Série Dead Space je soudě podle prvních dvou dílů skvělou hororovou sci-fi střílečkou. Atmosférou a příběhem dost připomíná film Horizont událostí, akorát jste lépe vyzbrojeni a pobíhá tu více monster. Jinak jde v zásadě o to samé. Hluboký vesmír, izolace, žádná pomoc, šílenství, smrt a minimální šance, že z toho vykráčíte živí a hlavně zcela zdraví.
Jak je to ovšem s poměrem akce vs. příběh? I přes naprostou lineárnost příběhu, kdy vás úkoly přímo táhnou z místa A na místo B bez možnosti se ztratit nebo něco důležitého vynechat, nejde jen o bezduchou střílečku, kde vás příběh vlastně ani nezajímá (zdravím sérii Painkiller). Přilétáte k lodi Ishimura a následně se snažíte rozplést, co se na ní vlastně stalo, přičemž rozplétání je to krvavé a dobře napsané. Chvíli zkoumáte okolí, chvíli se snažíte přežít, chvíli se posouváte v ději. Boj má samozřejmě přednostní místo, zbytek však nezůstává významně pozadu. Jedinou, pro mě dosti výraznou chybou, byla absence charakteru u Isaaca. U tohoto typu her je samozřejmě těžší vykreslit "vaši" osobu, ale Dead Space 2 nám ukazuje, že to jde dost na to, aby si hráč k postavě vybudoval nějaký vztah. V jedničce nám však lítá jen prázdný skafandr. Za to byly první mínusové body.
Další mínusové body jsou za příšerné ovládání, kdy musíte citlivost myši nastavit víceméně na maximum, abyste mohli normálně fungovat. To nevadí, pokud jste ve hře samé. Jakmile se ovšem snažíte na něco kliknout v tabulce, chce to klidnou ruku, trpělivost a praxi několika kapitol. Proč? Jaký to má smysl? Žádný. Leda by tvůrci chtěli podpořit naši frustraci.
Osobní poznámky: Horor bez chapadlovitých monster a ukolébavky není horor. Pohyb ve stavu beztíže vás naučí, že nějaké dole a nahoře je veskrze přízemní představa. Hrála jsem na nejsnazší obtížnost a nestydím se za to. Jsem srab a první tři seance jsem nedokázala vydržet víc jak 15 minut hraní. Hru jsem si osobně přejmenovala na Isaacu, udělej…
"Isaacu, najdi nějaké palivo."
"Isaacu, oprav motor."
"Isaacu, zprovozni nám kyslík."
"Isaacu, zabij to monstrum o velikosti lodi."
"Isaacu, přines mi brambůrky."
Ten chlap poslechne všechno, co má dost inteligence na udělení rozkazu.
Jak je to ovšem s poměrem akce vs. příběh? I přes naprostou lineárnost příběhu, kdy vás úkoly přímo táhnou z místa A na místo B bez možnosti se ztratit nebo něco důležitého vynechat, nejde jen o bezduchou střílečku, kde vás příběh vlastně ani nezajímá (zdravím sérii Painkiller). Přilétáte k lodi Ishimura a následně se snažíte rozplést, co se na ní vlastně stalo, přičemž rozplétání je to krvavé a dobře napsané. Chvíli zkoumáte okolí, chvíli se snažíte přežít, chvíli se posouváte v ději. Boj má samozřejmě přednostní místo, zbytek však nezůstává významně pozadu. Jedinou, pro mě dosti výraznou chybou, byla absence charakteru u Isaaca. U tohoto typu her je samozřejmě těžší vykreslit "vaši" osobu, ale Dead Space 2 nám ukazuje, že to jde dost na to, aby si hráč k postavě vybudoval nějaký vztah. V jedničce nám však lítá jen prázdný skafandr. Za to byly první mínusové body.
Další mínusové body jsou za příšerné ovládání, kdy musíte citlivost myši nastavit víceméně na maximum, abyste mohli normálně fungovat. To nevadí, pokud jste ve hře samé. Jakmile se ovšem snažíte na něco kliknout v tabulce, chce to klidnou ruku, trpělivost a praxi několika kapitol. Proč? Jaký to má smysl? Žádný. Leda by tvůrci chtěli podpořit naši frustraci.
Osobní poznámky: Horor bez chapadlovitých monster a ukolébavky není horor. Pohyb ve stavu beztíže vás naučí, že nějaké dole a nahoře je veskrze přízemní představa. Hrála jsem na nejsnazší obtížnost a nestydím se za to. Jsem srab a první tři seance jsem nedokázala vydržet víc jak 15 minut hraní. Hru jsem si osobně přejmenovala na Isaacu, udělej…
"Isaacu, najdi nějaké palivo."
"Isaacu, oprav motor."
"Isaacu, zprovozni nám kyslík."
"Isaacu, zabij to monstrum o velikosti lodi."
"Isaacu, přines mi brambůrky."
Ten chlap poslechne všechno, co má dost inteligence na udělení rozkazu.
Pro: amosféra, audio, akce
Proti: ovládání, absence charakteru hlavní postavy