je to krvavé a dobře napsané. Chvíli zkoumáte okolí, chvíli se snažíte přežít, chvíli se posouváte v ději. Boj má samozřejmě přednostní místo, zbytek však nezůstává významně pozadu. Jedinou, pro mě dosti výraznou chybou, byla absence charakteru u Isaaca. U tohoto typu her je samozřejmě těžší vykreslit "vaši" osobu, ale Dead Space 2 nám ukazuje, že to jde dost na to, aby si hráč k postavě vybudoval nějaký vztah. V jedničce nám však lítá jen prázdný skafandr. Za to byly první mínusové body.

Další mínusové body jsou za příšerné ovládání, kdy musíte citlivost myši nastavit víceméně na maximum, abyste mohli normálně fungovat. To nevadí, pokud jste ve hře samé. Jakmile se ovšem snažíte na něco kliknout v tabulce, chce to klidnou ruku, trpělivost a praxi několika kapitol. Proč? Jaký to má smysl? Žádný. Leda by tvůrci chtěli podpořit naši frustraci.

Osobní poznámky: Horor bez chapadlovitých monster a ukolébavky není horor. Pohyb ve stavu beztíže vás naučí, že nějaké dole a nahoře je veskrze přízemní představa. Hrála jsem na nejsnazší obtížnost a nestydím se za to. Jsem srab a první tři seance jsem nedokázala vydržet víc jak 15 minut hraní. Hru jsem si osobně přejmenovala na Isaacu, udělej…
"Isaacu, najdi nějaké palivo."
"Isaacu, oprav motor."
"Isaacu, zprovozni nám kyslík."
"Isaacu, zabij to monstrum o velikosti lodi."
"Isaacu, přines mi brambůrky."
Ten chlap poslechne všechno, co má dost inteligence na udělení rozkazu.

Musím uznat, že pro mě jednička byla dost velkým zklamáním, přestože jde v zásadě o lehce nadprůměrnou hru. Nejdříve jsem totiž hrála dvojku (protože hrát to podle čísel je pro lamy), která mě naprosto nadchla. Očekávala jsem proto to samé od jedničky, jelikož pokračování bývají málokdy stejně dobrá. Výjimka okavidně potvrzuje pravidlo.

Bojový systém: Skvělý, úžasný, nemůžu si ho vynachválit. Boj v reálném čase obsahuje spoustu kombinací, které si postupně odemykáte a v kombinaci s dvěma magiemi, dvěma základními útoky a čtveřicí speciálních předmětů se můžete vyřádit. Bossové jsou navíc okořeněni speciálními postupy, díky čemuž je každý větší střet něčím výjimečný. Doporučuji ovšem gamepad. Na klávesnici to budete dávat jen těžko.

Příběh: Příběh a vývoj hlavního charakteru jsou skvělé, ale bohužel jim nebyl dán prostor. Až na poslední kapitolu se vše dovídáme z předčítaných úvodů, které nedokáží zaujmout a rozhodně nevybudují takovou atmosféru, jako video-sekvence, kde hlavní hrdina přímo jedná a mluví. Je to nejzásadnější chyba a to naprosto zbytečná. Na konci je situace trochu zachráněna, ale už je pozdě.

Vše ostatní: Svět je sice arénovitý, ale krásně a nápaditě vytvořený. Otravný byl neovladatelný úhel kamery. Časem jsem si na něj zvykla, z hledání věcí ovšem občas dělal peklo. Postavy měly trochu divné obličeje. Na druhou stranu jejich mimiku a gesta považuji za obzvláště vydařená. Neuvěřitelně lidská a živá, radost je sledovat. Povedený byl také dabing, v němž lze narazit na jména jako Robet Carlyle a Jason Issacs. Dělení na kapitoly a podkapitoly občas příliš násilně segmentuje příběh. Na druhou stranu se díky tomu skvěle dodělávají vyšší úrovně a plní zvláštní zkoušky pro každé kolo. Dát tuto hru na 100 % (nedej bože 110 %) nebude jen tak a chvíli mi to vydrží.

Doporučení: Zahrajte si i dvojku. Věřte mi, pokud se vám docela líbila jednička, budete dvojku milovat.